ROK SMUTKU

Ztráta dítěte

Kasim, nejstarší syn našeho Pána, Proroka (sallalláhu ‘alejhi wa sallam),

“Ó horo! Kdyby se ti stalo to, co se mně stalo, nesnesla bys to; zhroutila by ses!“
Hadís aš-šarif

zemřel, když mu bylo sedmnáct měsíců. Roky po této bolestné události, také Jeho syn Abdulláh zemřel. Zatímco slzy stékaly z požehnaných očí našeho Pána, Rasúlulláha, otočil se k hoře a řekl, “Ó horo! Kdyby se ti stalo to, co se mně stalo, nesnesla bys to; zhroutila by ses!“ a vyjádřil Svůj smutek. Na otázku naší matky Hadrat Chadídže, “Ó Rasúlulláh! Kde teď jsou?“ Řekl, “Jsou v Džanně.“ 

Polyteisté se po smrti dvou synů Proroka, Sultána vesmíru, velmi radovali. Nevěřící jako Abu Džahl to považovali za příležitost a jásali, “Nyní je z Muhameda abtar, zůstal bez potomstva. Nezbyl Mu syn, aby pokračoval v Jeho linii. Až zemře, Jeho jméno bude zapomenuto.“

Poté, Alláh ta’ala seslal Súru al-Kawthar a Svého Proroka utěšoval. Súra, v maalu, “(Ó můj Habibe!) Vskutku, dali jsme ti Kawthar (věnovali jsme ti z Kawtharu, mnohá požehnání). A tedy, vykonej modlitbu a obětuj pro svého Rabba zvířata. Zajisté, člověk, který tě svými slovy (bez potomstva) uráží, je špatný a bez potomstva. (Ten, který tě nazývá abtarem, je bez linie, tvé jméno bude vzpomínáno až do dne kijámetu. Mnoho velkých nepředstavitelných požehnání ti bude uděleno také v áchiře.)1

Smrt Abu Taliba

V následujících dnech, po smrti Abdulláha, syna našeho Pána, Rasúlulláha (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), Abu Talib onemocněl a jeho nemoc se s každým dnem zhoršovala. Když to zaslechli, Kurajští polyteisté Abu Taliba navštívili. Přemýšleli takto, “Za svého života se Abu Talib snažil ze všech sil Muhameda ochraňovat. Nyní hrozí jeho smrt. Pojďme ho navštívit, i kdyby to mělo být v jeho poslední den. Jelikož Hamza, který je bezkonkurenčním arabským hrdinou, a ‘Umar, jehož velikost, statečnost a nebojácnost jsou jasné jako slunce, se stali Muslimy. Každý den přicházejí lidé z arabských kmenů, aby Ho následovali. A tedy, počet Muslimů se zvyšuje každým dnem a jejich hlas se šíří do světa. V takovéto situaci se buďto budeme muset podřídit, a nebo se budeme muset připravit na válku a boje. Pojďme za Abu Talibem a vysvětleme mu situaci, aby nás mohl usmířit. Nebudeme napadat Jeho náboženství, a On by neměl napadat naše náboženství.”

Proslulí lidé jako ‘Uqba, Šejba, Abu Džahl a Umajja ibn Khalaf se posadili na polštáře vedle Abu Talibovy postele. Řekli, “Respektujeme tvoji velikost a nadřazenost. Proto jsme ti také nikdy neodporovali. Obáváme se, že až zemřeš, Muhamed nás bude obtěžovat a nepřátelství mezi námi bude pokračovat. Usmiř nás tak, abychom nenapadali náboženství jeden druhého.”

Hrob první ženy našeho milovaného Proroka (sallalláhu ta’ala ‘alejhi was sallam), naší matky, Hadrat Chadídže (radijalláhu ‘anha), bohužel postihla krutost vlády Wahhabistů.

Tak jako to učinili mnoha významným osobnostem Islámu, její nádherný hrob také zničili.

Abu Talib nechal poslat pro našeho Pána, Proroka, a řekl,

“Ó strýci! Řekni ‘Lâ ilâha illallah’, jednou! Abych se za tebe v den kijámetu mohl přimluvit.“ Hadís aš-šarif

“Všichni z významných Kurajšů žádají, abys nezasahoval do jejich náboženství. Pokud to přijmeš, budou ti sloužit a pomáhat.“ Pán světů řekl, “Ó strýci! Chci je pouze pozvat k jednomu slovu, díky kterému se jim všichni Arabové podřídí, a nearabové jim budou platit Džizju (druh daně).“ Také významným osobnostem mezi Kurajši řekl, “Ano! Pokud mi řeknete jedno slovo, se kterým budete vládnout všem Arabům, a nearabové se vám podřídí.“ Abu Džahl se zeptal, “Dobrá. Řekneme to desetkrát. Co je to za slovo?“ Když náš Pán, Rasúlulláh, odpověděl, “Pokud řeknete, ‘La iláha illalláh,’ a odhodíte modly, které uctíváte vedle Alláha ta’ala,” polyteisté okamžitě řekli, “Žádej od nás něco jiného!“ Náš Pán, Prorok, jim řekl, “I kdybyste přinesli slunce a vložili ho do mých dlaní, nežádal bych po vás nic jiného.“ 

Polyteisté řekli, “Ó Aba’l Kasim! Učinil jsi velmi zvláštní nabídku. Chceme ti vyhovět. Nicméně, ty nechceš vyhovět nám!“ a odešli. Když odešli, Abu Talib našemu Pánu, Proroku, řekl, “To, co jsi chtěl po Kurajších bylo velmi vhodné. Co jsi řekl, bylo správné.” Tato slova Jeho strýce dodala našemu Pánu, Rasúlulláhovi, naději, myslel si, že Abu Talib získal imán a řekl, “Ó strýci! Řekni ‘La iláha illalláh’, jednou! Abych se za tebe v den kijámetu mohl přimluvit.“ Abu Talib odpověděl, “Obávám se, že mě lidé odsoudí a budou říkat, ‘Stal se Muslimem, protože se bál smrti.‘ Jinak bych ti učinil radost.“ Vyjádřil, že pro jeho nafs je to moc obtížné. Jeho nemoc se zhoršila a zemřel.2

Úmrtí naší matky, Hadrat Chadídže

Desátý rok bi’thatu, tři dny po Abu Talibově smrti, tři roky před Hegirou, na začátku Ramadánu, ve věku 65, naše požehnaná matka, Hadrat Chadídže, smutek našeho Pána, Rasúlulláha, sdílející, Jeho žena po dobu dvaceti pěti let, zemřela po tříletém obléhání, které bylo plné trápení a smutku.3 Náš Pán, Fakhr al-kainat (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), pohřbil naši matku, Hadrat Chadídžu, Svýma vlastníma požehnanýma rukama. Její smrtí byl velice zarmoucen.

Postupná smrt naší matky, Hadrat Chadídže, a Jeho strýce z otcovy strany, Abu Taliba, ve stejném roce, naplnila našeho Pána, Proroka, smutkem. Z tohoto důvodu se tomu roku říkalo “Sanat al-huzn/‘Am al-huzn”, tj. rok smutku.

Úmrtí naší matky, Hadrat Chadídže, s naším milovaným Prorokem otřáslo a velmi Ho zarmoutilo. Neboť ona byla první osobou, která uvěřila a našeho Pána, Rasúlulláha, ujišťovala. Navíc byla Jeho největším pomocníkem a utěšovatelem. Když všichni byli nepřátelští, ona otevřela své celé srdce a hluboce našeho Proroka milovala. Celý svůj majetek a jmění vynaložila pro Islám, a dny i noci věnovala službě našemu milovanému Proroku. Nikdy Rasúlulláha nezarmoutila, ani Mu neublížila. Náš Pán, Prorok, o tom čas od času vyprávěl, a vzpomínal na ctnosti Své požehnané ženy.

Jednoho dne, když byl náš Prorok mimo domov, Hadrat Chadídža se Ho vydala hledat. Džabrail ‘alejhis-salam se jí zjevil v lidské podobě. I když se ho naše matka, Hadrat Chadídža, chtěla zeptat na našeho Pána, Proroka, pomyslela, že by to mohl být jeden z nepřátel, a vrátila se zpět. Když uviděla našeho milovaného Proroka doma, o této události Mu pověděla. Náš Pán, Fakhr al-kainat, řekl, “Víš, kdo ten člověk, kterého jsi potkala a chtěla ses ho na mě zeptat, je? Byl to Džabrail (‘alejhis-salam). Řekl mi, že ti mám předat Jeho pozdrav. Také mi řekl, že ti mám povědět o stavbě z perel, která je pro tebe připravená v Džanně. Samozřejmě, že tam takové smutné, znepokojivé, obtížné a tíživé věci nebudou."

Jeden nemohl pohnout rukou, jeden oslepl

Náš milovaný Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) promlouval ke Svým Ašabům, kteří byli jedni z nejšťastnějších z lidstva, a očišťoval jejich srdce. Vysvětloval jim ajaty al-karimaty a nic nezůstávalo nevysloveno nebo nevyjasněno. Chodil také na místa, kde se scházeli polyteisté a zval je k imánu, což Ho ani neunavovalo, ani neodrazovalo. Abu Džahl a Walid ibn Mugira byli situací rozčíleni a říkali, “Jestli to tak půjde dál, kvůli Muhamedovi všichni konvertují k Islámu a nezbyde nikdo, kdo by uctíval naše modly.“ Jednoho dne se rozhodli, že aby s tím skoncovali, budou muset našeho milovaného Proroka, Pána světů, zabít. Abu Džahl si s sebou vzal Walida ibn Mugiru a dalších pár mladých mužů ze synů Mahzuma a zamířili do Baitulláhu. V tu chvíli náš milovaný Prorok vykonával salat (modlitbu). Abu Džahl k němu hned spěchal s kamenem v ruce. Ve chvíli, kdy pozvedl ruku, aby našeho Pána, Habiba al-akrama a Nabiho al-muhtarama (ctihodného Proroka) udeřil kamenem, jeho ruka zůstala strnulá ve vzduchu. Nemohl nic udělat. Byl ochromen. Pak se takto vrátil. Když přišel k polyteistům, jeho ruka se vrátila do původního stavu a kámen mu z ní vypadl.

Jeden ze synů Mahzuma ten kámen popadnul a zamířil k našemu Pánu, Proroku, říkaje, “Uvidíte! Já Ho zabiju!“ Když se přiblížil, najednou oslepnul a nic okolo neviděl. Po tomto k našemu milovanému Proroku zamířili synové Mahzuma společně. Když se k našemu Pánu, Proroku, přiblížili, najednou Ho nebyli schopni vidět. Avšak slyšeli Jeho požehnaný hlas. Když šli směrem, odkud přicházel Jeho hlas, hlas se začal ozývat zezadu; když se otočili, hlas se začal ozývat z předchozího místa. Toto se opakovalo několikrát. Nakonec byli tak zmatení, že odtud odešli, aniž by byli schopni našemu Pánu, Proroku, jakkoliv ublížit.

Zasnoubení Hadrat Aiše a Hadrat Sawdy

Když Hadrat Chadídža (radijalláhu ‘anha) zemřela, nebylo nikoho,

“Kdo mě bude ochraňovat a pomáhat mi do doby, kdy splním povinnost proroctví Alláha ta’ala? (Díky tomu) Bude mu přislíbena Džanna.”
Hadís aš-šarif

kdo by se staral o Rasúlulláhův dům. Paní Hawla bint Hakim si toho všimla a přišla za Sarwarem al-alam. Řekla, “Ó Rasúlulláhu! Potřebuješ společnost a dámu, která tě bude hodna, a bude ti k službám. Pokud si to budeš přát, mohu ti najít manželku.“ Rasúlulláh řekl, “Ó Hawla, kde je dáma vhodná pro tuto službu?” Hawla odpověděla, “Pokud chceš pannu, je tu Aiša, dcera tvého přítele, Abu Bakra. Pokud chceš vdovu, Sawda bint Zam’a by byla vhodnou.” Rasúl ‘alejhis-salam řekl, “Požádej pro mě o obě dvě.” Rasúlulláh se nejprve zasnoubil s Aišou, a poté se Sawdou. Hadrat Sawdu vzal do Svého domu v Mekce. Jeho svatba s Hadrat Aišou se konala v Medině v měsíci Šawwal, druhý rok od Hegiry.

Setkání akaba

Každým rokem zval náš milovaný Prorok kmeny, které přijely navštívit Kábu, k náboženství, vynakládal pro ně úsilí, aby se mohli zachránit od ohně Džahannamu a dosáhnout nekonečného blaha. Nevšímajíce si všemožných urážek, pokračoval v plnění Svých povinností Proroka. Postával tam, kde kmeny tábořili a ptal se, “Kdo mě bude ochraňovat a pomáhat mi do doby, kdy splním povinnost proroctví Alláha ta’ala? (Díky tomu) Bude mu přislíbena Džanna.” Avšak nebylo nikoho, kdo by Ho ochraňoval a pomáhal Mu.

Byl měsíc Dhu’l-hidždža, v desátém roce bi’thatu. Na tržišti potkal náš Pán, Prorok, skupinu lidí z Mediny, kteří přijeli navštívit Kábu. Když se jich zeptal, “Kdo jste?“ řekli Mu, že pocházejí z Mediny z kmene Khazradž. Paní Salma, matka Abdulmuttaliba, dědy našeho Proroka, pocházela také z odvětví kmene Khazradž, od synů Nadžrana. Náš Prorok seděl nějakou dobu s těmito šesti lidmi z kmene Khazradž v Akabě, recitoval jim 35. – 52. ajat al-karimat Súry Ibrahim a pověděl jim o Islámu. Pozval je, aby toto náboženství přijali.

V Medině, kmeny Aws a Khazradž byly dávnými nepřáteli Židů, navzájem se napadali při jakékoliv příležitosti. Kdykoliv mezi sebou bojovali, Židé říkali, “Prorok již brzy přijde. Zanedlouho, může přijít každým dnem. Podřídíme se Mu a získáme moc. Poté vás porazíme.“ Lidé z kmene Aws a Khazradž věřili, že když se stanou Muslimy dříve než Židé a budou poctěni Islámem, zvítězí nad nimi a budou je moci vyhnat z Mediny.

Tito šťastlivci, kteří slýchali od starších svého kmene a také od Židů, kteří žili v Medině, že Prorok již brzy přijde, rozeznali na Rasúlovi al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) znaky proroctví. Když je pozval k Islámu, podívali se jeden na druhého. Poté si mezi sebou řekli, “Toto je Prorok, o kterém mluvili Židé!“

Z tohoto důvodu se okamžitě stali Muslimy tak, že v přítomnosti Rasúlulláha řekli Kalimaty aš-šahada. Řekli, “Ó Rasúlulláh! Nechali jsme náš lid, aby bojoval proti Židům. Doufáme, že je Alláh ta’ala poctí a stanou se díky tobě Muslimy. Hned jak se vrátíme, pozveme je i náš lid k přijetí tvého proroctví. Povíme jim o tom, co jsme s tímto náboženstvím přijali. Pokud je Alláh ta’ala shromáždí a sjednotí v tomto náboženství, nebude nikoho drahocennějšího a váženějšího, než jsi ty.”

Těchto šest lidí opravdu uvěřilo, přijalo a potvrzovalo to, co Alláh ta’ala našemu Proroku předal. Od Proroka si vyžádali svolení, aby se mohli vrátit do své vlasti, a domluvili se, že se zase vrátí v příštím roce v měsíci Dhu’l hidždža. Těchto šest lidí bylo: ‘Uqba ibn Amir, As’ad ibn Zurara, Awf ibn Harith, Rafi’ ibn Malik, Qutba ibn Amir, Džabir ibn Abdulláh (radijalláhu ‘anhum).4

Když se těchto šest lidí, kteří se stali Muslimy, navrátili ke svým lidem do Mediny, okamžitě začali vyprávět o Islámu a našem Proroku, a zvali lidi, aby přijali Islám za své náboženství. Byli tak důslední, že nezbylo jediného domu v Medině, ve kterém by nepadla zmínka o Islámu a Prorokovi. A tedy, tak jako se Islám rozšířil v kmeni Khazradž, tak také někteří lidé z kmene Aws se stali Muslimy. 

Jeho pozvání lidu Taifu k imánu

I když byli polyteisté svědky mnoha zázraků našeho milovaného Proroka, kvůli své tvrdohlavosti neuvěřili. Navíc nepřestávali s pronásledováním a mučením svých potomků, sourozenců, příbuzných a přátel, kteří se stali Muslimy. Náš milovaný Prorok byl jejich zvyšující se krutostí a touto tyranií hluboce zarmoucen. Řekl si, že půjde do Taifu, ležícího blízko Mekky, a pozve jeho lid k Islámu. Pro tento účel si se Sebou vzal Zajda Ibn Harithu, a společně dorazili do Taifu.

Mluvil s Abdem al-Jalilem, Habibem a Mas’udem, syny Amra, kteří byli významnými osobnostmi Taifu. Pověděl jim o Islámu a vyzval je, aby uvěřili v Alláha ta’ala. Nejen že neuvěřili, ale také Ho uráželi, a navíc říkali, “Nemohl Alláh ta’ala najít někoho jiného, než tebe, za proroka? Není Alláh ta’ala schopen poslat někoho jiného, než tebe, za proroka? Běž, kamkoliv si přeješ, jen odejdi z naší země! Tvůj lid tvá slova nepřijal, a tak jsi přišel sem, není to tak? Přísaháme, že my se tě budeme držet dál také! Nepřijmeme žádný z tvých požadavků.”

Náš Pán, Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), ve smutku odešel.

“Zastavte! Nehažte! On je Pánem světů. On je Alláhovým poslem! Roztrhejte mé tělo na kusy, ale neubližujte našemu Prorokovi!” 
Zajd ibn Haritha (radijalláhu ‘anh)

Poté zval k Islámu lid z kmene Thaqif po dobu deseti dní, nebo jednoho měsíce, ale nikdo z nich neuvěřil, a navíc se Mu posmívali, pomlouvali a mučili Ho. Mladiství a děti se seřadili na kraji cesty, odkud na našeho Pána házeli kameny a napadali Ho. Svým tělem, jakožto štít, se snažil Hadrat Zajd našeho Proroka ochránit před kameny, které mladiství z Taifu házeli. Hadrat Zajd okolo našeho milovaného Proroka kroužil a všemožně se snažil, aby se Ho žádný z kamenů nedotkl.

On se ale nestrachoval, jestli Jeho požehnané tělo kameny zasáhnou. Nečekal snad na příležitost, kdy bude moci obětovat svůj život? V té chvíli kamenovali Pána světů a snažili se Ho vyhnat ze své země trýzněním a mučením.

Jak Hadrat Zajd uskakoval zleva doprava, aby ochránil našeho Pána, Proroka, kameny se mu trefovaly do hlavy, těla a nohou, jeden za druhým. Výsledkem toho bylo, že celé Zajdovo tělo bylo pokryto krví. Dělal všechno proto, aby ochránil našeho milovaného Proroka a křičel na kruté lidi, kteří házeli kameny, “Zastavte! Nehažte! On je Pánem světů. On je Alláhovým poslem! Roztrhejte mé tělo na kusy, ale neubližujte našemu Prorokovi!” Kameny, které Zajda Ibn Harithu minuly, se dostaly k našemu Pánu, Rasúlulláhovi, a zkrvavili Jeho požehnané nohy.

Smutný, unavený a zraněný, náš milovaný Prorok přišel do blízkosti vinic dvou bratrů jménem ‘Utba a Šajba. Tam si náš Pán, Rasúlulláh, pro kterého by všichni věřící položili svůj život, otřel krev ze Svých požehnaných nohou. Vykonal abdast a modlitbu dvou rak’atů pod stromem. Poté pozvedl Své požehnané ruce a vykonal k Alláhovi ta’ala modlitbu.

Vlastníci vinic to sledovali. Oni viděli, co se našemu Pánu, Rasúlulláhovi, stalo, byli svědky Jeho zármutku. V jejich srdcích se probudila lítost. Po svém sluhovi jménem Addas poslali hrozny. Než snědl hrozny, náš milovaný Prorok řekl Basmala. Sluha, který přinesl hrozny, byl křesťanem. Byl překvapen, když slyšel slovo Basmala. Zeptal se, “Žiju tady roky, ale nikdy jsem od nikoho toto slovo neslyšel. Co to slovo znamená?”

Rasúlulláh se zeptal, “Odkud pocházíš?“ Addas odpověděl, “Pocházím z Ninawi.“ Rasúlulláh řekl, “Takže ty pocházíš ze země Junuse (‘alejhis-salam).” Addas se zeptal, “Odkud víš o Junusovi? Nikdo tady v okolí o něm neví.“ Rasúlulláh řekl, “On je mým bratrem. Byl prorokem, tak jako já.“

Addas řekl, “Člověk s tak krásnou tváří, a tak sladkými slovy, nemůže být lhářem. Věřím, že jsi Alláhovým poslem.“ Stal se Muslimem a řekl, “Ó Rasúlulláh! Byl jsem sluhou těchto krutých a prolhaných lidí mnoho let. Oni překračují práva všech. Všechny podvádí. Nemají ani jednu dobrou vlastnost. Jsou schopni jakékoliv ničemnosti, jen aby nahromadili světské věci a naplnili své tužby. Pohrdám jimi. Chtěl bych jít s tebou, býti poctěn službou tobě, býti terčem neuctivých ignorantů a hlupáků, kteří půjdou proti tobě, a obětovat se pro ochranu tvého požehnaného těla.”5

Náš Pán, Rasúlulláh, se usmál a řekl, “Zůstaň u svého pána ještě na nějaký čas! V brzké době uslyšíš mé jméno široko daleko. Poté ke mně přijď.“ Na chvíli si odpočinuli a pak zamířili do Mekky. Když byli dva dny od Mekky, viděl, že Ho zastiňuje mrak. Když se podíval pořádně, uvědomil si, že je to Džabrail ‘alejhis-salam. Náš milovaný Prorok o této události pověděl naší matce Aiše as-Siddice.

Je uvedeno v “Sahih al-Bukhari” a v knize Ahmada Ibn Hanbala, “Musnad”: Jednoho dne se naše matka Hadrat Aiša zeptala, “Ó Rasúlulláh! Prožil jsi někdy bolestivější den, než den bitvy u Uhudu?” a náš Pán, Rasúlulláh odpověděl, “Walláhi, nevytrpěl jsem tolik od nevěřících v bitvě u Uhudu, jako jsem vytrpěl od vašeho lidu. Když jsem se představil Ibn al-Abd al-Yalilu Ibn Abd al-Kulalovi (tj. vyhlásil jsem své proroctví a pozval jsem ho k Islámu), nepřijal to. Odcházel jsem od nich s takovou úzkostí, že jsem se z toho nemohl vzpamatovat až do doby, kdy jsem dorazil na místo zvané Qarn as-Saalib. Tam jsem pozvedl svou hlavu. Viděl jsem, že mě zastiňoval oblak. Viděl jsem, že v tom oblaku stál Džabrail (‘alejhis-salam). Oslovil mě a řekl, ‘Ó Muhamede! Haqq ta’ala slyšel, co o tobě lidé říkali. On ví, že oni tě ochraňovat nechtějí. Poslal ti tohoto anděla, který má na starosti hory, abys mu mohl rozkázat, jak si budeš přát.‘ Tento anděl, poté, co mě oslovil a pozdravil, řekl, ‘Ó Muhamede! Přesně jak ti řekl Džabrail, Haqq ta’ala poslal mě, anděla zodpovědného za hory, k tobě, abys mi mohl přikázat, cokoliv si budeš přát. Jsem ti k službám. Kdyby jsi chtěl, aby se tyto dvě strmé hory (Hora Quaiqian a Hora Abu Qubais) spojily a sevřely Mekkánce (a srazily polyteisty), dej mi rozkaz a já tak učiním.’ Nesvolil jsem k tomu a řekl jsem, ’(Ne! Já jsem byl poslán jako milosrdenství světům.) Modlím se, aby Alláh ta’ala stvořil z beder těchto polyteistů generaci, která bude uctívat pouze Alláha ta’ala a nikoho nebude považovat za Jeho společníka.’”

Když se náš Pán, Prorok, vracel z Taifu do Mekky, nějaký čas odpočíval v Nakhle. V jednu chvíli vykonával salat, když v tom okolo procházela skupina džinnů od Nusajbina a slyšeli, jak náš milovaný Prorok recitoval ajaty z Koránu al-karimu. Zastavili a poslouchali. Poté mluvili s naším Pánem, Prorokem, a stali se Muslimy. Náš Pán, Prorok, jim řekl, “Až budete se svými lidmi, řekněte jim o mém pozvání k imánu. Pozvěte je k imánu také.“ Když se džinové vrátili ke svému lidu a pověděli jim to, všichni džinové, kteří to uslyšeli, se stali Muslimy.6 Toto je uvedeno v Sůře al-džinn, v Koránu al-karimu, a ve velmi známém hadísu aš-šarif, v knihách jménem “Bukhari” a “Muslim”.

Když byl již blízko Mekky, Mu’minové našemu Pánu, Rasúlulláhovi,

“On (Junus ‘alejhis-salam) je mým bratrem. Byl prorokem, tak jako já.“
Hadís aš-šarif

poslali zprávu, “Kurajšové slyšeli o tom, jak špatně s tebou ti otřesní lidé z Taifu zacházeli. Pokud nás teď poctíš svou přítomností, je možné, že jejich krutost zesílí.“

Jakmile náš Pán, Prorok, dorazil k Hiře, vyslal někoho k Suhajlu Ibn Amrovi, aby požádal o ochranu. Když ten nešťastný muž odmítl, stejná žádost byla doručena Mut’imu Ibn Adimu. On tuto žádost přijal. Náš Pán, Habib al-akram, Nabi al-muhtaram, přijel do Mekky pod ochranou Mut’ima Ibn Adiho. Mut’im o tom Kurajše informoval. Rasúlulláh učinil tawaf okolo Bajtu aš-šarif (Káby) a políbil Hadžar al-Aswad.

O několik dní později Mut’imovi řekl, “Neměl bych již déle zůstávat pod tvou ochranou.“ Toto Mut’im také přijal. Džanab al-Haqq vzal Svého Habiba pod Svou ochranu.

Zachraňte se tím, že řeknete “La iláha illalláh”

Rasúl ‘alejhis-salam pokračoval ve zvaní lidu ke správné cestě. V tomto období se polyteisté opět zfanatizovali, a začali s mučením a trýzněním více než kdy dříve. A proto, Džanab al-Haqq našemu Pánovi, Prorokovi, nařídil, aby se setkal s arabskými kmeny, které přijížděly do Káby během návštěvní sezóny, a pozval je k Islámu. Po tomto nařízení, náš milovaný Prorok začal navštěvovat veletrhy Dhu’l-Madžaz, Ukaz a Madžanna, které se konaly v okolí Mekky.

Tato místa navštěvoval často a vyzýval kmeny, aby uvěřili v Alláhovu ta’ala jednotu, a aby Ho uctívaly. Říkal jim, aby přijali Jeho proroctví, a oznamoval jim, že pokud to přijmou, Džanab al-Haqq jim slibuje Džannu. Naneštěstí, nikdo z nich toto pozvání, které náš Pán, Prorok, vyjadřoval prosebně, nevyslyšel. Někteří z nich se k Němu chovali hrubě a uráželi Ho, někteří se mračili a hovořili o Něm špatně. Navíc, Kurajští polyteisté Ho následovali a kazili kmeny, které navštívil.

Podle zpráv Imama Ahmada, Bajhaqiho, Tabaraniho a Ibn Išaqa, Rabia ibn Abbad vyprávěl: “Byl jsem mladý. Se svým otcem jsem jel do Miny. Rasúl ‘alejhis-salam navštěvoval místa, kde tábořily arabské kmeny a říkal, ‘Ó synové toho a toho! Já jsem poslem Alláhovým ta’ala, který vám přikazuje, abyste zahodili tyto modly, které uctíváte, abyste uctívali Alláha ta’ala bez jakýchkoli společníků, abyste ve mě uvěřili a stvrzovali to, a abyste mě ochraňovali až do doby, kdy splním svou povinnost, se kterou mě vyslal Haqq ta’ala!’

Muž s páskou přes oko a spletenými vlasy Ho následoval a říkal, ‘Ó synové toho a toho! Tento člověk vám chce zakázat, abyste uctívali své modly Lata a Uzzu, a zve vás k náboženství, které si vymyslel! Buďte na pozoru. Neposlouchejte Ho a nepodřizujte se Mu!‘ Zeptal jsem se svého otce, ‘Kdo je ten, který tu osobu následuje?‘ On řekl, ‘Je to Jeho strýc Abu Lahab.’”

Tabarani vyprávěl podle Tarika Ibn Abdulláha, “Viděl jsem Rasúla ‘alejhis-salam na veletrhu Dhu’l-Madžaz. Hlasitě říkal, aby Ho lidé slyšeli, ‘Ó lidé! Řekněte, ‘La iláha illalláh (Není boha kromě Alláha ta’ala) a buďte zachráněni.‘ Člověk, který Ho pronásledoval Mu házel na nohy kameny a říkal, ‘Ó lidé! Nevěřte Mu! Dávejte si na Něho pozor! Neboť On je lhářem!‘ Z kamenů měl Své požehnané nohy zakrvácené; nicméně, neúnavně pokračoval ve vyzývání lidu. Někteří lidé se ptali, ‘Kdo je tento mladý muž?‘ Někdo odpověděl, ‘Ten mladý muž pochází od Abdulmuttalibových synů.‘ Když se zeptali, ‘Kdo je ten, co háže kameny?‘ odpověděl, ‘Jeho strýc Abu Lahab.’”

Imam al-Bukhari ve své knize “Tarikh al-Kabir” a Tabarani v “Mu’jam al-Kabir” zmínili: Mudrik ibn Munib vyprávěl podle svého otce a jeho otec vyprávěl podle svého dědy a řekli: “Můj otec a já jsme jeli do Miny a na nějaký čas jsme tam zůstali. Narazili jsme na skupinu lidí. Někdo jim říkal, ‘Ó lidé! Řekněte, “La iláha illalláh” a buďte zachráněni.’ Někteří lidé okolo Něho postávající Mu plivali do Jeho krásné tváře, někteří Mu na hlavu házeli špínu, a někteří nadávali a křičeli různé urážky. Takto to pokračovalo až do poledne. Mezitím přišla malá dívka se sklenicí vody. Když Ho viděla v takovém stavu, začala plakat. Poté, co se ten člověk napil vody, otočil se k té dívce a řekl, ‘Ó má dcero! Co se týče tvého otce, neobávej se toho, že by byl uvězněn a zabit, a nebo, že bude čelit ponížení!’ Poté jsme se tamních lidí zeptali, ‘Kdo je ten člověk a ta dívka?’ Řekli, ‘Je to Muhamed od synů Abdulmuttalibových a vedle Něho, to je Jeho dcera Zajnab.’”

Sa’id ibn Jahja ibn Sa’id Amawi vyprávěl podle svého otce ve své knize “Maghazi”, a jeho otec vyprávěl podle Abu Naima, Abdurrahmana Amira a Abdurrahman Amiri podle mnoha dalších lidí. Řekli, Jednoho dne šel náš milovaný Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) na veletrh Ukaz. Zamířil do kmene Baniho Amira a zeptal se jich, “Ó Bani Amirové! Jak ochraňujete lid, který u vás hledá útočiště?“ Oni odpověděli, “Nikdo si s námi nemůže zahrávat; Nikdo se u našeho ohně bez našeho svolení neohřeje!“ Náš Pán, Prorok, řekl, “Já jsem Alláhovým ta’ala poslem. Ochráníte mě do doby, než lidu předám to, co mám za povinnost danou od svého Rabba?“ Oni se zeptali, “Z které rodiny

“Ó lidé! Řekněte, ’La iláha illalláh’ a buďte zachráněni.” Hadís aš-šarif

Kurajšů pocházíš?“ Když náš Pán řekl, “Pocházím od synů Abdulmuttaliba,“ zeptali se, “Pokud pocházíš od Abdulmuttalibových synů, proč tě oni neochrání?“ Náš Pán, Rasúlulláh, odpověděl, “Oni byli jedni z prvních, kdo mě popřel.“ Skupina z Bani Amirových řekla, “Ó Muhamede! Neodmítáme tě, ale ani nevěříme v to, co jsi přinesl. Avšak ochráníme tě do doby, než splníš svou povinnost lidu, své proroctví.”

Poté si náš Pán, Prorok, sedl vedle nich. V tu chvíli se vrátil Bajhara ibn Faris, jeden z významných lidí z Bani Amirových, z trhů. Ukazuje na našeho Pána, Proroka, zeptal se jich, “Kdo je to?“ Řekli, “On je Muhamed ibn Abdulláh.“ Když se Bajhara zeptal, “Máte s Ním nějaké obchody, že jste Ho nechali sedět mezi sebou?“ odpověděli, “Uchýlil se k nám; říká, že je poslem Alláhovým a žádá nás o ochranu do doby, než předá Své poselství lidu a vyplní Své proroctví.” Bajhara se otočil k našemu Pánovi, Prorokovi, a řekl, “Snaha ochránit tě znamená učinit naše těla terčem pro šípy všech Arabů.” A svému lidu řekl, “Není kmene, který by se vrátil do své země s něčím horším, než vy. Takže vy budete bojovat se všemi Araby a učiníte svá těla terčem pro jejich šípy, hm? Kdyby v Něm Jeho lid viděl něco dobrého, ochránili by Ho jako první. Snažíte se ukrýt a ochránit člověka, kterého Jeho vlastní lid odsoudil a vyhnal! Přemýšlíte velmi špatně!”

Poté se otočil k našemu milovanému Proroku a vyřkl tato nešťastná slova, “Okamžitě nás opusť a vrať se ke svému lidu! Přísahám, že kdybys neseděl s mými lidmi, ihned bych ti sťal hlavu!“ Poté, co slyšel tato slova, Pán světů se smutkem nasedl na Svého velblouda. Ten nestydatý Bajhara shodil našeho Pána, Rasúlulláha, z Jeho velblouda. Paní z Ašabů al-kiram, jménem Dabaa bint Amir, začala křičet a volala na své příbuzné, “Jak můžete považovat to, co se děje Alláhovu ta’ala Habibovi za správné? Kvůli mně, je tady někdo, kdo Rasúlulláha zachrání před těmito lidmi?“ Tři ze synů jejích strýců okamžitě zamířili proti nešťastlivci Bajharovi. I když dva lidé z Bajharova kmene mu chtěli pomoct, ostatní Bajharu a jeho pomocníky pobili. Náš milovaný Prorok, který situaci pozoroval, se modlil za tři lidi, kteří se za Něho bili, “Ó můj Rabbi! Požehnej těmto lidem,“ a pro Bajharu a jeho pomocníky řekl, “Ó můj Rabbi! Drž je daleko od Svého milosrdenství.“

Zatímco lidé, za které se modlil, byli poctěni tím, že se stali Muslimy, ti druzí, zemřeli jako nevěřící. Když se členové z kmene Bani Amirů vrátili do svého rodného města, pověděli staršímu ze svého kmene, který četl svaté knihy, o tom, co se jim přihodilo v Mekce. Když uslyšel jméno našeho Pána, Proroka, začal jim vytýkat, řekl, “Ó Bani Amirové! Co jste to učinili? Do této chvíle, nikdo ze synů Isma’ila neprohlašoval falešné proroctví. Jistě bylo pravdou to, co říkal. Nyní bude velmi obtížné tuto promarněnou příležitost napravit.”

Zatímco hovořil s Džabrailem,
Předstoupil před Něho Rafraf s pozdravem.
Poté toho šaha světů vzal,
A Jeho nesouce, do Sidry Ho zavedl.