TAWASSUL S NAŠÍM PÁNEM, PROROKEM

Lidé vykonávali tawassul1 s naším Pánem, Prorokem, odjakživa;

“(Ó, Adame!) On je Prorokem, který vzejde z tvé rodové linie. Kdybych nestvořil Jeho, nestvořil bych tebe, ani tvé potomky. Neboť jsi Ho učinil přímluvcem, odpustil jsem ti.“ Hadís al-qudsi

předtím, než byl stvořen, poté, co byl stvořen, během Jeho života na zemi a po Jeho smrti, během života v hrobě, a budou s Ním vykonávat tawassul v místě Arasat, po vzkříšení v den kijámetu, a v Džanně. Wasila (prostředník, zdroj pomoci) je vše, co Alláh ta’ala vytvořil jako zdroj blízkosti a naplnění potřeb.

Je dovoleno učinit tawassul s Rasúlem al-akram, tj. učinit našeho Pána, Rasúlulláha, wasilou před Alláhem ta’ala, a žádat o Jeho pomoc a přímluvu. Toto je něčím, co konali prorokové (‘alejhimus-salam), Salafové as-salihin (Ašabové al-kiram a raní učenci), ‘ulamové a další Muslimové. Žádný z Muslimů to nepovažoval za něco špatného. Až doteď, s výjimkou těch zkaženého vyznání, nebylo nikoho, kdo by to popíral. 

Když Adam ‘alejhis-salam, otec lidstva, byl poslán dolů na zem, učinil našeho Pána, Proroka, wasilou. Náš milovaný Prorok se o této události zmínil v jednom z Jeho hadísů aš-šarif, následovně, “Když Adam (‘alejhis-salam) pochybil a byl vyjmut z Džanny, řekl, ‘Ó, můj Rabbi! Odpusť mi kvůli Muhamedovi!‘ Alláh ta’ala se zeptal, ‘Ó Adame! Jak víš o Muhamedovi? Ještě jsem Ho nestvořil!’ Adam (‘alejhis-salam) odpověděl, ‘Ó, můj Rabbi! Když jsi mě stvořil a dal mi mou duši, v momentě, kdy jsem otevřel oči, viděl jsem napsáno La iláha illalláh Muhammedun Rasúlulláh na okrajích Arše. On je tím, jehož jméno Ty miluješ se Svým jménem.’ Alláh ta’ala řekl, ‘Promluvil jsi pravdu, Ó, Adame! On je ten, kterého Já miluji nejvíce z Mého stvoření. Odpouštím ti, neboť jsi požádal o odpuštění kvůli Němu.’”2 Podle jiného vyprávění řekl, “On je prorokem, který vzejde z tvé rodové linie. Kdybych Ho nestvořil, nestvořil bych tebe, ani tvé potomky. Neboť jsi Ho učinil přímluvcem, odpustil jsem ti.”3

Existují tisíce příkladů. Některé z nich jsou uvedeny níže:

Muž, který byl slepý na obě oči, požádal našeho Pána, Rasúlulláha (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam), aby se pomodlil za jeho vidění. Rasúlulláh řekl, “Jestli chceš, pomodlím se. Avšak pokud budeš trpělivý a sneseš to, bude to pro tebe lepší.“ On řekl, “Nezbyla mi síla pro trpělivost. Žádám tě, abys se pomodlil!“ Poté, náš Prorok řekl, “Vykonej abdast a řekni tuto modlitbu: “Alláhumma inni as’aluka wa atawadždžahu ilajka bi-Nabijjika Muhammedin Nabij-jir-rahma, ja Muhammed inni atawadždžahu bika ila Rabbi fi hadžatihazihi, li-taqdija li Alláhumma šaffi’hu fijja.”

Imám an-Nasai, hadís ‘alim (učenec), uvedl, že poté, co ten muž odříkal modlitbu, Alláh ta’ala jeho modlitbu přijal, a muž začal vidět.

Hadrat ‘Uthman ibn Hanif pověděl o následující události, kdy vykonal tawassul s naším Pánem, Rasúlulláhem, “Když byl ‘Uthman ibn Affan Chalífou, člověk, který byl ve velkých nesnázích si mi postěžoval, neboť se styděl předstoupit před Chalífu. Řekl jsem mu, ‘Okamžitě vykonej abdast a běž do Masdžidu as-sa’adat! Řekni modlitbu, která je zmíněna výše, a pověz, co si přeješ.’

Poté, co se pomodlil, ten člověk zamířil na místo, kde se nacházel Chalífa, a byl před něho předveden. Chalífa ho nechal posadit se na sedždžade (koberec pro modlitbu), vyslechl si jeho potíže, a přijal jeho žádost. Když ten muž viděl, že jeho potíže byly okamžitě vyřešeny, s radostí ke mně přišel a řekl, ‘Nechť je s tebou Alláh ta’ala spokojen! Nebyl bych schopen se těchto potíží zbavit, kdybys si nepromluvil s Chalífou.’ Domníval se, že jsem si s Chalífou promluvil.”

V době, kdy byl Hadrat ‘Umar Chalífou, lid byl zasažen hladomorem. Hadrat Bilal ibn Hars, jeden z Ašabů al-kiram, šel k Rasúlulláhovu hrobu a řekl, “Ó, Rasúlulláh! Tvá umma k smrti hladoví. Žádám tě, abys se přimluvil za déšť.“ V tu noc se mu náš Pán, Rasúlulláh, zjevil ve snu a řekl, “Běž za Chalífou! Předej mu můj salam a řekni mu, aby vyšel ven a pomodlil se za déšť!” Když Hadrat ‘Umar vyšel ven a pomodlil se za déšť, začalo pršet. 

Alláh ta’ala přijímá modlitby kvůli těm, které miluje. Alláh ta’ala oznámil, že Muhameda ‘alejhis-salam velmi miluje. A tedy, když se někdo modlí, se slovy, “Alláhumma inni as’aluka bi-džahi Nabijjikal-Mustafa,” jeho modlitba nebude odmítnuta. Avšak je proti adabu, činit z Rasúlulláha wasilu, pro menší světské záležitosti.

Burhanaddin Ibrahim Maliki řekl, “Jeden chudý muž, který byl velmi hladový, šel k Hudžře as-sa’adat a řekl, ‘Ó, Rasúlulláh! Jsem hladový.‘ Po chvíli někdo přišel, vzal ho do svého domu a dal mu jídlo. Když ten chudý muž řekl, že jeho modlitba byla vyslyšena, hostitel mu řekl, ‘Můj bratře! Nechal jsi svou rodinu doma, a absolvoval jsi dlouhou a namáhavou cestu, abys navštívil Rasúlulláha. Je vhodné předstoupit před Rasúlulláha kvůli kousku chleba? V tak vznešené přítomnosti, měl jsi požádat o Džannu a nekonečné požehnání! Alláh ta’ala tam žádosti neodmítá.’ Ti, kterým se dostane této pocty, že jsou schopni navštívit Rasúlulláha, měli by se modlit za Jeho přímluvu v den kijámetu.”

Jednoho dne, Imám Abu Bakr al-Mukri seděl v Masdžidu

“Kdokoliv byl postižen něčím špatným, měl by učinit dokonalý abdast, a vykonat salat o dvou rakatech! A poté říci, ‘Ja Rabbi! Žádám Tě. Prosím Tě skrze přímluvu Tvého proroka Muhameda ‘alejhis-salam, jenž je milosrdenstvím pro svět. Ja Hadrat Muhamed! Činím tě přímluvcem před mým Rabbem, aby přijal mé vzývání. Ja Rabbi! Dej, aby byl tento vznešený Prorok mým přímluvcem!’”
Hadís aš-šarif

 as-sa’adat s Imámem al-Tabaranim a Abu Šejkem. Byli velmi hladoví, neboť nic nepozřeli již několik dní. Imám Abu Bakr to již nemohl snést a řekl, “Jsem hladový, Ó, Rasúlulláh!“ a odebral se do rohu. Sajjid muž přišel se svými dvěma služebníky a řekl, “Mí bratři! Požádali jste mého dědu Rasúlulláha, aby vám pomohl s vaším hladem. Přikázal mi, abych vám dal jídlo.” Všichni se společně najedli. Nechal jim zbývající jídlo a odešel.

Abu Abdulláh ibn Nu’man Marrakuši Tilimsani (zemřel v H. 683/1284 n.l.), jeden z Islámských učenců, podrobně píše, ve své hodnotné knize Misbah-uz-zulam, o stovkách Muslimů, kteří dosáhli svých přání, a jejich modlitby byly vyslyšeny, neboť učinili našeho Pána, Rasúlulláha, wasilou. Popisuje, “Muž zanechal osmdesát zlaťáků u mého otce, aby je pohlídal, a odešel kvůli džihádu. Řekl, ‘Uschovej je pro mě! Můžeš je půjčit potřebným.‘ V Medině panoval hladomor. Můj otec rozdal všechno zlato těm, kteří hladověli. Muž se vrátil a žádal své zlato. Můj otec řekl, ‘Přijď zítra v noci.‘ Šel k Hudžře as-sa’adat a prosil Rasúlulláha až do rána. V noci k němu přišel muž a řekl, ‘Rozevři své dlaně.‘ Dal mu měšec zlata a odešel. Když můj otec spočítal zlato a viděl, že je tam osmdesát zlaťáků, byl nadšený, a okamžitě je vrátil majiteli.”

V této knize Hadrat Abu Abdulláh Tilimsani popisuje událost, která se mu přihodila, následovně: “V roce 637 (1239 n.l.) jsem se skupinou významných osobností odcházel z hradu Sadar. Měli jsme s sebou průvodce. Poté, co jsme nějakou dobu šli, nám došla voda. Snažili jsme se nějakou vodu najít. Já jsem si šel mezitím odskočit. V tu chvíli jsem začal být velmi ospalý. Říkal jsem si, že mě určitě vzbudí, až se rozhodnou jít dál, a položil jsem si hlavu na zem.

Když jsem se vzbudil, byl jsem sám uprostřed pouště. Mí přátelé na mě zapomněli a odešli. Zmocnil se mě strach. Začal jsem se potulovat pouští. Neměl jsem ponětí, kde jsem, ani kam jdu. Všude byl hladký písek. Brzo se setmělo. Nikde nebyla ani stopa po karavanu, kterým jsme cestovali. Byl jsem naprosto sám, v temné noci. Bál jsem se čím dál víc. Snažil jsem se jít rychleji.

Po nějaké době jsem spadl na zem, velmi žíznivý, unavený, a vyčerpaný. V tu chvíli jsem se vzdal svého života a cítil jsem, že se blíží má smrt. Byl jsem v nesmírné bolesti; mé utrpení a bolest dosáhly vrcholu. Najednou se mi to stalo. V této temné noci jsem nabral poslední síly, a upřímně jsem řekl ikhlas a, ‘Ó, Rasúlulláh! Pomoz mi! Žádám tě o pomoc, s Alláhovým ta’ala svolením!’

Hned, jak jsem to dořekl, někdo na mě volal. Když jsem se podíval na místo, odkud se hlas ozýval, viděl jsem člověka, kterého jsem nikdy předtím neviděl, oblečeného do čistě bílého oděvu, kolem Něho zářilo světlo, v temné noci, a volal na mě. Přiblížil se ke mně a vzal mě za ruku. V tu chvíli, má únava a žízeň naprosto zmizely. Bylo to, jako bych se opět narodil. Ihned se mi zalíbil. Ruku v ruce jsme nějakou dobu šli. Cítil jsem, že prožívám jednu z nejkrásnějších chvil svého života. Poté, co jsme přešli přes písečnou dunu, uviděl jsem světla karavanu, s kterým jsme cestovali, a uslyšel jsem hlasy svých přátel. Šli jsme k nim. 

Zvíře, na kterém jsem předtím jel, kráčelo za karavanem. Najednou přišlo a zastavilo se přede mnou. Když jsem ho před sebou viděl, začal jsem plakat radostí. Když jsem začal plakat, ten člověk pustil mou ruku. Poté mě opět chytil za ruku, pomohl mi na zvíře nasednout. Poté řekl, ‘My se neodvracíme od nikoho, kdo nás o něco žádá, nebo nás prosí o pomoc,‘ a odešel. V tu chvíli jsem porozuměl, že to byl náš Pán, Rasúlulláh. Když odcházel, bylo vidět, jak nur, který z Něho vycházel, stoupal až k nebesům, v temné noci. Když zmizel z dohledu, přišel jsem k sobě. Řekl jsem si s lítostí, ‘Proč jsem nepolíbil ruce a nohy našeho Pána, Rasúlulláha?‘ Nicméně, bylo již pozdě, a já jsem tuto příležitost promarnil.”

Abul-Khair Aqta’ přišel k Hudžře as-sa’adat, po pětidenním hladovění v Medině, a Rasúlulláha pozdravil. Řekl, že je hladový, a brzy opodál usnul. Ve svém snu viděl Rasúlulláha, jak kráčí s Abu Bakrem as-Siddiqem po Jeho pravém boku, s ‘Umarem al-Faruqem po Jeho levém boku, a s Alim al-Murtadou (radijalláhu ta’ala ‘anhum adžma’in) před Ním. Hadrat Ali přišel a řekl, “Ó, Abu’l-Khair! Vstaň, proč ležíš? Rasúlulláh přichází!” Okamžitě vstal. Rasúlulláh přišel a dal mu velký bochník chleba. Později, Abul-Khair řekl, “Hned jsem začal jíst, neboť jsem byl velmi hladový. Když jsem snědl půlku, vzbudil jsem se. Zbývající půlka byla v mé ruce.”

Také v Misbah-uz-zulam se píše: Ahmed ibn Muhamed Sufi řekl, “Byl jsem v poušti Hidžaz, a neměl jsem již u sebe nic. Přišel jsem do Mediny. Vedle Hudžry as-sa’adat jsem Rasúlulláhovi poslal salam. Poté jsem si sedl na bok a usnul jsem. Zjevil se mi Rasúlulláh a řekl, ‘Přišel jsi, Ahmede? Rozevři své dlaně!’ Naplnil mé ruce zlatem. Vzbudil jsem se. Mé ruce byly naplněny zlaťáky.”

Imám as-Samhudi popisuje ve své knize, “Historie Mediny,“ událost, kterou zažil: Ztratil jsem klíče od svého domu. Nemohl jsem je najít. Přišel jsem k Hudžře as-sa’adat a řekl jsem, “Ó, Rasúlulláh! Ztratil jsem své klíče; nemohu se dostat domů!“ V tu chvíli ke mně přišel chlapec. Ukázal mi klíče a řekl, “Našel jsem tyto klíče. Jsou vaše?“

Mustafa Iški Effendi z Kilisu napsal ve své historické knize Mawarid-i Madžidijja: “Byl jsem v Mecce po dobu dvaceti let. Když jsme si našetřili šedesát zlatých mincí, já, moje žena, a naše děti, jsme odjeli do Mediny v H. 1247 (1831 n.l.). Všechny peníze jsme utratili po cestě. Šli jsme k příteli jako hosté. Navštívil jsem Hudžru as-sa’adat a požádal jsem Rasúlulláha o pomoc. O tři dny později přišel do domu, kde jsme pobývali, muž a řekl nám, že pro nás pronajal dům. Všechny naše věci nám tam nechal odnést. Zaplatil nám pronájem na jeden rok. Po několika měsících jsem onemocněl a měsíc jsem byl v posteli. Nezbylo nám žádné jídlo, a ani v domě nezbylo nic, co bychom mohli prodat. S pomocí mé ženy jsem vylezl na střechu. Chtěl jsem povědět své problémy směrem k hrobu Rasúlulláha, a požádat Ho o pomoc. Avšak, když jsem pozvedl své ruce k modlitbě, cítil jsem se zahanben, že jsem chtěl žádat o něco světského. Nic jsem neřekl. Sestoupil jsem zpět do svého pokoje.

Další den někdo přišel a řekl, ‘Ten a ten člověk posílá tyto zlaté mince jako dar.’ Vzal jsem si ten měšec. I když jsme se měli líp, nemohl jsem se zbavit nemoci. S pomocí jsem šel k Hudžře as-sa’adat a požádal jsem Rasúlulláha o uzdravení. Vyšel jsem z masdžidu a šel jsem domů, aniž bych kohokoli požádal o pomoc. Když jsem vešel do svého domu, byl jsem již naprosto zdráv. Abych se vyhnul nazaru (zlé oko), několik dní jsem vycházel ven tak, že jsem se opíral o hůl. Brzo nám peníze došly. Jeden večer jsem nechal ženu a děti doma ve tmě, a šel jsem do Masdžidu an-Nabawi. Po nočním salatu jsem Rasúlulláhovi pověděl o mém problému. Když jsem se vracel domů, člověk, kterého jsem neznal, ke mně přišel a dal mi peněženku. Bylo tam čtyřicet devět zlatých mincí, každá měla cenu devíti kurusů. Nakoupil jsem svíčky a další potřeby a vrátil se domů.”

Ve druhém svazku překladu knihy Šaqajiq-i Nu’manijja se píše, že významný Islámský učenec Mawlana Šamsaddin Muhamed ibn Hamza Fanari, první šejk al-Islám Osmanské říše a mudžaddid svého času, oslepnul z šedého zákalu. Jednu noc viděl našeho Pána, Rasúlulláha, ve svém snu. Když mu řekl, “Vysvětli (učiň tafsir) Súru Taha!“ on odpověděl, “Nejsem schopen vysvětlit Korán al-karim v tvé přítomnosti, a nemohu vidět.“ Náš Pán, Rasúlulláh, který byl léčitelem proroků, vytáhl ze Své požehnané hirky kousek vaty, navlhčil ji Svými požehnanými slinami, a položil ji na jeho oči. Molla Fanari se vzbudil s tím kouskem vaty na svých očích. Když si to sundal z očí, mohl zase vidět. Chválil a děkoval Alláhovi ta’ala. Kousek vaty si uschoval a přál si, aby mu ji položili na oči až zemře. Když zemřel v Burse v roce 834 (1431 n.l.), toto přání mu splnili. 

Hadrat Imám Malik promlouval s Abu Dža’farem Mansurem, jedním

“Po utlačení svých vlastních nafsů, pokud k tobě přijdou žádat o Alláhovo ta’ala odpuštění, a pokud se Můj Rasúl pomodlí za jejich odpuštění, zajisté naleznou Alláha ta’ala Vše-Odpouštějícího a Všeho-Slitovného.”
An-Nisa: 64

z Chalífů Abbasidů, v Masdžidu an-Nabawi. Řekl mu, “Ó, Mansure! Toto je Masdžid as-sa’adat! Ztiš svůj hlas! Alláh ta’ala pokáral skupinu v Sůře al-Hudžurat, v maalu, ‘Nezvyšuj svůj hlas, nad hlas Rasúlulláhův!‘4 A v ajatu al-karimatu, ‘Ti, kteří mluví tiše v přítomnosti Rasúlulláha...‘5 Chválil ty, kteří mluvili tiše. Respektovat Rasúlulláha po Jeho smrti je stejné, jakoby Ho člověk respektoval, když byl naživu.”

Mansur sklonil svou hlavu a řekl, “Ó, Aba Abdulláhu! Měl bych být čelem ke qible nebo Qabru as-sa’adat?” Hadrat Imám Malik řekl, “Neodvracej svou tvář od Rasúlulláha! Ten vznešený Prorok (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam), který je přímluvcem v den kijámetu, bude, v den kijámetu, wasilou pro spásu tvoji a tvého otce Adama ‘alejhis-salam.

Měl bys žádat o Jeho přímluvu tak, že budeš stát čelem ke Qabru as-sa’adat, se snahou napojit se na Rasúlulláhovu požehnanou duši. V 64. ajatu Súry an-Nisa je uvedeno, v maalu, ‘Po utlačení svých vlastních nafsů (když sami sobě uškodili), pokud k tobě přijdou žádat o Alláhovo ta’ala odpuštění, a pokud se Můj Rasúl pomodlí za jejich odpuštění, zajisté naleznou Alláha ta’ala Vše-Odpouštějícího a Všeho-Slitovného.‘ Tento ajat slibuje, že tawba těch, kteří učiní Rasúlulláha wasilou, bude vyslyšena.”

Poté se tedy Mansur postavil a šel před Hudžru as-sa’adat. Řekl, “Ó, můj Rabbi! V tomto ajatu al-karimatu jsi slíbil, že vyslyšíš tawbu těch, kteří učiní Tvého Rasúla wasilou! Já, také, prosím o Tvé odpuštění, ve vznešené přítomnosti Tvého velikého Proroka. Odpusť mi, tak jako jsi odpustil Tvým služebníkům, kteří žádali o odpuštění, když byl naživu! Ó, můj Rabbi! Prosím Tě tak, že činím z Tvého velikého Proroka, který je Nabi-ar-Rahma (Prorokem Milosrdenství), wasilu. Ó, Muhamede, největší z proroků! Žádal jsem svého Rabba pomocí tawassulu k tobě. Ó, můj Rabbi! Učiň toho vznešeného Proroka mým přímluvcem!” Během modlitby stál zády ke qible a čelem k oknu Muwadžahatu as-sa’adat. Minbar an-Nabawi byl po jeho levici.

Rada, kterou dal Hadrat Imám Malik Chalífovi Mansurovi ukazuje, že ti, kteří se modlí před Hudžrou as-sa’adat, by měli být velmi opatrní. Uvádí se, že ti, kteří nejsou schopni prokázat dostačující skromnost a úctu k tomuto místu, by se neměli zdržovat v Medině al-Munawwaře dlouho.

Anatolský vesničan, který pobýval a oženil se v Medině al-Munawwaře, a vykonával roky službu u Hudžry as-sa’adat, se jednoho dne nakazil horečnatým onemocněním a chyběl mu ajran (osvěžující nápoj z jogurtu a vody). Říkal si, “Kdybych byl ve své vesnici, nechal bych si udělat ajran z jogurtu a vypil bych ho.“ V tu noc se Rasúlulláh objevil ve snu Šejka al-Haram, a nařídil mu, aby jistou službu svěřil někomu jinému. Když Mu odpověděl, “Ó, Rasúlulláh! Ten a ten člověk z tvé ummy má na starosti tuto službu,“ Prorok řekl, “Řekni tomu člověku, aby jel do své vesnice a dal si ajran!“ Další den mu tento příkaz byl předán, a vesničan řekl, “Jak si přeješ!“ a odjel do své rodné vesnice.

Když jediná myšlenka procházející srdcem může způsobit tolik škody, chraň nás Alláh, z tohoto musíme chápat, jak velkou škodu může způsobit nevhodné slovo nebo jednání, které není v souladu s adabem, i kdyby to byl vtip.

Ty jsi imánem v srdcích mu’minů, kteří tě milují.
Nikdy nebude v nesnázích, lékem jeho smutku jsi ty.
Očekává tvou přímluvu, ty jsi v jeho srdci.
Ten, který doufá v tvou pomoc, ji jistě získá, Ó, Rasúlulláh.