JEHO DĚTSTVÍ
“Nebyli jsme stvořeni pro hraní her.“
Hadís aš-šaríf
Jeho předání kojné
Když naše matka Amina držela své požehnané dítě v náručí, cítila, že její smutek ze smrti jejího manžela Hadrata Abdulláha se zmenšoval.
Poté, co našeho Pána, Proroka, kojila Jeho matka po dobu devíti dnů, Paní Suwajba, která byla Abu Lahabovou služebnou (džarija), Ho kojila několik dnů také. Dříve Paní Suwajba kojila také Hadrata Hamzu a Abu Salama.
Hafiz ibn Jazri řekl: “Když byl Abu Lahab viděn ve snu, byl dotázán na to, jak se má. Řekl: ‘Zažívám v hrobě muka. Avšak, každý rok 12. noci Rabi’ul-awwalu jsou má muka odlehčena. Cítím úlevu tím, že saju studenou vodu, která protéká mezi mými dvěma prsty. V tu noc, má džarija jménem Suwajba mi předala zprávu o Rasúlalláhově narození. Byl jsem tím tak povznesen, že jsem ji propustil a nakázal jí, aby byla Jeho kojnou. Díky tomu jsou má muka v tuto noc odlehčena.’”
V té době, Mekkánci dávali své děti kojným. Děti, které byly poslány do blízkých náhorních plošin s dobrým vzduchem a čerstvou vodou zůstávaly s kojnými na nějaký čas, neboť v Mekce byla velká horka. Mnoho žen přicházelo do Mekky každým rokem za tímto účelem. Každá si vzala dítě, aby byla jeho kojnou. Když vychovaly dítě a přinesly jej jejich rodičům, dostaly výplatu a mnoho darů.
V roce, kdy se náš milovaný Prorok narodil, přišlo do Mekky mnoho žen z kmene Bani Sa’d, které žily na náhorní plošině, aby se staly kojnými. Každá z nich si našla dítě na opatrování. Mezi kmeny v okolí Mekky, Bani Sa’d kmen byl proslulý svou ctí, šlechetností, statečností, pokorou, a plynulostí v arabštině. Významné osobnosti z kmene Kurajšů většinou upřednostňovaly svěřovat své děti kojným z kmene Bani Sa’d. V ten rok převládalo v místech, kde se nacházel kmen Bani Sa’d, obrovské sucho a hladomor.
Paní Halima, která z tohoto kmene pocházela, popsala tuto situaci následovně: “Toho roku, když jsem se procházela po louce, sbírala jsem trávu a vzdávala jsem díky Alláhu ta’ala za to, že jsem ji našla. Někdy uběhly tři dny a já jsem stále nemohla najít nic k jídlu. V takové situaci jsem porodila dítě. Na jedné straně, byl hlad, na straně druhé, bylo obtížné mít dítě. Byly chvíle, kdy jsem nebyla schopna rozeznat dny od nocí a zemi od nebe. Jednoho dne jsem usnula na volném poli. Ve snu mě někdo namočil do vody bělejší než mléko a řekl, ‘Pij z této vody.‘ Pila jsem až do uhasení žízně. Tento člověk mne donutil pít znovu. Bylo to sladší než med; Já jsem pila a pila. ‘Ať se ti vytvoří mnoho mléka, Ó Halimo! Poznáváš mě?‘ zeptal se. Když jsem řekla, že ne, řekl, ‘Já jsem hamd (chvála) a šukr (vděk), které jsi vzdávala, když jsi procházela těžkými chvílemi. Ó Halimo! Běž do Mekky. Tam, Nur bude tvým přítelem, a budeš naplněna požehnáním. O tomto snu se nikomu nezmiňuj!’ Když jsem se vzbudila, má prsa byla plná mléka, a těžkosti i hlad přešly.”
Kvůli hladomoru přišlo do Mekky v tomto roce více kojných než v předchozích letech, aby si vydělaly za hlídání dětí a zvládly tyto těžké časy. Všechny se snažily získat do péče děti z bohatých rodin. Každé z těchto žen bylo přiděleno dítě. O našeho milovaného Proroka neměly veliký zájem, jelikož byl sirotkem a tak si myslely, že nedostanou moc zaplaceno. Mezi těmito ženami byla také Paní Halima, která byla známá pro svou cudnost, čistotu, jemnost, skromnost a vysoké morální hodnoty. Jelikož zvíře na kterém cestovali bylo slabé, přijeli do Mekky pozdě. Avšak tento pozdní příjezd jim nabídl více než pro co přijeli. Když v Mekce hledali dítě, zjistili, že děti z bohatých rodin byly již převzaty. Ale s prázdnýma rukama se vrátit nechtěli. Nyní, jejich jediné přání, bylo vrátit se domů s dítětem.
Konečně, narazili na člověka, který vzbuzoval respekt a měl
“Žádný z mých pradědů se nedopustil smilstva. Alláh ta’ala mne učinil potomkem počestných a dobrých otců a čistých matek.“ Hadís aš-šaríf
laskavou tvář. Byl to Abdulmuttalib, Mekkánský vůdce. Poté, co se dozvěděl, z jakého důvodu přišli, řekl jim ať se ujmou jeho vnuka, a informoval je, že tím se jim dostane velkého požehnání a blaženosti. Abdulmuttalibova vřelost a upřímnost je k němu přitahovala. Okamžitě nabídku přijali. Poté, starý děda dovedl Paní Halimu do domu Hadrat Aminy.
Paní Halima vyprávěla, “Když jsem přišla k Jeho postýlce, byl zavinutý, spal na zelené hedvábné látce a okolo šířil vůni pižma. Byla jsem ohromena a cítila jsem se najednou tak krásně, že jsem Ho ani nechtěla vzbudit. Když jsem Mu položila ruku na hruď, vzbudil se, podíval se na mě a usmál se. Byla jsem Jeho úsměvem okouzlena. Pomyslela jsem si, že Jeho matka by mi takové krásné a požehnané dítě nedala, zakryla jsem Mu obličej a rychle si Ho vzala do náruče. Nabídla jsem Mu své pravé prso, abych Ho nakojila; Přijal ho. Když jsem zkusila levou stranu, odmítl. Abdulmuttalib se ke mně otočil a řekl, ‘Radostná zpráva pro tebe, žádné ženě se nedostalo takového požehnání!‘1
Poté, co mi dala své milované dítě, Paní Amina mi řekla, ‘Ó Halima, před třemi dny jsem slyšela hlas, který říkal, žena, která se bude starat o tvé dítě pochází z linie Abu Zuwayba, z kmene Bani Sa’d.‘ Na to jsem odpověděla, ‘Já jsem z kmene Bani Sa’d a mému otci se říká Abu Zuwayb.’”
Paní Halima také řekla, “Paní Amina mi vyprávěla o mnoha dalších událostech a dala mi radu. Já jsem jí, zase, pověděla o snu, který jsem měla před odjezdem do Mekky a o hlasech, které jsem slyšela po cestě, z levé i pravé strany, říkající, ‘Radostné zprávy tobě, Ó Halimo! Budeš obdařena velkou poctou, bude ti svěřen nur, který oslňuje oči a osvětluje vesmír.’”
Paní Halima řekla, “S Muhamedem ‘alejhis-salam v náručí, opustila jsem dům Hadrat Aminy. Šla jsem za svým mužem. Když se podíval na tvář dítěte v mém náručí, byl Jím také okouzlen a řekl, ‘Ó Halimo! Nikdy předtím jsem neviděl tak krásnou tvář!‘ a když si uvědomil, jakého požehnání se nám dostalo tím, že nám byl svěřen, řekl, ‘Ó Halimo! Věz, že ti bylo svěřeno velmi požehnané a jedinečné dítě.’ Odpověděla jsem, “Walláhi (Přísahám při Alláhu), bylo to mým přáním, a mé přání se splnilo.”
Od chvíle, kdy s Muhamedem ‘alejhis-salam opustili Mekku, Paní Halimě a jejímu manželovi se díky Němu začalo dařit. Slabý a pomalý osel, kterého měli, najednou uháněl jako arabský kůň. I přes to, že karavan, kterým předtím přijeli vyrazil zpět dlouho před nimi a urazil dlouhou cestu, dohonili a předjeli ho. Poté, co dorazili do oblasti obydlené lidmi z Bani Sa’d kmene, byli obdařeni nebývalou hojností a požehnáním. Zvířata, která jim dříve dávala málo mléka, najednou začala produkovat mléka hodně. Sousedé byli ohromeni a uvědomili si, že toto se děje díky dítěti, které získali na opatrování.
Náš Pán, Prorok, pil pouze z pravého prsa Paní Halimy. Nechával levou stranu pro Svého mléčného bratra. Začal lozit, když Mu byly dva měsíce. Ve třech měsících se postavil a ve čtyřech měsících mohl chodit, když se přidržoval zdí. Bez přidržování začal chodit v pěti měsících a v šesti měsících začal chodit rychle. Když Mu bylo sedm měsíců, mohl si dojít kamkoliv. V osmém měsíci byl Jeho mluvený projev pochopitelný a v devátém měsíci již mluvil plně srozumitelně. V desátém měsíci začal střílet šípy.
Paní Halima vyprávěla, “Když promluvil poprvé, řekl, ‘La iláha illalláhu walláhu akbar. Walhamdu-lilláhi Rabbil álamín.’ Od toho dne, nesáhl pro nic, aniž by vyslovil jméno Alláhovo ta’ala. Nic nejedl s Jeho levou rukou. Když začal chodit, držel se dál od místa, kde se děti hrály, a říkal jim: ‘Nebyli jsme stvořeni pro toto.‘ Každý den, nur jako sluneční záře Ho zaplavil a zase se rozptýlil. Rozmlouval s měsícem, a když na něho ukázal, měsíc se pohnul.”
Kvůli suchu zažívali mnoho těžkostí, v jednu chvíli se rozhodli, že se pomodlí k Alláhovi ta’ala za déšť. Když se šli modlit, vzali s sebou Muhameda ‘alejhis-salam, díky němu měli hodně deště a požehnání.
Paní Halima vyprávěla, “Když bylo Muhamedovi ‘alejhis-salam dva roky, odstavila jsem Ho. Poté jsem jela spolu s mým manželem do Mekky, abychom Ho předali Jeho matce. Avšak, díky Němu jsme obdrželi tolik požehnání, že pro nás bylo velmi obtížné Ho přenechat, a nevidět Jeho požehnanou tvář. Pověděla jsem o Jeho činech a jednání Jeho matce. Paní Amina řekla, ‘Mému synovi náleží veliká sláva.’ Řekla jsem, ‘Walláhi, nikdy jsem neviděla nikoho více požehnaného než Jeho.’ Pro Paní Aminu jsem našla mnoho záminek, abychom si Ho mohli nechat o něco déle. Neodmítla nás a nechala nám Ho ještě na nějaký čas. Vrátili jsme se s Ním do našeho kmene. A tedy, náš domov byl naplněn hojností, a naše jmění, majetek a sláva se navyšovaly. Obdrželi jsme nespočetná požehnání.”2
Oblak nad Jeho požehnanou hlavou
Paní Halima vyprávěla, “Jednoho dne, Sarwar al-alam (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) se mě zeptal, ‘Během dne nevidím své sourozence. Proč je tomu tak?‘ Odpověděla jsem, ‘Chodí pást ovce. Přicházejí domů v noci.‘ Na to řekl, ‘Pošli mě s nimi. Budu také pást ovce.‘ Řekla jsem mnoho výmluv a důvodů. Nakonec, abych Mu udělala radost, povolila jsem.
Následující den jsem ho učesala, oblékla, a poslala jsem Ho s Jeho mléčnými sourozenci. Dělal jim společnost několik dní. Jednoho dne, když Jeho mléčná sestra
“Byla jsem s Muhamedem (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) velmi spokojená během doby, kdy jsem se o Něj starala. Nikdy nic nezašpinil. Močil jednou denně a jednou za noc, a nikdy ne mezi touto dobou.“ Paní Halima
Šaima přišla zpět z louky, zeptala jsem se jí, ‘Kde je můj syn Muhamed, světlo mých očí?‘ Řekla, ‘On je na poušti.‘ Když jsem se zeptala, ‘Jak snese můj miláček žár pouště?‘ odpověděla, ‘Ó má matko! Jeho nikdy žádná újma nepostihne. Protože je tam oblak, nad Jeho požehnanou hlavou, který se pohybuje s Ním a chrání Ho před žárem slunce.’ Když jsem řekla, ‘O čem to mluvíš? Je pravdou, co říkáš?’ přísahala, že je to pravda. Pouze tehdy jsem si oddychla.
Jeho požehnaná hruď byla rozříznuta (Šaqq as-Sadr)
V jedno další odpoledne, Jeho mléčný bratr Damra přišel ke mně a řekl, ‘Matko! Rychle utíkej! Já a můj kurajšský bratr jsme pásli ovce. Náhle přišli tři lidé v zeleném oblečení. Vzali mého bratra a vyrazili k hoře. Položili Ho na záda a rozřezali Mu břicho nožem. Když jsem ti běžel podat zprávu, byli stále tam. Nevím, jestli můj bratr přežil nebo ne.’”
Paní Halima vyprávěla zbytek následovně: “Byla jsem zaplavena panikou. Rychle jsme tam přiběhli a uviděli Ho. Políbila jsem Jeho požehnanou tvář a řekla jsem, ‘Ó světlo mých očí! Ó můj synu, milosrdenství vesmíru! Co se ti stalo? Kdo tě zranil?‘
On odpověděl, ‘Poté, co jsem opustil dům, viděl jsem dva lidi v zeleném. Jeden z nich držel stříbrnou konev a druhý měl smaragdovou mísu. Mísa byla naplněna něčím bělejším než sníh. Vzali mě na vrchol hory. Jeden z nich mě položil na záda. Zatímco jsem se díval, rozřezal mou hruď až k břichu. Necítil jsem bolest. Vložil dovnitř ruku a vytáhl vše, co tam bylo. Omyli to bílou látkou a vložili to zpět. Jeden z nich řekl tomu druhému, “Vstaň a nech mě splnit mou povinnost,“ vložil dovnitř svou ruku a vyjmul mé srdce. Rozříznul ho na dvě půlky, odejmul něco černého a zahodil to. A řekl, “Toto byl satanův podíl v tvém těle. Odstranili jsme to. Ó Alláhův ta’ala milovaný! Učinili jsme tě imunním proti wassawě3 a před lstmi satana.” Poté naplnili mé srdce něčím světlým a lehkým. Zapečetili to pečetí nuru. Stále cítím chlad této pečeti v celém svém těle. Když jeden z nich položil svou dlaň na moji ránu, zahojila se. Následně mne zvážili oproti deseti lidem z mé ummy; byl jsem těžší. Zvážili mne oproti tisíci lidem; stále jsem byl těžší. Poté, jeden z nich řekl druhému, “Přestaň Ho vážit. Walláhi, i kdybys Ho zvážil oproti Jeho celé ummě, byl by pořád těžší.” Potom každý z nich políbil mou ruku a tvář a nechali mne tady.’ Jizva byla vidět na Jeho hrudi.4
Tomuto incidentu, který prožil náš milovaný Prorok, a který je zmiňován v prvním verši Súry al-Inširah, se říká “Šaqq as-Sadr”, tj. rozevřená Jeho hruď.
Poté, co byl Muhamed ‘alejhis-salam informován o tom, že je Prorokem, někteří z Ašabů al-kiram se Ho zeptali, “Ó Rasúlalláh! Pověděl bys nám o sobě prosím?“ odpověděl, “Já jsem modlitbou Mého předka Ibrahíma. Já jsem dobrou zvěstí mého bratra Isy! Jsem snem Mé matky. Když se mnou byla těhotná, viděla, že z ní vyšel nur a osvítil paláce Damašku... Byl jsem odkojen a vyrůstal jsem mezi syny Bani Sa’da Ibn Bakra.”
Když dosáhl čtyř let, Paní Halima Ho vzala do Mekky a předala Ho Jeho matce. Jeho děda Abdulmuttalib jí dal mnoho darů. Ve chvíli, kdy Ho Paní Halima zanechávala v Mekce, vyjádřila bolest z odloučení s Ním těmito slovy, “Je to jako by má duše i srdce zůstávaly s Ním.“
Smrt Jeho vážené matky
Náš milovaný Prorok (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) byl vychován Svou matkou do Svých šesti let. Když Mu bylo šest, jel se Svou matkou do Mediny spolu s Ummou Ajman, která byla džarija, aby navštívili příbuzné a hrob Jeho otce Abdulláha.
Zůstali tam jeden měsíc. U synů Naddžara v Medině se náš milovaný Prorok naučil plavat v bazénu. Během toho, židovský učenec u Něho uviděl znamení proroctví. Přistoupil a zeptal se na Jeho jméno. Když řekl, “Ahmed,” učenec křičel, “Toto dítě bude prorokem posledního věku!“ Také někteří další židovští učenci u Něho viděli znamení proroctví a mluvili mezi sebou o tom, že On bude prorokem.
Umma Ajman zaslechla tyto diskuze a pověděla o tom Hadrat Amině. Ze strachu, že Mu tam hrozí nebezpečí, Jeho matka Ho vzala zpět do Mekky. Když přijeli na místo zvané Abwa, naše matka Hadrat Amina onemocněla. Její nemoc se zhoršovala a opakovaně ztrácela vědomí.
S pohledem na svého milovaného syna Muhameda ‘alejhis-salam, který seděl vedle ní, řekla, “Ó synu člověka, který unikl hroznému šípu smrti, darováním stovky velbloudů, s přízní a pomocí Alláha ta’ala! Nechť ti Alláh ta’ala požehná. Pokud se můj sen vyplní, budeš poslán Alláhem ta’ala, který je vznešený a velmi velkorysý, ke všem lidem, abys je informoval o tom, co je halal a haram. Džanab al-Haqq tě ochrání od stovky let staré tradice idolů a modlářství,” a recitovala následující dvouverší:
Nové se stává starým, a živé umírá,
Mnohé odchází, je někdo, kdo zůstane mladý?
Já umřu také; jsem odlišná v tom,
Že jsem porodila tebe; toto je mou poctou.
Zanechala jsem za sebou dobré dítě,
Zavřu své oči, s klidem v srdci.
Mé jméno bude vždy pamatováno,
Tvá láska bude udržována v srdcích.
Poté zemřela. Byla na tom místě pohřbena. Naší matce Amině bylo dvacet let, když zemřela.
Umma Ajman vzala Pána vesmíru s sebou, odvezla Ho do Mekky a předala Ho Jeho dědovi Abdulmuttalibovi.5
Jeho matka a otec byli Mu’minové
Matka a otec našeho Pána, Habiba al-akram (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam), následovali náboženství Ibrahíma ‘alejhis-salam. To znamená, že byli mu’miny (věřícími). Učenci Islámu uvádí, že následovali náboženství Ibrahíma ‘alejhis-salam, a že poté, co bylo Muhamedu ‘alejhis-salam zjeveno Jeho proroctví, byli přivedeni k životu tím, že měli možnost se stát součástí Jeho ummy; uslyšeli a recitovali Kalima aš-šaháda, a takto se stali součástí Jeho ummy.6
Po boku Jeho požehnaného dědy
Muhamed ‘alejhis-salam vyrůstal u Svého dědy do Svých osmi let. Abdulmuttalib byl působivý, trpělivý, ctnostný, upřímný, odvážný, šlechetný, a byl velmi milovanou osobností v Mekce, starající se o mnohé záležitosti. Dával jídlo chudým, a dokonce krmil hladová a žíznivá zvířata. Věřil v Alláha ta’ala a áchiru. Vyhýbal se špatnému a držel se dál od všemožných nehezkých zvyků v této době nevzdělanosti. Zabraňoval útlaku a nespravedlnostem v Mekce a vítal návštěvníky. Během měsíce Ramadánu se vzdaloval na Horu Hira, učinil to svým zvykem. Abdulmuttalib, který miloval děti a soucítil s nimi, s láskou opatroval svého milovaného vnuka a měl Ho u sebe ve dne v noci. Prokazoval mu velkou lásku a náklonnost. Ve stínu Káby, sedával na svém oblíbeném místě spolu se svým vnukem a říkal těm, kteří jim v tom chtěli zabránit, “Nechte mého syna, On je vznešeným.“7 Neustále upozorňoval chůvu našeho Pána, Proroka Ummu Ajman, aby se o Něho starala dobře. Říkal jí, “Starej se o mého syna dobře. Ahl al-kitab (věřící ve svaté knihy) říkají, že On bude prorokem této ummy.“ Umma Ajman říkala, “Během Jeho dětství jsem Ho nikdy neslyšela stěžovat si na hlad nebo žízeň. Ráno si dával doušek vody zamzam. Když jsme Mu chtěli dát najíst, říkával, ‘Já nechci, jsem plný.’”
Když Abdulmuttalib spal a nebo byl sám v pokoji, nikomu kromě Něho nedovoloval vstoupit. Něžně Ho držel a velmi se těšil z Jeho slov a jednání. Při jídle si Ho posazoval na klín a dával Mu nejlepší a nejchutnější části jídla. Nesedal si ke stolu bez Něho. Měl o Něm mnoho snů a byl svědkem mnoha událostí.
Jednou bylo v Mekce sucho a hladomor. Po snu který měl, Abdulmuttalib vzal Muhameda ‘alejhis-salam za ruku a vyšel s Ním na Horu Abu Qubajs. Modlil se, “Ó můj Alláhu, pro toto dítě, učiň nás šťastnými příznivým deštěm.“ Jeho modlitba byla přijata a začal silný déšť. Básníci toho času tuto událost zaznamenali ve svých básních.
Kněz z Nadžranu
Jednoho dne, když Abdulmuttalib seděl vedle Káby, kněz z Nadžranu přišel a začal s ním rozmlouvat. Během tohoto rozhovoru, řekl, “Četli jsme v knihách o vlastnostech posledního proroka, který bude potomkem z rodu Ismailova. Toto, tj. Mekka, je místem Jeho narození. Jeho vlastnosti jsou takové a takové!“ a začal je vyjmenovávat jednu po druhé. V tu chvíli, náš milovaný Prorok přišel. Kněz z Nadžranu Ho začal pozorně sledovat, pak se k Němu přiblížil, podíval se Mu do očí, na Jeho záda a nohy a vzrušeně prohlásil, “Je to On. Je toto dítě jeden z tvých potomků?“ Když Abdulmuttalib odpověděl, “On je mým synem!“ kněz z Nadžranu řekl, “Podle toho, co čteme v knihách, Jeho otec by neměl být naživu!“ Abdulmuttalib odpověděl, “Je synem mého syna. Jeho otec zemřel před Jeho narozením, když byla Jeho matka těhotná.“ Poté kněz řekl, “Nyní jsi pověděl pravdu.“ Po této události, Abdulmuttalib řekl svým synům, “Slyšte, co se říká o synu vašeho bratra, dobře se o Něho starejte a ochraňujte Ho.“
Smrt Jeho požehnaného dědy
Když se Abdulmuttalibova smrt přibližovala, shromáždil své syny a řekl, “Nyní nastal čas, abych emigroval z tohoto světa do áchiry. Jediné, co mi dělá starost, je tento sirotek. Přál bych si mít delší život, abych mohl v této službě s radostí pokračovat. Ale co se dá dělat? Můj čas, v tomto životě nestačí. Teď, moje srdce a jazyk hoří ohněm stesku. Chtěl bych tuto perlu svěřit jednomu z vás. Chtěl bych vědět, který z vás bude chránit Jeho práva řádně a nikdy neselže ve své službě k Němu?” Abu Lahab poklekl a řekl, “Ó Pane Arabů! Pokud máš někoho na mysli, je to v pořádku, pokud ne, já se této služby ujmu.” Abdulmuttalib mu řekl, “Ty máš hodně bohatství. Ale máš tvrdé srdce a jsi málo milosrdný. Srdce sirotka je zraněné a křehké. Je lehce zlomeno.” Někteří z jeho dalších synů vyslovili stejnou prosbu. Abdulmuttalib nepřijal ani jednoho a vyjmenoval jim jejich vlastnosti. Když přišel na řadu Abu Talib, řekl, “Já si to přeji více než ostatní. Ale bylo by nevhodné mluvit před staršími. Nemám moc majetku, ale jsem loajálnější než mí bratři.” Abdulmuttalib řekl, “Řekl jsi pravdu. Ty jsi ten, kdo si zaslouží tuto službu. Avšak já se s Ním radím v každé záležitosti a poté se řídím podle Jeho přání. Takto jsem se vždy rozhodnul správně. Měl bych se s Ním o této záležitosti poradit. Kteréhokoliv z vás si vybere, bude mít také mé svolení.”
Poté se otočil k našemu milovanému Proroku a řekl, “Ó světlo mých očí! Odcházím do áchiry a se steskem po tobě. Kterého ze svých strýců upřednostňuješ?“ V tu chvíli se náš Pán, Prorok, zvednul, objal Abu Taliba a kleknul si. Po tomto si Abdulmuttalib oddechl a řekl, “Hamd Alláhu ta’ala. Takto jsem si to také přál.“ Poté se otočil k Abu Talibovi a zeptal se, “Ó Abu Talibe! Tato perla nezažila rodičovskou lásku. Podle toho se o Něho starej a miluj Ho. Považuji tě za nadřazeného mým ostatním potomkům. Svěřil jsem ti toto skvělé a drahocenné dítě. Neboť jsi vzešel ze stejné matky jako Jeho otec. Ochraňuj Ho jako bys chránil sebe. Přijímáš mou poslední vůli?“ Když odpověděl, “Přijímám,“ Abdulmuttalib objal našeho milovaného Proroka, políbil Jeho požehnanou hlavu a tvář a nadechl se Jeho vůně. Poté řekl, “Všichni jste svědky, že jsem nikdy neucítil krásnější vůni než tuto a že jsem nikdy neviděl krásnější tvář než tuto.“8
Pod ochranou Abu Taliba
“Nyní nastal čas, abych emigroval z tohoto světa do áchiry. Jediné, co mi dělá starost, je tento sirotek. Přál bych si mít delší život, abych mohl v této službě s radostí pokračovat. Ale co se dá dělat? Můj čas, v tomto životě nestačí. Teď, moje srdce a jazyk hoří ohněm stesku.“
Abdulmuttalib
Po smrti Jeho dědy, Pán vesmíru (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) zůstal u Svého strýce Abu Taliba od Svých osmi let a vyrůstal pod jeho ochranou. V té době, Abu Talib, tak jako jeho otec Abdulmuttalib, byl jedním z vůdců Kurajšů v Mekce; byl milován, respektován a bylo mu nasloucháno. On, také, prokazoval velikou lásku a soucit našemu Pánu, Proroku. Miloval Ho více než své vlastní děti; bez něho neusnul a bez něho ani nikam neodcházel. Říkával Mu, “Máš velkou přízeň a jsi velmi požehnaným!“ Nezačal jíst dokud nezačal On. Někdy prostíral stůl obzvlášť pro Něho. Když se náš Prorok ráno probudil, mohli vidět, že Jeho tvář byla osvícena jako měsíc a Jeho vlasy byly učesané. Abu Talib toho neměl mnoho, co se týče majetku, a jeho rodina byla početná. Poté, co si vzal Rasúla al-akram (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) pod svoji ochranu, získal hojnost a všeho dostatek. Když lidé v Mekce procházeli obtížným obdobím kvůli suchu, Abu Talib Ho vzal do Káby a modlil se. Kvůli Němu začalo vydatně pršet. Byli ochráněni od sucha a hladovění.9
Prorok by měl přijít z linie vznešených,
Mezi vodou Zamzam a horou Hadžar, měl by pobývat.
Se všemi obyvateli města, měl bys Mu pomoci,
Ó synu Ámirův, v takové pomoci leží požehnání.
Kněz Bahira
Jednoho dne, když bylo našemu milovanému Proroku okolo dvanácti let,
“Dosvědčuji, že ty jsi Rasúlem Alláha ta’ala! Tady je Pán světů... Tady je Rasúl Rabba světů... Tady je skvělý Prorok, kterého Alláh ta’ala seslal jako milosrdenství světům!”
Kněz Bahira
viděl, jak se Abu Talib chystá na obchodní cestu. Když pochopil, že Ho Abu Talib nehodlá vzít s sebou, zesmutněl a řekl, “Komu mě v tomto městě necháváš? Nemám ani otce a ani nikoho jiného, kdo by tady se mnou soucítil!“ Tato připomínka Abu Taliba hluboce zasáhla. Rozhodl se Ho vzít s sebou. Po dlouhé cestě, karavan zastavil v blízkosti křesťanského kláštera v Busře.
V tomto klášteře žil kněz jménem Bahira. Tento vzdělaný kněz, který byl dříve židovským učencem, ale později se stal křesťanem, měl knihu, která byla zachovalá a dostala se k němu přes několik vlastníků, a z níž odpovídal na otázky, které mu byly pokládány. Ačkoli tudy v předchozích letech projel karavan Kurajšů již mnohokrát, nikdy o něj neprojevil zájem. Každé ráno vyšel na střechu kláštera a díval se směrem, odkud projížděly karavany, jakoby něco očekával. Tentokrát se knězi Bahirovi něco stalo, vzrušeně vyskočil ze svého křesla. Neboť, když z dálky zahlédl karavan Kurajšů, viděl také oblak pohybující se s nimi. Tento oblak zastiňoval našeho Proroka. Poté, co se karavan zastavil, Bahira také viděl, jak se větve stromu ohýbají nad Rasúlem al-akram, když seděl pod ním. Byl ještě více nadšený. Okamžitě nechal prostřít stoly. Poté někoho poslal, aby pozval všechny z karavanu Kurajšů k jídlu.
Náš milovaný Prorok byl ponechán v karavanu, aby ho hlídal, a ostatní šli ke knězi. Bahira si návštěvníky pozorně prohlédl a zeptal se, “Ó Kurajšská komunito, zůstal někdo z vás, kdo nepřišel k jídlu?“ Oni odpověděli, “Ano, jeden z nás.“ Neboť, ikdyž Kurajšové přišli, oblak zůstal tam. Takto věděl, že někdo zůstal v karavanu. Kněz Bahira trval na tom, aby On přišel také. Hned jak přišel, Bahira se na Něho podíval a pozorně si Ho prohlédl. Zeptal se Abu Taliba, “Je toto dítě jeden z tvých potomků?“ Když Abu Talib odpověděl, “On je mým synem,“ Bahira řekl, “Podle knih, otec tohoto chlapce není naživu; Není tvým synem.“ Na to Abu Talib odpověděl, “Je synem mého bratra.“ Bahira se zeptal, “Co se stalo Jeho otci?“ On řekl, “Jeho otec zemřel než se narodil.“ Když Bahira řekl, “Promluvil jsi pravdu. Co se stalo Jeho matce?“ Abu Talib odpověděl, “Ona také zemřela.“ Říkajíce, “Promluvil jsi pravdu,“ Bahira se otočil k našemu milovanému Proroku a přísahal ve jménu idolů. Náš Prorok Bahirovi řekl, “Nepřísahej ve jménu idolů. Pro mě, na světě není většího nepřítele. Nesnáším je.“ Bahira poté přísahal ve jménu Alláha ta’ala a zeptal se, “Spíš?“ On na to řekl, “Moje srdce nespí, i když moje oči ano.“
Bahira se zeptal na mnoho dalších otázek, na které získal odpovědi. Odpovědi se přesně shodovaly s informacemi z knih, které předtím četl. Poté, hledíce do požehnaných očí našeho milovaného Proroka, zeptal se Abu Taliba:
- “Bývají Jeho oči vždy tak červené?“
- “Ano,“ řekl, “Nikdy jsme neviděli, že by to zmizelo.“
Poté, co na Něm viděl toto znamení, Bahira chtěl vidět Muhr an-Nubuwwat (pečeť Proroctví), aby mělo jeho srdce jakin (neochvějnou víru). Nicméně, náš Prorok (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) nechtěl odhalit Svá požehnaná záda, kvůli Své skromnosti.
Když Mu Abu Talib řekl, “Ó světlo mých očí! Prosím, vyplň toto jeho přání také,“ odhalil Svá požehnaná záda, a Bahira spatřil Muhr an-Nubuwwat v celé své kráse, ke spokojenosti svého srdce. Nadšeně to políbil, zatímco mu slzy tekly po tváři. Poté řekl: - “Dosvědčuji, že ty jsi Rasúlem Alláha ta’ala!” Ještě zvýšeným hlasem, řekl, “Tady je Pán světů... Tady je Rasúl Rabba světů... Tady je skvělý Prorok seslaný Alláhem ta’ala jako milosrdenství světům...”
Kurajšové byli ohromeni a řekli: “V očích tohoto kněze má Muhamed tak velikou úctu.“
Bahira se pak otočil k Abu Talibovi a řekl:
- “On je posledním a nejváženějším z proroků. Jeho náboženství se rozšíří po celém světě a zruší všechna předešlá náboženství. Neber toto dítě do Damašku. Jelikož synové izraelští (židé) vůči Němu chovají nevraživost. Obávám se, že ublíží Jeho požehnanému tělu.
Mnoho přísah a slibů bylo vyřčeno v této souvislosti.”
Abu Talib se zeptal:
- “Jaké jsou to přísahy a sliby?”
Bahira odpověděl:
- “Alláh ta’ala nechal všechny proroky, jako posledního Isu ‘alejhis-salam, slíbit, že informují svou ummu o příchodu proroka posledního věku (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam).”
Abu Talib si po Bahirových slovech cestu do Damašku rozmyslel. Prodal své zboží v Busře a vrátil se do Mekky.10
To, co si vyslechl od Bahiry, si pamatoval po celý svůj život. Miloval našeho Pána, Proroka, ještě více. Ochraňoval Ho a pomáhal Mu až do své smrti.