PROROKA

Když Alláh ta’ala počítal dobro a požehnání, které udělil Svému milovanému Proroku (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), aby potěšil Jeho požehnané srdce, řekl, “Byl jsi stvořen s výtečnou morálkou.“ V ajatu al-karimatu, v maalu, je uvedeno, “Zajisté, ty jsi Khuluq al-‘azim (máš skvělý akhlaq).“1Khuluq al-‘azim znamená míti s Alláhem ta’ala tajemství, a býti laskavým k lidem. Hadrat Ikrima řekl, “Slyšel jsem od Abdulláha Ibn Abbase: V tomto ajatu al-karimatu, ‘Khuluq al-‘azim’, tj. krásný akhlaq, je akhlaqem uvedeným v Koránu al-karim.“

Rasúlulláhův krásný akhlaq byl pro mnohé důvodem, proč přijali Islám.

Jeho slova byla velmi sladká; dotýkala se srdcí a přitahovala duše. Jeho intelekt byl tak vysoký, že pocházeje z arabského poloostrova, kde lidé byli krutí a tvrdohlaví, zvládl je velmi dobře, přetrpěl jejich mučení, a přivedl je k mírnosti a poslušnosti. Většina z nich opustila své náboženství, stali se Muslimy, a bojovali proti svým otcům a synům, aby obhájili Islám. Pro Něho obětovali své majetky, svůj domov, a prolévali svou krev. Na něco takového nebyli zvyklí. Byl tak dobromyslný, jemný, odpouštějící, trpělivý, laskavý a štědrý, že Ho všichni obdivovali. Ti, kteří Ho uviděli a naslouchali Mu, se s radostí stávali Muslimy.

V žádném z Jeho jednání, ani v Jeho skutcích, nebo Jeho slovech, nikdy nebylo vidět žádné ošklivosti nebo pochybení. I když se na nikoho neurazil kvůli Sobě, byl tvrdý a přísný na nepřátele Islámu, na ty, kteří o něm hovořili špatně, nebo se snažili o jeho poškození.

Spatřeny byly tisíce Muhamedových ‘alejhis-salam zázraků, všichni o nich hovořili, Jeho přátelé i nepřátelé. Nejhodnotnější z nich byly Jeho vysoká morálka, a krásný akhlaq.

“Zajisté, ty jsi Khuluq al-‘azim (máš skvělý akhlaq).“
Qalam: 4

Hadrat Abu Sa’id al-Khudri (radijalláhu ta’ala ‘anh) řekl, “Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) nosil zvířatům trávu. Uvazoval velbloudy. Zametal si ve Svém domě. Dojil krávy. Opravoval si boty, a spravoval si Své šaty.2 Stoloval se Svým poddaným. Když byl Jeho poddaný unaven z mletí na ručním mlýnku, pomáhal mu. Chodil nakupovat a nosil si nákup domů v tašce. Když někoho potkal, byl první, kdo pozdravil, nehledě na to, jestli byli chudí nebo bohatí, mladí nebo staří. Podával Svou požehnanou ruku pro musafahu jako první. Učinil poddané, pány, lordy, černé a bílé rovnými. Chodil všude, kam byl pozván, nehledě na to, kdo Ho pozval. Nedíval se svrchu na jídlo, které Mu bylo přineseno, i kdyby ho bylo málo. Nenechával jídlo z večera na ráno, nebo z rána na večer. Byl dobromyslný. Rád činil dobré skutky a vycházel s každým. Měl usměvavou tvář a hovořil sladce, avšak neusmíval se, když hovořil. Vypadal smutně, ale nemračil se. Byl pokorný, ale neklesal na mysli. Byl velkolepý, vzbuzoval úctu a strach. Avšak nebyl tvrdý. Byl laskavý a štědrý, avšak ničím neplýtval a nic nerozdával zbytečně, a se všemi měl slitování. Jeho požehnaná hlava byla neustále skloněna. Od nikoho nic neočekával. Kdokoli chce býti šťastným a najít klid, měl by být jako On.“

Anas ibn Malik (radijalláhu ‘anh) řekl, “Sloužil jsem Rasúlulláhovi po dobu deseti let. Nikdy neřekl ‘Uf!‘ Nikdy neřekl, proč jsi udělal toto, nebo proč jsi neudělal tamto.”3

Abu Hurajra (radijalláhu ‘anh) řekl, “Během ghazy jsme Ho požádali, aby se pomodlil za zničení nevěřících. On řekl, ‘Nebyl jsem poslán, abych lidi proklínal, nebo trápil. Byl jsem poslán, abych činil dobré pro všechny, a aby lidé dosáhli míru.’”4 Alláh ta’ala uvádí v 107. ajatu Súry al-Anbija, v maalu, “Poslali jsme tě jako milosrdenství, jako požehnání světům.“

Abu Said al-Khudri (radijalláhu ‘anh) řekl, “Rasúlulláhova skromnost byla větší, než skromnost panenských Muslimských dívek.“5

Anas ibn Malik řekl, “Když s někým Rasúlulláh učinil musafahu, neodtáhl Svou požehnanou ruku dříve, než to učinil ten dotyčný.6 Neodvracel od toho člověka Svou požehnanou tvář, dokud to neučinil on. Když vedle někoho seděl, seděl s koleny vedle sebe, a nedával Svou požehnanou nohu přes druhou, z úcty k tomu člověku.”

Džabir ibn Samura řekl, “Rasúlulláh mluvil málo. Mluvil, když to bylo nezbytné, nebo když Mu byla položena otázka.“ Z tohoto bychom měli pochopit, že i všichni Muslimové by se měli vyvarovat všedních nebo bezcenných hovorů, a měli by být raději potichu. Hovořil velmi zřetelně a uspořádaně, bylo Mu velmi dobře rozumět.

Anas ibn Malik (radijalláhu ‘anh) řekl, “Rasúlulláh navštěvoval nemocné, doprovázel zesnulé, když byli odnášeni na hřbitov, a chodil na místa, kam Ho pozvali. Jezdil na oslovi. Viděl jsem Rasúla ‘alejhis-salam v Khajbar Ghaze. Jel na oslovi s lanovou ohlávkou. Když se Rasúlulláh vracel z ranního salatu, chodily za Ním děti a pracující v Medině, s nádobami naplněnými vodou, a žádali Ho, aby do nich ponořil Své požehnané prsty. I když byla zima a voda byla studená, neodmítal je; chtěl potěšit jejich srdce.”7

Opět, Anas ibn Malik řekl, “Když malá holčička chytla Rasúlulláha za ruku a chtěla, aby s ní někam šel, protože ji něco trápilo, šel s ní a vyřešil její problém.“

Džabir (radijalláhu ‘anh) řekl, “Rasúla ‘alejhis-salam nikdo neslyšel říci ‘ne‘, když byl o něco požádán.“

Náš Pán, Prorok, byl také nadřazen všem stvořením, co se týče haje (ctnost, skromnost). Bylo to, jakoby Jeho oči byly zavřeny nevhodným věcem. Nikdy nikoho neoslovil nehezkým jménem. 

Naše matka, Hadrat Aiše, řekla, “Když byl náš Pán, Rasúlulláh, informován, že někdo učinil něco nevhodného, řekl všeobecně, aniž by vyslovil jméno dotyčného, ‘Proč tak činí?‘ Tímhle způsobem, aniž by zmínil číkoliv jméno, předcházel tomu, aby ten dotyčný opět učinil nebo řekl tu nevhodnou věc.8“

Anas ibn Malik vyprávěl, “Jednoho dne, člověk, který měl něco žlutého rozmazaného na tváři, přišel k našemu Pánovi, Proroku. Ten neřekl nic, co by ho zarmoutilo. Když ten člověk odešel, řekl, ‘Měli jste mu o tom říci, aby si mohl omýt tvář!’“9

Náš Pán, Rasúlulláh, byl sjednotitelem lidu. Nenechal je, aby se navzájem nenáviděli. Dával dary hlavě každého kmene, a usazoval je na čestná místa. 

Nedopustil, aby Ho někdo z nich nemohl vidět. Vyptával se na to, jak se mají Jeho Ašabové al-kiram, a ptal se na ty, kteří nebyli přítomni. Dával rady těm, kteří s Ním seděli. 

Jeho chování vedlo k tomu, že si nikdo nepomyslel, že má rád jednoho více, než druhého. Přijal a vyslechl si každého, kdo k Němu přišel se stížností. 

Dokud návštěva neodešla, neodcházel od ní. Ukazoval Svůj krásný akhlaq a mravy všem lidem, jak nejlépe to bylo možné. V Jeho očích si byli všichni rovni, co se týče práv a spravedlnosti. Nikdo neměl nad druhým nadřazenost nebo privilegia.

Naše matka, Hadrat Aiše, řekla, “Nikdy jsem neviděla nikoho s tak krásným akhlaqem a mravy, jako měl náš Pán, Rasúlulláh. Kdykoliv Ho oslovil někdo z Jeho Ašabů, nebo člen Jeho domácnosti, odpovídal, ‘Ano(uctivým způsobem).’”10

Náš Pán, Rasúlulláh, oslovoval Své Ašaby nejkrásnějšími jmény. Nepřerušoval nikoho, kdo právě hovořil. Pokud člověk sám od sebe nepřestal mluvit, nebo se nepostavil k odchodu, nepřerušoval ho.

Co se týče Jeho laskavosti, milosrdenství a soucítění, Alláh ta’ala uvedl ve 128. ajatu al-karimatu Súry Tawba, v maalu, “Vaše trápení Ho bolí a zarmucuje. Je vám velmi oddaný, je k věřícím velmi milosrdný, a přeje si pro ně dobro.“

Alláh ta’ala řekl ve 107. ajatu al-karimatu Súry al-Anbija, v maalu, “(Ó, můj Milovaný!) Poslali jsme tě jako milosrdenství světům.“ Náš Pán, Prorok, některé věci ulehčoval, neboť se obával, že by byly pro Jeho ummu obtížné. “Kdyby to nebylo pro mou ummu nelehké, přikázal bych jim, aby při každém abdastu použili miswak.“11

Není nikoho, kdo by byl našemu Pánu, Prorokovi, nadřazen, co se

“Bylo mi nabídnuto, že země a kameny v Mecce se promění ve zlato. Řekl jsem, ‘Ne, můj Rabbi! Nech mne hladovět jeden den, a nasyť mě druhý den. Dny, kdy budu hladový, budu se k Tobě modlit. Dny, kdy budu nasycen, budu Ti děkovat a chválit Tě.’”
Hadís aš-šarif

týče dodržení Svého slova. 

Abdulláh ibn Abi’l-Hamsa vyprávěl, “Obchodoval jsem s naším Pánem, Prorokem, ještě předtím, než Mu bylo zjeveno Jeho proroctví. Měl jsem vůči Němu nějaký dluh. Slíbil jsem, že se s Ním setkám na určitém místě, v určitý čas, avšak zapomněl jsem na to. O tři dny později jsem si na to vzpomněl a utíkal jsem na to místo. Když jsem uviděl, že tam celé tři dny čekal, byl jsem ohromen. Řekl mi, ‘Mladý muži, unavil jsi mě! Čekal jsem tu na tebe tři dny.’”

Pokora, kterou měl náš Pán, Prorok, byla tak velká a jedinečná, že nemůže být nalezena u nikoho, dokonce ani u proroků (‘alejhimus-salam).

Nikdy se u Něho neobjevil pocit arogance. Když si náš Prorok mohl vybrat mezi tím, že bude buďto královský prorok, nebo poddaný (Alláhovi) prorok, vybral si, že bude poddaným prorokem.12

Po tomto, Israfil ‘alejhis-salam řekl našemu Pánu, Prorokovi, “Zajisté, Alláh ta’ala ti udělil pozici, kterou jsi pokorně odmítl. Neboť v den kijámetu, budeš největším ze synů Adamových (tj. lidstvo). Ty budeš prvním, kdo povstane ze Svého hrobu. Budeš prvním, kdo se bude přimlouvat.“

Náš Pán, Prorok, jednou řekl naší matce Hadrat Aiši, “Bylo mi nabídnuto, že země a kameny v Mecce se promění ve zlato. Řekl jsem, ‘Ne, můj Rabbi! Nech mne hladovět jeden den, a nasyť mě druhý den. Dny, kdy budu hladový, budu se k Tobě modlit. Dny, kdy budu nasycen, budu Ti děkovat a chválit Tě.’”13

Jednoho dne, Džabrail přišel k našemu Pánu, Prorokovi, a řekl, “Alláh ta’ala ti posílá Svůj salam (pozdrav). Řekl: Pokud si přeje, přeměním pro Něho ty hory ve zlato. Ty hory zlata s Ním budou všude, kam se vydá.”

Náš milovaný Prorok odpověděl, “Ó, Džabraile! Svět je domovem pro ty, kteří nemají domov. A opět, (to) je majetkem těch, kteří nemají majetek. Tyto jsou hromaděny těmi, kteří nemají ‘aql (úsudek, rozum).“14

Poté, Džabrail ‘alejhis-salam řekl, “Ó, Muhamede! Alláh ta’ala tě učinil neochvějným v pevných slovech.“

Naše matka, Hadrat Aiše, řekla, “Někdy v našem domě nebyl zapálen oheň (pro uvaření jídla) po celý měsíc. Měli jsme jen datle a vodu.“

Ibn Abbas řekl, “Mnoho nocí, náš Pán, Rasúlulláh, a ti v Jeho domácnosti, chodili spát, aniž by večeřeli. Nemohli večer najít nic k jídlu.“

Naše matka Aiše řekla, “Požehnané břicho našeho Pána, Rasúlulláha, nebylo nikdy plné. Nikdy si na to nikomu nestěžoval. Pro Něho byla chudoba lepší, než bohatství. I když celou noc trpěl hladem, nebránilo Mu to v držení půstu přes den.15

Kdyby chtěl, mohl požádat Svého Rabba o všechny poklady, jídlo a prosperitu světa. Přísahám, když jsem Ho viděla v takovém stavu, bylo mi Ho líto a plakala jsem. Hladila jsem Ho po Jeho požehnaném břichu a říkala jsem:

‘Nechť je můj život pro tebe obětován! Není vhodné, abys získal nějaké výhody tohoto světa, a posilnil se tak?‘

On odpovídal, ‘Ó, Aiše! Co bych dělal se světem? Mí bratři proroci, kteří jsou také Ulul-‘azm (nadřazení proroci), přečkali větší útrapy, než jsou tyto. Avšak pokračovali v životě takovém, jaký byl. Dostali se ke Svému Rabbu. Z tohoto důvodu, jejich Rabb učinil jejich návrat k Němu velmi krásný a znásobil jejich odměnu. Stydím se za život v nadbytku. Takový život by způsobil, že bych za nimi zaostával. Nejkrásnější a nejvzácnější věcí pro mě, je setkat se se Svými bratry a přáteli, a přidat se k nim.’”

Naše matka, Hadrat Aiše, řekla, “Rasúlulláh zemřel zhruba měsíc po těchto Jeho slovech.“

Náš Pán, Prorok, byl velmi dobře znám Svou štědrostí. Nikdo Mu nemohl konkurovat ani v této krásné vlastnosti. 

Ibn Abbas jednou řekl, “Náš Pán, Rasúlulláh, byl nejvelkorysejším člověkem v konání dobrých skutků. V měsíci Ramadanu, a když se setkal s Džabrailem ‘alejhis-salam, byl velkorysejší, než ranní vánek.“

Anas ibn Malik (radijalláhu ‘anh) řekl, “Procházel jsem se s Rasúlem ‘alejhis-salam. Měl na Sobě burd an-Nadžrani. Tj. měl na Sobě kabát z látky z Jemenu. Vesničan přišel zezadu a zatáhl Ho za límec tak silně, že to poškrábalo Jeho požehnaný krk, a zanechalo to jizvu. Rasúlulláh se na to jen usmál, a přikázal, aby tomu člověku bylo něco dáno.”

Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) měl za sousedku jednu starou ženu. Tato žena poslala za Rasúlem ‘alejhis-salam svou dceru, aby Ho požádala, “Nemám šaty, které bych si mohla obléct během salatu. Pošli mi šaty, kterými se zahalím během salatu.“ Rasúlulláh v tu chvíli neměl žádné jiné šaty. Svlékl si šaty, které měl na Svém požehnaném těle, a poslal je té ženě. Když nastal čas salatu, nemohl jít do masdžidu bez šatů. Když se Ašabové al-kiram o této situaci dozvěděli, řekli, “Rasúl ‘alejhis-salam je tak velkorysý, že Mu nezbyly žádné šaty, a nemůže proto přijít do masdžidu na džama’at. Pojďme dát také vše, co máme, chudým.“ Alláh ta’ala ihned seslal 29. ajat Súry al-Isra. Nejprve řekl Svému Habibovi,

“Jistě, já vím, že vše uděláte. Avšak já nechci sedět sám, stranou od těch, kteří pracují. Alláh ta’ala nemá rád člověka, který se straní a sedí stranou od svých přátel.“ Hadís aš-šarif

v maalu, “Nedrž své ruce pevně u svého krku, ale ani je neotvírej doplna (nebuď lakomý, ani extravagantní),“ poté řekl, “Nedávej tolik, abys byl ponechán bez ničeho (tolik, že budeš v tísni, a budeš nucen vynechat salat, nebo budeš mít starosti)! (Dávej almužny s mírou).“

V ten den přišel, po salatu, k Rasúlulláhovi Hadrat Ali (karramalláhu wajhah) a řekl, “Ó, Rasúlulláh! Dnes jsem si půjčil osm dirhamů stříbra pro živobytí své rodiny. Dám ti z toho půlku. Prosím, kup si pro Sebe šaty.” Rasúl ‘alejhis-salam šel na trh, a koupil si šaty za dva dirhamy. Viděl tam sedět slepého muže, který říkal, “Kdo mi dá košili kvůli Alláhovi, a získá tak šaty z Džanny?” Dal mu šaty, které si právě koupil.

Když si slepý muž vzal ty šaty, ucítil krásnou vůni jako pižmo. Uvědomil si, že mu je předaly požehnané ruce Rasúla ‘alejhis-salam. Neboť vše, co měl Rasúlulláh jednou na Sobě, i když to bylo již obnošeno a roztrháno, každá část toho voněla po pižmu.

Slepý muž se pomodlil, “Ó, můj Alláhu! Otevři mé oči, kvůli těmto šatům.“ Obě oči se mu najednou otevřely. Rasúl ‘alejhis-salam odtamtud odešel. Koupil si šaty za jeden dirham. Když si chtěl koupit jídlo za zbývající dirham, viděl uplakanou sloužící dívku a zeptal se jí, “Proč pláčeš, dcero?“ Ona odpověděla, “Jsem služebnou jednoho žida. Dal mi jeden dirham a řekl mi, abych koupila za půl dirhamu lahev, a za půl dirhamu olej. Koupila jsem je, a když jsem se vracela, lahev mi spadla. Nemám teď ani lahev, ani olej; nevím, co si teď počnu.” Náš Pán, Prorok, dal svůj poslední dirham této dívce. Řekl jí, “Kup za to lahev a olej, a běž domů.“ Avšak chudá dívka řekla, “Bojím se, že mě zbije za to, že jsem přišla pozdě.“ Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) řekl, “Neboj se! Půjdu s tebou a řeknu mu, aby tě nezbil.“

Přišli do domu toho Žida a zaklepali na dveře. Když Žid otevřel dveře, a uviděl Rasúlulláha (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), byl ohromen. Padl k Rasúlulláhovým nohám a řekl, “Ó, veliký Proroku, jenž jsi korunovačním klenotem tisíce lidí, a na jehož rozkaz čekají tisíce lvů! Kvůli poddané dívce jsi poctil dveře ubožáka jako jsem já. Ó, Rasúlulláh! Osvobozuji tuto dívku na tvou počest. Vyučuj mne imán a Islám. Dovol mi, abych se stal Muslimem v tvé přítomnosti.” Rasúl ‘alejhis-salam ho naučil Islám, a on se stal Muslimem. Vrátil se do svého domu a pověděl své rodině o tom, co se událo. Všichni se stali Muslimy. To vše se odehrálo díky krásnému akhlaqu Rasúlulláha.

Každý Muslim by si měl vzít tyto krásné Rasúlulláhovy zvyky jako příklad! Pro každého Muslima je nezbytné, aby přizpůsobil svůj akhlaq k Alláhovu ta’ala akhlaqu. Neboť náš Pán, Rasúlulláh, říkal, “Osvojte si Alláhův ta’ala akhlaq!” 

Například, jednou z Alláhových ta’ala vlastností je “Sattar”. Tj. zakrývač hříchů. Muslim musí také zakrývat pochybení a nedostatky svého bratra v Islámu. Alláh ta’ala je odpouštějící hříchů Svých služebníků. Muslimové by si také měli navzájem odpouštět své nedostatky a špatné skutky. Alláh ta’ala je karim a rahim. Tj. Jeho požehnání je nesčetné, a Jeho milosrdenství je obrovské. Muslim musí být velkorysý a milosrdný. To stejné platí pro další krásné akhlaqy. 

Rasúl ‘alejhis-salam měl mnoho krásných akhlaqů. Každý Muslim se je musí naučit, a podle toho změnit svůj akhlaq. A tímto se vyhýbá pohromám a útrapám na tomto i dalším světě, a získává přímluvu Pána obou světů.

Některé z Jeho dobrých akhlaqů jsou uvedeny níže:

1– Znalost, irfan (moudrost), fahm (pochopení, vhled), iqan (pozitivní znalost), intelekt, inteligence, velkorysost, skromnost, soucit, trpělivost, nadšení, patriotismus, věrnost, spolehlivost, odvaha, vznešenost, statečnost, výmluvnost, řečnictví, důvtip, krása, wara’ (zdržení se od skutků, které jsou zakázány, a také zdržení se od věcí, které jsou nejasné; například věci, které mají blízko k haramu), cudnost, laskavost, spravedlivost, haja, zuhd (neupínání se srdce na světské záležitosti), a taqwa (zbožnost) Rasúlulláha (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam) byly větší, než ty všech proroků.

2– Odpouštěl ublížení a mučení, které Mu způsobili přátelé i nepřátelé. Nemstil se. Když nevěřící způsobili, že Jeho požehnaná tvář krvácela, a zlomili Jeho požehnaný zub během Ghazy u Uhudu, modlil se za ně, “Ó, můj Rabbi! Odpusť jim! Odpusť jim za jejich nevědomost.“

3– Dokázal velmi soucítit. Zvířatům dával vodu. Držel nádobu Svýma rukama a čekal, až budou nasycena. Koni, na kterém jezdil, omýval tvář a oči.

4– Kdokoliv na Něho zavolal, odpovídal, “Labbajk (zdvořile ano).” Nikdy si před nikým nenatahoval nohy. Sedával na kolenou.

5– Nepovažoval Se nikomu nadřazen. Během jedné výpravy, když se chystali uvařit jehněčí kebab, někdo řekl, já porazím jehně; další řekl, já ho stáhnu; další zase, já ho uvařím. Když Rasúlulláh řekl, já půjdu pro dříví, odpověděli Mu, “Ó, Rasúlulláh! Prosím, posaď se a odpočívej! My půjdeme pro dříví.“ On poté řekl, “Jistě, já vím, že vše uděláte. Avšak já nechci sedět sám, stranou od těch, kteří pracují. Alláh ta’ala nemá rád člověka, který se straní a sedí stranou od svých přátel.“ Zvedl se a šel na dříví.

6– Kdykoliv se přidal ke skupině Svých Ašabů (radijalláhu ta’ala ‘anhum adžma’in), kteří společně seděli, nesedal si na čestné místo, ale posadil se, kde bylo zrovna místo. Jednoho dne, když si vyšel ven se Svou holí, lidé, kteří Ho viděli, se postavili. On jim řekl, “Nevstávejte pro mě, neboť někteří z vás vstali pro pozornost druhých! Jsem člověk jako vy. Jím jako všichni ostatní. A sedám si, když jsem unaven.“

7– Nechal Své poddané oblékat se do stejných šatů, a jíst stejné jídlo, jako On. Nedělal v ničem rozdíly mezi Sebou a jimi. Pomáhal jim s jejich prací. Nikdy nebyl vidět, že by někoho bil, nebo někomu nadával.

“Mistr, a nejvýznamnější člen komunity, je ten, který jí slouží.“ Hadís aš-šarif

Anas ibn Malik, který Mu vždy sloužil, řekl, “Sloužil jsem u Rasúlulláha po dobu deseti let. To, co udělal On pro mě, bylo více, než co jsem udělal já pro Něho. Nikdy jsem nezažil, že by se se mnou o něco přel, a nebo že by mě za něco pokáral.16

8– Spravoval si Své oděvy, dojil Svou ovci, a krmil Svá zvířata. Nosil si z obchodu Svůj nákup sám. Na cestách Svá zvířata krmil, a někdy je i hřebelcoval. Někdy to dělal sám, a někdy s těmito pracemi zase pomáhal Svým poddaným.

9– Když pro Něho někdo poslal své poddané, šel s poddanými bok po boku, jak to bylo v Medině zvykem.

10– Navštěvoval nemocné a účastnil se pohřbů. Navštěvoval také nemocné nevěřící a munafiqy, aby si získal jejich srdce.

11– Poté, co vedl ranní salat, posazoval se čelem k džama’atu a ptal se, “Je někdo z našich bratrů nemocen? Navštivme ho.“ Pokud nebyl nikdo nemocen, ptal se, “Koná se nějaký pohřeb? Účastněme se, a pomozme tam.“ Pokud se konal pohřeb, pomáhal s omýváním a zahalováním mrtvého, vedl (salat vykonávaný před pohřbem Muslima, který se nazývá) džanaza salat, a šel s průvodem. Pokud se nekonal žádný pohřeb, říkal, “Pokud se někomu zdál sen, nechť nám o něm poví! Poslechneme si ho a vyložíme ho!“

12– Pokud neviděl jednoho ze Svých Ašabů po dobu tří dnů, zeptal se na něho. Pokud se ten dotyčný sahabi vydal na cestu, pomodlil se za něho, a pokud byl doma, navštívil ho.

13– Pokud potkal Muslima, říkal salam jako první.

14– Jezdíval na velbloudovi, koni, mezku, a oslovi, a občas vozíval někoho dalšího za sebou.

15– Sloužil Svým hostům a Svým Ašabům a říkával, “Mistr, a nejvýznamnější člen komunity, je ten, který jí slouží.“

16– Nikdy nebyl viděn, že by se smál hlasitě. Smál se potichu. Někdy byly vidět Jeho přední zuby, když se smál.

17– Vždy působil přemýšlivě a smutně, a mluvil málo. Když promluvil, začínal s úsměvem.

18– Nemluvil o ničem zbytečném nebo neužitečném. Když bylo potřeba, mluvil krátce, působivě, a s jasným významem. Někdy Svá slova opakoval třikrát, aby Mu porozuměli správně.

19– Vtipkoval s cizinci i známými, dětmi a starými ženami, a s ženami, které Mu byly mahram (Jeho požehnané manželky, blízké příbuzné, a kojné). I tak na Alláha ta’ala ani na vteřinu nezapomněl.

20– Nikdo Mu nemohl hledět do tváře, kvůli Jeho velkoleposti. Někteří se při pohledu na Jeho požehnanou tvář začali třást. Nato říkal, “Nebuďte nervózní! Já nejsem králem, ani tyranem. Jsem synem ženy, která jedla sušené maso.“ Toto dotyčného uvolnilo, a mohl poté říci, co měl na srdci.

21– Neměl stráž, ani vrátného. Každý k Němu mohl jednoduše přijít, a říci Mu o svých problémech.

22– Měl silný smysl pro pokoru. Byl příliš stydlivý, aby se díval do tváře člověku, se kterým hovořil.

23– Nikomu nepředhazoval jeho chyby. Na nikoho si nestěžoval, a ani nikoho za zády nepomlouval. Když se Mu nelíbilo něčí chování nebo slova, říkal, “Proč tak někteří lidé činí?“

24– I když byl Alláhovým ta’ala nejdražším, rasúlem a milovaným, říkával, “Mezi vámi, jsem tím, který zná Alláha ta’ala nejlépe, a tím, který se Ho nejvíce obává.“

“Kdyby jste viděli, co já jsem viděl, smáli byste se trochu, a plakali velmi.“17 Když viděl na nebi mrak, říkal, “Ó, můj Rabbi! Neposílej na nás pohromu, s tímto mrakem!“ Když foukal vítr, modlil se, “Ó, můj Rabbi! Posílej nám prospěšný vítr.“ Když slyšel hromy, říkal, “Ó, můj Rabbi! Neusmrť nás Svým hněvem, a netrestej nás naším zničením, a před tím, požehnej nám dobrým zdravím.“

Při výkonu salatu byl slyšet zvuk z Jeho hrudi, jako vzdech člověka, který pláče. A bylo to slyšet i když recitoval Korán al-karim. 

25– Síla Jeho srdce a Jeho odvaha byly ohromující. Během Ghazy v Hunajnu se Muslimové rozptýlili, a pouze tři nebo čtyři muži zůstali po Jeho boku. Několikrát čelil útokům nevěřících sám, ani jednou neustoupil. Stál proti nim až utekli.

26– Rasúlulláh (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam) byl velmi velkorysý. Daroval stovky velbloudů a ovcí, a pro Sebe si nic nenechával. Mnoho nemilosrdných nevěřících přijalo Islám poté, co viděli Jeho velkorysost.

27– Nikdy Ho neslyšeli říci “Ne“, když byl o něco požádán. Když měl, co se po Něm žádalo, vždy to dal. Pokud to neměl, zůstal potichu.

28– I když Alláh ta’ala řekl, “Požádej, a bude ti dáno,“ nežádal o světské bohatství. Nikdy nejedl chléb z prosáté mouky. Vždy jedl chléb z neprosáté ječné mouky. Nikdy Ho neviděli, že by jedl dosyta. 

Stávalo se, že v Jeho domě nebylo nic uvařeno; neměli chléb po dobu dvou až tří měsíců; jedl pouze datle. Někdy nic nejedl dva až tři dny.

29– Když zemřel, Jeho železné brnění bylo nalezeno u Žida, kde je zastavil za třicet kilo ječmene.

30– Nikdy Ho neslyšeli říci, “Toto jídlo mi nechutná.“ Jedl to, co Mu chutnalo; nejedl to, co Mu nechutnalo, ale nic neříkal.

Jedl jedno jídlo denně. Někdy jedl ráno, a někdy zase večer. Po příchodu domů

“Neměl bych já být Alláhův ta’ala nejvděčnější poddaný?“ Hadís aš-šarif

se ptával, “Je doma něco k jídlu?“ Pokud byla odpověď negativní, držel půst. Místo aby jídlo pokládal na ubrus, tác, nebo stůl, pokládal ho na zem, kleknul si a jedl, aniž by se o něco opíral. Začínal jíst se slovem Basmala. Jedl Svou pravou rukou.

31– Někdy obstaral ječmen a datle dostačující na rok pro Své ženy a několik poddaných, a dal z toho almužnu chudým.

32– Tak jako ostatní prorokové, nepřijímal almužny nebo zakat. Přijímal dary, ale většinou dal na oplátku více, než dostal.

33– Jeho postel byla vyrobena z kůže naplněné palmovými listy. Když Mu přinesli postel s náplní z bavlny, nepřijal to  a řekl, “Ó, Aiše! Přísahám při Alláhovi ta’ala, že kdybych si to přál, Alláh ta’ala by mi dal hromady zlata a stříbra, které bych měl všude k dispozici.“ Někdy spával na podložce, dřevu, matraci, na tkaných kobercích z vlny, nebo na holé zemi.

34– Po pozdním večerním salatu spal do půlnoci, a poté vykonával ibadaty až do ranního salatu. Lehával na Svém pravém boku, pokládal si Svou pravou ruku pod tvář, a před spaním recitoval některé súry. 

35– Dělával tafa’ul (vyvozoval z událostí dobré znamení). Jinými slovy, vykládal si věci, které viděl poprvé nebo znenadání jako dobré. Nic nepovažoval za zlověstné.

36– Když byl smutný, držel si Svůj vous a přemýšlel.

37- Kdykoliv se cítil zarmouceně, vykonával salat. Radost a potěšení, které cítil při výkonu salatu Mu ulevily od bolesti. 

38– Nikdy neposlouchal ty, kteří konali gijbat (mluvili za něčími zády).

39– Když se při chůzi chtěl podívat na stranu nebo za Sebe, otáčel se celým Svým tělem. Neotáčel jen Svou hlavu.

40– Strach našeho Pána, Proroka, z Alláha ta’ala a Jeho poslušnost a uctívání byly v takové míře, že tento Jeho stav nikdo nemohl snést. Vykonával salat až do doby, než byly Jeho nohy opuchlé. Když se Ho zeptali, “Ó, Rasúlulláh! Proč se tak trápíš, když byly všechny tvé předchozí chyby vymazány?“ On odpověděl, “Neměl bych já být Alláhův ta’ala nejvděčnější poddaný?“

Slavík mé duše po růži touží,
Nemyslete si, že by snad toužila po sváru s cizinci.
Neustále okolo ní krouží, jakoby to byl její kompas,
Čeká na příležitost, pro obětování svého života.
Viděl jsem, že ta krásná růže, druhým, svá tajemství neprozrazuje,
Jako slavík, po růžovém poupěti, neustále touží.
Cizincům, ta krásná tvář, zahalena je,
Marně, na náklonnost čekají.
Zati! Tak jako Madžnun, kráčí po cestě, jež k Milovanému směřuje,
Ztrácí se v touze po Lejle.