Migrace do Habeše

První migrace do Habeše

V pátém roce proroctví (bi’thatu) našeho Pána, Rasúlulláha, se počet

“Ó, moji Ašabové! Rozptylte se nyní po zemi. Alláh ta’ala vás brzy opět přivede k sobě!“
Hadís aš-šarif

Muslimů zvyšoval, i přes mučení ze strany polyteistů. Nicméně, polyteisté také přitvrdili ve svém mučení, a Muslimy trýznili, jak jen mohli. Náš Pán, Prorok, byl velmi zarmoucen tím, že byli Jeho Ašabové vystavováni nesnesitelným mukám, že byli svazováni za nohy k velbloudům a byli roztrháni na kusy, jak je tahali opačnými směry. Tyto mučící praktiky se stávaly drsnější s každým nadcházejícím dnem, a Jeho slitovné srdce to již nemohlo snést.

Jednoho dne shromáždil Ašaby al-kiramy a řekl, “Ó, moji Ašabové! Rozptylte se nyní po zemi. Alláh ta’ala vás brzy opět přivede k sobě!“

Oni se zeptali, “Ó, Rasúlulláh! Kam bychom měli jít?“ Náš Prorok, ukazujíce Svojí požehnanou rukou na zemi Habeš, řekl, “Tam! Jděte do země Habeš!1 Jelikož tam panuje vladař, který neutlačuje žádného, z jeho lidu. Je to země spravedlnosti. Zůstaňte tam do doby, než vám Alláh ta’ala otevře cestu z těžkostí ke spáse.”

Tedy, náš Pán, Sarwar al-alam, Muhamed Mustafa (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam), se rozhodl zachránit své Ašaby od týrání, a pokračovat v boji proti Mekkánským polyteistům sám. Náš milovaný Prorok, který řekl, “Má ummo! Má ummo!“ když byl narozen, se nyní obětoval pro bezpečnost Svých Ašabů. Po Jeho svolení, někteří z Ašabů al-kiramů opouštěli své domovy a emigrovali! Nicméně, z odloučení od našeho milovaného Proroka byli také velmi zarmoucení.

K první migraci se připojili Hadrat ‘Uthman a jeho žena Hadrat Ruqajja bint Rasúlulláh, Abu Huzajfa a jeho žena Sahla bint Suhajl, Zubajr ibn Awwam, Mus’ab ibn Umajr, Abdurrahmán ibn ‘Awf, Abu Salama ibn Abdulasad a jeho žena Umma Salama, Khatib ibn Amr, Amir ibn Rabia a jeho žena Lajla bint Abi Hasma, ‘Uthman ibn Maz’un, Abu Sabra ibn Abi Ruhm a jeho žena Umma Kulthum bint Suhajl, Suhajl ibn Bajda a Abdulláh ibn Mas’ud.2 Náš Pán, Prorok, řekl o Hadratu ‘Uthmanovi, “Bezpochyby, po proroku Lutovi, ‘Uthman je prvním člověkem, který emigroval se svou ženou.”

Někteří na povozech, někteří po svých, Ašabové al-kiram tajně opustili Mekku. Když se karavan dostal do Šuajby, z milosti Alláhovy tam ve stejnou dobu dorazily dvě obchodní lodě. Ašabové nastoupili na lodě, každý obchodníkům zaplatil půl zlatého. Polyteisté se o tom mezitím dozvěděli a vydali se za nimi. Když se dostali k pobřeží, nezastihli ani jednoho z Muhadžirinů (Ašaby al-kiramy, kteří emigrovali, imigranty), jelikož už jejich lodě vyrazily. Jejich úsilí bylo marné a sklesle se vrátili zpět. Ašabové bezpečně dorazili do Habeše přes Rudé moře.3 Negus, vládce Habeše, nechal Muslimy usadit se v jeho zemi, a jednal s nimi dobře.

Poté, co se Ašabové přesunuli do Habeše, byla zjevena Súra al-Nadžm. Zatímco Rasúlulláh tuto súru recitoval Kurajšům v Masdžidu al-Haram, když se dostal k 19. - 20. ajatu al-karimatu, kde jsou zmiňovány modly polyteistů, proklatý satan do toho přidal slova jako, “modly jsou nadřazeny, jsou prostředníky“. Polyteisté si mysleli, že to byl Rasúlulláh, kdo tato slova pronesl. Řekli, “Jelikož souhlasí s naším náboženstvím, budeme s ním v míru.“ Když Walid ibn Mugira přišel za Rasúlulláhem a řekl, “Odteď se tě nedotkneme,“ náš Pán, Prorok, byl ohromen. Ke konci Ramadanu aš-šarifu, zprávy o míru (!) s polyteisty se dostaly k Ašabům v Habeši.

K Muslimům v Habeši se dostaly zprávy, “Muslimové a polyteisté v Mekce učinili dohodu!“ Když to slyšeli, pomysleli si, “Emigrovali jsme a opustili jsme naše domovy kvůli nenávisti polyteistů. Nyní se jejich nenávist proměnila v přátelství. Tedy, pojďme a buďme poctěni službou našemu Pánu, Rasúlovi al-akram (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam).”

V tu chvíli, Džabrail ‘alejhis-salam informoval Rasúlulláha o této satanově lsti. Byl velmi zarmoucen. Džanab al-Haqq zjevil 52. ajat al-karimat Súry al-Hadždž, v maalu, “Kdykoliv Rasúl, kterého jsme k vám poslali s novým náboženstvím, nebo Nabi, který se ho držel, chtěli recitovat ajaty al-karimaty nebo sami něco říci, satan něco k tomu, co recitovali nebo říkali, přidal. Alláh ta’ala odděluje to, co přidali, od pravdy. A poté upevňuje Své ajaty. Alláh ta’ala zná stav lidí a vykonává Svůj rozsudek.” Když to polyteisté slyšeli, opět začali se svým mučením a trýzněním.

Muhadžirini si vyžádali svolení panovníka Habeše a vrátili se do Mekky al-Mukarramah, v měsíci Šawwal. Nicméně, dozvěděli se, že zprávy, které obdrželi, byly mylné.4 Když se dozvěděli, co se stalo, byli otřeseni. Pak šli k našemu Pánu, Proroku, a pověděli mu o Habeši, “Nalezli jsme tam ochranu a dobré sousedské vztahy. Naše náboženství bylo nedotčeno; nebylo nám ubližováno. Ani jsme neslyšeli žádná špatná slova. Uctívali jsme Alláha ta’ala v míru.” Vyjádřili5 své potěšení a dlouze vyprávěli o tom, jak voda, vzduch a ovoce v Habeši dodávají sílu, že tam mají čtyři místa k uctívání, že velbloudi a ovce tam byli poráženi každý den, že chudí a cizinci jsou zváni a je s nimi dobře zacházeno, že jejich panovník je navštěvoval a poskytoval azyl, a že jejich potíže byly zažehnány.6 V Habeši pobývali více než dva měsíce.

Hadrat Hamzova konverze k Islámu

Šestý rok bi’thatu... Hlas Islámu se šířil od ucha k uchu, dosahoval k srdcím a nesl se dále s každým dnem. Tato situace přiváděla Kurajše k šílenství, a přes všechno jejich úsilí nebyli schopni šíření Islámu zabránit.

Následující je uvedeno v knihách “Dalail an-Nubuwwa” a “Ma’aridž an-Nubuwwa”:

Jeden z polyteistů jménem Walid vlastnil modlu. Shromažďovali se

“Ó Kurajši! Vy mě bijete. Ale já jsem vaším Prorokem.“ Náš milovaný Prorok Muhamed ‘alejhis-salam

na kopci Safa a tuto modlu tam uctívali. Jednoho dne šel náš Pán, Prorok, na to místo za nimi, a zval polyteisty k imanu. Nevěřící džin vstoupil do této modly a začal říkat o našem milovaném Proroku nevhodné věci. Náš Pán, Fakhr al-alam (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam), byl zarmoucen. Další den, neviditelná osoba pozdravila našeho Pána, Proroka, a řekla, “Ó, Rasúlulláh! Slyšel jsem, že nevěřící džin o tobě říkal věci, které se k tobě nehodí. Našel jsem ho a zabil ho. Pokud si to přeješ, poctil bys zítra kopec Safa svou přítomností? Pozveš je opět k Islámu a já vstoupím do té modly a řeknu o tobě slova chvály.“ Náš Pán, Prorok, tuto nabídku džina, jménem Abdulláh, přijal.

Další den tam náš milovaný Prorok šel znovu a zval polyteisty k imanu. Abu Džahl tam byl také. Džin Muslim vstoupil do modly, kterou měli v rukou polyteisté, a začal říkat slova chvály a básně o našem milovaném Proroku a Islámu. Když polyteisté tato slova slyšeli, modlu rozbili a napadli Rasúlulláha. Jeho požehnané vlasy byly rozcuchané. Jeho požehnaná tvář byla v krvi. Snášel tato muka a říkal, “Ó Kurajši! Vy mě bijete. Ale já jsem vaším Prorokem.“ Pak odtamtud odešel a šel do Svého domu. Služebná tuto událost viděla od začátku až do konce.

Hadrat Hamza mezitím lovil v horách. Když se chystal vystřelit šíp na gazelu, gazela promluvila a řekla, “Ó Hamzo! Bylo by lepší, kdybys místo na mě, vystřelil na ty, kteří chtějí zabít syna tvého bratra.“ Hadrat Hamza byl těmito slovy ohromen a rychle vyrazil ke svému domu. Bylo mu zvykem, že když se vracel z lovu, zastavil se v Haram aš-šarifu, aby vykonal tawaf, a pak šel  domů. V ten den k němu přišla, během tawafu, služebná, a řekla mu, co Abu Džahl Muhamedovi ‘alejhis-salam udělal.

Když Hadrat Hamza slyšel o tom, že byl náš Pán, Prorok, napaden, pocítil příbuzenské pouto. Vzal své zbraně a šel na místo, kde byli polyteisté. Řekl, “Jste těmi, kdo napadl syna mého bratra a ranili jste Jeho srdce? Jeho náboženství je také mým náboženstvím. Pokud jste schopni, udělejte mi to, co jste udělali Jemu!“ A praštil Abu Džahla do hlavy svým lukem. Přítomní nevěřící chtěli Hadrata Hamzu napadnout, ale Abu Džahl řekl, “Nesahejte na něho! Hamza je v právu. Řekl jsem jeho synovci urážlivá slova.“ Poté, co Hadrat Hamza odešel, Abu Džahl řekl těm okolo, “Nechte ho být! Mohl by se stát Muslimem, pokud ho naštveme. Tak by Muhamed získal sílu.“ Neboť Hadrat Hamza byl respektovanou, váženou a silnou osobou. Dovolil, aby mu zakrvácel hlavu, jen aby se nestal Muslimem.

Hadrat Hamza přišel k našemu Pánu, Proroku, a řekl, “Ó, Muhamede! Pomstil jsem tě u Abu Džahla. Zakrvácel jsem ho. Nesmutni, raduj se!“ Náš milovaný Prorok odpověděl, “Neraduji se z takových věcí.“ Když Hadrat Hamza řekl, “Udělám, co si přeješ, jen abych tě učinil šťastným a zmírnil tvůj smutek!“ náš Pán, Prorok, odpověděl, “Budu se radovat pouze, když uvěříš a zachráníš své drahocenné tělo z ohně Džahannamu.” Hadrat Hamza se hned stal Muslimem. Byl o něm zjeven ajat al-karimat. Podle Hadrata Abdulláha Ibn Abbase, “V Koránu al-karimu, ve 122. ajatu al-karimatu Súry al-An’am, ‘Ten, který byl vzkříšen a přiveden ke světlu...’ je Hadrat Hamza, a, ‘Ten, který se zmítal v temnotě...’ je Abu Džahl.”

Hadrat Hamza šel za polyteisty a vyhlásil, že se stal Muslimem, a že bude ochraňovat Muhameda ‘alejhis-salam, Habiba Alláha ta’ala, i za cenu svého života, a zarecitoval chvalozpěv. V tomto chvalozpěvu řekl:

“Chvála Alláhovi ta’ala, neboť přiblížil mé srdce k Islámu a k pravdě. Toto náboženství bylo sesláno Alláhem ta’ala, Rabbim světů, který ví o všem, co jeho služebníci činí, který každého zahrnuje Svou milostí, a jehož moc je vítězná nad vším. Když je Korán al-karim recitován, slzy tečou z očí těch, kteří mají srdce a rozum. Korán al-karim byl zjeven Muhamedu ‘alejhis-salam formou vysvětlených ajatů ve srozumitelném jazyce. On, Muhamed Mustafa, je požehnaným člověkem mezi námi, a jehož slovům je nasloucháno a řídíme se jimi. Ó, polyteisté! Neztrácejte své hlavy a neříkejte o Něm drsná a nevhodná slova. Pokud tak smýšlíte, nikdo se Ho nemůže dotknout, aniž by překročil mrtvoly nás Muslimů.”

Náš milovaný Prorok (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) měl obrovskou radost, když se Hadrat Hamza stal Muslimem. Muslimové se stali jeho příchodem podstatně silnějšími.

Když se Hadrat Hamza stal Muslimem situace se změnila. Neboť Mekkaňané věděli, že Hadrat Hamza byl odvážný, nebojácný, udatný, silný a velký hrdina. A tedy, Kurajšští polyteisté se již nemohli k Muslimům chovat špatně bezdůvodně; obávali se zejména zuřivosti Hadrat Hamzova meče.7

Prohlásil jsem lásku k tobě,
Přimluv se, Ó, Rasúlalláh.
Jsem hříšníkem, má tvář je černá,
Přimluv se, Ó, Rasúlalláh.

Hadrat ‘Umarova konverze k Islámu

Náboženství Islám se šířilo den za dnem, a nur Koránu al-karimu osvěcoval duše. Ti, kteří měli štěstí, konvertovali k Islámu, a získávali hidajat jako požehnání Alláha ta’ala. Tito požehnaní lidé, kteří byli poctěni tím, že patřili mezi Ašaby al-kiramy (radij-Alláhu ‘anhum), spojovali své ruce a srdce, a sloužili našemu Pánu, Rasúlulláhovi, s

“(Ó, strýci!) Budu se radovat pouze, když uvěříš a zachráníš své drahocenné tělo z ohně Džahannamu.” Hadís aš-šarif

velkým nadšením. I malou prosbu nebo jakékoliv Jeho znamení pokládali za velký rozkaz a předháněli se, aby Mu vyhověli; dokonce se pro Něho nezdráhali obětovat své životy.

Neklid a obavy polyteistů dosáhly vrcholu. Jelikož Hadrat Hamza, jeden z jejich nejproslulejších hrdinů, se stal také Muslimem a postavil se za Rasúlulláha. Tato nenadálá událost polyteisty rozzuřila.

Z tohoto důvodu, ‘Umar (který ještě nebyl Muslimem), syn Khattabův, jednoho dne opustil svůj dům se záměrem našeho Pána, Rasúlulláha, přede všemi zabít. Našel našeho milovaného Proroka v Masdžidu al-Haram, kde zrovna vykonával namaz. Zatímco čekal, až namaz dokončí, recitace upoutala jeho pozornost a začal poslouchat se zájmem.

Náš Pán, Habib al-akram, recitoval Súru al-Haqqa... V maalu, “Nezpochybnitelný kijámet! Co je nezpochybnitelný kijámet (víte)? Co vás informovalo o nezpochybnitelném kijámetu? (Lid) Thamud a ‘Ad popřeli a odmítli kijámet, který otřese srdce hrůzou. Lid Thamudu byl zničen (hrozným křikem Džabraila ‘alejhis-salam), kvůli své zkaženosti. A lid ‘Adu byl vyhlazen zuřivým, bouřlivým, divokým a prudkým větrem (hurikánem). Alláh ta’ala na ně ten hurikán pouštěl postupně, po dobu sedmi nocí a osmi dní. (Dostali se do takového stavu, že kdybyste tam v tu dobu byli) viděli byste, jak umírali a cítili se jako duté kmeny datlovníku, které padají po jejich vykořenění! Můžete vidět něco (člověka, žijící bytost, atd.), co po nich dnes zbylo?

Faraon a lidé před ním, a lidé ze zničených měst (Lotův lid), ti všichni se dopustili stejné chyby (širk a neposlušnost)... Tedy, vzbouřili se proti proroku (Lot ‘alejhis-salam a další) svého Rabba. A proto, trest přísnější, než trest, který postihl jiné ummy, je zachvátil... Skutečně, přesunuli jsme vás (vaše předky, kteří jsou zásluhou vaší existence) na arše, když voda pohltila všechny strany (během Noeho potopy), aby to pro vás byla lekce, a pro uši, které slyší, aby si to uchovali a zapamatovali. Až bude zatroubeno na Sur (roh) poprvé, kdy země a hory budou pozvednuty ze svého místa, zuřivě do sebe narazí a budou roztříštěny na kusy, v ten den přijde kijámet. V ten den, nebesa ztratí svou sílu a pevnost, protrhnou se a budou rozptýlena.

A andělé budou kolem nebes. (Oni jsou přichystaní na rozkaz svého Rabba.) V ten den, osm andělů (z těch okolo nebes) podepře a ponese Arš vašeho Rabba. V ten den, budeš předveden před (Alláha ta’ala ke zúčtování). A žádné tajemství tobě náležící (o němž sis myslel, že jsi ho skryl, zatímco jsi byl na zemi) nebude skryto (před Alláhem ta’ala). To je, když člověk, jehož kniha mu bude vložena do jeho pravé ruky (radostně) řekne, ‘Tady, vezmi moji knihu a čti! Opravdu, věděl jsem s jistotou, že budu čelit zúčtování.’ On bude žív v blaženosti. Bude v nejvyšší Džanně... (Jehož ovoce) jsou blízko, pro snadnost sběru. (Bude jim řečeno) ‘Jezte a pijte a jásejte, na oplátku za vaše dobré skutky, které jste vykonali v uplynulých dnech (na světě).’

A člověk, jehož kniha mu bude vložena do levé ruky, řekne, ‘Ach! Přál bych si, aby mi nebyla moje kniha dána... Kéž bych si nebyl vědom svého zúčtování. Ach! Kdyby to jen byl (smrt) naprostý konec (mého života, a nebyl bych vzkříšen)! Mé jmění mi nebylo ku prospěchu. (Všechen) můj vliv (síla, jistota; vše, co jsem měl), opustil mě a byl zničen!’ (Alláh ta’ala rozkáže andělům jejich povinnosti v Džahannamu,) ‘Chyťte a svažte ho (jeho ruce k jeho krku)! A shoďte ho do toho Džahimu (místo v Džahannamu s nejhroznějším mučením)! Pak ho tam dejte (opět) v řetězech o sedmdesáti loktech! Protože nevěřil ve Všemocného Alláha ta’ala. Nenabádal, aby se dávalo jídlo (natož aby sám dával) chudým. A proto, není tady dnes přítele (který by ho litoval). Není tady jídlo, kromě gislinu (hnis a krev lidí v Džahannamu). Nikdo, kromě těch (nevěřících), kteří (vědomě) pochybili, to okusí...”8

Hadrat ‘Umar poslouchal to, co náš Pán, Prorok, recitoval, s obdivem. Nikdy v životě neslyšel tak nádherná slova. Později to vysvětlil následovně: “Žasl jsem nad výmluvností, plynulostí a čistotou těchto slov, kterým jsem naslouchal. Řekl jsem si, ‘Přísahám, že tento člověk musí být básníkem, přesně jak to o něm říkají Kurajšové!’” Mezitím, náš Prorok začal recitovat ajaty al-karimaty:

“Přísahám na to, co vidíš, a to, co vidět nelze, že toto (Korán al-karim) je slovem, přineseným (od Jeho Rabba) Rasúlem, který je, v očích Alláha ta’ala, velmi ctihodným. Nejsou to slova básníka. Jak málo, vy lidé, věříte!“9

Hadrat ‘Umar vyprávěl, “Znovu jsem si řekl, ‘Musí být věštcem. Jelikož věděl, co jsem si myslel!’” Rasúlulláh pokračoval v recitování súry:

“Ani to nejsou slova věštce. Jak málo, vy lidé, přemýšlíte! Bylo to (Korán al-karim) zjeveno Rabbem světů (Muhamedovi ‘alejhis-salam skrze Džabraila ‘alejhis-salam). Kdyby si (Prorok) na Nás vymyslel nějaká slova (která jsme My neřekli), vězte, že My bychom Ho uchopili silou, a bezpochyby, Jeho životní (krční) tepnu bychom přeťali a zničili bychom Ho! A nikdo z vás by tomu nezabránil! Bezpochyby, je to (Korán al-karim) definitivní radou pro ty, kteří mají taqwu (zbožnost). My zajisté víme, že mezi vámi (tak jako jsou i ti, kteří to potvrzují) jsou takoví, kteří to popírají. S jistotou, je to (Korán al-karim) touhou (nevyhnutelnou) pro bezvěrce (kteří spatří požehnání áchiry, jež budou dána těm, kdo to potvrzují). Zajisté, je to (Korán al-karim) haqq al-jaqin (je to pravdou absolutního vědění; obsahuje přesné informace). A tedy, chval jméno tvého Všemocného Rabba.”10

Hadrat ‘Umar řekl, “Poté, co Rasúlulláh zarecitoval celou súru, v mém srdci vzrostla náklonnost k Islámu.“

Tři dny poté, co se Hadrat Hamza stal Muslimem, Abu Džahl shromáždil polyteisty a řekl, “Ó, Kurajši! Muhamed očernil naše modly. Řekl, že naši předkové, kteří přišli před námi, jsou mučeni v Džahannamu, a že my je budeme následovat! Nemáme jinou možnost, než Ho zabít! Tomu, kdo ho zabije, dám sto červených velbloudů a nespočet zlata!” V momentě, náklonnost k Islámu ze srdce ‘Umara, syna Khattabova, zmizela. Vyskočil a řekl, “Kdo jiný by tuto práci vykonal, než syn Khattabův.“ Zatleskali mu a řekli, “Běž, synu Khattabův! Nech nás to vidět.“

Dal si meč za pas a vyjel. Po cestě potkal Nu’ajma Ibn Abdulláha.

“Ani to nejsou slova věštce. Jak málo, vy lidé, přemýšlíte! Bylo to (Korán al-karim) zjeveno Rabbem světů (Muhamedovi ‘alejhis-salam skrze Džabraila ‘alejhis-salam).“
Haqqa: 42-43

Zeptal se, “Ó, ‘Umare! Kam jedeš, v takovém zápalu a vzteku?” On odpověděl, “Jedu zabít Muhameda, který způsobil rozpolcení mezi lidmi a nepřátelství mezi bratry.” Nu’ajm řekl, “Ó, ‘Umar! To není jednoduché. Jeho Ašabové Mu prokazují velikou náklonnost a oddanost. Dávají si velký pozor, aby Mu někdo neublížil. Je velmi obtížné se k nim dostat. I kdybys Ho zabil, nebyl bys schopen uniknout Abdulmuttalibovým synům.”

Hadrat ‘Umar byl těmito slovy rozzuřen. Popadl svůj meč a řekl, “Ty k nim také patříš? Nech mě, abych nejdřív skoncoval s tebou.“ Nu’ajm řekl, “Ó, ‘Umar! Nech mě být! Běž za svou sestrou Fatimou a jejím mužem Sa’idem ibnem Zajdem. Oni se také stali Muslimy.“ Hadrat ‘Umar těmto slovům nevěřil. Nu’ajm řekl, “Pokud mi nevěříš, běž a zeptej se jich! Uvidíš.“

Kdyby se to Hadratu ‘Umarovi podařilo, náboženské rozdělení by skončilo, ale začala by krevní msta, která byla zvykem mezi Araby; Kurajšové by byli rozděleni na dvě skupiny a bylo by to počátkem nekončících sporů. A tedy, nejen ‘Umar ibn Khattab, ale také všichni Khattabovi synové by byli zabiti. Nicméně, ‘Umar ibn Khattab nad těmito záležitostmi nepřemýšlel, neboť byl velmi silný, odvážný a rozzuřený. Přemýšlel nad svojí sestrou a okamžitě jel do jejího domu.

V té době se nedávno zjevila Súra Taha, a Sa’id a Fatima radij-Alláhu ‘anhuma si ji zapsali. Přivedli si do svého domu jednoho z Ašabů, Hadrata Khabbaba Ibn Arata, a společně četli Súru Taha. Hadrat ‘Umar slyšel přes dveře jejich hlasy. Velmi silně zabušil na dveře. Když ho viděli rozzlobeného, s mečem za pasem, schovali psaní i Hadrata Khabbaba. Poté, otevřeli dveře. Když vstoupil do domu, zeptal se, “Co jste to četli?“ Oni řekli, “Nic!“ To ho ještě více rozzlobilo a zakřičel, “Co jsem slyšel je pravdou, vy jste byli také oklamáni Jeho magií!“ Chytil Hadrata Sa’ida za límec a shodil ho na zem. Když se jeho sestra pokoušela chránit svého manžela, bouchl ji do obličeje. Když viděl, že jí z obličeje teče krev, slitoval se nad ní. Fatima byla zraněná a od krve. Ale síla jejího imanu ji zmobilizovala. Hledajíce útočiště u Alláha ta’ala, řekla, “Ó, ‘Umare! Proč před Alláhem necítíš stud, a nevěříš v Jeho proroka, kterého k nám poslal s ajaty a zázraky? Zde, já a můj manžel jsme byli poctěni tím, že jsme se stali Muslimy. I kdybys sťal naše hlavy, my se od toho neodvrátíme,“ a zarecitovala Kalima aš-šahada.

Hadrat ‘Umar byl najednou obměkčen imanem své sestry a posadil se. Jemným hlasem řekl, “Přines tu knihu, kterou jste četli.“ Fatima řekla, “Nedám ti ji, dokud se neočistíš.“ Hadrat ‘Umar vykonal ghusl abdast (rituální omývání). Poté, Fatima přinesla stranu Koránu al-karimu. Hadrat ‘Umar byl dobrým čtenářem. Začal číst Súru Taha. Výřečnost, plynulost, význam a nadřazenost Koránu al-karimu postupně obměkčovaly jeho srdce.

Když četl ajat al-karimat, který je v maalu, “Vše, co je na nebesích a na zemi, a to mezi nimi, i vše pod (sedm vrstev) zemí, Jemu náleží,”11 začal hluboce přemýšlet. Řekl, “Ó, Fatimo! Náleží všechny tyto nesčetné existence Alláhovi, kterého uctíváte?“ Jeho sestra odpověděla, “Ano, náleží! Je o tom nějaká pochyba?“ Jeho úžas se zvyšoval a řekl, “Ó, Fatimo! Máme okolo patnácti set zdobených soch vyrobených ze zlata, stříbra, bronzu a kamene. Žádná z nich na zemi nic nevlastní.” Pak četl dále:

“Není pravého boha hodného uctívání, kromě Alláha ta’ala. Nejkrásnější jména jsou ta Jeho.“12 Přemýšlel nad tímto ajatem al-karimatem. “Vskutku, jak pravdivé,“ řekl. Když to Khabbab slyšel, vyskočil z místa, kde se schovával, a řekl takbir. Pak řekl, “Dobré zprávy tobě, Ó ‘Umare! Rasúlulláh se modlil k Alláhovi ta’ala, ‘Ó, můj Rabbi! Posilni toto náboženství buďto Abu Džahlem nebo ‘Umarem.’ Nyní, toto požehnání bylo uděleno tobě.”

Tento ajat al-karimat, a modlitba, vymazaly nevraživost ze srdce Hadrata ‘Umara. Okamžitě se zeptal, “Kde je Rasúlulláh?“ Jeho srdce bylo naplněno láskou k Rasúlulláhovi. V ten den dával Rasúl al-akram (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) rady svým Ašabům, v domě Hadrata Arqama. Ašabové al-kiram se shromáždili a očišťovali své srdce tím, že pozorovali Jeho zářivou tvář, poslouchali Jeho sladká a mocná slova, a osvěžovali své duše, neboť přecházeli do stavů nesmírné radosti, potěšení a pozitivní mysli.

Z domu Arqama bylo vidět, že Hadrat ‘Umar přichází. Svůj meč měl u sebe. Jelikož Hadrat ‘Umar byl působivým a silným, Ašabové al-kiram Rasúlulláha obestoupili. Hadrat Hamza promluvil, “Kdo se má bát ‘Umara? Pokud přišel s dobrými úmysly, je vítán. Jestli ne, setnu mu hlavu, než stačí vytasit svůj meč.” Rasúlulláh řekl, “Nechte ho jít dál!”

Dříve, Džabrail ‘alejhis-salam již informoval našeho Pána, Proroka, o tom, že Hadrat ‘Umar je na cestě k nim, a že přichází, aby přijal Islám. Náš Pán, Rasúlulláh, uvítal Hadrata ‘Umara s úsměvem a řekl, “Nechte ho, nechte ho.“ Hadrat ‘Umar před Rasúlulláha poklekl. Rasúlulláh chytil Hadrata ‘Umara za paže a řekl, “Věř, Ó ‘Umare!“ Hadrat ‘Umar zarecitoval Kalima aš-šahada s čistým srdcem. V radosti, Ašabové al-kiram zvolávali slova takbiru do nebes.

Hadrat ‘Umar popsal svoji situaci poté, co se stal Muslimem, následovně: “Když jsem se stal Muslimem, Ašabové al-kiram se schovávali před polyteisty a vykonávali svůj ibadat tajně. Tato situace mě velmi trápila a tak jsem se zeptal, ‘Ó, Rasúlulláh! Nejsme my na správné cestě?‘ Náš Pán, Prorok, odpověděl, ‘Ano. Přísahám při Alláhovi ta’ala, který drží mou existenci ve Svých rukou (moci), ať jsi mrtev nebo živ, jsi zajisté na správné cestě.’ Poté jsem řekl, ‘Ó, Rasúlulláh! Když jsme tedy na správné cestě, a

‘Ó, můj Rabbi! Posilni toto náboženství buďto Abu Džahlem nebo ‘Umarem.’ Hadís aš-šarif

polyteisté na špatné, proč tedy skrýváme své vyznání? Walláhi, my jsme více v právu, a hodni deklarování náboženství Islámu proti nevíře. Alláhovo ta’ala náboženství, bezpochyby, v Mekce převládne. Pokud k nám budou naši lidé spravedliví, bude to skvělé, ale pokud budou zuřit, půjdeme s nimi do boje.’ Náš Pán, Rasúlulláh, řekl, ‘Je nás velmi malý počet!’

Řekl jsem, ‘Ó, Rasúlulláh! Přísahám při Alláhovi ta’ala, který tě poslal jako pravého proroka, že nezbude skupina polyteistů, se kterou bych se neposadil a nepromluvil bych k nim o Islámu, bez váhání a beze strachu. Nech nás vyvstat.‘ Když byla prosba přijata, šli jsme ve dvou řadách k Haram aš-šarifu. Hamza byl v čele jedné z řad, a já jsem byl v čele druhé. Do Masdžidu al-Haram jsme vstoupili důstojnou a majestátní chůzí a pevnými kroky, jako bychom drtili zem. Kurajští polyteisté střídali pohledy z Hamzy na mě. Byli v takovém smutku a zármutku, že snad nikdy v životě neprocházeli takovou bolestí.”

Po tomto příchodu Hadrata ‘Umara, Abu Džahl vykročil vpřed a řekl, “Ó, ‘Umare! Co tohle znamená?” Aniž by si ho jen trochu všímal, Hadrat ‘Umar řekl, “Aš-hadu an lá iláha illalláh wa aš-hadu anna Muhamedan ‘abduhu wa rasúluh.” Abu Džahl nevěděl, co říct. Byl ohromen. Hadrat ‘Umar se k této skupině polyteistů otočil a řekl, “Ó, Kurajšové! Ten, kdo mě zná, ví! Ti, kteří mě neznají, by měli vědět, že jsem ‘Umar, syn Khattabův. Kdokoliv chce učinit své ženy vdovami a své děti sirotky, může vykročit! Svým mečem porazím kohokoliv, kdo se pohne!” Kurajští polyteisté se v momentě rozptýlili a šli pryč. Rasúlulláh a Jeho vznešení Ašabové utvořili řadu, a hlasitě zvolávali takbir. Nebesa Mekky zněla výkřiky, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!“ Bylo to poprvé, co byl namaz vykonán veřejně, v Haramu aš-šarif.13

Když se Hadrat ‘Umar stal Muslimem, byl zjeven 64. ajat al-karimat Súry al-Anfal. Bylo uvedeno, v maalu, “Ó, Můj proroku! Jako pomocníci, Alláh ta’ala a ti z věřících, kteří tě následují, pro tebe budou dostačující.” Někteří lidé, kteří se předtím zdráhali, se stali Muslimy, když viděli, že Hadrat ‘Umar se stal Muslimem. Byli poctěni tím, že se stali Ašaby.

Počet Muslimů se začal zvyšovat den za dnem.

Recitoval jméno Rahmána v každé záležitosti,
Prorok, který je veleben, je pramenem štědrosti.
Byl zdrojem milosti, vědění a laskavosti,
Jeho duše byla plna dobrých mravů, tím pramenem štědrosti.
Byl laskavým a pokorným, ke všem stvořením Haqqa,
Choval se shovívavě a vlídně, byl tím štědrosti pramenem.
Původní stav Káby al-mu’azzamy 
Mekka al-Mukarramah

Druhá migrace do Habeše

Když se Ašabové al-kiram (‘alajhimur-ridwan) vrátili do Mekky,

“Běžte zpět do Habeše, abyste mohli být ochráněni ve jménu Alláha ta’ala.”
Hadís aš-šarif

polyteisté je opět začali pronásledovat a mučit. Jejich krutost se postupně zvyšovala. Bez zdráhání na nich zkoušeli všechny druhy mučení. Jednoho dne, Hadrat ‘Uthman řekl, “Ó, Rasúlulláh! Viděli jsme, že Habeš je dobrým místem pro obchod. Měsíc obchodování tam vynese velké zisky. Než nám Alláh ta’ala nařídí, kam máme emigrovat, nemůže být pro Muslimy lepšího místa, než toto. Alespoň se Mu’minové (věřící) zbaví krutostí Kurajšů. Negus nám přináší mnohá požehnání a je k nám laskavý.” A tedy, náš Pán, Prorok, řekl, “Běžte zpět do Habeše, abyste mohli být ochráněni ve jménu Alláha ta’ala.”

Když Hadrat ‘Uthman řekl, “Ó, Rasúlulláh! Kdyby jsi tam šel, možná by se stali Muslimy. Jelikož jsou to lidé knihy, snadno by přijali Islám, a svou pomoc by nám neodepřeli,” náš milovaný Prorok odpověděl, “Nebylo mi nařízeno, abych měl klid a pohodlí. Čekám na příkaz Alláhův ta’ala, ve věci emigrace. Budu jednat podle toho, co mi bude přikázáno.”

V šestém roce bi’thatu, podle vyprávění, karavan se sto jedna lidmi z Ašabů al-kiram (radij-Alláhu ‘anhum), 83 mužů a 18 žen, vyjel do Habeše podruhé. Hadrat Dža’far ibn Abi Talib byl pověřen jako vedoucí karavanu. Do Negusovy země dorazili bezpečně. Hadrat Umma Salama (radij-Alláhu ‘anha) popsala události, které se jim v Habeši udály, následovně:

“Když jsme přijeli do Habeše, setkali jsme se s velmi dobrým sousedem. Tento soused byl panovník (Habeše) Negus. Vyhověl každému našemu přání. Mohli jsme vykonávat, co nám naše náboženství nařizovalo, bez jakéhokoliv omezení. Mohli jsme veřejně uctívat Alláha ta’ala a nikdo nás za to nepronásledoval. Neslyšeli jsme ani jediného špatného slova.“

Když se Mekkánští polyteisté o této situaci dozvěděli, rozhodli se poslat za panovníkem Habeše dva velvyslance. Navíc byly pro Neguse připraveny nesmírně cenné předměty, dary vyrobené z kůže z Mekky, které měl velmi v oblibě. Připraveny byly také dary pro duchovní a státní úředníky. Pro tento úkol byli vybráni Abdulláh ibn Abi Rabia a Amr ibn As. Těmto velvyslancům bylo nařízeno, jakým způsobem mají mluvit v přítomnosti Neguse. Bylo jim řečeno, “Předtím než promluvíte s panovníkem, dejte dary každému z jeho patriarchů a velitelů. Poté předložte dary Negusovi. Poté ho požádejte, aby vám byli vydáni Muslimové. Nedovolte, aby se Negus s Muslimy setkal a promlouval s nimi.”14

Velvyslanci přijeli do Habeše. Poté, co se setkali se státními úředníky a předali jim své dary, každému z nich řekli, “Jsou tady někteří lidé. Vytvořili si nové náboženství, které ani my, a ani vy, neznáme. Chceme tyto lidi vzít zpět do jejich rodné země. Až o nich budete mluvit se svým panovníkem, snažte se zajistit, aby nám byli vydáni, aniž by s ním mluvili. Jejich rodiče a sousedé budou vědět nejlépe, jak s nimi jednat, neboť je znají velmi dobře.”15 Patriarchové tento návrh přijali. Poté Mekkánští velvyslanci předali dary Negusovi. Negus dary přijal, pozval je k sobě a nějakou dobu s nimi mluvil.

Velvyslanci Negusovi řekli, “Ó, panovníku! Někteří z našich lidí našli útočiště v tvé zemi. Tito lidé opustili náboženství svého národa, a nepřijali ani vaše náboženství. Následují smyšlené náboženství, které vyhovuje jejich způsobu myšlení. Ani my, ani vy, toto náboženství neznáme. Významné osobnosti národa, z něhož pocházejí, nás k vám vyslaly. Tyto významné osobnosti jsou otcové a příbuzní těch, kteří se zdržují ve tvé zemi. Přejí si, abys je poslal zpět. Jelikož znají situaci nejlépe. Vědí lépe, co se netoleruje v jejich vlastním náboženství...”

To, co si oba, Amr ibn As a Abdulláh ibn Abi Rabia, přáli nejvíce, bylo, aby Negus poslouchal jejich slova, a jednal podle jejich přání. Poté, co velvyslanci domluvili, Negusovi patriarchové si vzali svolení, aby mohli promluvit a řekli, “To, co říkají, je naprostá pravda. Jejich lid ví lépe, jak s nimi jednat, a sami mohou posoudit, co je u nich povoleno, a co ne. Proto, vydej tyto lidi, aby mohli být vzati zpět k vlastnímu lidu, do jejich země.”

Po těchto slovech se Negus velice rozzlobil a řekl, “Walláhi, ne! Tyto muže nevydám. Nezradím lidi, kteří přišli do mé země, aby u mě našli útočiště. Dali přednost mně před jinými, a přišli do mé země. A tedy, pozvu tyto imigranty do svého paláce, zeptám se jich, co mohou říci na slova těchto mužů, a vyslechnu si jejich odpovědi. Pokud se potvrdí slova, která o těchto imigrantech říkají lidé, kteří pro ně přišli, vydám jim je, aby mohli být navráceni do své země. Pokud ne, budu je ochraňovat a budu k nim vlídný, dokud budou pobývat v mé zemi.”

Dříve, Negus studoval svaté knihy. Věděl, že čas Muhamedova ‘alejhis-salam příchodu je blízko, že Jeho lid Mu neuvěří, bude Ho nazývat lhářem, a jimi bude také vyhnán z Mekky.

Negus se zeptal Mekkánských velvyslanců, “V koho oni věří?“ Odpověděli, “Muhamed.“ Když Negus slyšel toto jméno, pochopil, že je to prorok, ale nedal to na sobě znát. Opět se jich zeptal, “Co je Jeho náboženstvím a sektou, k čemu zve lidi?“ Amr odpověděl, “On žádnou sektu nemá.“ Negus řekl, “Jak mohu vydat komunitu, jejíž náboženství ani sektu neznám, a která u mě našla útočiště? Nech nás svolat radu. Přiveďte je také, ať se jim postaví tváří v tvář. Takto se situace vyjasní, a já poznám jejich náboženství.” Muslimové byli pozváni do paláce.

Muslimové se nejprve radili mezi sebou a řekli, “Co bychom měli říci, abychom se Habešskému panovníkovi zalíbili, a co by odpovídalo jeho povaze?“ Hadrat Dža’far řekl, “Walláhi, vše, co víme o této záležitosti, je to, co nám pověděl náš Prorok. Budeme spokojeni, ať to dopadne jakkoliv.“ Společně se dohodli a jednotně rozhodli o tom, že bude mluvit pouze Hadrat Dža’far. Byli předvedeni před Neguse. Negus shromáždil své učence. Byla shromážděna velká rada. Poté přivedli imigranty. Když Muslimové přišli,

“Sadžda se vykonává pouze pro Alláha ta’ala.“
Hadís aš-šarif

pozdravili, ale nepoklonili se. Negus se jich zeptal, “Proč jste se nepoklonili?“ Oni řekli, “K nikomu, kromě Alláha ta’ala, se neklaníme. Náš Pán, Prorok, nám zakázal klanit se ke komukoliv, kromě Alláha ta’ala, a řekl nám, ‘Poklona náleží pouze Alláhovi ta’ala.’”

Negus se zeptal imigrantů, “Ó, komunito, která jsi přede mne předstoupila! Povězte mi. Proč jste přišli do mé země? Jaká je vaše situace? Nejste obchodníky; nepřišli jste ani s žádostí. Jaká je situace vašeho proroka, který se objevil? Proč mne nezdravíte jako ti, kteří přicestovali z vaší země?“ Dža’far radij-Alláhu ‘anh řekl:

“Ó, panovníku! Nejprve ti povím tři věci. Pokud promluvím pravdu, přijmi ji; pokud budu říkat lež, odmítni ji. Zaprvé, nařiď, aby pouze jeden z těchto mužů mluvil, a ostatní ať jsou zticha!“ Amr ibn As řekl, “Já budu mluvit.“ Negus řekl, “Ó, Dža’far, promluv jako první.“ Hadrat Dža’far řekl, “Mám tři poznámky. Prosím, zeptej se toho muže. Jsme otroky, kteří mají být chyceni a navráceni ke svým pánům?” Negus se zeptal, “Ó, Amr! Jsou otroky?” Amr odpověděl, “Ne! Nejsou otroky; jsou svobodní!” Hadrat Dža’far řekl, “Prolili jsme nespravedlivě něčí krev, že bychom tedy měli být navráceni k těm, jejichž krev byla prolita?” Když se Negus Amra zeptal, “Zabili tito lidé někoho nespravedlivě?” Amr odpověděl, “Ne, neprolili ani kapku krve!” Hadrat Dža’far se zeptal Neguse, “Vzali jsme snad nespravedlivě cokoliv z cizího majetku, co bychom tedy byli povinni splatit?“ Negus řekl, “Ó, Amr! Pokud mají tito lidé dluh, i kdyby to bylo hodně zlata, zaplatím to, řekni mi.“ Amr odpověděl, “Ne, ani jeden qirat (měna)!“ Když se Negus zeptal, “Co po nich tedy chcete?“ Amr odpověděl, “Patřili jsme ke stejnému náboženství a byli jsme na stejné cestě. Oni to opustili. Podřídili se Muhamedovi a Jeho náboženství.“ Negus se zeptal Dža’fara, “Proč jsi opustil své náboženství a následuješ jiné? Jelikož jsi opustil náboženství svého lidu a nenásleduješ naše náboženství, jaké je náboženství, v které věříš? Můžeš mi o něm povědět?“

Hadrat Dža’far řekl, “Ó, panovníku! Byli jsme neznalým národem. Uctívali jsme modly. Jedli jsme mrtvá zvířata a konali jsme všemožné špatnosti. Přerušovali jsme vazby s našimi příbuznými, a chovali se špatně ke svým sousedům. Ti silní utlačovali slabé, a neznali slitování. V tomto stavu jsme byli do doby, než nám Alláh ta’ala poslal proroka z našeho národa, o jehož důvěryhodnosti, cudnosti, čistotě, a ušlechtilosti jsme věděli. Tento prorok nás pozval k víře v existenci a jednotu Alláha ta’ala, abychom Jeho uctívali, a opustili kameny a idoly, které uctívali naši předkové. Nařídil nám, abychom mluvili pravdu, nezrazovali důvěru, respektovali práva příbuzných, udržovali dobré vztahy se sousedy, a abychom se zdrželi hříchů a prolévání krve. Zakázal nám všechny druhy nemorálního chování, lhaní, uzurpování majetku sirotků a pomlouvání cudných žen. Nařídil nám uctívat Alláha ta’ala, bez přidružování partnerů. Toto jsme přijali, uvěřili jsme ve vše, co přinesl od Alláha ta’ala, a vyplnili jsme vše, co nám přikázal. Uctívali jsme Alláha ta’ala. Považovali jsme za haram (zakázáno) to, o čem On říkal, že je haram, a považovali jsme za halal (dovoleno) to, o čem nám řekl, že je pro nás halal, a podle toho jsme jednali. Toto je důvod, proč nás naši lidé začali nenávidět, a začali nás pronásledovat. Podrobili nás všemožnému mučení a trýznění, abychom se odvrátili od našeho náboženství, od uctívání Alláha ta’ala, a abychom opět uctívali modly. Pronásledovali nás. Utlačovali nás. Postavili se mezi nás a naše náboženství a snažili se nás od něho oddělit. A proto jsme opustili naši zemi, náš domov, a našli jsme útočiště ve tvé zemi. Dali jsme přednost tobě, před ostatními. Toužili jsme po tvé ochraně a sousedské náklonnosti. Doufáme, že po tvém boku nebudeme čelit pronásledování a nespravedlnosti.“

Hadrat Dža’far pokračoval ve svém proslovu následovně:

“Co se týče pozdravu, pozdravili jsme tě tak, jak zdraví Rasúlulláh. My se navzájem zdravíme stejným způsobem. Náš Pán, Prorok, nám sdělil, že takto se zdraví také ti, kteří se nacházejí v Džanně. Proto jsme Vaši Excelenci pozdravili tímto způsobem. Jelikož nám náš Pán, Prorok, řekl, že se nemáme klanět před lidmi, hledáme útočiště u Alláha ta’ala a neklaníme se před nikým, než před Alláhem ta’ala.”

Negus se zeptal, “Pamatuješ si něco z toho, co bylo zjeveno Alláhem?” Když Hadrat Dža’far řekl, “Ano,“ Negus řekl, “Zarecituj mi to.“ Hadrat Dža’far začal recitovat první ajaty Súry Marjam (bylo také uvedeno, že to byla Súra al-’Ankabut nebo ar-Rum). Negus začal plakat. Ze slz měl mokré vousy. Kněz plakal také. Negus a kněz řekli, “Ó Dža’far! Zarecituj ještě něco z těch sladkých a krásných slov.” Hadrat Dža’far recitoval od začátku Súry al-Kahf, kde se v maalu uvádí:

“Chvála Alláhovi, který zjevil knihu správnou (Korán al-karim), která nemá chybné formulace slov a významy v ní si neprotiřečí (nemá přebytku, ani nedostatku), Svému narozenému služebníkovi (Muhamedovi ‘alejhis-salam), aby pohrozil nevěřícím Svým největším trestem (Džahannam), aby mohl odměnit věřící, kteří činí dobré skutky krásnou odměnou (Džannou), v níž zůstanou navždy, a aby postrašil ty, kteří říkají, ‘Alláh má syna.’ Ani oni (ti, kteří tvrdí, že Alláh má syna), ani jejich předkové, o tom nemají žádné znalosti (o těch slovech). Tato slova, která vychází z jejich úst, jsou (strašná a) nesmírně nebezpečná. Říkají pouze lži. (Ó Můj Rasúle!) Pokud nevěří v Korán al-karim, budeš se kvůli nim k smrti rmoutit a hněvat? Učinili jsme věci na zemi (lesy, řeky, doly, zvířata a rostliny...) jako ozdoby, abychom otestovali, čí skutky budou dobré...”16

Negus se nemohl ubránit tomu, aby řekl, “Walláhi, toto je světlo, které pochází ze stejné svíce. Musa a Isa (‘alejhimas-salam) s tím přišli také.“ Otočil se ke Kurajšským poslům a řekl, “Odejděte, walláhi, nevydám vám je, a nepřeji si, aby jim bylo ublíženo.“ 

Abdulláh ibn Abi Rabia a Amr ibn As odešli.17 Amr řekl Abdulláhovi, “Přísahám, že před Negusem odhalím jednu z jejich chyb. Uvidíš, že je odtamtud dostanu.“ Jeho přítel Amrovi řekl, “I když stojí proti nám, jsou to naši příbuzní, nedělej to.“

“Blahopřeji vám i člověku, který vás poslal! Věřím v toto; On je Alláhovým Rasúlem. Dočetli jsme se o Něm již v Indžilu. Isa, syn Marjam, o tomto Rasúlovi také informoval.“
Negus Ašama

Amr odpověděl, “Informuji Neguse o tom, že považují Isu ‘alejhis-salam za narozeného Alláhova služebníka.“

Další den šel za Negusem a řekl, “Ó Panovníku! Oni mluví špatně o Isovi (‘alejhis-salam), synovi Marjam. Pošli k nim muže, aby se jich zeptal, co si myslí o Isovi ‘alejhis-salam.” Negus vyslal k Muslimům svého muže, aby se dozvěděl, co si o Hadratu Isovi myslí.

Muslimové se jeden druhého ptali, “Co řekneme, pokud se nás zeptá na Isu ‘alejhis-salam?” Hadrat Dža’far řekl, “Walláhi, řekneme to, co nám Alláh ta’ala o Hadratu Isovi zjevil a to, co nám předal náš Pán, Prorok.“

Když předstoupili před Neguse, zeptal se jich, “Co říkáte o Isovi (‘alejhis-salam), synovi Marjam?“ Když Hadrat Dža’far odpověděl, “Říkáme o Isovi ‘alejhis-salam to, co nám náš Pán, Prorok, od Alláha ta’ala přinesl a předal. Věříme v to, že je Alláhovým ta’ala služebníkem a rasúlem, a v Jeho slovo, které bylo vloženo Alláhem ta’ala do Hadrat Marjam, která byla cudnou a oddala se Haqqu ta’ala tím, že se vzdala všeho světského a mužů.

Toto je postavení a sláva Isova, syna Marjam. Říkáme, že stejně jako Alláh ta’ala stvořil Adama ze zeminy, stvořil Isu ‘alejhis-salam bez otce,” Negus ze země zdvihl stéblo slámy a řekl, “Přísahám, že Isa, syn Marjam, není nic víc než co jste řekli. Není rozdílu většího než toto stéblo slámy, mezi Ním a tím, co říkáte.“

Když toto Negus řekl, státní úředníci a velitelé kolem něho si začali mezi sebou šuškat a stěžovat.

Když to Negus viděl, řekl jim, "Přísahám, nezáleží na tom, co říkáte, mám o nich dobré mínění." Poté se otočil k Muslimským imigrantům a řekl, “Gratuluji vám a člověku, který vás poslal! Věřím v toto; On je Alláhovým Rasúlem. Četli jsme o Něm již v Indžilu (Bibli). Isa, syn Marjam, o tomto Rasúlovi informoval také. Přísahám, že kdyby tu byl, nesl bych Jeho boty a umyl bych Mu nohy! Prosím, běžte a žijte v bezpečí a míru, v nedotčené části mé země, daleko od jakýchkoliv útoků. Zničím každého, kdo vám ublíží. I kdyby mi dali hory zlata, nezarmoutil bych ani jednoho z vás!”

Co se týče darů, které s sebou přinesli Kurajšovci, Negus řekl, “Tyto nepotřebuji! Alláh ta’ala si ode mě nebral úplatek, když mi navrátil můj majetek, který byl uzurpován druhými, a když učinil, aby se mi můj lid podrobil,“ a dary vrátil. Kurajští poslové se vrátili s prázdnýma rukama. A Negus byl požehnán tím, že přijal Islám a učinil Ašab al-kiramy velmi šťastnými.18

HAQQ STVOŘIL VESMÍR

Haqq stvořil vesmír z lásky k Muhamedovi.
Stvořil měsíc a slunce pro radost Muhamedovi.
Řekl staň se, a vesmír byl stvořen, psaný zákon a pero.
Poslední kniha byla recitována pro slávu Muhamedovu.
Přišli awlijové, všude kolem, skláněli hlavy ve dveřích,
Říkali tawhid dhikr, pro nur Muhamedův.
Získal Waisal Qarani, ale stále toužil.
Osm Džannah bylo zkrášleno, z lásky k Muhamedovi.
Ptáci na nebesích, všude zelenající se,
Stromy rodí ovoce, z lásky k Muhamedovi.
Nevěřící přišli a získali od Něho imán.
Modlili se pětkrát denně, z lásky k Muhamedovi.
Andělé přišli a postavili se do řad,
Modlili se pětkrát denně, z lásky k Muhamedovi.
Junus Ho chválí, ajaty Koránu Ho oslavují,
Pamatuj a říkej salawat, z lásky k Muhamedovi.