TRÝZNĚNÍ, MUČENÍ A KRUTOST

Nechť jsou ruce Abu Lahaba seschlé

Dům našeho Pána, Proroka, ležel mezi domy Abu Lahaba a Uqby ibn Mu’ajta, dvěma nenávistnými polyteisty. Snažili se mučit našeho milovaného Proroka, kdykoliv to bylo možné. Pravdou je, že před dům našeho Pána, Rasúlulláha, v noci házeli vnitřnosti. Jeho strýc Abu Lahab se však s tímto nespokojil, z domu svého souseda Adije na

“Nechť ruce Abu Lahaba seschnou (nechť je zničen), a ony již seschly. Jeho majetek (který zdědil po svém otci) mu nebyl k prospěchu, ani jeho zisky. Bude shozen do planoucího ohně, spolu se svou ženou, nositelkou dřeva. S provazem obtočeným kolem jejího krku.”
Tabbat: 1-5

Něho házel kameny. Jeho žena, Umma Džamil, byla stejně špatná jako on; házela trnité větve, které pozbírala, na cesty, kterými Rasúlulláh procházel, aby byly Jeho požehnané nohy pobodány. Jednoho dne, když Abu Lahab vylíval špínu, kterou si přinesl, před dům našeho Proroka, Hadrat Hamza ho viděl. Okamžitě přiběhl, chytil svého bratra Abu Lahaba, a tu špínu mu vylil na hlavu.

Po těchto mučeních Abu Lahaba a jeho ženy, Sůra at-Tabbat, která začíná slovy, “Nechť ruce Abu Lahaba seschnou, a ony již seschly,” byla o nich zjevena.

Když žena Abu Lahaba, Umma Džamil, uslyšela, že o nich byla zjevena súra, začala našeho Pána, Proroka, hledat. Když se dozvěděla, že je v Kábě, vzala si velký kámen, a šla tam. Hadrat Abu Bakr byl v tu chvíli poctěn konverzací s naším Prorokem. Když viděl Ummu Džamil s kamenem v ruce, řekl, “Ó Rasúlulláh! Umma Džamil jde sem. Ona je velmi zlou ženou; bojím se, že ti ublíží. Prosím, ustup stranou, abys nebyl vystaven mučení.” Náš Pán, Rasúlulláh, řekl, “Ona mě nemůže vidět.” Umma Džamil se postavila před Hadrat Abu Bakra a řekla tato ohavná slova, “Ó Abu Bakře! Rychle mi pověz, kde je tvůj přítel! On mě a mého manžela satirizoval a ponížil. Jestli On je básníkem, já a můj manžel jsme také básníky. Bouříme se proti němu; nepřijímáme Jeho proroctví a Jeho náboženství se nám nelíbí. Přísahám, že kdybych Ho jen viděla, udeřila bych Ho tímto kamenem do hlavy...” Když Hadrat Abu Bakr řekl, “Můj Pán není básníkem, On vás nesatirizoval,” Umma Džamil odešla. Hadrat Abu Bakr se otočil k našemu Pánu, Proroku, a zeptal se, “Ó Rasúlulláh! Ona tě neviděla?” On odpověděl, “Neviděla mě. Alláh ta'ala způsobil, aby mě její oči nemohly vidět.”2

Z požehnaných dcer našeho Pána, Proroka, Hadrat Umm Kulthum byla zasnoubena s Abu Lahabovým synem ‘Utajbou, a Hadrat Ruqajja byla zasnoubena s ‘Utbou, druhým synem Abu Lahaba; ale ještě se nevzali. Po zjevení Súry at-Tabbat, Abu Lahab, který si zasloužil Džahannam, jeho žena a významné osobnosti z Kurajšů, nabídli ‘Utbovi a ‘Utajbovi, “Tím, že jste se zasnoubili s Jeho dcerami, odlehčili jste Jeho břemeno. Zrušte zasnoubení s Jeho dcerami, aby byl v nesnázích. Dáme vám z Kurajšů jakoukoliv dívku.” Oni tuto nabídku přijali a řekli, “V pořádku, zasnoubení je zrušeno.” Ničema zvaný ‘Utajba zašel dokonce dál, předstoupil před Proroka (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) a urážel Ho, “Ó Muhamede! Neuznávám ani tebe, ani tvé náboženství. Také jsem zrušil zasnoubení s tvojí dcerou. Od této chvíle, ty nebudeš mít rád mě a já nebudu mít rád tebe! Ty nepřijdeš ke mně, a ani já nepřijdu k tobě!” Poté napadl našeho milovaného Proroka a popadl Ho za límec. Roztrhl Mu košili a urážel Ho. Po tomto náš milovaný Prorok zvolal, “Ó můj Rabbi! Pošli na něj jednu ze Svých šelem.” Když nešťastný ‘Utajba šel a pověděl o těchto událostech svému otci, Abu Lahab řekl, “Obávám se Muhamedovy modlitby na mého syna.“

Pár dní poté, Abu Lahab poslal svého syna ‘Utajbu do Damašku za obchodem. Karavan na noc zastavil na místě zvaném Zarqa. Okolo se začal procházet lev. Hned jak to ‘Utajba viděl, řekl, “Běda! Přísahám, že Muhamedova (‘alejhis-salam) modlitba byla přijata! Ten lev mě sežere! I když je v Mekce, On je mým vrahem!“ O něco později lev zmizel. Pro ‘Utajbu nachystali pro spánek místo na vysokém místě. Lev v noci opět přišel. Očichávajíce každého člověka v karavanu, šel k ‘Utajbovi a vyskočil na něj. Roztrhl mu břicho, chytil ho za hlavu, a zabil ho hrozným kousnutím. Zatímco ‘Utajba umíral, křičel, “Neříkal jsem vám, že Muhamed je nejdůvěryhodnějším z lidu?“ Abu Lahab, který uslyšel, že jeho syn byl roztrhán lvem, vzlykal, “Neříkal jsem vám, že se obávám Muhamedovy modlitby na mého syna?“3

Náš milovaný Prorok (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) volal lidi k nekonečnému blahu, a snažil se je zachránit před ohněm Džahannamu tím, že je zval k víře v existenci a jednotu Alláha ta’ala. Ale polyteisté pokračovali v modlářství tím, že říkali, “Toto je náboženství našich otců.“ Náš Pán, Prorok je zval k tomu, aby žili lidsky, byli důstojnými a čestnými, zbavili se špatností, a dosáhli vysoké duchovní úrovně. Ale oni pokračovali ve své zatvrzelosti. Abu Lahab byl v čele těch, kteří Ho ponižovali a trýznili. Neustále Rasúlulláha následoval, ve snaze odrazovat lidi od toho, aby Mu naslouchali, a vyvolával v nich pochybnosti. Kdykoliv náš Pán, Rasúlulláh, řekl v místech shromáždění nebo na veletrzích, “Ó lidé! Řekněte La iláha illalláh, abyste mohli dosáhnout spásy!” Přicházel k Rasúlulláhovi a říkal, “Ó lidé! Ten, kdo hovoří, je mým synovcem. Nevěřte Jeho slovům. Držte se od něho dál!“

Jednoho dne, Muhamed ‘alejhis-salam vykonával namaz v Kábě aš-šarif. Skupina sedmi polyteistů, včetně Abu Džahla, Šajby ibn Rabije, ‘Utby ibn Rabije a Uqby ibn Abi Mu’ajta, kteří patřili mezi významné osobnosti mezi Kurajši, přišlo a sedlo si vedle Rasúlulláha. Byly tam ponechány vnitřnosti a zbytky z poraženého velblouda, z předešlého dne. Opovrženíhodný Abu Džahl se otočil k těm, co byli s ním a učinil ohavný návrh, řekl, “Kdo z vás vezme bachor z velblouda a položí jej mezi Muhamedova ramena, zatímco vykonává sadždu?“ Uqba ibn Abi Mu’ajt, který byl nejkrutějším, nejsurovějším, nejvíce nelítostným a nejnešťastnějším z nich, okamžitě vstal a řekl, “Já to udělám.“

“Abu Džahl! Wallahi, buďto toho necháš nebo na tebe Alláh ta’ala sešle pohromu.“
Náš milovaný Prorok Muhamed ‘alejhis-salam

Položil bachor i s jeho obsahem na požehnaná ramena našeho Proroka, když byl v sadždě. Polyteisté, kteří to sledovali, se začali nekontrolovatelně smát. Náš Pán, Prorok, sadždu prodlužoval a nezvedl svou požehnanou hlavu. V tu chvíli to viděl Abdulláh ibn Mas’ud z Ašabů al-kiram. Popsal tuto událost následovně:

“Když jsem viděl Rasúlulláha v tomto stavu, do hlavy se mi nahrnula krev. Ale neměl jsem lidi nebo kmen, který by mě od polyteistů ochránil. Byl jsem sám a slabý. V tu chvíli jsem nemohl ani promluvit. Stál jsem tam a s velkým smutkem jsem Rasúlulláha pozoroval. Kdybych jen měl sílu nebo ochránce, kteří by mě před polyteisty ochránili, abych mohl vzít ty vnitřnosti z požehnaných ramen Rasúla ‘alejhis-salam a zahodit je pryč. Zatímco já jsem tam vyčkával, dcera Rasúlulláha, Hadrat Fatima, byla informována. V té době byla Fatima dítětem. Přiběhla a odhodila vše, co bylo na ramenou jejího otce. Těm, co to udělali, řekla drsná slova a odříkala proti nim modlitby.

Poté, co dokončil namaz, jako by se nic nestalo, náš Pán, Rasúlulláh, řekl třikrát, ‘Ó můj Alláhu! Přenechávám tu skupinu Kurajšů tobě! Ó můj Alláhu! Přenechávám ‘Utbu ibn Rabije tobě! Ó můj Alláhu! Přenechávám Umaje ibn Khalafa tobě! Ó můj Alláhuu! Přenechávám Walida ibn ‘Utbu tobě! Ó můj Alláhu! Přenechávám Umaru ibn Walida tobě!‘ Slyšejíce tuto modlitbu, polyteisté se přestali smát. Začali se bát. Jelikož věřili, že modlitby, které jsou vyřčeny v Baitulláhu, budou přijaty. Náš Pán, Prorok, řekl Abu Džahlovi, ‘Wallahi, buďto toho necháš nebo na tebe Alláh ta’ala sešle pohromu.‘ Přísahám na Alláha ta’ala, že v Ghaze (Svaté Válce) Badru jsem viděl,  že všichni, jejichž jména byla Rasúlulláhem vyřčena, byli zabiti a nacpáni do Badr jámy jako z horka páchnoucí mršiny.”

Jednoho dne, Abu Džahl řekl polyteistům z Kurajšů v Baitulláhu, “Ó lidé z Kurajšů! Jak vidíte, Muhamed se nezdráhá odsuzovat naše náboženství, mluvit proti našim idolům a našim otcům, kteří je uctívají, a nazývat nás hlupáky. Přísahám před vámi, že zítra, až sem přijde a vykoná sadždu při výkonu namazu, udeřím Ho do hlavy velkým kamenem, který jen stěží unesu. Poté, již nezáleží na tom, jestli mě před syny Abdulmuttaliba ochráníte nebo ne. Jeho příbuzní mi mohou učinit, co chtějí, potom, co Ho zabiju.” Přítomní polyteisté ho podněcovali tím, že říkali, “Pokud Ho zabiješ, přísaháme, že tě ochráníme a nikomu tě nevydáme!”

Ráno, Abu Džahl přišel do Káby s obrovským kamenem ve své ruce. Posadil se vedle polyteistů a začal vyčkávat. Jako obvykle, náš milovaný Prorok (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) přišel do Baitulláhu a začal vykonávat namaz. Abu Džahl vstal a šel směrem k Rasúlulláhovi, aby Ho mohl udeřit kamenem. Všichni polyteisté tuto událost vzrušeně sledovali. Když se Abu Džahl k Rasúlulláhovi přiblížil, začal se třást. Obrovský kámen mu spadl z rukou; obličej se mu zbarvil do popelava a ve strachu odkráčel zpět. Polyteisté šli v úžasu k Abu Džahlovi a zeptali se: “Ó Amr ibn Hišam! Pověz nám, co se stalo?“ Abu Džahl řekl, “Hned jak jsem zdvihl kámen, připraven Ho zabít, objevil se přede mnou hrozivý velbloud. Přísahám, že jsem nikdy v životě neviděl ani neslyšel o tak pozoruhodném velbloudovi s dlouhýma nohama a ostrými zuby. Kdybych se přiblížil jen o kousek, určitě by mě zabil.”

Opět, jednoho dne, Abu Džahl shromáždil polyteisty a zeptal se, “Vykonává sirotek Abdulláha namaz a pokládá Svůj obličej na zem tady?“ Řekli, “Ano.“ Tuto odpověď očekávajíce, Abu Džahl řekl, “Pokud Ho tak uvidím, rozdrtím Mu hlavu svojí nohou.“ Jednoho dne, Pán Proroků vykonával v Kábě namaz. Abu Džahl seděl se svými přáteli. Zvedl se a šel směrem k Rasúlulláhovi (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam). Přišel velmi blízko. Nicméně, najednou si začal třít obličej a utíkal. Polyteisté šli k němu a zeptali se, “Co se ti stalo?“ Abu Džahl řekl, “Objevila se mezi námi ohnivá jáma. Když jsem viděl nějaké lidi natahující se ke mně, otočil jsem se.“

Kdykoliv významní mezi polyteisty jako Walid ibn Mugira, Abu Džahl (Amr ibn Hišam), Aswad ibn Muttalib, Umajja ibn Khalaf, Aswad ibn Abdijagwas, As ibn Wail a Harith ibn Qajs, viděli Rasúlulláha, vysmívali se Mu tím, že říkali, “Představuje si, že je Prorokem, a že k Němu přišel Džabrail.“ Po tomto, v den, kdy byl Habib al-akram velmi zarmoucen, Džabrail ‘alejhis-salam přišel a přinesl s sebou ajaty al-karimaty. V maalu:

“(Ó můj Rasúle!) Opravdu, prorokům, kteří přišli před tebou, se také vysmívali. Potíže a trápení obklopilo ty, kteří se jim vysmívali (prorokům), na oplátku za jejich výsměch.”4

“Zajisté, My jsme dostačující proti těm, kteří se ti vysmívají. Oni jsou těmi, kteří věří v dalšího boha po boku Alláha ta’ala. Brzo by to měli zjistit (osud, který je čeká). My zajisté víme o tom, že se ti hrudník stahuje, a že jsi zarmoucen jejich slovy (jejich polyteismus a posměšná slova k tobě, jsou urážkou proti Koránu al-karimu).“5

Jednoho dne, když Sultán vesmíru vykonával tawaf v Kábě aš-šarif, Džabrail ‘alejhis-salam přišel a řekl, “Bylo mi přikázáno, abych je zničil (ty, kteří se ti vysmívali)!“ Chvíli na to prošel Walid ibn Mugira. Když se Džabrail ‘alejhis-salam zeptal našeho Proroka, “Jaký je to člověk?“ Náš Pán, Prorok, řekl, “On je jeden z nejhorších služebníků Alláha ta’ala.” Džabrail ‘alejhis-salam ukázal na Walidovu nohu a řekl, “Zničil jsem ho!“ Po chvíli, As ibn Wail prošel okolo. Když se zeptal na něho a získal stejnou odpověď, ukázal na jeho břicho a řekl, “Jeho jsem také zničil!“ Když Aswad ibn Muttalib procházel, ukázal na jeho oči, a když viděl Abdijagwase, ukázal na jeho hlavu. Když Harith ibn Qajs procházel, ukázal na jeho břicho a  řekl, “Ó Muhamede! Alláh ta’ala tě ochránil od jejich špatností.

“(Ó můj Rasúle!) Opravdu, prorokům, kteří přišli před tebou, se také vysmívali. Potíže a trápení obklopilo ty, kteří se jim vysmívali (prorokům), na oplátku za jejich
výsměch. ”
An’âm: 10

Brzo, každého z nich postihne pohroma.“

Trn se zabodl do As ibn Wailovy nohy. Nezáleželo na tom, kolik léčebných metod zkusili, lék na to nenašli. Nakonec, jeho noha opuchla do velikosti velbloudího krku a zemřel křičíce, “Muhamedův Alláh mě zabil.“

Aswad ibn Muttalib oslepnul. Džabrail ‘alejhis-salam ho zlikvidoval tak, že mu rozmačkal hlavu o strom.

Když byl Aswad ibn Abdijagwas v místě zvaném Bad as-samum, jeho obličej a tělo zčernaly. Když přišel zpět domů, jeho rodina ho nerozpoznala a odehnala ho pryč. Zemřel tak, že smutkem bouchal hlavou o dveře svého domu.

Harith ibn Qajs jedl slanou rybu. Začal pociťovat velkou žízeň. Nezáleželo na tom, kolik vody vypil, svoji žízeň nemohl uhasit. Nakonec, explodoval.

Kus železa propíchl Walid ibn Mugirovo lítko. Jeho rána se nehojila. Ztratil mnoho krve a zemřel křičíce, “Muhamedův Alláh mě zabil.“

A tedy, každý z nich dostal, co si zasloužil. Také je uvedeno v ajatech al-karimatech, že polyteisté v Džahannamu zůstanou navždy.

Jednoho dne, náš milovaný Prorok (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) potkal Hakama ibn Abu’l-Ase. Poté, co odešel, Hakam se našemu Pánu, Rasúlulláhu, posmíval tak, že různě pohyboval pusou, obličejem a tělem. Rasúl al-akram (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) viděl, co Hakam dělal, pomocí nuru proroctví, a když se pomodlil, aby mu to zůstalo, Hakam se začal třást a zůstalo mu to až do konce života.

Mučení vykonané na Ašabech al-kiramech

Polyteisté nemučili pouze našeho Pána, Proroka. Mučili také Jeho skvělé Ašaby (radij-Alláhu ‘anhum). Vybírali si zejména ty chudé a bezbranné; utlačovali je a vystavovali je nepředstavitelnému týrání, bez jakéhokoliv zaváhání. Ti, kteří byli vystavení mučení nejvíce byli Bilal al-Habaši, Paní Zinnira, Khabbab ibn Arat, Ammar ibn Jasar a jeho rodina (radij-Alláhu ‘anhum adžma’in). Některé z nich pálili žhavými kameny; některé z nich nechávali žíznivé a hladové, mučili je a říkali, “Opusťte Muhamedovo náboženství.“ Ale oni snesli všechno nesnesitelné mučení a nikdy náboženství Islám neopustili.

Alláh je jeden, Alláh je jeden

Hadrat Bilal, který byl otrokem polyteisty jménem Umajja ibn Khalaf, se stal Muslimem díky Abu Bakrovi as-Siddiqovi. Jelikož Umajja měl Bilala nejraději z jeho dvanácti otroků, učinil ho ochraňovatelem svatyně idolů. Když se Hadrat Bilal stal Muslimem, upravil všechny idoly do sadžda pozice. Když o tom Umajja uslyšel, byl v šoku. Zavolal si ho a zeptal se, “Říká se, že ses stal Muslimem, a že vykonáváš sadždu k Muhamedovu Rabbovi. Je to tak?“ Hadrat Bilal odpověděl, “Ano, vykonávám sadždu k Alláhovi ta’ala, který je Největším a Všemohoucím.“ Když Umajja získal tuto odpověď, nelíbilo se mu to a okamžitě začal s mučením a týráním. V poledne, když slunce bylo přímo nad hlavami, vyslékl ho a pokládal kameny rozžhavené od slunce na jeho nahé tělo, a pálil ho. Poté, co ho položil na záda, na hromadu rozpálených kamenů, a pokládal některé z nich na jeho břicho, říkal mu, “Opusť Islám! Věř v idoly Lat a Uzza.” Nicméně, Hadrat Bilal potvrdil svůj imán tím, že řekl, “Alláh ta’ala je jeden! Alláh ta’ala je jeden!”

Když Umajja ibn Khalaf viděl jeho trpělivost, zuřil, týral ho a zraňoval ho tak, že jeho tělo vláčel po trní. Bez ohledu na krev, která hojně vytékala z jeho těla, Hadrat Bilal říkal, “Ó můj Alláhu! Jsem smířen s tím, co od Tebe přichází! Ó můj Alláhu! Jsem smířen s tím, co od Tebe přichází!“ a zachovával si svůj iman. Hadrat Bilal tento svůj stav popsal následovně:

“Ten krutý Umajja mě svazoval v denním žáru, a mučil mě přes noc. Byl to horký den. Jako obvykle mě začal mučit. Kdykoliv řekl, ‘Uctívej naše idoly! Popři Muhamedova Alláha, popři Ho, popři Ho!‘ aby mě donutil vzdát se Islámu, já jsem říkal, ‘Alláh je jeden! Alláh je jeden!‘ Aby si na mě vylil zlost, položil v ten den na mou hruď obrovský balvan. V tu chvíli jsem ztratil vědomí. Když jsem byl opět při vědomí, viděl jsem, že balvan byl z mého těla odstraněn a slunce bylo schované za mraky. Děkoval jsem Alláhovi ta’ala a říkal jsem si, ‘Ó Bilale! Vše, co přichází od Džanaba al-Haqqa, je krásné a příjemné.’”

Jednoho dne, Umajja ibn Khalaf vzal opět Bilala al-Habašiho ven, aby ho mohl mučit. Vyslékl ho, nechal ho pouze ve spodním prádle, položil ho na rozpálený písek a skládal na něj kameny. Shromáždili se tam polyteisté, příšerně ho mučili a říkali, “Pokud neopustíš své náboženství, zabijeme tě.“ I přes toto nesnesitelné mučení, Bilal al-Habaši říkal, “Alláh je jeden! Alláh je jeden!“ V tu chvíli, náš milovaný Prorok (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) procházel okolo. Když viděl, v jakém stavu se Hadrat Bilal al-Habaši nacházel, byl velmi zarmoucen a řekl, “To, že říkáš jméno Alláhovo ta’ala, tě zachrání.“

Chvíli poté, co se vrátil domů, přišel Hadrat Abu Bakr. Pověděl Abu Bakrovi as-Siddiqovi o mukách, kterým byl Bilal al-Habaši vystavován a řekl, “Jsem velmi zarmoucen.“ Hadrat Abu Bakr tam okamžitě šel. “Co získáte tím, že mu tohle provádíte? Prodejte mi ho.“ Oni řekli, “My ho neprodáme, i kdybys nám dal zlato světa. Nicméně, jsme ochotni ho vyměnit za tvého otroka Amira.” Amir, otrok Abu Bakra, vedl jeho obchodní záležitosti a vydělával velké peníze. Kromě svého majetku měl také deset tisíc zlatých mincí. Byl asistentem Hadrata Abu Bakra a vyřizoval všechny jeho záležitosti. Nicméně, byl nevěřícím a trval na své nevíře. Hadrat Abu Bakr řekl, “Dávám vám Amira spolu s veškerým jeho majetkem a penězi za Bilala.” Umajja ibn Khalaf a ostatní polyteisté se radovali a říkali, “Oklamali jsme Abu Bakra.“

Hadrat Abu Bakr okamžitě odstranil těžké kameny z Bilala al-Habašiho a pomohl mu na nohy. Bilal al-Habaši byl kvůli snášenému mučení slabý. Podpírajíce ho, Hadrat Abu Bakr ho ihned zavedl k našemu milovanému Proroku a řekl, “Ó Rasúlulláh! Z lásky k Alláhovi jsem dnes Bilala osvobodil.” Náš Pán Rasúlulláh z toho měl radost. Velmi se za Hadrata Abu Bakra modlil. Hned poté, Džabrail ‘alejhis-salam přinesl 17. a 18. ajat al-karimat Súry al-Lajl, ohlašující, že Abu Bakr je daleko od Džahannamu. Je to uvedeno v těchto ajatech al-karimatech, v maalu: “Člověk (jako Hadrat Abu Bakr), který je velmi zbožným (a který se vyhýbá širku a hříchům) a využívá své bohatství na cestě dobra, aby byl čistým v očích Alláha ta’ala (a k získání požehnání, která Alláh ta’ala slibuje), je od toho (Džahannamu) držen daleko.”

Nepředstavitelná mučení

Hadrat Khabbab ibn Arat byl mezi těmi, kteří byli mučeni, aby opustili své náboženství. Hadrat Khabbab neměl nikoho. Byl otrokem ženy polyteistky jménem

“(Ó Bilale!) To, že říkáš jméno Alláhovo ta’ala, tě zachrání.“ Hadís aš-šarif

Umm Anmar. Jelikož neměl příbuzné, kteří by ho ochránili, polyteisté se shromažďovali, svlékali ho a otírali trny o jeho tělo. Někdy mu dávali košili vyrobenou ze železa na jeho nahé tělo a nechávali ho čekat pod sluncem. Tiskli kameny, které ohřáli na slunci nebo v ohni, na jeho nahé tělo a říkali, “Opusti své náboženství. Uctívej Lata a Uzzu!” Khabbab se držel své víry a odolával jim tím, že říkal, “La iláha illalláh, Muhamedun Rasúlalláh.”

Jednoho dne, polyteisté se shromáždili a rozdělali na nějakém místě oheň. Hadrata Khabbaba svázali a vzali ho tam. Svlékli ho a položili ho na oheň. Hadrat Khabbab, který ležel na zádech uprostřed ohně, se modlil, “Ó můj Alláhuu! Vidíš, v jakém jsem stavu; znáš mou situaci. Upevni v mém srdci můj iman, dej mi velkou trpělivost!“ Jeden z polyteistů si stoupl na hruď Hadrata Khabbaba. Avšak oni nevěděli, že Alláh ta’ala věřící ochraňoval.

Léta poté, když se Khabbaba na tuto událost zeptali, odhalil svá záda a ukázal jizvy od popálenin, a řekl, “Oni pro mě zapálili oheň a pak mě do něho položili. Pouze mé tělo ho uhasilo.“

Zatímco Hadrata Khabbaba takto venku mučili, jeho majitelka Umm Anmar zahřívala železo v ohni, pak ho přitiskla k jeho hlavě a vypálila mu to tam, aby ho donutil opustit své náboženství. On všechnu tuto bolest snesl pro své náboženství, nedělal, co mu přikazovali a své náboženství neopustil.

Jednoho dne šel Hadrat Khabbab k našemu milovanému Proroku a řekl, “Ó Rasúlulláh! Kdykoliv mě polyteisté vidí, pálí mě ohněm. Doma mi moje majitelka, Umm Anmar, pálí hlavu rozžhaveným železem. Prosím tě o tvé modlitby!“ Poté mu ukázal své popáleniny na zádech a na hlavě. Náš Prorok ho velmi litoval. Nemohl snést, že trpí taková muka pro neopuštění svého náboženství, a modlil se, “Ó můj Rabbi! Pomoz Khabbabovi!“ Džanab al-Haqq přijal volání Svého Rasúla okamžitě a udělil Umm Anmaře obrovskou bolest hlavy. Kvůli bolesti hlavy celou noc sténala. Bylo jí řečeno, že kauterizace hlavy rozpáleným železem ji může vyléčit. Nakonec, zavolala Khabbaba a přikázala mu, aby v ohni nahřál železnou kostku a kauterizoval jí hlavu železem...

V raných dnech Islámu si polyteisté Khabbaba ibn Arata moc nevšímali. Avšak počet Muslimů se každým dnem zvyšoval. Nakonec byli nuceni brát tuto záležitost vážně. Své mučení proti Hadratu Khabbabovi zvýšili. Příšerně ho tloukli, mlátili, zraňovali a mučili.

Přes to všechno, Hadrat Khabbab nevzdával svůj iman ani v nejmenším. Ale mučení a trýznění se staly nesnesitelnými. Vysvětlil, co se dělo, Pánu vesmíru a řekl, “Ó Rasúlalláh! Prosím, modli se za nás, abychom byli vysvobozeni z muk, kterým jsme vystavováni.“

Po tomto, náš Pán, Rasúlulláh, řekl, “V ummách, které přišly před vámi, žili takoví lidé, jejichž kůže a těla byla svlečena a drcena železnými hřebeny, ale tato mučení nezapříčinila, aby se odvrátili od svého náboženství. Byli pilou rozřezáni od hlavy napůl, ale stále, nezapříčinilo to, aby se odvrátili od svého náboženství. Zajisté, Alláh ta’ala to dokončí (Islám). Učiní, že to bude nadřazeno všem náboženstvím. Tak, že člověk cestující sám, ze Sana’aje do Hadramoutu, se na svém koni nebude bát nikoho než Alláha ta’ala a nebude se strachovat o nic, kromě toho, že vlk napadne jeho ovčí stádo. Ale ty jsi ukvapený,” pak se pomodlil a poklepal ho po zádech. Tato slova Rasúlulláhova, která jsou lékem a výživou pro duše, utišila Khabbabovu bolest. 

Hadrat Khabbab měl značné pohledávky, zejména vůči As ibn Wailovi, který byl zarytým polyteistou. Šel si za ním pro své pohledávky. Když As ibn Wail Khabbabovi řekl, “Dokud nezapřeš Muhameda, svůj dluh ti nesplatím.“ Hadrat Khabbab odpověděl, “Walláhi, svého Proroka zapřít nemohu, ani v tomto, ani v posmrtném životě, až vstanu ze svého hrobu. Opustil bych vše; nicméně, Jeho zapřít nemohu.” Po tomto, As ibn Wail řekl, “Po smrti budeme vzkříšeni? Pokud je to pravdou, tak budu mít obojí, svůj majetek i děti. V ten den ti splatím svůj dluh.”

Po těchto slovech Ase Ibn Waila, Alláh ta’ala řekl v 77. - 79. ajatech al-karimatech Súry Marjam v Koránu al-karim, v maalu, “(Ó Můj Habibe!) Nyní, viděl jsi toho muže (Ase Ibn Waila), který zapírá naše ajaty a říká, ‘Jistě, bude mi dán majetek a děti (v den kijámetu)?‘ Byl snad informován o ghajbu (neznámém) nebo snad získal slib v přítomnosti Rahmana (Nejslitovnějšího)? Ne, není tomu tak; Zapíšeme, co řekl. (Na základě toho ho přivoláme ke zúčtování v den kijámetu,) a jeho muka zvýšíme, více a více.”

Mučení až do bezvědomí

Co se týče mučení, polyteisté nerozlišovali muže a ženy. Paní Zinnira, která byla mezi prvními Muslimkami, byla také otrokyní. Polyteisté, kteří se dozvěděli, že se stala Muslimkou, se nezdráhali ji mučit. Paní Zinnira byla přinucena uctívat idoly Lat a Uzza; byla mučena a škrcena, až nemohla dýchat a omdlela. I přes to, nikdy své náboženství neopustila, a jejich slovům se nepodřizovala. Zejména Abu Džahl ji velmi mučil. Důsledkem toho bylo, že Zinnira oslepla. Jednou, Abu Džahl řekl, “Vidíš! Lat a Uzza tě oslepily.“ Paní Zinnira, jako projev svého imanu, řekla, “Ó Abu Džahl! Walláhi, není to tak, jak říkáš. Idoly, které nazýváš Lat a Uzza jsou neschopné čehokoliv; neví o těch, kteří je uctívají, a ani o těch, kteří je neuctívají. Zajisté, můj Rabb je schopen navrátit mi nur mých očí a vrátit mě do původního stavu.”

Abu Džahl byl ohromen neochvějným imanem Hadrat Zinniry. Alláh ta’ala modlitbu Zinniry přijal a její oči začaly vidět lépe než kdykoliv předtím. I když Abu Džahl a Kurajšstí polyteisté byli svědky této události, byli neústupní a Islám nepřijali. Navíc, řekli, “Toto je, také, černá magie jejich proroka! Nedivíte se hlupákům, kteří následují Muhamedovo náboženství? Kdyby byla jejich cesta dobrá a pravdivá, my bychom ji následovali jako první. Otrok našel cestu dříve než my; je tomu tak?”

Po tomto, Alláh ta’ala seslal 11. ajat al-karimat Súry al-Ahqaf v maalu, “Ti nevěřící řekli o věřících, ‘Kdyby v tom bylo nějaké dobro (Islám), oni (chudí a bezmocní) by nemohli být popředu a běžet k tomu před námi.‘ Nicméně, jelikož oni v tom nenašli vedení (v Koránu al-karimu, jako věřící), budou říkat (aby mohli popřít

“Ó Abu Džahl! Walláhi, není to tak, jak říkáš. Idoly, které nazýváš Lat a Uzza jsou neschopné čehokoliv; neví o těch, kteří je uctívají, a ani o těch, kteří je neuctívají. Zajisté, můj Rabb je schopen navrátit mi nur mých očí a vrátit mě do původního stavu.” Paní Zinnira (radij-Alláhu ‘anha)

Korán al-karim), ‘Tento Korán al-karim je starou lží (obnovenou Muhamedem).’”

Dar al-Arqam

Náš milovaný Prorok (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) byl velmi zarmoucen útlakem a mučením, které polyteisté způsobovali Jeho Ašabům. Bylo potřeba bezpečného místa pro šíření a vyučování Islámu. Náš Pán pro tuto muqaddas (svatou) službu vybral dům Hadrata Arqama.6 Tento dům se nacházel v úzké uličce východně od kopce Safa a na vyvýšené půdě. Odtud byla jasně vidět Kába al-mu’azzama. Vstup a výstup domu byly situovány tak, že bylo jednoduché kontrolovat, kdo prochází okolo. Navíc, Hadrat Arqam byl jedním z významných Mekkánců a člověk vysokého postavení. Náš Pán, Habib al-akram, vysvětloval Islám svým Ašabům v tomto domě. Ti, kteří se chtěli stát Muslimy, přicházeli do tohoto domu, a tady se uskutečnila pocta přijetí Islámu, a dostalo se jim požehnání v poslouchání požehnaných slov našeho Proroka, které byly lékem pro srdce. Když poslouchali našeho Pána, Proroka, ani nedýchali, jako by jim ptáci přistáli na hlavách a odletěli, když promluvil. Pamatovali si Jeho požehnaná slova, bez opomenutí jediného, jakoby je polykali. Náš Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) vyčlenil Svůj denní čas pro Arqamův dům, a učil zde Své Ašaby od rána do večera. Tento dům byl první centrálou Muslimů. “Dar al-Islam”. První Muslimové se zde shromáždili, aby byli ochráněni od všemožných špatností polyteistů.

Smrtelné mučení

Ammar ibn Jasar vyprávěl, “Chtěl jsem jít do Dar al-Arqam, abych viděl Rasúlulláha a stal se Muslimem. Potkal jsem u dveří Hadrata Suhajba. Když jsem se ho zeptal, ‘Co tady děláš?‘ zeptal se mě na to samé. Řekl jsem, ‘Chci jít za Hadratem Muhamedem, poslechnout si Jeho slova, a stát se Muslimem.‘ Řekl, ‘To je důvodem také mého příchodu.‘ Šli jsme k Jeho vyvýšené a ctihodné osobě společně. Podal nám informace o Islámu. S radostí jsme se stali Muslimy.7

Ammar byl jedním z Mudžahidů, který se nezdráhal projevovat své náboženství. Snášel nejzávažnější mučení, aby nemusel opustit své náboženství. Když ho polyteisté našli osamoceného, vzali ho do oblasti Ramda, Mekkánských skal, svlékli ho a dali mu železnou košili. Byl takto držen pod spalujícím sluncem a mučen. Někdy byla jeho záda kauterizována ohněm, a byl vystaven nekonečnému mučení. Vždy říkali, “Zapři to! Zapři to! Uctívej Lata a Uzzu a zachraň se!“ Hadrat Ammar reagoval na toto nesnesitelné mučení velmi trpělivě, říkal, “Mým Rabbem je Alláh, mým prorokem je Muhamed ‘alejhis-salam.” Polyteisté byli po tomto ještě více rozzuření; pokládali rozpálené kameny na jeho hruď, a někdy se ho snažili utopit tak, že ho vhodili do studny. Jednoho dne, když byl Ammar ibn Jasar poctěn přítomností našeho milovaného Proroka, řekl, “Ó Rasúlulláh! Muka, která nám polyteisté způsobují, dosáhla extrémního stupně.“ Náš Prorok (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) Hadrata Ammara litoval a řekl, “Buď trpělivým, Ó otče Jaqzana!“ Pak se modlil, “Ja Rabbi! Nenech nikoho z Ammarovy rodiny zakusit muka Džahannamu!“

První mučedník, první krveprolití

Hadrat Ammarův otec Jasar, jeho matka Sumajja a bratr Abdulláh, se stali Muslimy jako rodina. Polyteisté je mučili ještě více než Hadrata Ammara. Během mučení je chtěli přinutit, aby říkali slova rouhání, ale oni odpovídali, “I kdybyste nás svlékli z kůže a krájeli nás, neposlechneme vás,“ a řekli, “La iláha illalláh, Muhamedun Rasúlulláh.” Opět, jednoho dne, na místě zvaném Batha, když byla Jasarova rodina mučena, náš Prorok (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) procházel okolo. Když viděl, jakými nesnesitelnými muky si Jeho Ašabové prochází, byl nesmírně zarmoucen. Když se Hadrat Jasar zeptal, “Ó Rasúlulláh! Budou naše životy plné těchto muk?“ náš Pán odpověděl, “Buďte trpěliví, Ó Jasarova rodino! Radujte se, Ó Ammarova rodino! Bez pochyb, vaše odměna vás čeká v Džanně.”

Opět, jednoho dne, Mekkánští polyteisté mučili Ammara ohněm. Náš Pán, Rasúlulláh, tam přišel a řekl, “Ó ohni! Buď pro Ammara chladivým a bezpečným, jako jsi byl pro Ibrahima (‘alejhis-salam)!” Později, když Ammar odhalil svá záda, byla vidět jizva od popáleniny. K tomuto došlo před Rasúlulláhovou modlitbou.

Opět, v den, kdy byla Jasarova rodina mučena, Hadrata Jasara a jeho syna Abdulláha umučili šípy. Abu Džahl nechal svázat požehnané nohy Hadrat Sumajje provazy. Svázal dva velbloudy ke koncům provazů na opačných stranách a nechal je běžet opačným směrem, až byla roztrhána a umučena. Když náš Pán, Prorok, a Ašabové al-kiram (‘alejhimur-ridwan) slyšeli zprávy o tom, že nelítostný, nemilosrdný a krutý Abu Džahl s dalšími polyteisty umučili Jasarovu rodinu, byli nesmírně zarmouceni. Tato událost Ašaby ještě více sjednotila.8

Když Ašabové al-kiram vykonávali namaz, chodili na odlehlá místa,

“Buďte trpěliví, Ó Jasarova rodino! Radujte se, Ó Ammarova rodino! Bez pochyb, vaše odměna vás čeká v Džanně.”
Hadís aš-šarif

a ibadat vykonávali tajně. Opět, v jeden takový den, Sa’d ibn Abi Waqqas, Sa’id ibn Zajd, Abdulláh ibn Mas’ud, Ammar ibn Jasar a Khabbab ibn Arat, vykonávali namaz v údolí Mekky zvaném Abu Dub. V tu chvíli, Ahnas ibn Šarik a další polyteisté, kteří je pronásledovali, se začali posmívat a hanobili jejich ibadat. Neschopni toto snášet, Hadrat Sa’d ibn Abi Waqqas se svými přáteli polyteisty napadli. Hadrat Sa’d našel velbloudí kost a rozpůlil s ní hlavu jednoho z bezvěrců. Polyteisté ze strachu uprchli. A tedy, bylo to poprvé, co Muslimové prolili krev bezvěrců.

Abu Zarra Ghifariho konverze k Islámu

Jeden po druhém, lidé dosahovali hidajatu, a nur Islámu se začal rozšiřovat za hranice Mekky, a začal ozařovat svět. Čelíce zprávám o vzestupu Islámu a jeho šíření, polyteisté používali všemožné metody, aby tomu zabránili. Nakonec se tyto zprávy dostaly ke kmenu Bani Ghifara. Hned jak Abu Zarr Ghifari zaslechl tuto zprávu, poslal do Mekky svého bratra Unajse, aby se o této záležitosti dozvěděl více. Unajs jel do Mekky a zúčastnil se shromáždění našeho Pána, Proroka. Pak odjel zpět, aby o Něm podal zprávu. Když se jeho bratr Abu Zarr zeptal, “Jaké zprávy jsi přinesl?“ odpověděl, “Náš Pane! Walláhi, viděl jsem velmi vznešenou osobu, která vždy nařizuje dobro a zakazuje špatné.“ Když se Abu Zarr Ghifari zeptal, “Co o Něm lidé říkají?” Jeho bratr Unajs, který byl toho času slavným básníkem, odpověděl, “Říkají o Něm, že je básníkem, věštcem nebo mágem. Nicméně, Jeho slova nejsou jako slova věštců nebo mágů. Porovnal jsem Jeho slova také s každým druhem básní všemožných básníků. Ani jim se nepodobají. Tato jedinečná slova se nemohou rovnat slovům nikoho jiného. Walláhi, ten člověk mluví pravdu. Ti, kteří Mu nevěří, jsou lháři a devianti.”

Po těchto zprávách se Abu Zarr Ghifari rozhodl jet do Mekky, aby viděl našeho Pána, Proroka, a stal se Muslimem. Vzal si vycházkovou hůl a nějaké jídlo, a nadšeně vyrazil do Mekky. Když dorazil do Mekky, nikomu o svém záměru neřekl, jelikož polyteisté byli vůči našemu Pánu, Proroku, a k novým Muslimům, velmi nenávistní, a čím dál více je mučili. Mučili zejména ty, kteří byli chudobní a bez pomoci. Abu Zarr v Mekce nikoho neznal. Byl tu cizincem. A proto se nikoho na nic nevyptával. V blízkosti Káby vyčkával na možnost vidět Rasúlulláha a snažil se vypozorovat nějaké znamení, aby zjistil, kde se nachází.

K večeru se odebral do rohu ulice. Hadrat Ali tam Abu Zarra uviděl. Pochopil, že je cizincem, a vzal ho k sobě domů. Jelikož se ho nevyptával na jeho situaci, Abu Zarr si nechal své tajemství pro sebe. Ráno šel opět do Káby. I když se tam potuloval až do večera, ničeho se nedočkal. Šel na stejné místo jako předtím a posadil se. Znovu tudy v tu noc procházel Hadrat Ali. Řekl si, “Ten chudák ještě nezjistil, kde je jeho domov,“ a vzal ho opět k sobě domů. Další ráno šel zase do Baitullahu a šel do stejné části. Hadrat Ali ho opět pozval k sobě domů. Tentokrát se ho zeptal odkud přišel a z jakého důvodu. Hadrat Abu Zarr řekl, “Pokud mi dáš jistý slib, že mi podáš správné informace, povím ti to.“ Když Hadrat Ali řekl, “Pověz mi o tom, nikomu o tvé situaci neřeknu.” Abu Zarr Ghifari řekl, “Slyšel jsem o tom, že se tady objevil prorok. Přišel jsem, abych si s ním mohl promluvit a spatřit Ho.” Náš Pán, Hadrat Ali, řekl, “Našel jsi pravdu a zachoval ses moudře. Nyní jdu za tím člověkem. Následuj mě a vejdi do stejného domu jako já. Pokud uvidím, že je na ulici někdo, kdo by ti mohl ublížit, budu předstírat, že si upravuji boty. Pak kolem mě projdeš, aniž bys na mě čekal.”

Abu Zarr Ghifari Hadrata Aliho následoval. Konečně byl poctěn spatřením požehnané tváře našeho Proroka. A pozdravil Ho tak, že řekl, “Assalámu ‘alejkum.” Tento pozdrav byl prvním salamem v Islámu, a Abu Zarr Ghifari byl prvním, kdo vyslovil salam. Náš Pán, Prorok, odpověděl na jeho salam a řekl, “Nechť je milost Alláhova ta’ala s tebou.” Když se ho náš Pán, Prorok, zeptal, “Kdo jsi?“ odpověděl, “Pocházím z kmene Ghifara.“ Náš Prorok se zeptal, “Jak dlouho jsi tu pobýval?“ Odpověděl, “Byl jsem tu po dobu tří dní a tří nocí.“ Když se ho zeptal, “Kdo ti poskytl jídlo?“ řekl, “Nenašel jsem žádné jídlo, ani pití, kromě zamzamu. Když jsem pil ze zamzamu, nepociťoval jsem ani hlad, ani žízeň.” Prorok řekl, “Zamzam je požehnaný. Zasycuje hladové.“ Poté Abu Zarr Ghifari řekl našemu Pánu, Proroku, “Pověz mi o Islámu.“ Náš Prorok mu zarecitoval Kalima aš-šahada. On to zopakoval a byl poctěn Islámem a tím, že se stal jedním z prvních Muslimů.9

Poté, co se stal Muslimem, Hadrat Abu Zarr Ghifari řekl našemu Prorokovi, “Ó Rasúlulláh! Přísahám na Džanaba al-Haqqa, který tě poslal jako pravého proroka, vyhlásím to otevřeně mezi polyteisty.“ Šel do Káby a velmi hlasitě řekl, “Ó Kurajšská komunito! ‘Aš-hadu an lá iláha illalláh wa aš-hadu anna Muhamedan ‘abduhu wa rasúluh (Vyznávám, že není boha kromě Alláha ta’ala, a Muhamed ‘alejhis-salam je Jeho služebníkem a rasúlem).’” Hned jak to polyteisté slyšeli, napadli ho. Tloukli ho kameny, tyčemi a kusy kostí a nechali ho pokrytého krví. Hadrat Abbas, který byl této události svědkem, řekl, “Nechte toho muže, zabijete ho! Pochází z kmene, který žije v oblasti, kterou projíždí váš obchodní karavan. Jak tou oblastí znovu projedete?“ Zachránil Hadrata Abu Zarra z rukou polyteistů. Abu Zarr se z radosti z této pocty, že se stal Muslimem, nemohl udržet. Další den opět, křičel vedle Káby Kalima aš-šahada. Polyteisté ho zbili. Zhroutil se k zemi. Opět, Hadrat Abbas přišel a zachránil ho z jejich rukou.

Náš Pán, Prorok (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam), přikázal Abu Zarr Ghifarovi, aby se vrátil do svého rodného města a tam šířil Islám. A tak se vrátil do svého kmene a pověděl jim o jednotě Alláha ta’ala, a že Muhamed ‘alejhis-salam je Jeho rasúlem. Řekl jim, že to, co předává, je pravé, a že idoly, které uctívali, jsou falešné, prázdné a bezvýznamné. Někteří z poslouchajícího davu začali namítat. V tom, vedoucí kmene, Haffaf, utišil křičící a řekl, “Vyčkejte, poslechněme si ho a uvidíme, co nám chce říci.“ Poté, Abu Zarr pokračoval následovně:

“Než jsem se stal Muslimem, šel jsem jednoho dne k idolu Nuham a položil před něj mléko. Viděl jsem, jak se přiblížil pes, vypil mléko, a na idol se vymočil.

“Walláhi, ten člověk mluví pravdu. Ti, kteří Mu nevěří, jsou lháři a devianti.” Hadrat Unajs Ghifari (radij-Alláhu ‘anh)

Velmi dobře jsem porozuměl tomu, že idol neměl sílu to zastavit. Jak se vám může zdát správné uctívání idolů, které dokonce i pes uráží? Není to bláznovství? Toto je, co vy uctíváte.“ Všichni tam stáli se skloněnými hlavami. Když se jeden z nich zeptal, “Co tedy prorok, o kterém mluvíš, říká? Jak jsi porozuměl, že říká pravdu?“ Hadrat Abu Zarr řekl hlasitě:

“Říká, že Alláh ta’ala je jeden, že není boha kromě Něho, že On je stvořitelem všeho a vlastníkem všeho... Zve lidi, aby v Něho uvěřili. Zve lidi k dobru, dobré morálce a pomáhání si navzájem. Říká nám o ošklivosti pohřbívání malých dívek zaživa a dalších špatnostech, nespravedlnostech a krutostí, kterých se dopouštíte, a abychom se jim vyvarovali,“ a dlouze vysvětloval Islám. Pověděl jim o všem špatném, co se děje v jeho kmenu. Pak popsal škodlivost a ošklivost těchto provinění. Mnoho lidí z publika, spolu s Haffafem a jeho vlastním bratrem Unajsem, se stalo Muslimy.10

Veřejná recitace Koránu al-karimu v Kábě

Jednoho dne byli Ašabové al-kiram shromážděni na odlehlém místě a rozmlouvali mezi sebou, “Walláhi, nikdo, kromě Rasúlulláha, nemůže přimět polyteisty, aby na veřejnosti poslouchali Korán al-karim. Je někdo, kdo veřejně zarecituje Korán al-karim tak, aby to slyšeli?“ Hadrat Abdulláh ibn Mas’ud tam byl také. Řekl, “Já se postarám o to, aby si to poslechli!” Někteří z Ašabů řekli, “Ó Abdulláhu! Bojíme se, že ti polyteisté ublíží. Chceme člověka, který má za sebou kmen a lidi, kteří ho ochrání před polyteisty, když bude potřeba.” Ale on naléhal, “Nechte mě jít. Džanab al-Haqq mě ochrání.”

Další den před polednem šel do Maqam al-Ibrahim. Polyteisté se tam shromáždili. Ibn Mas’ud řekl Basmala aš-šarif, když u nich stál, a začal recitovat Súru ar-Rahman. Polyteisté se ptali jeden druhého, “Co to syn Umm Abda říká? Určitě recituje slova, která přinesl Muhamed,” a napadli ho. Boucháním, fackováním a kopáním, jeho tvář a oči zčernaly, a změnili ho k nepoznání. Ale on pokračoval v recitaci, i když byl bit. Vrátil se k Ašabům al-kiram pokryt ranami a modřinami. Ašabové al-kiram byli tímto velmi zarmouceni a řekli, “Báli jsme se, že takto dopadneš. Nakonec se stalo to, čeho jsme se obávali.”

Avšak Abdulláh ibn Mas’ud se nermoutil ani trochu. Řekl, “Nikdy jsem neviděl nepřátele Alláha ta’ala tak slabé, jako byli dnes. Pokud chcete, můžu je, stejně jako dnes, nechat poslouchat zítra ráno.“ Ašabové al-kiram řekli, “Ne, zakusil jsi dost. Nechal jsi ty krvelačné bezvěrce poslouchat to, co se jim nezamlouvalo.“11

Tufajl ibn Amrova konverze k Islámu

V letech, kdy náš Prorok (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) začal v Mekce Islám šířit otevřeně, radil lidem ve dne v noci, zval je k náboženství Islámu. Mekkánští polyteisté se snažili toto úsilí našeho Pána, Rasúlulláha, ztěžovat. Vymýšleli si všemožné lži a pomluvy na ty, kteří uvěřili a následovali, co kázal, a různě jim ztěžovali život. Kdykoliv viděli někoho, kdo s naším Pánem, Prorokem, mluvil, okamžitě k němu šli a používali všemožné lsti a lži, jen aby Ho neposlouchal a neuvěřil tomu, co káže. Dělali vše, co bylo v jejich silách, jen aby se s Ním lidé, kteří přicházeli do Mekky, nesetkali.

Tufajl ibn Amr Dawsi přijel do Mekky v době, kdy Muslimové byli v nouzi a čelili mučení nevěřícími. Když si ho všimli polyteisté, šli k němu a řekli mu, “Ó Tufajl! Dorazil jsi do našeho rodného města. Abdulmuttalibův sirotek, který žije mezi námi, prochází zvláštními stavy. Jeho slova jsou podobna slovům mágů. Rozdělují syna od otce, bratra od bratra, muže od ženy! Tím, co hlásá, způsobuje chaos. Syn, který Jeho slova poslouchá, přestává poslouchat svého otce; podřizuje se Jemu. Nyní se nikdo navzájem neposlouchá a lidé se stávají Muslimy. Obáváme se, že tato pohroma, která nás postihla, postihne také tebe a tvůj lid. Nech si od nás poradit; nikdy s Ním nemluv! Neříkej Mu ani slovo, a ani nenaslouchej Jeho slovům. Nevěnuj tomu, co říká, pozornost! Buď velmi opatrný. Nezdržuj se zde dlouho. Raději hned odjeď!“

Tufajl ibn Amr vyprávěl zbytek následovně:

“Přísahám, že mi to zopakovali tolikrát, že jsem se rozhodl s Ním nemluvit, a ani nenaslouchat Jeho slovům. Popravdě, když jsem vstupoval do Káby, dokonce jsem si dal vatu do uší ze strachu, že bych mohl zaslechnout Jeho slova. Další den ráno jsem šel do Káby. Viděl jsem Rasúla ‘alejhis-salam, jak tam vykonává namaz. Stál jsem v Jeho blízkosti. Jakožto hikmat Džanaba al-Haqqa, něco z toho, co recitoval, jsem zaslechl. Jak krásná byla slova, která jsem uslyšel. Řekl jsem si, ‘Nejsem mužem, který by nebyl schopen rozlišit mezi dobrem a zlem. Mimoto, jsem básníkem. Proč bych si neměl poslechnout, co tento muž říká? Pokud se mi budou zdát Jeho slova správná, přijmu je; pokud ne, nechám je být.‘ Ukryl jsem se na nějakém místě a čekal jsem, dokud Rasúlulláh nedokončil namaz a vracel se do Svého domu.

Poté jsem Ho následoval. Když vstoupil do Svého domu, také jsem vstoupil a řekl jsem, ‘Ó Muhamede (‘alejhis-salam)! Když jsem přijel do této země, tvoji lidé mi řekli všechno možné. Chtěli, abych se od tebe držel dál. Ze strachu jsem si zacpal uši vatou, abych neslyšel Tvá slova. Ale Alláh ta’ala mě nechal slyšet něco z toho, co jsi recitoval. Přišlo mi to tak krásné. Nyní, pověz mi, co máš na srdci! Jsem připraven to přijmout.’

Náš Pán, Rasúlulláh, mi pověděl o Islámu a zarecitoval mi část z Koránu al-karimu. Přísahám, že jsem v životě neslyšel krásnější slova, než tato. Ihned jsem řekl Kalima aš-šahada a stal jsem se Muslimem.

V tu chvíli jsem řekl, ‘Ó Rasúlulláh! Mezi mými lidmi jsem vlivnou a váženou osobou. Nikdo z nich se proti mně nepostaví. Nech mě jít a pozvat je k náboženství Islámu. Prosím, modli se k Alláhovi ta’ala, aby mi dal znamení! Tedy, aby mi to znamení bylo nápomocno a ulehčilo mi při pozývání lidu k Islámu!’ Poté, co jsem Ho požádal, náš Pán, Rasúlulláh se modlil, ‘Ó můj Alláhu! Uštědři ajat, znamení pro něho!’

Po tomto jsem se vrátil do svého města. Jedné tmavé noci, když jsem

“Náš Prorok se modlil, ‘Ó můj Rabbi! Ukaž lidem z Dawsu správnou cestu a přiveď je k náboženství Islámu.’ Řekl mi, ‘Vrať se ke svému lidu! Pokračuj s pozýváním svého lidu k Islámu s usměvavou tváří a sladkými slovy! Buď k nim laskavý!’”
Tufajl ibn Amr (radij-Alláhu ‘anh)

vylezl na kopec, který měl výhled na pramen ležící u mého kmene, světlo jako lampa se objevilo na mém čele a začalo zářit. Poté jsem se modlil, ‘Ó můj Alláhu! Přesuň toto světlo z mého čela na jiné místo! Aby si ignoranti z kmene Daws nemysleli, že mi to bylo dáno Alláhem na čelo jako boží trest, za to, že jsem se odvrátil od svého náboženství.’ To světlo se okamžitě objevilo na špičce prutu v mé ruce a viselo tam jako lampa. Jak jsem se přibližoval k vlasti svého kmene, a sestupoval jsem po svahu, lidé si začali ukazovat na světlo, které zářilo jako lampa na špičce mého prutu. Takto jsem sešel po svahu dolů a přišel jsem do svého domu. Jako první přišel můj otec a uviděl to. Z lásky ke mně mne objal. Můj otec byl velmi starý. Řekl jsem mu, ‘Ó můj otče! Pokud zůstaneš ve stavu současném, nebudu patřit k tobě, a ani ty nebudeš patřit ke mně!‘ Když můj otec toto uslyšel, užasl, a zeptal se, ‘Jaký je pro to důvod, Ó můj synu?‘ Jako odpověď jsem mu řekl, ‘Stal jsem se Muslimem tak, že jsem přijal náboženství Muhamedovo ‘alejhis-salam.’

Po tomto, můj otec řekl, ‘Můj synu, já také přijímám náboženství, které jsi přijal. Nechť je tvé náboženství také mým náboženstvím!‘ a stal se Muslimem tím, že řekl Kalima aš-šahada. Po tomto jsem ho učil vše, co jsem věděl o Islámu. Poté se umyl a oblékl si čistý oděv. O něco později ke mně přišla moje žena. Pověděl jsem jí přesně to stejné. Přijala to, a stala se také Muslimkou.

Ráno jsem šel do kmene Daws. Vysvětlil jsem jim Islám a pozýval je k jeho přijetí. Avšak velmi otáleli s jeho přijetím. Vzdorovali mu po dlouhou dobu. Nevzdali se svých hříšných a špatných činů. Zašli dále, vysmívali se mi tak, že mě napodobovali. Kvůli své zálibě v účtování úroků, a v hazardních hrách, mě neposlouchali. Vyhýbali se následování Islámu. Vzbouřili se proti Alláhovi a Jeho Proroku.

Po nějaké době jsem jel do Mekky a stěžoval jsem si na svůj lid Rasúlulláhovi; řekl jsem, ‘Ó Rasúlulláh! Kmen Daws se vzbouřil proti Alláhovi ta’ala. Nepřijali mé pozvání k přijetí Islámu. Prosím, modli se za ně!’ Náš milovaný Prorok, který byl ke každému velmi shovívavý a slitovný, otevřel Své dlaně, otočil se směrem ke Kábě a modlil se, ‘Ó můj Rabbi! Ukaž lidem z Dawsu správnou cestu a přiveď je k náboženství Islámu.’ Řekl mi, ‘Vrať se ke svému lidu! Pokračuj s pozýváním svého lidu k Islámu s usměvavou tváří a sladkými slovy! Buď k nim laskavý!’ Okamžitě jsem jel do svého rodného města. Nikdy jsem lidi z Dawsu nepřestal zvát k Islámu.”12

Pozývání během festivalů

Každým rokem lidé z různých měst přijížděli do Mekky, aby v určité dny navštívili Kábu al-mu’azzam. Náš Pán, Rasúl al-akram (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam), přicházející vítal a každé skupině pověděl o Islámu. Informoval je o tom, že Alláh ta’ala je jeden, že On je pravým prorokem, a že spása se nachází na této cestě.

Jednoho dne, Walid ibn Mugira shromáždil polyteisty a řekl, “Ó kurajšští lidé! Sezóna pro návštěvu Káby je opět zde. Muhamedovo hlásání se rozšířilo po celém světě. Arabské kmeny k Němu přichází; jejich srdce inklinují k Jeho sladkému povídání, a přijímají Jeho náboženství. Měli bychom nalézt preventivní opatření. Shodněme se na jedné věci, aby si neprotiřečilo to, co o Něm budeme říkat.”

Kurajšové řekli, “Ó otče Abda as-Šamse! Ty jsi nejprozíravějším z nás. Řekneme jim, cokoliv ty uznáš za vhodné.”

Když Walid odpověděl, “Ne, vy mi řekněte, poslechnu vás!“ řekli, “Pojďme říkat, že je věštcem.“ Walid se okamžitě ohradil a řekl, “No, přísahám, že On není věštcem. Viděli jsme mnoho věštců. Povídají bez váhání pravdu i lež. Muhamedovy recitace se ani trochu nepodobají tomu, co si věštci vymýšlí. Navíc, doteď jsme od Muhameda neslyšeli jedinou lež. Když řekneme tohle, nikdo nám neuvěří.”

Tentokrát řekli, “Pojďme říkat, že je blázen.“ Walid se opět ohradil, “Ne! Přísahám, že On není šílenec ani blázen. Známe šílence a víme, čím se vyznačují. Nedáví se, netřese, a nemá neopodstatněné strachy. Pokud to řekneme, vyvrátí nám to.“

Kurajšové řekli, “Pojďme říkat, že je básníkem.“ Walid se opět ohradil a řekl, “On není ani básníkem! Známe všechny druhy básní velmi dobře. To, co recituje, se nepodobá žádnému druhu poezie.“

Tentokrát řekli, “Pojďme říkat, že je mágem.“ Walid řekl, “On není mágem. Známe mágy a jejich čarodějnictví; je poznáme také. V Jeho slovech není ani náznak čarodějnictví. Muhamedova slova vítězí po celém světě. On není ani neznámou osobou. Nemůžeme od Něho lidi držet dál, a ani nemůžeme lidem zabránit, aby s Ním mluvili. Je také jiným nadřazen svou výřečností, plynulým jazykem, a krásou a významem Svých slov. Ve zkratce, ať o Něm řekneme cokoliv, lidé porozumí, že je to lež.”

Když už Kurajšové nemohli nic jiného najít, řekli, “Ty jsi nejstarším a nejzkušenějším z nás, poslechneme, cokoliv nám řekneš.“

Poté se Walid ibn Mugira na chvíli zamyslel. Poté všechny okolo podnítil tím co řekl, “Opět, nejlepším bude nazývat Ho mágem, čarodějem; toto je nejrozumější volbou. Jelikož On Svými slovy odděluje lidi od svých kmenů a příbuzných. Odcizuje bratra od bratra a přátele mezi sebou.”

Kurajšové se okamžitě rozprchli a začali lidem v Mekce říkat, “Muhamed je kouzelníkem!“ a rozšiřovali to mezi lidmi. Když kmeny začaly navštěvovat Kábu, nebylo nikoho, kdo by nebyl varován, aby nehovořil s naším Pánem, Prorokem.

Kvůli tomu, co polyteisté činili, se začalo o Islámu přemýšlet ve všech arabských zemích, a jejich lidé si začali pokládat otázky, a začali pochybovat o svých idolech.

Alláh ta’ala seslal ajaty al-karimaty, které informovaly o tom, že bezvěrec Walid ibn Mugira zakusí bolestivá muka. Opravdu, On potvrzuje, v 11. - 29. ajatu al-karimatu Súry al-Muddaththir, v maalu, “(Ó můj Rasúle!) Nech na Mě, abych se vypořádal (potrestal)

“Ne, já půjdu a budu znovu recitovat. Nikdy jsem neviděl nepřátele Alláha ta’ala tak slabé, jako byli dnes. Mám radost z jejich slabosti. Necítím bolest z muk, které mi způsobují.“
Abdulláh ibn Mas’ud (radij-Alláhu ‘anh)

s osobou (nevěřícím jako je Walid ibn Mugira), kterou jsem Sám stvořil (bez majetku)(Nech Mě udělit tomu nevěřícímu trest, který si zaslouží)! Uštědřil jsem mu hojné bohatství (Udělil jsem tomu nevděčnému člověku, který nic neměl, mnoho vinic, sadů a další věci, a nechal jsem ho získat ještě mnohá požehnání.) Dal jsem mu děti (které jsou silné a neustále nad ním dohlížejí, aby ho nikdo nenapadnul), které jsou vždy připraveny po jeho boku. Učinil jsem pro něho vše jednoduché; udělil jsem mu skvělé příležitosti. (Učinil jsem pro něj jednoduché všeho využít; otevřel jsem mu cestu. Dosáhl v Mekce vysoké pozice. Získal přezdívku Rajhanat al-Arab. Svým lidem se představoval jako velmi vážená osoba.) Poté si, on (tento chamtivý, nevděčný člověk), přál (ambiciózně), abychom mu přidali (na jeho bohatství a dětech) ještě více, po všech těchto příležitostech (nesnaží se vážit si těchto požehnání, která získal, a být za ně vděčný). Ne! Jeho přání nebudou vyplněna, až do konce! (Touhy tohoto popírače, chamtivého člověka, nebudou vyplněny; jeho jmění, a počet dětí, se nebudou zvyšovat.) Jelikož je nesmírně vzdorovitý k Našim ajatům. Zuřivě ho stáhnu na ty kluzké skály Džahannamu! (potrestám ho, jak si zaslouží, v těžké a bolestné agónii Džahannamu) a udělím mu problémy a těžkosti! (Jednoho dne, náš Pán, Prorok, hlasitě recitoval Korán al-karim v Kábě, a ajat al-karima hluboce zasáhl Walida ibn Mugira. Šel ke Kurajšům a řekl, ‘Zaslechl jsem slova, která Muhamed recitoval. Tato slova nemůžou pocházet od člověka a ani od džina. Není to poezie, a ani to nejsou slova věštce. Navíc, tento člověk nelže. Slyšel jsem již mnoho výstižných slov. Tato se nepodobají ničemu, co jsem kdy slyšel. Slyšeli jste Ho někdy zalhat?’ Kurajši začali mít velké obavy a řekli, ‘Běda! Tohoto bystrého, bohatého a vlivného muže, jsme také ztratili! Slova Muhamedova (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) ovlivnila také jeho.’ Okamžitě za ním poslali Abu Džahla. Abu Džahl k němu přišel a řekl, ‘Proč vypadáš tak utrápeně a smutně? Dotkla se tě snad Muhamedova magie také; ovlivnily tě Jeho bohatství a majetek? Učinili jsme rozhodnutí. Pokud toužíš po bohatství a majetku, dáme ti tolik bohatství a majetku, kolik si jen budeš přát. Nevydávej se na tuto nesprávnou cestu.’ Walid ibn Mugira řekl, ‘Já jsem nejbohatším mužem mezi Kurajši. Jak mi můžete nabízet něco takového!‘ Na toto, Abu Džahl řekl, ‘Dobře! Proč jsi tedy říkal slova chvály o Koránu, který recitoval?) (Po tomto, zapírač, aby mohl napadnout Korán al-karim, který slyšel od Rasúlulláha,) Promítal si tu záležitost v mysli (plánoval) a pak předložil (prohlásil, co si promyslel) užitečný výrok (promyšlenost). Zmocnil se ho zmatek, jak se rozhodoval (něco rozporuplného, nejednotného; předložil nesmyslný výrok, který vyvracel, co řekl předtím. Tento muž cítil potřebu změnit svá slova. Říkal si, jak jim to mohu vysvětlit.) Opět se ho zmocnil zmatek, když předložil (hrozný) užitečný výrok! Pak se podíval (soustředěn na záležitost, hluboce nad ní přemýšlel; znovu si záležitost promýšlel, aby ji dostal pod kontrolu). Pak se zachmuřil a zamračil. Poté se odvrátil od pravdy a choval se arogantně. Řekl, ‘Jsou to prosté čáry, předávané po lidech (které si lidé předávají, jeden druhému). Není to nic jiného, než slovo prostého smrtelníka!‘ (Nicméně, tento člověk dříve uznal u svých lidí, že Korán al-karim je úžasným slovem, a že se nepodobá slovům lidským, ani džinů. Poté tento zapírač změnil svá slova, aby potěšil své lidi a pomluvil Korán al-karim, který si to nikdy nezasloužil. A tímto si zasluhoval boží trest. Alláh ta’ala řekl,) Vložím ho do Džahannamu (do Saqaru, divokého ohně). Víš, co je to Saqar? (Jak bys mohl vědět, jakým je divoký oheň? Víš o jeho vlastnostech?) On tě ani nevydá, a ani neopustí! (Tj. člověka nezabije, ale ani ho nenechá žít! Nepustí toho, kdo se do něho dostane, a ani nepřestává se svým mučením.) Odlupuje (pálí a začerňuje) kůži člověka a odhaluje kosti.”

Polyteisté naslouchající Koránu al-karim

Významní polyteisté zabraňovali lidem, aby se stali Muslimy, pomocí všemožných lstí a krutostí. Mekkáncům zakázali, aby poslouchali ajaty al-karimaty recitované Muhamedem ‘alejhis-salam. Oni, na druhé straně, chodili v noci k domu našeho milovaného Proroka Muhameda ‘alejhis-salam, kde se schovali v rohu a naslouchali. Když přišlo ráno a nebe se rozjasnilo, významní polyteisté uviděli jeden druhého, aniž by o sobě předtím věděli, vědomi si, že přišli v noci poslouchat Korán al-karim, přistoupili jeden k druhému a řekli si, “Nedělejme to znovu.“ Přesto, další noc šli znovu, aniž by jeden druhého informovali, schovali se v rohu a naslouchali. Ráno viděli jeden druhého a byli překvapeni. Rozešli se s přísahou, že už to nikdy neudělají, ale nedokázali to dodržet. Nicméně, kvůli následování svých nafsů, nadřazenému chování, strachu z odsouzení jinými polyteisty a dalším marnivým myšlenkám, věřícími se nestali. Zabraňovali v tom také ostatním. Navíc, křičeli v ulicích, “Muhamed je mágem.“

Jednoho odpoledne se polyteisté shromáždili kolem Káby a řekli, “Zavolejme Muhameda, abychom s Ním mohli tuto záležitost probrat! Tak, aby nás nakonec lidé neodsoudili, ale aby nám odpustili.“ Poslali našemu Pánu, Rasúlulláhovi, (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) zprávu. Po tomto pozvání náš Pán, Prorok, přišel do Káby a sedl si naproti polyteistům.

Polyteisté řekli, “Ó Muhamede! Pozvali jsme tě sem, abychom se s tebou dohodli. Přísaháme, že mezi Araby nebylo člověka, který by způsobil svým lidem tolik trápení, jako jsi způsobil ty! Odsoudil jsi naše náboženství! Urazil jsi naše bohy! Neuznával jsi náš způsob myšlení! Zničil jsi naši jednotu a poštval jsi nás proti sobě! Nezbylo nic špatného, co bys nám nezpůsobil! Pokud si přeješ svým jednáním a slovy zbohatnout,

“Zuřivý, bezcitní nevzdělanci, ti neuvěří. Většina z nich jsou munafikové.” Tawba: 98

nech nás, abychom ti shromáždili ještě více jmění, než si přeješ. Pokud toužíš po slávě a cti, nech nás, abychom tě přijali za našeho mistra. Pokud si přeješ být panovníkem, nech nás, abychom tě prohlásili za našeho panovníka, a shromáždili se kolem tebe. Pokud je něco, pod jehož vlivem jsi, nech nás, abychom tě od toho ochránili. Pokud je to nemoc způsobená džinny, nech nás vynaložit veškeré naše prostředky, abychom našli lék!”

Poté, co si je trpělivě vyslechnul, Pán světů jim skvěle odpověděl: “Ó Kurajšská komunito! Nemám nic z toho, o čem jste mluvili. S tím, s čím jsem k vám přišel, jsem neměl v úmyslu žádat vaše jmění, ani získat slávu a čest mezi vámi, nebo se snad stát vaším panovníkem. Nicméně, Alláh ta’ala mě k vám poslal, jakožto vašeho proroka, a seslal mi Knihu. Nařídil mi, abych vám (kteří přijmou) byl zvěstovatelem (o Džanně) a varovatelem (o Džahannamu, pro ty, kteří nepřijmou). Tento příkaz mého Rabba jsem vám sdělil a dal jsem vám radu. Pokud přijmete, co jsem vám předal, bude to vaším podílem a provizí na tomto světě, a v áchiře. Pokud nepřijmete, ale odmítnete, mou povinností je snášet všechny těžkosti, abych splnil příkaz Džanaba al-Haqqa, až do doby, kdy Alláh ta’ala učiní rozsudek mezi mnou a vámi.”

Abu Džahl, Umajja ibn Khalaf a další polyteisté řekli, “Ó Muhamede! Dobře víš, že v naší zemi máme nejobtížnější podmínky, co se týče živobytí. Jelikož jsi prorokem, požádej svého Rabba, aby odstranil ty hory, které nám činí potíže a ztěžují nám živobytí! Mohl by rozšířit naši zemi a nechat jí protékat řeky, tak jako protékají v Damašku a Iráku! Kromě toho by mohl také vzkřísit některé z našich předků, přednostně Qusajje Ibn Kilaba. Qusajj ibn Kilab byl pravdomluvným a skvělým člověkem. Nech nás, abychom se ho zeptali, zda jsou tvá slova pravdivá, či nikoliv! Pokud je potvrdí, a pokud splníš náš požadavek, přijmeme tě. Touhle cestou se také dozvíme o tvé pozici u tvého Rabba. Pokud naší žádosti nevyhovíš, získej od svého Rabba něco pro sebe. Požádej Ho, aby ti seslal anděla, který potvrdí tvá slova a odežene nás od tebe! Ještě by ti mohl tvůj Rabb darovat zahrady, panská sídla a poklady, abys nečelil finančním obtížnostem! Protože ty chodíš na trh a pracuješ pro své živobytí, stejně jako my!”

Náš Pán, Fakhr al-alam, jim řekl, “Nebyl jsem k vám poslán s těmito. Přinesl jsem vám od Džanaba al-Haqqa pouze to, s čím mě Alláh ta’ala poslal. Předal jsem vám to. Nejsem člověkem, který by žádal svého Rabba (o bohatství a majetek). Alláh ta’ala mě poslal jako zvěstovatele (o Džanně, pro ty, kteří přijmou, co jsem vám předal) a varovatele (o Džahannamu, pro ty, kteří to nepřijmou).”

Tentokrát, polyteisté řekli, “Jelikož je tvůj Rabb schopen učinit vše, co si přeje, řekni mu, ať roztrhne oblohu a shodí ji na nás! Pokud to neuděláš, neuvěříme ti!“ Náš Pán, Prorok, odpověděl, “Takové rozhodnutí náleží Alláhu ta’ala. Pokud si bude přát tak učinit, zajisté tak učiní!“ Po tomto, polyteisté pokračovali dále, a řekli, “Ó Muhamede! Nevěděl tvůj Rabb o tom, že s tebou budeme sedět, co se tě budeme ptát, a co od tebe budeme žádat, že tě dopředu neinformoval a nepoučil? Proč neřekl, co nám učiní, pokud nepřijmeme, co jsi nám sdělil? Dokud nepřineseš anděly dosvědčující tvá slova, neuvěříme ti. Nejsme již vůči tobě zodpovědní. Přísaháme, že tě nenecháme na pokoji. Buďto tě zničíme, nebo ty zničíš nás!” Náš milovaný Prorok, který viděl, že se od Něho vzdalují, místo toho, aby se mu přibližovali, odešel.13

Po tomto odmítnutí Sultána vesmíru mekkánskými polyteisty, Alláh ta’ala seslal s Džabrailem ‘alejhis-salam wahy a odpověděl jim pomocí ajatů al-karimatů. Potvrdil jim, že budou vystaveni nesmírným mukám. Od 4. ajatu al-karimatu do 11. ajatu al-karimatu Súry al-An’am je uvedeno, v maalu:

Není ajatu, z ajatů jejich Rabba (ajat mezi ajaty, důkaz mezi důkazy, nebo zázrak mezi zázraky z Koránu al-karimu), od kterého by se neodvrátili. Když k nim přišla pravda (Korán al-karim), odmítli ji. Ale brzy k nim dorazí zprávy (trest) o tom, čemu se vysmívali. Neviděli (lidé z Mekky) snad, že jsme před nimi zničili mnoho generací? Copak o tom důvěrně nevěděli? Obdarovali jsme je příležitostmi, kterými jsme vás neobdarovali. Sesílali jsme jim z nebe vydatné deště. Nechali jsme řeky protékat v jejich blízkosti (sadů, zahrad a panství). Poté jsme je zničili za jejich hříchy (a za to, že nebyli za tato požehnání vděční). Stvořili jsme jiné generace, jimiž byli nahrazeni. Kdybychom vám seslali knihu napsanou na papíře, a oni by ji drželi ve svých rukou, opět by ti nevěřící, díky své zatvrzelosti, řekli, ‘Není to nic než pouhé čarodějnictví.‘ Oni navíc řekli, ‘Kdyby Mu byl alespoň seslán anděl (kterého by mohli vidět a řekl by nám, že Muhamed ‘alejhis-salam je prorokem).‘ Kdybychom seslali anděla (a oni by se nestali věřícími), jistě by byla záležitost uzavřena (rozhodnutí o jejich úplném zničení by bylo učiněno). Pak by jim nebyl udělen odklad ani na mžik oka, ani by jim nebylo dáno druhého pohledu. Kdybychom Ho (Proroka) učinili andělem, jistě bychom ho opět ukázali jako muže (v podobě), a nechali je ve stejných pochybách. Vskutku, prorokům předešlým se také vysmívali a zesměšňovali je; jako trest za jejich vysmívání, byli doslova zahrnuti pohromami a útrapami. Řekni, ‘Cestujte po zemi a pohleďte. Jaký byl konec těch, kteří popřeli proroky?’”

V Sůře al-Furqan, v 7. - 10. ajatu al-karimatu, v maalu,

“Vzkřísíme je, v den kijámetu, obličejem dolů, a jako slepé, němé a hluché! Jejich destinací je Džahannam, plamen, který zesílíme, kdykoliv ho ubyde!“
Isra: 97

je uvedeno, “Nevěřící řekli, ‘Co je to za proroka? Jí, pije a chodí po ulicích jako my. Kdyby byl prorokem, přišel by k Němu anděl. Měl by pomocníky, a ti by jistě přinesli zprávy a hrozili by nám Džahannamem. Nebo by Mu Jeho Rabb uštědřil bohatství, nebo by vlastnil sady a farmy, a jedl by, co by si jen přál.‘ Tito krutí lidé si navzájem říkali, ‘Pokud se rozhodnete Ho následovat, budete následovat začarovaného muže.‘ (Ó můj Habibe!) Pomysli, jaké špatné výroky o tobě prohlašují; odklonili se od správné cesty a upadli do hereze. Oni již cestu ven z hereze, a ke správné cestě, nenaleznou. Jak velká je sláva Alláhova ta’ala, který když si bude přát, je schopen ti dát sady a zahrady, u nichž budou téct řeky, a paláce, jen pro tebe a lepší, než tyto (na tomto světě)!”

Také ve 21. ajatu al-karimatu, v maalu, je uvedeno, “Ti, kteří se s Námi nepřejí setkat, říkají, ‘Kdyby k nám jen, sem dolů, byli sesláni andělé (aby nás informovali o tom, že Muhamed říká pravdu) nebo kdybychom viděli našeho Rabba.‘ Vskutku, mají o sobě vysoké mínění, a svou obrovskou zkažeností překročili hranice...”

V 9. ajatu al-karimatu Súry Saba’, v maalu, se zase uvádí, “Kdybychom si to přáli, nechali bychom zemi, aby je pohltila (jako Kroesusův lid, neboť viděli Naše zjevné ajaty a odmítli je), nebo bychom na ně nechali padat kusy z nebes (jako jsme to učinili lidu Ayka).“

V 97. ajatu al-karimatu Súry al-Isra, v maalu, se uvádí, “…Vzkřísíme je, v den kijámetu, obličejem dolů, a jako slepé, němé a hluché! Jejich destinací je Džahannam, plamen, který zesílíme, kdykoliv ho ubyde!“

Nenávist polyteistů značně zesílila po zjevení ajatů al-karimatů, které se jich týkaly. Zejména Ubajj ibn Khalaf se svým bratrem Umajjou našeho Pána, Rasúlulláha, velmi trápili. Nechvalný Ubajj přišel do vznešené přítomnosti našeho Proroka s prohnilou kostí. Poté řekl, “Ó Muhamede! Tvůj Alláh tuto kost vzkřísí poté, co ztrouchnivěla, je to tak? Takže, ty si myslíš, že tvůj Rabb ji vzkřísí poté, co ztrouchnivěla!” A rozdrtil tu kost. Poté rozfoukal prach z kosti na našeho milovaného Proroka. A pokračoval, “Ó Muhamede! Kdo jen bude schopen toto vzkřísit poté, co se to takhle rozpadlo?“ Náš Pán, Prorok (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam), řekl, “Ano. Alláh ta’ala tě usmrtí a tohle také... Poté tě vzkřísí a vloží tě do Džahannamu.“ Po této události, Džanab al-Haqq zjevil další ajaty al-karimaty, v maalu, “Nebyl si ten (popírač) člověk vědom toho, že byl stvořen z kapky spermie; nevěděl to s jistotou? A přesto, si zjevně rozporoval. Zapomínajíce na své stvoření, dal Nám příklad tím, že řekl, ‘Kdo vzkřísí tuto kost poté, co ztrouchnivěla a rozpadla se?‘ (Ó můj Rasúle!) Řekni, ‘Ten (Alláh ta’ala), který je stvořil poprvé (když neexistovali), je vzkřísí, a On je Ten, který přesně ví o každé bytosti, kterou stvořil. Je to On (Alláh ta’ala), kdo vám dal oheň ze zeleného stromu. Nyní z něho rozděláváte oheň. Není Ten, kdo stvořil nebesa a zemi, schopen stvořit tomu podobné? Zajisté, je schopen. On je stvořitelem všeho, všeho Znalý...’”14

Khalid ibn Sa’idova konverze k Islámu

V raných dnech, kdy se lidé zvali k Islámu, Khalid ibn Sa’id měl sen. Ve svém snu stál na okraji Džahannamu, a jeho otec se ho snažil shodit dolů. Viděl, že v ten moment ho náš Prorok chytil za pas, a zachránil ho před pádem do Džahannamu. Vzbudil se s křikem a řekl, “Walláhi, tento sen je opravdový.“ Když šel ven, střetl se s Hadratem Abu Bakrem, a pověděl mu o svém snu. Hadrat Abu Bakr mu řekl, “Tvůj sen je pravdivý; tento člověk je Alláhovým ta’ala prorokem. Nyní, běž a podřiď se Mu! Budeš Ho následovat, přijmeš náboženství, které přinesl, a zůstaneš po Jeho boku. On tě ochrání od pádu do Džahannamu, jako jsi viděl ve svém snu. Ale tvůj otec zůstane v Džahannamu!“

Hadrat Khalid ibn Sa’id byl pod vlivem svého snu. Neztrácel čas a okamžitě zamířil na místo zvané Adžyad, za Muhamedem ‘alejhis-salam, a zeptal se ho, “Ó Muhamede! K čemu to zveš lid?“

Náš Pán, Prorok, řekl, “Zvu lidi, aby věřili v jednoho Alláha, který nemá společníka ani rovného, a v to, že Muhamed (‘alejhis-salam) je Jeho narozeným služebníkem a prorokem, a aby lidé opustili uctívání pár kusů kamenů, které ani neslyší, ani nevidí, a ani neškodí a nečiní dobro, a nemají ponětí o tom, kdo je uctívá a kdo ne.“

Po tomto se Khalid ibn Sa’id stal okamžitě Muslimem tím, že řekl, “I já, vyznávám, že není boha, hodného uctívání, kromě Alláha ta’ala, a také vyznávám, že ty jsi prorokem Alláhovým ta’ala!” To, že se stal Muslimem, učinilo našemu Prorokovi velikou radost. Poté byla také jeho žena, Umajja, poctěna tím, že se stala Muslimkou.

Hadrat Khalid ibn Sa’id chtěl, aby se také jeho bratři stali Muslimy, a usiloval o to. Z nich, ‘Umar ibn Sa’id se stal také Muslimem. Když se jejich otec, Abu Uhajha, který byl velikým nepřítelem Islámu, dozvěděl o tom, že se Khalid a ‘Umar stali Muslimy, a že vykonávali namaz na odlehlém místě v Mekce, poslal své nemuslimské potomky, aby mu je přivedli. Pak jim řekl, aby opustili své náboženství. Nadával jim a bil je.

Potom řekl Khalidu ibn Sa’idovi, “Podlehl jsi Muhamedovi? I když vidíš, že jedná proti vlastním lidem, a uráží naše idoly a předky s tím, co přinesl.“

Když Hadrat Khalid ibn Sa’id řekl, “Přísahám při Alláhovi, že Muhamed ‘alejhis-salam říká pravdu. Podlehl jsem Mu. Zemřu, ale své náboženství neopustím,“ jeho otec se ještě více rozzuřil.

Bil ho holí, až se zlomila a řekl, “Ó, můj špatný synu! Jdi kam se ti zlíbí. Přísahám, že ti nedám žádný chléb!“

Hadrat Khalid řekl, “Když mi odepřeš svůj příspěvek, zajisté, Alláh ta’ala mi poskytne mé živobytí.“

Jeho otec hrozil svým dalším potomkům, “Pokud s ním někdo z vás promluví, udělám mu to, co jsem jemu neudělal.“ Držel Hadrata Khalida zamknutého ve sklepě svého domu, a nechal ho, v rozpálené Mekce, hladovět a žíznivět, po dobu tří dnů.

“Ó, můj Alláhu! Odpusť jejich hříchy! Neboť oni nevědí, co činí.“
Hadís aš-šarif

Hadratu Khalid ibn Sa’idovi se naskytla příležitost a od svého otce utekl. Jeho otec se nakazil vážnou nemocí. Abu Uhajha, ležící ve své posteli, z nenávisti k Islámu říkal, “Pokud se z této nemoci uzdravím a budu na tom lépe, všichni v Mekce budou uctívat naše idoly. Nikdo nebude moci uctívat nic jiného než je!“ Aby ukončil nenávist svého otce k Islámu, a ochránil od něho své Muslimské bratry, Hadrat Khalid pozvedl své ruce a modlil se, “Ó, můj Alláhu, stvořiteli světů! Neuzdrav mého otce z této nemoci.” Džanab al-Haqq jeho modlitbu přijal; Abu Uhajha se neuzdravil a zemřel.

Mus’ab ibn Umajrova konverze k Islámu

Mus’ab ibn Umajr (radij-Alláhu ‘anh) byl členem významné a bohaté Kurajšské rodiny. Když uslyšel požehnaná slova našeho Proroka, v jeho srdci se probudila veliká láska. Toužil Ho zase vidět. Nakonec, šel do Dar al-Arqamu, a stal se Muslimem. Když o tom slyšeli jeho matka a otec, všeho ho zbavili a začali ho mučit. Aby opustil své náboženství, uvěznili ho ve sklepě svého domu, a nechali ho o hladu a žízni po dobu několika dní. Mučili ho velmi těžce a nesnesitelně, pod spalujícím sluncem Arábie. Nicméně, Hadrat Mus’ab ibn Umajr toto těžké a nemilosrdné týrání snesl, a Islám neopustil.

Předtím, než se stal Hadrat Mus’ab Muslimem, vyrůstal v blahobytu a nadbytku, jelikož jeho rodina byla velmi bohatá. Každý mu záviděl. Když se stal Muslimem, rodina mu vše vzala a vystavovala ho mučení. Jednoho dne šel Mus’ab ibn Umajr, který pro své náboženství snesl každou těžkost, za naším Pánem, Rasúlulláhem. Hadrat Ali jeho příchod popsal takto: “Seděl jsem spolu s Rasúlulláhem. V tu chvíli přišel Mus’ab ibn Umajr. Měl na sobě zalátovaný oděv a byl v zuboženém stavu. Když ho takto Rasúlulláh (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) viděl, Jeho požehnané oči se mu naplnily slzami. Navzdory mučení a chudobě, kterým čelil, Mus’ab své náboženství neopustil. Poté, Rasúlulláh řekl, “Podívej se na tohoto člověka, jehož srdce Alláh ta’ala osvítil. Viděl jsem, jak mu jeho rodiče poskytovali nejlepší pokrmy a nápoje. Láska k Alláhovi ta’ala a Jeho Rasúlovi ho takto změnila, vidíš.”

Zmiňuj Haqqa horlivě!
A získáš mnoho přízně,
Všechny dveře ti budou otevřeny,
Džamalulláh tu bude pro tebe.
Šams Tabrizi o tom ví,
Svět není trvalý, zanikne,
Všechna stvoření vymizí,
Pouze Alláh bude žít věčně.
Salatulláh salamulláh, 
Alejka, ja Rasúlalláh.
Migrace do Habeše