OBLÉHÁNÍ

Začátek obléhání

Sedmý rok od bi’thatu… Polyteisté se neustále snažili zabraňovat, aby se Islám dostal do srdcí lidí a rozšiřoval. I přes to, počet Muslimů se zvyšoval každým dnem. Mučení a krutosti, kterým Muslimové byli vystavováni, je neodvrátili od jejich cesty; právě naopak, spjalo to Muslimy ještě více. Žádný z nich se neodvrátil od svého náboženství; nezdráhali se obětovat svoje životy pro našeho Pána, Rasúlulláha. Když o tom slyšely cizí kmeny, jejich zájem o Islám stoupal. Nur Islámu dosahoval do dalekých míst. Když se polyteisté dozvěděli, že muži, kteří byli vysláni do Habeše, nedosáhli čeho chtěli, zuřili; navíc se Negus Ašama stal Muslimem, Muslimy ochraňoval a choval se k nim vlídně. Aby se pomstili a vyhladili Islám, shromáždili se a učinili toto hrozné rozhodnutí:

“Ať je kdekoliv, kdekoliv bude viděn, musí být zabit!“

Nevěřící na to jeden po druhém přísahali.

Abu Talib byl velice zarmoucen, když slyšel o tomto rozhodnutí polyteistů. Strachoval se o život svého milovaného, požehnaného synovce. Shromáždil svůj kmen a přikázal jim, aby ochraňovali Sultána vesmíru před Kurajšskými polyteisty. S příbuzenským zápalem, Hašimovi synové se sjednotili, aby tento příkaz vyplnili. Proto pozvali našeho Pána, Proroka spolu se všemi Jeho Ašaby, kteří v Něho věřili, do Ši’b al-Abu Talib, což bylo Abu Talibovo sousedství, které leželo 3 km od Baitulláhu, severně od Mekky. Náš Pán, Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), shromáždil Své Ašaby a spolu se usadili v Ši’bu. Z Hašimových synů, pouze Abu Lahab se postavil proti rozhodnutí ochraňovat našeho Pána, Proroka, a do Ši’bu s nimi nešel. Spolu s ním se polyteisté sjednotili a hledali příležitost, aby mohli Proroka zabít.1

Když polyteisté viděli, že se náš Pán, Prorok, usadil spolu se svými Ašaby v sousedství Abu Taliba, opět se shromáždili. Poté učinili rozhodnutí:

“Dokud nebude Muhamed (‘alejhis-salam) předán Kurajšům a zabit, žádná dívka od Hašimových synů nebude námi přijata jako nevěsta! Žádná dívka jim nebude dána! Nic se jim nebude prodávat! A nic od nich nebudeme kupovat! Nikdo se s nimi nebude vídat a mluvit s nimi! Nikdo nenavštíví jejich domovy a sousedství! Jejich žádost o usmíření nebude nikdy přijata! S nimi nebudeme mít slitování!”

Tato rozhodnutí, která byla zapsána na kus papíru polyteistem jménem Mansur ibn Ikrima, byla zapečetěna. Pověsili jej na zeď Káby al-mu’azzamy, aby rozhodnutí všichni viděli a řídili se jimi.

Když se tato zpráva dostala k našemu milovanému Proroku, byl velmi zarmoucen a začal se modlit. Jeho modlitba byla okamžitě přijata a ruce nešťastného Mansura byly najednou nepoužitelné. Polyteisté byli ohromeni a řekli, “Dívejte! Na oplátku za naši krutost k Hašimovým synům, ruce Mansura jsou postiženy; zasáhla ho pohroma.“ Místo toho, aby se vzpamatovali, začali zuřit ještě více. Na cesty vedoucí do Ši’bu postavili hlídky. Zabraňovali, aby se tam dostalo jídlo a šaty. Obchodníkům, kteří přijížděli do Mekky říkali, aby do Ši’bu nejezdili, aby tam nevozili své zboží a pokud to bylo nezbytné, vykupovali zboží sami za vyšší ceny. Mysleli si, že takto lid v Ši’bu vyhladoví k smrti, a nebo že se synové Hašima budou kát a našeho Pána, Proroka, jim předají. Takto to pokračovalo každý rok, až do období návštěv Káby.

Podle tradice by se v tomto období neměla prolévat krev. Proto tedy jeli synové Hašima do Mekky a snažili se nakoupit potřebné na další rok. Když se kterýkoliv z nich přiblížil k obchodníkovi, aby si u něho nakoupil, věhlasní polyteisté jako Abu Lahab a Abu Džahl okamžitě zasáhli a řekli, “Ó obchodníci! Zvyšte své ceny pro Muhamedovy Ašaby hodně vysoko. Tak, aby si nemohli dovolit nic koupit. Když kvůli tomu své zboží neprodáte, jsme ochotni všechno vykoupit.“ Obchodníci zvýšili ceny a Muslimům nezbylo nic jiného, než se vrátit s prázdnýma rukama...

Z tohoto důvodu náš milovaný Prorok, naše matka Hadrat Chadídža, a náš Pán Hadrat Abu Bakr as-Siddiq utratili všechno své jmění; snažili se utišit pláč hladových dětí, jenž doléhal až k nebesům. Krmili je kůrou stromů, kořínky trávy a dokonce i kousky vysušené zvířecí kůže. Matky a otcové byli zoufalí a vyhublí. Náš Pán, Prorok, a Ašabové al-kiram si z hladu uvazovali na svá požehnaná břicha kameny. Když se některý z polyteistů slitoval a tajně jim něco přinesl, ostatní polyteisté ho zbili a uráželi. Stručně řečeno, příchody a odchody se nekonaly, a Mu’minové byli ve velmi obtížné situaci.

S tak nesmírnou krutostí polyteisté marně očekávali, že Hašimovi synové přijdou k rozumu, a že jim Abu Talib předá našeho Pána, Proroka. Ale právě naopak, Muslimové v Abu Talibově sousedství našeho Pána, Proroka, ochraňovali a činili patřičná opatření, aby Mu nikdo nemohl ublížit. Aby zabránil hrozícímu atentátu, Abu Talib postavil hlídky v místě, kde náš Pán, Rasúlalláh, spal, snažil se Mu v Jeho domě zajistit klidný spánek. Náš Pán, Prorok, neztrácel ani sekundu ve vykonávání Alláhových ta’ala příkazů a šíření Islámu, snažil se lid zachránit od Džahannamu tím, že je zval k Islámu a trpělivě jim ukazoval správnou cestu. Aby Kurajští polyteisté, kteří Ho odmítali, pochopili, co je to hlad, jednoho dne se náš Pán, Rasúlulláh, pomodlil, “Ó můj Alláhu! Pomoz mi, a sešli na tyto lidi muka hladomoru po dobu sedmi let, podobného sedmi letům hladomoru za doby Jusufa (Josefa ‘alejhis-salam).”

V následujících dnech z nebe nespadla ani kapka deště. Zem byla vyprahlá. Na zemi nebylo vidět ani jediné zelené rostliny. Kurajští polyteisté byli naprosto zmatení. Snažili se uniknout smrti tím, že jedli mršiny hladovějících zvířat a páchnoucí

“Ó můj Alláhu! Pomoz mi, a sešli na tyto lidi muka hladomoru po dobu sedmi let, podobného sedmi letům hladomoru za doby Jusufa (Josefa ‘alejhis-salam).”
Hadís aš-šarif

psí kůže. Jejich děti také začaly naříkat hladem. Mnoho z nich k smrti vyhladovělo. Když se podívali na nebe, z hladu všude viděli kouř. Pomalu přicházeli k rozumu a začali chápat rozsah své krutosti. Vyslali Abu Sufjana k našemu Pánu, Proroku. Abu Sufjan předstoupil a učinil přísahu. Řekl, “Ó Muhamede! Říkáš, že jsi byl poslán jako milosrdenství světům; ty nám přikazuješ, abychom věřili v Alláha a respektovali práva svých příbuzných. Avšak tvůj lid umírá na sucho a hlad. Modli se ke svému Rabbovi, aby nás ušetřil této pohromy; Alláh tvou modlitbu přijme. Pokud se tak pomodlíš, všichni uvěříme!”

Když se tedy dostali do potíží, svou krutost dali stranou, a začali našeho Pána, Rasúlulláha, prosit. Náš Pán, Prorok, jim nepřipomněl, co učinili; pro jejich sliby, “uvěříme,“ pozvedl Své požehnané ruce a modlil se k Džanabu al-Haqqu. Alláh ta’ala modlitbu Svého Habiba přijal a seslal na Mekku hojné deště; země byla nasycena vodou a rostliny začaly rašit. I když byli polyteisté zachráněni od sucha a hladomoru, na své sliby zapomněli a přetrvávali ve své nevíře.

Alláh ta’ala prohlásil v ajatech al-karimatech, které byly seslány jako odpověď, v maalu, “Naopak (oni nevěří ani v Alláha ta’ala, a ani v Muhameda ‘alejhis-salam; a co se týče Koránu al-karimu, áchiry a vzkříšení), stále pochybují. A tedy (Ó můj Habibe!), vyčkej dne, kdy se nebem ponese velmi jasný oblak kouře. Ten kouř obklopí všechen lid. Bude to strašlivé utrpení! (Lidé budou říkat,) ‘Ó náš Rabbi! Odejmi z nás toto utrpení, abychom mohli uvěřit!’ I když k nim přišel prorok, který jim objasnil pravdu, zamysleli se a vzali si ponaučení? Poté se od Něho odvrátili a řekli, ‘Je dobře učeným šílencem.‘ Pokud jen trochu odstraníme utrpení, navrátíte se ke svým starým způsobům. V den, kdy budou zachváceni velikou silou (v den Badru), My se zajisté pomstíme (na nich). Vskutku, před nimi (Kurajští polyteisté) jsme testovali faraonův lid. Přišel k nim od Nás vznešený prorok (kterým byl Musa ‘alejhis-salam). Řekl jim, ‘Předejte mi Alláhovy služebníky (děti Izraelské). (Pošli je se mnou. Nesužuj je; netýrej je.) Zajisté, já jsem důvěryhodným prorokem seslaným Alláhem ta’ala spolu s wahy. Nebuďte před Alláhem ta’ala domýšliví. Neboť já jsem k vám přišel s jasnými zázraky, které dokazují, že mluvím pravdu. Vězte, že hledám útočiště u Alláha ta’ala, který je můj Rabb, i váš, abyste mne neukamenovali a nezabili; On mne ochrání. Pokud se mnou nesouhlasíte a nevěříte, nechte mne. (Nečekám od vás dobrotu. Ať se mě alespoň vaše zlo nedotkne).’ (Neboť neuvěřili a odmítli Ho, začali s útlakem a mučením, poté) Musa (‘alejhis-salam) volal k Alláhovi ta’ala, ‘Ó můj Rabbi! Toto jsou lidé, kteří přetrvávají ve své nevíře.’ Alláh ta’ala zjevil Musovi (‘alejhis-salam) následující, ‘Odjeď (z Egypta) v noci s Mými služebníky (děti Izraelské)! Až faraon a jeho následovníci uslyší o vašem odjezdu, zajisté vás budou následovat. Až přejdeš se svým lidem přes moře, ponechej ho, jak je (neudeř opět svou holí. Nezavírej otevřenou cestu. Nech ji otevřenou). Neboť faraon a jeho vojáci na tu cestu vstoupí a utopí se.’”2

Zrušení obléhání

Polyteisté nedodrželi své slovo, “uvěříme“, a začali opět s pronásledováním. Jednoho dne Alláh ta’ala našeho Proroka informoval skrze wahy že, “On nechal dokument, který byl vyvěšen v Ká’bě, napadnout červem (mol), a červ snědl vše, co na něm bylo napsáno, kromě jména Alláhova ta’ala.“ Náš Pán, Prorok, řekl Abu Talibovi, “Ó strýci! Alláh ta’ala, který je mým Rabbem, nechal napadnout dokument Kurajšů červem. Kromě Alláhova ta’ala jména, nebyla ponechána ani zmínka o krutosti, přetrhávání příbuzenských vztahů, pomluvách ... to vše bylo zničeno.” 

Když se Ho Abu Talib zeptal, “Informoval tě o tom tvůj Rabb?“ náš Pán, Prorok, odpověděl, “Ano.“ Poté, Abu Talib řekl, “Jsem svědkem, že mluvíš pouze pravdu.“ Okamžitě se oblékl a šel do Ká’by. Významní polyteisté tam seděli. Když viděli, že Abu Talib přichází, říkali, “Pravděpodobně nám bude chtít předat Muhameda!“ Když se k nim Abu Talib přiblížil, řekl, “Ó Kurajšská komunito! Syn mého bratra, který je Al-Amin, a který nikdy nelhal, mi řekl, že červ snědl vše, co bylo napsáno na vámi napsaném listu, kromě Alláhova ta’ala jména. Přineste ten list, který jste proti nám napsali a uvidíme! Pokud je to pravdou, přísahám, že Ho budeme nadále ochraňovat, až do smrti nás všech! Nyní byste měli zanechat vaší krutosti a hrozného chování..."

Polyteisté nadšeně sňali list ze zdi Ká’by a přinesli ho. Když Abu Talib řekl, “Přečtěte ho!“ jeden z nich list rozevřel a viděl, že všechen text byl pryč, kromě, “Bismika Alláhumma.“3 Polyteisté nevěděli, co na to říct, jak reagovat. Vskutku, když se někteří vzdali, to těžké obléhání, které trvalo tři léta a zanechalo hluboké rány v srdcích a nezapomenutelné utrpení, bylo zrušeno. Nicméně, jejich nepřátelství přetrvávalo; dokonce bylo ještě větší. Zkusili všechno proto, aby se Islám nešířil. I přes všechny jejich snahy, Islám se šířil velmi rychle; náš milovaný Prorok Muhamed ‘alejhis-salam usiloval o záchranu lidí, kteří byli pohlcení zulmatem (temnotou) doby nevědomosti, aby mohli dosáhnout opravdové blaženosti. Ti, kteří dosáhli tohoto obrovského požehnání, za něj Alláhovi ta’ala děkovali, a i přes urážky a mučení ze strany polyteistů, jejich srdce nebyla nikdy oslabena. Mnoho srdcí bylo osvíceno nurem Islámu poté, co byli svědky Muhamedových ‘alejhis-salam zázraků a vytrvalosti Muslimů ve svém náboženství.

Rozdělení měsíce na dvě části

Jeden z největších zázraků našeho Pána, Proroka, bylo rozdělení

“Ó strýci! Alláh ta’ala, který je mým Rabbem, nechal napadnout dokument Kurajšů červem. Kromě Alláhova ta’ala jména, nebyla ponechána ani zmínka o krutosti, přetrhávání příbuzenských vztahů, pomluvách ... to vše bylo zničeno.”
Hadís aš-šarif

měsíce na dvě části. Skupina polyteistů, včetně Abu Džahla a Walida ibn Mugira, řekla našemu Pánu, Rasúlovi al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), “Pokud jsi opravdu prorokem, rozděl měsíc na dvě části; ať se půlka měsíce objeví nad horou Quaiqian a druhá půlka nad horou Abu Qubais!” Náš Pán, Rasúlulláh se zeptal, “Když to udělám, uvěříte?“ Řekli, “Ano, uvěříme.“ Náš Pán, Rasúlulláh, se modlil k Alláhovi ta’ala, aby se měsíc rozdělil na dvě části. V momentě k němu přišel Džabrail ‘alejhis-salam a řekl, “Ó Muhamede! Informuj Mekkánce, aby dnes večer sledovali zázrak.“ Náš Pán, Prorok, ohlásil, že měsíc bude rozdělen na dvě části čtrnáctého dne v měsíci, na plný badr (úplněk), tj. v noci, kdy byl měsíc nejjasnější, a že ti, kteří se chtějí ponaučit, by se měli přijít podívat. V tu noc, když náš milovaný Prorok ukázal svým požehnaným prstem, měsíc se rozdělil na dvě části. Jedna jeho část byla vidět nad horou Abu Qubais a druhá nad horou Quaiqian. Poté se opět na obloze spojily.

Rasúlulláh řekl, “Ó Abu Salama ibn Abdulasade, Arqam ibn Abi’l Arqame! Buďte toho svědky!“ potom řekl také dalším Svým Ašabům, kteří tam s ním byli, “Buďte toho svědky!“ Polyteisté viděli na vlastní oči další jasný zázrak. Nicméně, své slovo nedodrželi a neuvěřili. Navíc, aby i ostatní neuvěřili, říkali, “Toto může být pouhé Muhamedovo čarodějnictví proti nám! Ale všechen lid neočaruje! Pojďme se zeptat lidí z ostatních měst. Uvidíme, jestli i oni byli svědky stejné události. Pokud ano, Muhamedovo tvrzení, že je prorokem, bude potvrzeno. Pokud ne, je to čarodějnictví.” Ptali se lidí, kteří přijížděli odjinud; dokonce posílali muže do jiných míst, aby se na to ptali. Ode všech slyšeli to stejné, “Ano, v tu noc jsme viděli, jak se měsíc rozdělil na dvě části!” Opět to odmítli. Abu Džahl byl v čele těch, kteří to odmítali. Kazil srdce ostatních tím, že říkal, “Čarodějnictví Abu Talibova sirotka působí dokonce i na nebesa,”4 takže lidé nedosáhli požehnání imánu. Po zapírání, Alláh ta’ala zjevil ajat al-karimat, v maalu:

“Hodina (kijámet) se přiblížila, měsíc se rozdělil (na dvě části). Kdykoliv jsou (Kurajští nevěřící) svědky zázraku (naznačujícího Muhamedovo ‘alejhis-salam proroctví), odvracejí se (neuvažují nad tím a nevěří) a říkají, ‘Je to ustavičná (neustálá, komplexní a mocná) magie.‘ A oni to popřeli (Proroka nebo zázrak); stali se podřízenými svých vlastních tužeb (požadavky a tužby svých nafsů). Nicméně, vše dospěje ke svému konci, najde své místo (ke kterému směřuje).

Jistě k nim (polyteistům z Mekky) přišlo mnoho důležitých zpráv (příkazy a zákazy), které je přimějí, aby od toho upustili (od špatného). (Tato nařízení a informace jsou) absolutní moudrostí. Varování a výstrahy od Rasúlů nikdy (oni) nezužitkují. A tedy (Ó můj Habibe! Pokud budou přetrvávat v popírání), ty se od nich také odvrať. V den, kdy ten svolávající (Israfil ‘alejhis-salam) předvolá (nevěřící) k té nevídané a neznámé záležitosti (místo Mahšar, zúčtování), povstanou ze svých hrobů s opovrženíhodnýma a sklopenýma očima (nevědíce kam jít, ze strachu a zděšení), jako rozptýlené kobylky. Zatímco budou nevěřící směřovat ke svolávajícímu (se sklopenými hlavami), budou říkat, ‘Jaký je pro nás dnešní den obtížný a žalostný.’”5

Nechť ti dá Alláh hidajat také

Po skončení tříleté blokády, kterou na Muslimy uvalili polyteisté, k našemu Pánu, Rasúlulláhovi, přišla skupina lidí z Nadžranu. Bylo jich okolo dvaceti a o Islámu slyšeli od Ašabů al-kiram, kteří emigrovali do Habeše. Do Mekky přicestovali, aby se naučili o Islámu, a aby mohli být blaženi spatřením našeho Pána, Rasúlulláha. S naším Pánem, Rasúlulláhem, se setkali vedle Káby al-mu’azzamy. Kladli mnoho otázek a odpovědi dostávali krásnější a dokonalejší, než si mohli přát. Kurajští polyteisté je sledovali. Náš milovaný Prorok, který byl poslán jako milosrdenství světům, jim zarecitoval některé ajaty al-karimaty z Koránu al-karimu. Recitace se jich tak hluboce dotkla, že nemohli zadržet slzy a plakali. Poté, co byli pozváni naším Pánem, byli velmi potěšeni, s velikou radostí zarecitovali Kalimat aš-šahada a stali se Muslimy. Když požádali o svolení k návratu do vlasti, přistoupil k nim Abu Džahl a začal je urážet slovy, “Neviděli jsme nikoho hloupějšího, než jste vy! Jednou jste se s Ním setkali a hned jste opustili své náboženství a odsouhlasili, cokoliv vám řekl!“ Tito lidé, kteří byli krátce předtím poctěni tím, že se stali Ašaby, odpověděli, “Přejeme si, aby Alláh ta’ala dal hidajat (vedení ke správné cestě) i tobě. Nebudeme ti oplácet tvé urážky a ignorantské chování. I když jsme se vůči tobě ničeho nedopustili. Nicméně, buď si vědom, že nechceme přijít o požehnání, kterého jsme právě dosáhli, a tohoto náboženství se nevzdáme jen kvůli slovům hrstky ignorantů.”6

V ajatu al-karimatu, který Alláh ta’ala zjevil po této události, se uvádí, v maalu, “Existuje mnoho lidí, kterým jsme dali knihu před touto (Korán al-karim), a kteří v tuto (Korán al-karim) uvěřili. Když jim tato (Korán al-karim) byla zarecitována, řekli, ‘My jsme v toto uvěřili. Není pochyb o tom, že toto je pravda (pocházející) od našeho Rabba. Zajisté, my jsme lidmi, kteří již dříve přijali Islám.’ Tito budou dvakrát odměněni, za jejich trpělivost (a vytrvalost). Oni zahánějí špatné dobrým. Oni věnují (na charitu) z toho, co jsme jim poskytli. Když slyší špatná slova, odvracejí se a říkají, ‘Naše činy patří nám; vaše činy patří vám. Salam (mír) s vámi. My nevyhledáváme ignoranty (nechceme jejich přátelství).’”7

SU QASIIDAH

8

“Existuje mnoho lidí, kterým jsme dali knihu před touto (Korán al-karim), a kteří v tuto (Korán al-karim) uvěřili. Když jim tato (Korán al-karim) byla zarecitována, řekli, ‘My jsme v toto uvěřili. Není pochyb o tom, že toto je pravda (pocházející) od našeho Rabba. Zajisté, my jsme lidmi, kteří již dříve přijali Islám.’“
 Qasas: 52-53

Ó mé oči! Na oheň v mém srdci, vodu nelijte,
neboť oheň tak veliký, vodou uhasit nelze.
Nevím, zda točící se obloha barvu vody má,
a nebo vodou mých očí je pokryta.
Není divu, že potěšení z tvého meče v mém srdci vytvořilo štěrbiny,
Neboť štěrbiny se objevují v zemi, kde voda protéká.
Mé zraněné srdce hovoří o tvém hrotu šípu9 bázlivě,
Podobně jako zraněný člověk pije vodu opatrně.
Zahradník, zahradu růží měl by zaplavit, proč ta snaha,
Vždyť žádná z růží se tváři tvé nevyrovná, bez ohledu na to, jak ji zalévá.
Žádný z krasopisců není schopen napodobit tvoji tvář, která se uměleckému dílu podobá,
I kdyby se ostře soustředil, byl by zaslepen černou vodou.
Mé řasy vlhnou při vzpomínce na tvou tvář,
S nadějí v růži, není plýtváním podávati vodu trnu.
V den zármutku, neber mi tvůj pohled jako meč, z mého zraněného srdce,
Neboť je dobrodiní navštěvovat nemocné v temných nocích, a vodu jim podávat.
Ó srdce! Vyptej si Jeho šíp, a zmírni tuto horečku odloučení,
Jsem bez vody; pro mě, jen tentokrát, hledej vodu v této poušti.
Toužím po tvých rtech, jako chce sufi kawsar,
Vskutku, opilý chce víno, zatímco střízlivý se těší z vody.
Vždy vtéká do tvého sousedství, nebi podobajícímu se,
Musí být zamilovaná, do toho s nádhernou chůzí, podobnému cypřiši, ta voda.
Musím se stát zeminou, a tak zablokovat vodě cestu do toho sousedství,
Nesmím ji nechat protéct, neboť ta voda, je mým soupeřem.
Ó přátelé! Pokud zemřu v touze po políbení Jeho ruky,
Utvořte ze mne džbán, z něhož budete podávat milovanou vodu.