MI’RADŽ (VZESTUP)

Naše První Qibla, Masdžid al-Aqsa / Quds

Poté, držíce se za ruce, přišli do Káby. Zde, Džabrail ‘alejhis-salam

“Ó, nadřazený všemu stvoření! Ó, milovaný Stvořitelem, Pane proroků, Ó, ctihodný a skvělý Proroku, který jsi zdrojem dobra a nadřazenosti! Tvůj Rabb ti posílá Svůj selam, a zve tě k Sobě. Prosím, vstaň. Pojďme!”
Džabrail ‘alejhis-salam

rozťal hruď našeho milovaného Proroka. Vyňal z ní Jeho srdce. Umyl ho vodou zamzam. Poté přinesl mísu plnou hikmatu a imánu, nalil je dovnitř, a hruď Mu uzavřel. 

Poté, Džabrail ‘alejhis-salam ukázal na bílé zvíře zvané Buraq, které přivedl z Džanny a řekl, “Ó, Rasúlulláh! Nasedni na něj! Všichni andělé očekávají tvůj příchod.“ Mezitím našeho Pána, Proroka, přepadl smutek a začal rozjímat. V tu chvíli, Alláh ta’ala oslovil Džabraila ‘alejhis-salam, “Ó, Džabraile! Zeptej se! Proč je Můj Habib zarmoucen?” Když se zeptal, náš Pán (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) odpověděl, “Je se mnou zacházeno s takovou úctou a ctnostně. Přišlo mi na mysl, co se stane s mou slabou ummou v den kijámetu (Soudný Den)? Jak snesou, za tolik svých hříchů, čekání v Arasatu (Místo Shromáždění), po dobu padesáti tisíc let, a jak přejdou přes Most Sirat, jehož cesta zabere třicet tisíc let?”

Boží usnesení bylo vyřknuto: “Ó, můj Habibe! Buď klidný. Učiním pro tvou ummu, aby těch padesát tisíc let vnímala jako chvilku. Nebuď zarmoucen!“

Náš Pán, Prorok, nasedl na Buraqa. Buraq běžel velmi rychle; v jednom kroku dosahoval za hranice dohlédnutí. Na některých místech Džabrail ‘alejhis-salam řekl našemu milovanému Prorokovi, aby zesednul a vykonal salat. Odpovídajíce na Jeho otázky, řekl Mu, že první zastávka byla Medina, a Proroka informoval o tom, že do tohoto města bude emigrovat. Řekl Mu, že dalším místem bylo Tur Sina, místo, kde Hadrat Musa hovořil s Alláhem ta’ala, neznámo odkud a jakým způsobem. A posledně, vykonal salat v Bajtu al-Lahm, kde byl narozen Hadrat Isa. Poté dorazili do Masdžidu al-Aqsa v Qudsi (Jeruzalému).

V Masdžidu al-Aqsa, Džabrail ‘alejhis-salam propíchl svým prstem kámen a uvázal k němu Buraqa. Duše některých předešlých proroků se tam shromáždily v lidské podobě. Prorokům Adamovi, Nuhovi a Ibrahimovi (‘alejhimus-salam), bylo každému zvlášť nabídnuto, aby se stali imámy při výkonu salatu v džama’atu. Nepřijali, se žádostí o prominutí. Džabrail to navrhl Habibulláhovi se slovy, “V tvé přítomnosti nemůže být imámem nikdo jiný.“ Náš Pán, Prorok, se stal imámem proroků a vedl salat dvou rak’atů. Co se stalo poté, vyprávěl následovně:

“Džabrail (‘alejhis-salam) mi přinesl jednu sklenici šerbetu z Džanny, a jednu sklenici mléka. Vzal jsem si mléko. Džabrail (‘alejhis-salam) mi řekl, že jsem si vybral dispozici (požehnání dvou světů). Poté mi byly nabídnuty další dvě sklenice. V jedné byla voda; ve druhé med. Napil jsem se z obou. Džabrail řekl, ‘Med značí, že tvá umma přetrvá až do konce světa, a voda značí, že tvá umma bude očištěna od svých hříchů.’ Poté jsme společně vystoupili na nebesa. Džabrail (‘alejhis-salam) zaklepal na bránu. ‘Kdo je to?‘ řekli. ‘Já jsem Džabrail.‘

‘A kdo je vedle tebe?‘
‘On je Muhamed (‘alejhis-salam).’

‘Bylo to (wahy pro vzestup do nebes a Mi’radž pozvánka) sesláno Jemu?‘ Odpověděl, ‘Ano, Jemu to bylo sesláno.‘ Oni řekli, ‘Merhaba (vítej), tomu, který přišel! Jaký krásný cestovatel to je!‘ a brána se okamžitě otevřela. Najednou jsem se objevil před Adamem (‘alejhis-salam). Řekl mi ‘Merhaba’ a pomodlil se za mě... Po Adamově (‘alejhis-salam) pravé i levé straně stály duše jako siluety. Kdykoliv se Adam (‘alejhis-salam) podíval na pravou stranu, usmíval se, a kdykoliv se podíval na stranu levou, plakal. Džabrail (‘alejhis-salam) řekl, ‘Ó, Rasúlulláh, tyto siluety jsou duše potomků z Adamovy (‘alejhis-salam) rodové linie. Ti po Jeho pravé straně půjdou do Džanny, a ti po Jeho levé straně půjdou do Džahannamu! Když se dívá doprava, usmívá se; když se dívá doleva, pláče!’

Viděl jsem tam mnoho andělů. Všichni byli v qijamu (pozice ve stoje), ve stavu khušu (hluboké, pokorné, submisivní úctě), a zaneprázdnění svým dzikrem k ‘Subbuhunu quddusunu Rabbul-melaiketinu war-ruhu.’ Zeptal jsem se Džabraila, ‘Toto je uctívání těchto andělů?‘ Řekl, ‘Ano. Od chvíle, kdy byli stvořeni, až do dne kijámetu, budou v pozici qijam. Požádej Alláha ta’ala, aby udělil tento druh uctívání tvé ummě. A tedy, požádal jsem Haqqa ta’ala. Moji modlitbu přijal. Tj. qijam při výkonu salatu.

Zastavil jsem se u skupiny lidí (tam). Andělé těm lidem rozbíjeli hlavy, a jejich hlavy se vracely do původního stavu. Znovu je uhodili; a jejich hlavy se opět vracely do původní podoby. Zeptal jsem se, ‘Kdo jsou ti lidé?‘ Odpověděl, ‘Jsou to ti, kteří zanechali Džum’a (Páteční salat) a džama’at, a nevykonávali ruku’ (sklánění se během výkonu salatu) a sadždy (klanění se k zemi) důkladně.

Viděl jsem skupinu lidí. Byli hladoví a nazí. Zabanijové (andělé, kteří mají na starosti Džahannam) je házeli do hlubin Džahannamu. Zeptal jsem se, ‘Kdo jsou tito lidé?‘ Odpověděl, ‘To jsou ti, kteří neprojevovali soucit k chudobným a nedávali zakat.‘

Zastavil jsem se u skupiny lidí. Měli před sebou vynikající pokrmy. Byla tam také zdechlina. Oni nechali ty vynikající pokrmy ležet a jedli z té zdechliny. Zeptal jsem se, ‘Kdo jsou tito lidé?‘ Řekl, ‘To jsou ženy a muži, kteří zanechali halal a uchylovali se k haramu. To jsou ti, kteří jedli haram, i když měli k dispozici halal.‘

Viděl jsem lidi (některé), kteří se nebyli schopni hýbat, kvůli nákladu, který měli na zádech. V tomto stavu volali k lidem, aby jim naložili ještě více. Zeptal jsem se, ‘Kdo jsou tito lidé?‘ Řekl, ‘To jsou ti, kteří si neoprávněně přivlastňovali. I přes to, že pošlapali práva lidí, pokračovali v jejich trýznění.‘

Zastavili jsme u skupiny lidí, kteří ukrajovali a jedli vlastní maso. Zeptal jsem se, ‘Kdo jsou tito lidé?‘ Džabrail (‘alejhis-salam) řekl, ‘To jsou ti, co pomlouvali a rozšiřovali pomluvy.‘ 

Viděl jsem skupinu lidí s černými obličeji, modrýma očima, jejichž horní rty dosahovaly k jejich čelům, spodní rty visely až k nohám, a z jejich úst vytékal hnis. Byli nuceni pít jedovatou krev a hnis vytékající z Džahannamu do

“Oni řekli, ‘Merhaba (vítej), tomu, který přišel! Jaký krásný cestovatel to je!‘ a brána se okamžitě otevřela. Najednou jsem se objevil před Adamem (‘alejhis-salam).“
Hadís aš-šarif

ohnivých číší, a sténali jako oslové. Zeptal jsem se, ‘Kdo jsou tito lidé?‘ Řekl, ‘To jsou ti, kteří pili alkohol.‘

Narazili jsme na skupinu lidí. Byli mučeni tak, že jim byly jazyky vytahovány z hlav, a přeměňovali se na prasata. Džabrail (‘alejhis-salam) řekl, ‘Toto jsou křivopřísežníci.‘

Narazili jsme na další skupinu lidí. Jejich břicha vyčnívala a byla svěšená k zemi; byli zmodralí; ruce a nohy měli svázané a nemohli se zvednout. Zeptal jsem se na ně Džabraila. Řekl, ‘To jsou ti, kteří pobírali faiz (úroky).‘1

Narazili jsme na nějaké ženy. Měly černé tváře, a oči měly modré. Byly oděny ohněm. Andělé je tloukli ohnivými žezly. Ječely jako psi a prasata. Zeptal jsem se, ‘Kdo jsou tyto ženy?‘ Džabrail řekl, ‘Toto jsou ženy, které smilnily a ubližovaly svým manželům.‘

Zahlédl jsem skupinu lidí. Byli na sebe namačkaní. Byli uvězněni v údolí Džahannamu. Oheň je spaloval, poté byli vzkříšeni, a oheň je znovu spálil. Zeptal jsem se, ‘Kdo jsou tito lidé?‘ Řekl, ‘To jsou ti, kteří neposlouchali své otce.‘

Zastavil jsem se u skupiny lidí. Tito zasévali plodiny, které v momentě rostly. Zeptal jsem se, ‘Kdo jsou tito lidé?‘ Džabrail řekl, ‘To jsou ti, kteří vykonávali ibadat (uctívání) pouze pro Alláha ta’ala.’

Dorazil jsem k moři. Není možné popsat jedinečnost toho moře. Bylo bělejší než mléko, a jeho vlny byly jako hory. Zeptal jsem se, ‘Co je to za moře?‘ Řekl, ‘Toto moře se jmenuje Moře Života. Haqq ta’ala učiní déšť z tohoto moře, až bude křísit mrtvé. Rozpadlá a rozložená těla povstanou ze svých hrobů, jako rašící tráva...’

Poté jsem vystoupil na druhý stupeň na nebesích. Džabrail (‘alejhis-salam) opět zaklepal na bránu. ‘Kdo je to?‘ zeptali se. 

‘Já jsem Džabrail.’
‘A kdo je ten vedle tebe?‘

‘On je Muhamed (‘alejhis-salam).’

‘Byly wahy a Mi’radž pozvánky Jemu seslány?’
‘Ano, byly.‘

Řekli, ‘Merhaba, tomu, kdo přišel! Jaký krásný cestovatel je to,‘ a brána se okamžitě otevřela. Objevil jsem se před bratranci Isou a Jahjou ibn Zakarijjem (Jan, syn Zachariáše) (‘alejhimas-salam). Řekli mi, ‘Merhaba’ a pomodlili se za mě... (Isa ‘alejhis-salam byl střední postavy a barvu pleti měl bílou.)

Narazil jsem na skupinu andělů. V řadě, všichni byli v pozici ruku’. Měli tasbih (dzikr) jim specifický. Neustále byli v pozici ruku’, aniž by se dívali nahoru nebo zvedali své hlavy. Džabrail (‘alejhis-salam) řekl, ‘Toto je způsob, jakým tito andělé uctívají. Požádej Haqqa ta’ala, aby toto udělil tvé ummě.‘ Požádal jsem Ho. On to přijal a ustanovil ruku’ pro výkon salatu.

Potom jsme vystoupali na třetí stupeň na nebesích. Následovala stejná otázka i odpověď, dveře se otevřely, objevil jsem se před Jusufem (‘alejhis-salam, Josefem). Viděl jsem, že polovina vší krásy byla dána jemu. Řekl mi, ‘Merhaba,’ a pomodlil se za mě...

Viděl jsem mnoho andělů. V řadě, všichni byli v sadždě. Od doby, co byli stvořeni, jsou stále v sadždě a vykonávají tasbihy jim specifické. Džabrail (‘alejhis-salam) řekl, ‘Toto je způsob, jakým tito andělé uctívají. Požádej Alláha ta’ala, aby toto udělil tvé ummě.‘ Požádal jsem Ho. On to přijal a ustanovil to pro vás pro výkon vašeho salatu.

Poté jsem dorazil do čtvrtého stupně nebes. Brána byla vyrobena z čistého stříbra a nuru. Byl na ní zámek vyrobený z nuru. Na zámku bylo napsáno, ‘La iláha illalláh Muhammedun rasúlulláh’. Po stejné otázce a odpovědi, brána se otevřela a já jsem se objevil před Idrisem (‘alejhis-salam). Řekl mi, ‘Merhaba,’ a pomodlil se za mě. Alláh ta’ala o Něm řekl (v maalu), ‘Povýšili jsme Ho na vysoké místo.‘2

Viděl jsem anděla. Seděl na trůnu, truchlivý a zarmoucený. Bylo kolem něho tolik andělů, že pouze Džanab al-Haqq zná jejich počet. Viděl jsem nurani (zářící) anděly po jeho pravé straně. Byli oděni v zeleném a krásně voněli. Každý z nich je tak krásný, že ani nebylo možné dívat se do jejich tváří. Po levé straně toho anděla byli andělé, kteří z úst chrlili oheň. Před nimi ležely ohnivé oštěpy a biče. Jejich oči jsou takové, že je nesnesitelné se do nich dívat. Anděl sedící na trůnu, měl oči od hlavy až k nohám. Neustále se díval na knihu zúčtování před ním, nikdy od ní své oči neodtrhl, ani na vteřinu. Byl před ním strom. Na každém listě bylo napsáno jméno člověka. Před ním bylo něco podobného míse. Někdy z ní bral něco svou pravou rukou a dával to nurani andělům po své pravé straně; někdy z ní bral něco svou levou rukou a dával to zulmani (temným) andělům po své levé straně. Když jsem se na (toho) anděla podíval, strach se zmocnil mého srdce. Zeptal jsem se Džabraila, ‘Kdo je ten anděl?‘ Odpověděl, ‘To je Azrail (anděl smrti). Nikdo nesnese pohled do jeho tváře.‘ Šel k němu a řekl, ‘Ó Azrail! Toto je prorok posledního věku, habib a milovaný Alláhem ta’ala.’ Azrail (‘alejhis-salam) pozvedl svou hlavu a usmál se. Povstal a s úctou mi řekl, ‘Merhaba! Haqq ta’ala nestvořil nic ctihodnějšího, než tebe. Podobně jako je tvá umma nadřazená všem ostatním ummám. Mám více slitování s tvou ummou, než mají jejich otcové a matky.’ Řekl jsem, ‘Mám prosbu. Má umma je slabá. Buď k nim mírný. Odejmi jejich duše s jemností.‘ On odpověděl, ‘Pro Alláha ta’ala, který tě poslal jako posledního proroka a učinil tě Svým Habibem, Alláh ta’ala mi nařizuje sedmdesátkrát ve dne i v noci, “Odebírej duše ummy al-Muhammeda jemně a lehce, a buď k nim laskavý.“ To je také důvod, proč jsem k tvé ummě laskavý více než jsou jejich rodiče.’

Poté jsme vystoupali na pátý stupeň na nebesích a potkali jsme Háruna3(Áron)(‘alejhis-salam). Řekl mi ‘Merhaba,’ a pomodlil se za mě.

Viděl jsem ibadat andělů v pátém stupni na nebesích. Všichni stáli a upřeně se dívali na špičky nohou, nikdy se nedívali jinam, a hlasitě říkali tasbih. Zeptal jsem se Džabraila (‘alejhis-salam), ‘Je toto způsob ibadatu těchto andělů?‘ Odpověděl, ‘Ano, požádej Haqqa ta’ala, aby toto udělil i tvé ummě.‘ Požádal jsem o to. A Džanab al-Haqq mi vyhověl.

Poté jsme vystoupali na šestý stupeň na nebesích. Potkali jsme tam Musu (‘alejhis-salam). Řekl mi ‘Merhaba‘, a pomodlil se za mě.

Poté jsme vystoupali na sedmý stupeň na nebesích, a po stejné otázce a odpovědi, uviděl jsem Ibrahima (‘alejhis-salam), jak se opíral o Bajt al-Ma’mur. Bajt al-Ma’mur, do kterého každý den vchází sedmdesát tisíc andělů (a nikdy se nevrací). Řekl jsem Ibrahimovi (‘alejhis-salam) selam. On mi na selam odpověděl. Řekl ‘Merhaba sálih (zbožný, oddaný) proroku, sálih synu.’ (Poté) řekl, ‘Ó Muhamede! Země v Džanně je velmi jemná, a její půda je čistá. Řekni své ummě, ať tam zasadí mnoho stromů.‘ Zeptal jsem se, ‘Jak mohou zasadit stromy v Džanně?‘ Odpověděl, ‘Tím, že budou říkat tasbih, “Lá hawla wala quwwata illa billáh.” (Podle jiného zdroje řekl, ‘Subhánalláhi walhamdulilláhi wala iláha illalláhu walláhu akbar.’) Poté mě vzal Džabrail (‘alejhis-salam) do Sidrat al-muntahy. Sidrat al-muntaha je strom, jehož kořeny leží v šestém stupni na nebesích, a jehož kmen a větve dosahují až nad sedmý stupeň na nebesích. Jeho listy jsou jako uši slona, a jeho plody jsou jako věže.4 Zdá se, že tento strom svým stínem zastiňuje celá nebesa v Džanně. Je projevem nuru Alláhovy ta’ala velikosti a slávy, má barvy, je zdoben rubíny, smaragdy a dalšími drahokamy, a je tak krásný, že žádné z Alláhových ta’ala stvoření by nebylo schopno jeho krásu popsat.

Džabrail (‘alejhis-salam) mě vzal až za Sidrat al-muntahu a loučil se se mnou. Zeptal jsem se ‘Ó Džabraile! Necháváš mě samotného?’ Džabraila (‘alejhis-salam) popadla úzkost. Začal se třást z velkoleposti Haqqa ta’ala a řekl, ‘Ó Muhamede! Kdybych učinil jeden (navíc) krok, zaniknul bych z Alláhovy ta’ala velkoleposti. Mé celé tělo by shořelo a zaniklo.’”

Pán světů s Džabrailem ‘alejhis-salam cestoval tak daleko. Zde se Džabrail ‘alejhis-salam Rasúlulláhovi zjevil v podobě, ve které byl stvořen, se svými šesti sty tisíci roztaženými křídly, s perlami a rubíny rozsetými na každém křídle.

Poté přišel zelený koberec z Džanny nazývaný Rafraf, jehož záře je jasnější než slunce. Byl neustále zaneprázdněn dzikrem Alláha ta’ala (vzpomínání na Něho, a zvolávání Jeho jména), a zvuk tasbihu zaplňoval místo, na kterém se nacházel.

Pozdravil našeho Pána, Proroka. Rasúlulláh se usadil na Rafraf. V okamžiku vystoupali do velikých výšek a proletěli skrze sedmdesát tisíc závěsů zvaných hidžaby. Vzdálenost mezi každým hidžabem byla obrovská. Byli tam andělé zodpovědní za každý závěs. Rafraf vzal Proroka skrze závěsy jeden po druhém. A tedy, dostali se až za Kursi, Arš a duchovní říši.

Když procházeli skrze každý závěs, náš Pán, Habib al-akram, a Nabi al-muhtaram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), slyšel příkaz, “Neměj strach, Ó Muhamede! Pojď blíž, pojď blíž!“ Byl tak blízko, že se dostal až do vzdálenosti Qaba-Qawsajn. Dosáhl výšin tak, jak si Alláh ta’ala přál, způsobem, který je nám neznámý, námi nepochopitelný a nevyjadřitelný. Bez místa, času, směru nebo vlastností, uskutečnil se ru’jat, tj. On uviděl Alláha ta’ala. Viděl Svého Rabba bez pomoci očí, uší, prostředků, a ani na určitém místě. Získal požehnání, kterému by žádné stvoření nebylo schopno porozumět.

Hadrat Imám ar-Rabbani ve svém Maktubatu uvádí: “V noci Mi’radž, Sarwar (‘alejhis-salatu was-salam) spatřil Svého Rabba, ne na tomto světě, ale v áchiře. Neboť v tu noc se Rasúl ‘alejhis-salam dostal nad rámec času a prostoru. Zakusil nekonečnost. Viděl začátek i konec jako jeden bod. V tu noc viděl ty, kteří půjdou do Džanny o tisíce let později, jak vcházejí do Džanny a jsou v ní. Vidění tam není stejné jako na světě. Je to vidění způsobem vlastním áchiře.”

Když bylo našemu Pánu, Proroku, přikázáno, “Chval svého Rabba!“ Okamžitě řekl, “Attahiyyátu lilláhi wassalavátu watayyibát (tj. nechť je všechna chvála, všechny poklony a chvalozpěvy ve všech jazycích, služby a uctívání vykonány tělem; dobro a dobrodiní vykonáno majetkem, pro Alláha ta’ala).”

Prvně, Alláh ta’ala pozdravil Svého Habiba tak, že řekl bez pomoci očí, uší, prostředků, a ani na nějakém místě, “Assalámu ‘alejka ajjuhannabijju wa rahmatulláhi wa barakátuh (Ó, můj Rasúle! Nechť jsou můj selam, požehnání a soucit, s tebou).” Náš Pán, Prorok, odpověděl, “Assalámu alejna wa ala ibádilláhissálihín (Ó, můj Rabbi! Nechť je selam s námi, a s Tvými sálih (zbožnými) služebníky, také).”

Když to slyšeli andělé, společně řekli, “Aš-hadu an lá iláha illalláh wa aš-hadu anna Muhamedan ‘abduhu wa rasúluh (Já vím a věřím, jako bych to viděl vlastníma očima, že není boha kromě Alláha ta’ala, a Muhamed ‘alejhis-salam je Jeho služebníkem a poslem).”

Když náš Pán, Prorok, řekl, “Assalámu alejná…” Alláh ta’ala řekl, “Ó, můj Habibe! Není zde nikdo, kromě nás dvou. Proč jsi řekl alejná (s námi)?” Náš Pán, Rasúlulláh, řekl, “Ó, můj Alláhu! Přesto, že těla mé ummy zde se mnou nejsou, jejich

“V tu noc (Mi’radž noc) jsem požádal Alláha ta’ala, aby zúčtování Mé ummy svěřil mně.“ Hadís aš-šarif

duše se mnou zůstávají. Toto milosrdenství a naprostá přízeň od nich nejsou daleko. Pozdravil jsi mě a odprostil jsi mě od všeho zlého. Jak bych mohl Svou ubohou, ztrápenou ummu, která trpí fitnou (špatnost, podněty) posledního věku, připravit o tak velikou milost a dary? Jak bych je mohl připravit o takové požehnání?”

Alláh ta’ala řekl, “Ó, můj Habibe! V tuto noc jsi Mým hostem. Požádej Mě o cokoliv, co si přeješ.“ Náš Pán, Rasúlulláh, řekl, “Chci svoji ummu (Ó, můj Rabbi).“ Podle zpráv, Haqq ta’ala tuto otázku zopakoval sedmsetkrát. Náš Pán, Rasúlulláh, podal vždy stejnou odpověď, “Chci svoji ummu.“ Když Alláh ta’ala řekl, “Pokaždé chceš svoji ummu,“ On řekl, “Ó, můj Rabbi! Já jsem prosebníkem, Ty jsi dárcem. Odpusť celé mé ummě, kvůli mně.“ Poté, Džanab al-Haqq řekl, “Kdybych dnešní noci odpustil celé tvé ummě, Mé Milosrdenství a tvá sláva by nebyly patrné. Pro tebe jsem dnešní noc odpustil jedné části tvé ummy. Odkládám odpuštění dalších dvou částí. V den kijámetu, ty si budeš přát, a Já budu odpouštět. To aby Mé Milosrdenství a tvá sláva (ctihodnost) byly zřejmé.”

Náš milovaný Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) řekl v jednom ze Svých hadísů aš-šarifů, “V tu noc (Mi’radž noc) jsem požádal Alláha ta’ala, aby zúčtování Mé ummy svěřil mně. Haqq ta’ala řekl, ‘Ó, Muhamede! To, co si přeješ je, aby nikdo nevěděl o nedostatcích tvé ummy. A Mé přání je, aby nedostatky a špatné skutky tvé ummy byly skryty nejen před ostatními lidmi, ale také před tebou, neboť ty jsi soucitným prorokem. Ó, Muhamede! Ty jsi jejich vedením. Já jsem jejich Rabbem. Ty jsi je potkal nedávno. Já jsem je sledoval a sleduji je od minulosti do nekonečna. Ó, Muhamede! Kdybych si s tvojí ummou nechtěl promluvit, nesvolal bych je k zúčtování v den kijámetu. Neptal bych se na žádný z jejich hříchů, velký nebo malý.’

“Alláh ta’ala řekl, ‘Ó, Muhamede! Otevři své požehnané oči a podívej se pod svá chodidla.‘ Podíval jsem se a viděl jsem trochu hlíny. Haqq ta’ala řekl, ‘Všechny bytosti jsou jako hlína na tvých chodidlech. Přišel jsi s tou hlínou ke svému příteli? Odpuštění tvé ummě je pro mě jednodušší, než odpuštění prachu na šatech milovaného.’”

Ó, můj Habibe, daruji ti tvou ummu!
Přichystal jsem pro ně Džannu.
Ó, můj Habibe, co to bylo, o co jsi žádal?
O hrstku hlíny, prosil jsi?

Náš milovaný Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) řekl v jednom ze Svých Hadísů aš-šarifů, “Zeptal jsem se Haqqa ta’ala na mnoho otázek a slyšel jsem na ně odpovědi. Lituji, že jsem se ptal. (Některé z nich jsou:)

‘Ó, můj Rabbi! Dal jsi Džabrailovi šest set tisíc křídel. Ve srovnání s tím, jak velká je Tvá náklonnost ke mně?‘ Haqq ta’ala řekl, ‘Pro mě je jeden tvůj vlas milejší, než šest set tisíc Džabrailových křídel. Pro jeden tvůj vlas, v den kijámetu, osvobodím tisíce neposlušných hříšníků. Ó, Muhamede! Když Džabrail rozevře svá křídla, vyplní prostor mezi východem a západem. Pokud se přimluvíš, i kdyby neposlušní zaplnili prostor mezi východem a západem, odpustím jim všem, kvůli tobě.’ Řekl jsem, ‘Nechal jsi anděly vykonat sadždu před mým otcem Adamem (‘alejhis-salam). V porovnání s tím, jaký je Tvůj dar pro mě?’

Haqq ta’ala řekl, ‘Andělé vykonali sadždu před Adamem, neboť měl tvůj nur na svém čele. Ó, Muhamede! Já jsem ti dal něco mnohem lepšího, než toto. Uložil jsem tvé jméno vedle Mého, a napsal jsem je na Arš al-a’la. V té době ještě Adam nebyl stvořen, a neexistovalo Jeho jméno, ani zmínka o Něm. Napsal jsem tvé jméno na vchod k nebesům, na hidžáby, bránu do Nebe, paláce a stromy, a všude v Nebi. V Nebi není nic, na čem by nebylo napsáno ‘La iláha illalláh Muhammedun Rasúlulláh’. Tento stupeň je výše, než ten, co byl udělen Adamovi.’

Když tě miluji tak moc, Ó vznešený,
Jak by nemohly být oba světy tvé, Ó překrásný!
Učinil jsem tvou existenci Mým zrcadlem,
Tvé jméno jsem napsal vedle Svého.

‘Ó, můj Rabbi! Nuhovi (‘alejhis-salam) jsi dal archu. Ve srovnání s tím, jak velká je Tvá náklonnost ke mně?‘ Řekl, ‘Dal jsem ti Buraqa a nechal tě vystoupat ze země až k Arši, během jedné noci. Viděl jsi Džannu a Džahannam. Dal jsem tvé ummě masdžidy (mešity), a v den kijámetu, na tyto masdžidy si vyjdou, jako by vcházeli na loď, a přejdou Most Sirat v mžiku oka, a budou osvobozeni od Džahannamu.’

‘Ó, můj Rabbi! Synům Izraele jsi poslal mannu a maso z ptáků podobných křepelkám.’ Haqq ta’ala řekl, ‘Udělil jsem tobě i tvé ummě požehnání na světě i v áchiře. Změnil jsem podobu synů izraelských z lidské na medvědí, opičí a prasečí. Nic z toho jsem tvé ummě neučinil. I když činí stejné skutky jako oni, nepokládal jsem tuto pohromu k nim vhodnou. Ó, Muhamede! Dal jsem ti takovou súru, že se k ní nerovná žádná súra v tawratu, ani v Indžilu. Tou súrou je súra al-Fatiha. Kdokoliv tuto súru zarecituje, jeho tělo se stane haram pro Džahannam. Trest jeho rodičům bude ulehčen. Ó, Muhamede! Nestvořil jsem nikoho více akram (drahocenného, nadřazeného, ctihodného), než tebe. Uložil jsem tobě i tvé ummě fard (povinnost) padesáti salatů v noci, i ve dne.

‘Ó, Muhamede! Džanna patří těm, kteří přijmou Moji jednotu a nepřiřazují ke Mně partnery. Učinil jsem Džahannam haram pro ty z tvé ummy, kteří jsou takoví. Mé milosrdenství převážilo nad Mým hněvem vůči tvé ummě.‘

‘Ó, Muhamede! V Mých očích jsi více akram a ctihodnější, než

“Mi’radž je, kde rozum končí a imán začíná.”
Hadís aš-šarif

všichni lidé. V den kijámetu ti udělím taková požehnání, že všichni užasnou. Ó, můj Habibe! Do doby, než ty vstoupíš do Džanny, je ostatním prorokům i jejich ummám vstup zakázán. Do doby, než tvá umma vstoupí, nevstoupí žádná jiná umma. Ó, Muhamede! Chtěl bys vidět, co jsem připravil pro tebe a tvou ummu?’ Řekl jsem, ‘Ano, chtěl bych, můj Rabbi!’ Oslovil Israfila, řekl, ‘Ó, Israfile! Řekni Mému služebníkovi a důvěryhodnému proroku, Džabrailovi, aby vzal Mého Habiba do Džanny a ukázal Mu, co jsem v Džanně připravil pro Mého Habiba a Jeho ummu. Do doby, než bude Jeho požehnaná mysl odproštěna od jakýchkoli obav.’”

Náš milovaný Prorok, Pán světů, přišel společně s Israfilem ‘alejhis-salam k Džabrailovi ‘alejhis-salam. Aby vyplnil Alláhův ta’ala rozkaz, Džabrail ‘alejhis-salam vzal našeho Pána, Proroka (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), do Džanny. Andělé na Něho čekali s talíři v každé ruce, na jednom oděv z Džanny, na druhém nur. Džabrail ‘alejhis-salam řekl, “Ó, Rasúlulláh! Tito andělé byli stvořeni osmdesát tisíc let před Adamem ‘alejhis-salam. Těší se na to, až obsahem těchto talířů zasypou tebe i tvou ummu. V den kijámetu, až s Alláhovým ta’ala svolením, ty i tvá umma překročíte práh Džanny, tito andělé vás zasypou drahokamy v těchto nádobách.” Ridwan, hlavní anděl v Džanně, je pozdravil. Podal našemu Pánu, Prorokovi, dobré zprávy, řekl, “Haqq ta’ala rozdělil Džannu na tři části, dvě budou patřit tvé ummě, a jedna část ummám druhých proroků,” a ukázal Mu celou Džannu.

Náš Pán, Habib al-akram, řekl, “Uprostřed Džanny jsem viděl řeku. Protéká nad Arší. Voda, mléko, hamr (další nápoj v Džanně) a med vytékají z jednoho místa. Ale nikdy se nesmíchají. Břehy této řeky byly z chryzolitu (zářivý vzácný kámen podobný smaragdu). Kameny v ní byly drahokamy; bahno bylo jantarem, a tráva byla šafránem. Položili kolem ní stříbrné poháry; jejich počet byl vyšší, než hvězd na obloze. Byla obklopena ptáky, jejichž krky byly jako krky velbloudů. Kdokoliv pozře jejich maso a napije se z řeky, dosáhne ridy (spokojenosti) od Haqqa ta’ala. Zeptal jsem se Džabraila, ‘Co je to za řeku?‘ Řekl, ‘Je to řeka Kawthar. Haqq ta’ala ji daroval tobě. Voda z této Kawthar řeky protéká do sadů osmi Džann.’ Na březích té řeky jsem viděl stany. Všechny byly vyrobeny z perel a rubínů. Zeptal jsem se na to Džabraila. On řekl, ‘Jsou to příbytky tvých manželek.‘ Viděl jsem v těch stanech hourisy (služebné v Džanně). Jejich tváře zářily jako slunce, a mluvily nejrůznějšími, příjemnými melodiemi. Říkaly, ‘Jsme šťastné a radostné. Nikdy nás nepřepadne smutek. Byly jsme zahaleny; nikdy nejsme nahé. Jsme mladé; nikdy nezestárneme. Jsme dobré povahy; nikdy se nerozzlobíme. Jsme takové navždy; nikdy nezemřeme.‘ Rozléhající se v palácích a stromech požehnání, jejich melodie a hlasy, doléhaly všude. Jejich hlasy jsou tak příjemné, že kdyby se tyto melodie dostaly na zemi, na světě by neexistovala smrt, ani utrpení. Džabrail se mě zeptal, ‘Chtěl bys vidět jejich tváře?‘ Řekl jsem, ‘Ano, chtěl bych je vidět.‘ Otevřel dveře stanu. Podíval jsem se. Viděl jsem tak krásné vzezření, že kdybych to popisoval celý svůj život, nestačilo by to. Jejich tváře byly bělejší než mléko, jejich líce červenější, než rubíny a jasnější, než slunce. Jejich pokožka byla jemnější, než hedvábí, a zářivá jako měsíc; jejich vůně byla krásnější než vůně pižma. Jejich vlasy byly velmi černé, některé spletené, některé svázané dozadu, a některé volně tak, že kdyby si sedly, jejich vlasy by vypadaly jako stany okolo nich; kdyby se postavily, vlasy by jim dosahovaly až na zem. Před každým z nich stála služebná. Džabrail řekl, ‘Jsou tu pro tvoji ummu.’”

Náš Pán, Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), řekl, “Viděl jsem sady a vinice a všechna požehnání osmého stupně v Nebi. Pomyslel jsem si, že bych chtěl také vidět Džahannam a jeho stupně. Drže mě za ruku, Džabrail mě vzal za Malikem, největším andělem v Džahannamu. Řekl, ‘Ó, Maliku! Hadrat Muhamed (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) si přeje vidět místa nepřátel v Džahannamu. Ukaž mu Džahannam.’”

Když Malik odkryl poklop Džahannamu, začalo to vřít a bobtnat tak, že náš Pán, Prorok (‘alejhis-salatu was-salam), viděl zblízka, jak Džahannam zachycuje a pálí vše, a muka Džahannamu jako jsou žízeň, řetězy, hadi, škorpioni a některé další.

“Malik odhalil stupně Džahannamu. Viděl jsem (všech) sedm stupňů. Sedmý stupeň se nazývá Hawijah. Jeho muka byla mnohokrát těžší, než na ostatních stupních. Zeptal jsem se Malika, ‘Která skupina bude mučena na tomto stupni?‘ Malik odpověděl, ‘Faraon, Qarun a Munafikové (pokrytci) z tvé ummy tam budou mučeni.‘ Šestý stupeň je zván Laza. Zde budou mučeni bezvěrci (ti, kteří nemají náboženství). Pátý stupeň se jmenuje Hutamah. Ti, kteří uctívají oheň nebo krávy, a buddhisté zde budou mučeni. Čtvrtý stupeň se nazývá Džahim. Tam budou mučeni ti, kteří uctívají slunce a hvězdy. Třetím stupněm je Saqar. Zde budou mučeni křesťané. Druhý stupeň je Saír. Zde budou mučeni židé. Prvním stupněm je Džahannam. Zde byla muka lehčí, než ta v ostatních stupních. (Přesto) Viděl jsem tam sedmdesát tisíc ohnivých moří. Každé z těchto moří bylo tak obrovské, že kdyby do něho byly vhozeny světy a nebesa, a anděl by byl pověřen, nebylo by možné je najít, i kdyby hledal tisíce let.

“Ó můj Habibe! Kdokoliv se bude řídit Mými příkazy, bude ušetřen muk a trestu, získá Mé milosrdenství, a bude poctěn tím, že Mě spatří v Džanně.“
Hadís al-qudsi

Zabanijové byli tak obrovští, že kdyby si vložili světy i s nebesy do jedné strany úst, nebyly by vidět. Tato moře se vlnila a ozývaly se z nich děsivé zvuky. Kdyby jen trocha tohoto zvuku dolehla na zem, všechno živé by zahynulo. Zeptal jsem se, ‘Pro kterou skupinu je tento stupeň?’ Malik neodpověděl. Znovu jsem se zeptal, byl potichu...

Džabrail řekl Malikovi, ‘On čeká na tvou odpověď.‘ Ten se omluvil, řekl, ‘Odpusť mi.‘ Řekl jsem, ‘Ať už je to cokoliv, pověz to, aby mohlo být nalezeno řešení.‘ Malik odpověděl, ‘Ó, Rasúlulláh! Je to pro neposlušné z tvé ummy. Podej jim zprávu, aby se mohli ochránit od tohoto strašlivého místa, a zdržet se od věcí, které je povedou k těmto mukám. V ten den, neposlušné litovat nebudu. Neprojevím soucit ani starým bělovousým, a ani mladým mezi nimi.’”

Pán světů začal plakat. Sundal si ze Své požehnané hlavy Svůj turban, a začal se přimlouvat a prosit (Alláha ta’ala). Zmiňoval, že Jeho umma je slabá, a že nebude schopna snést taková muka, plakal tak moc, že také Džabrail ‘alejhis-salam a ostatní andělé plakali. Alláh ta’ala řekl, “Ó, můj Habibe! Tvá ctihodnost a hodnota jsou v Mých očích velmi vysoko; tvá modlitba byla přijata. Raduj se. Vyplnil jsem tvé přání. Udělím ti takovou hodnost, že s tvou přímluvou odpustím mnoha neposlušným. Do doby, než řekneš dost. Ó, můj Habibe! Kdokoliv se bude řídit Mými příkazy, bude ušetřen muk a trestu, získá Mé milosrdenství, a bude poctěn tím, že Mě spatří v Džanně. Uložil jsem tobě i tvé ummě padesátkrát salat v noci, i ve dne fardem.”

Náš Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) pokračoval, “(Za) tímto stupněm jsem se dostal k Arši. Prošel jsem nebeskými klenbami a dostal jsem se na stupeň, kde byl Musa (‘alejhis-salam). Zeptal se mě, ‘Co pro tebe a tvou ummu učinil Haqq ta’ala fardem?‘ Řekl jsem, ‘Učinil pro mě fardem vykonávání padesáti salatů každý den i v noci.‘ Pak řekl, ‘Běž ke svému Rabbovi a požádej Ho o odlehčení. Neboť tvá umma toto nezvládne. Otestoval jsem a pozoroval jsem syny Izraelské.’ A tedy, šel jsem zpět za svým Rabbem a řekl jsem, ‘Ó, můj Rabbi! Prosím, odlehči (tento příkaz) trochu mé ummě!’ Poté to snížil z předešlých padesáti na pouhých pět. Šel jsem zpět k Musovi (‘alejhis-salam) a řekl jsem mu o tom (bylo to sníženo na pět). On řekl, ‘Vrať se k svému Rabbovi! Požádej Ho ještě o mírné odlehčení. Neboť tvá umma toto nezvládne.’ A tedy, chodil jsem tam a zpět mezi Musou (‘alejhis-salam) a mým Rabbem, a nakonec Alláh ta’ala řekl, ‘Snížil jsem tento salat na pět. Za každý salat bude deset thawabů (odměna). V tomto ohledu, bude to stejné, jako by jich vykonali padesát. A pro toho, kdo chtěl vykonat jeden thawab, ale není toho schopen, získá jeden thawab. Avšak pokud to vykoná, získá thawabů deset místo jednoho. Nicméně, pokud zamýšlí vykonat hřích, ale nevykoná ho, nic se nepíše. Ale pokud ho vykoná, je to zapsáno pouze jako jeden hřích.’ Poté jsem šel dolů za Musou (‘alejhis-salam) a vysvětlil jsem mu situaci. Opět, řekl, ‘Vrať se a požádej Ho ještě o mírné odlehčení.’ Poté jsem mu řekl, ‘Jelikož jsem svého Rabba vzýval tolikrát, cítím se zahanben.’”5

A tedy, Alláh ta’ala utěšil požehnané srdce našeho milovaného Proroka, které bylo raněno útrapami, kterými procházel. Udělil Mu požehnání, která neudělil žádnému ze Svých stvoření, a kterým není nikdo schopen porozumět.

Pojď blíž, Ó ty, který hoříš ohněm lásky,
Ti, kteří si myslí, že se zamilovali, do toho milovaného.
Naslouchejte mi’radži Šáhu pozorně,
Pokud jste zamilovaní, shořte v ohni lásky.
Pravdivé zprávy přišly v pondělní noc,
Ukázalo se, že to byla noc Qadr.
Ten požehnaný a nejdrahocennější,
V tu noc byl v domě Ummy Hani.
Nikdo před ním nebyl hoden takových výhod,
Nikdo nedosáhl takového postavení.
Neboť On viděl vše a šel dál,
Až k tomu Hadratovi dorazil.
Ten Zuldžalal, který nepotřebuje prostor,
Ukázal mu Sebe, Sebe bez atributů.
Viděl Rabbu’l izzata jasně,
Takto jeho umma uvidí v áchiře.
Ty, který jsi vykonal mi’radž, a modlil jsi se,
Učinil jsem salat mi’radžem pro tvou ummu.

Já věřím! Pro tebe věnuji svůj život! Ó, Rasúlulláhu

Poté, v momentě, Pán světů šel do Qudsu, kde nasedl na Buraqa, který byl uvázán k balvanu před Masdžidem al-Aqsa, aby mohl jet zpět do Mekky al-Mukarramy. Na své cestě z Qudsu do Mekky se náš Pán, Prorok, potkal s Kurajšským karavanem. Velbloud Kurajšského karavanu se zalekl a spadl na zem. Když dorazil zpět do Mekky al-Mukarramy, do domu Ummy Hani, místo, na kterém předtím ležel ještě nevychladlo, a voda v míse se ještě hýbala. Umma Hani, která obcházela dům, usnula a ničeho si nevšimla.

Ráno, poté, co řekl Ummě Hani o Svém Mi’radži, náš Pán, Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), řekl, “Půjdu, a povím o tom v Kábě.” Hadrat Umma Hani řekla, “Ó, synu mého strýce! Neříkej o tom Kurajšům! Odmítnou to a zarmoutí tě. Ti se slabým imánem, neuvěří a stanou se z nich nevěřící. Právě na toto polyteisté čekají, oslabí jejich imán. Muslimů je nyní pár. Co kdybys o tom pověděl, až budou Muslimové silnější?”

“Musím jim povědět o Mi’radži; ti, kteří neuvěří, jsou těmi, kteří by odešli později. Stavba nemůže být postavena na špatném základě. Ti, kteří odejdou, měli by odejít nyní. Pouze pevní by měli zůstat.”
Hadís aš-šarif

Historická odpověď Pána světů, Sultána vesmíru, byla, “Walláhi, já jim o tom povím. Co je prohnilé dnes, bude prohnilé i zítra. Budu Islám zřizovat s těmi, jejichž imán je pevný. Jestli o mě někteří stále pochybují, nechť odejdou. Nemám s nimi co dočinění. Prohnilé bude vždy prohnilé. Pokud ne dnes, shnije to zítra. Raději ať se to stane dnes, než aby se to stalo zítra a my jim uvěřili. Pevní ve svém imánu nám jsou dostačující.”

Šel do Káby a začal vyprávět...

Nevěřící začali s pomluvami, říkali, “Muhamed se dočista zbláznil.“ Ti, kteří se chystali stát se Muslimy, začali váhat. Někteří polyteisté s radostí zamířili do domu Abu Bakra. Jelikož velmi dobře věděli, že byl chytrým, zkušeným a opatrným obchodníkem. Když přišel ke dveřím, zeptali se ho, “Ó, Abu Bakře! Ty jsi jel do Qudsu již mnohokrát. Musíš dobře vědět. Jak dlouho trvá cesta z Mekky do Qudsu?” Hadrat Abu Bakr řekl, “Vím to dobře. Trvá déle než měsíc.” Nevěřící byli s touto odpovědí spokojeni a řekli, “Takto mluví moudrý a zkušený muž.” Smáli se, pomlouvali a doufajíce, že Abu Bakr bude stejného názoru jako oni, řekli, “Tvůj pán řekl, že jel do Qudsu a vrátil se zpět během jedné noci. On se již dočista zbláznil,” a Abu Bakrovi prokazovali náklonnost, úctu a důvěru.

Když Abu Bakr uslyšel požehnané jméno našeho Pána, Rasúlulláha, bez vteřiny zaváhání řekl, “Pokud to řekl, je to pravda. Já také věřím v to, že tam jel a vrátil se zpět během chvilky,“ a šel dovnitř. Nevěřící byli ohromeni. Odcházeli a říkali, “Neuvěřitelné! Jakým silným čarodějem Muhamed je! Očaroval Abu Bakra.”

Hadrat Abu Bakr šel okamžitě k našemu Pánu, Rasúlulláhovi. Ve velkém davu, hlasitě řekl, “Ó, Rasúlulláh! Nechť je tvůj Mi’radž požehnaný! Nekonečné díky Alláhovi ta’ala za tuto čest, že nám umožnil sloužit tak vznešenému prorokovi, jakým jsi ty, že nám umožnil vidět tvou požehnanou tvář a slyšet tvá sladká slova, která si získávají srdce a přitahují duše. Ó, Rasúlulláh! Tvé každé slovo je pravdou. Já věřím. Pro tebe věnuji svůj život!” Tato slova, Hadrata Abu Bakra, rozhořčila nevěřící. Došla jim slova a rozptýlili se. Toto upevnilo víru v srdcích několika lidí se slabým imánem, kteří pochybovali. V ten den, náš Pán, Rasúlulláh, nazval Abu Bakra “Siddiqem”. To, že dostal toto jméno, jeho hodnotu ještě navýšilo.6

Nevěřící, rozčíleni těmito událostmi, nemohli vystát silný imán věřících, jejich bezprostřední důvěru v každé Prorokovo slovo, a jak velikou lásku a loajalitu k Němu chovali. Aby našeho Pána, Rasúlulláha, porazili a zesměšnili, začali Mu klást otázky.

“Ó, Muhamede! Tvrdíš, že jsi byl v Qudsu. Pověz nám tedy! Kolik má masdžid dveří a oken?“, toto byla jedna z jejich otázek. Když náš Pán, Rasúlulláh, odpověděl na každou z nich, Hadrat Abu Bakr řekl, “Je to tak. Ó, Rasúlulláh!“ Nicméně, Rasúlulláh se, kvůli Své cti a skromnosti, ani nepodíval do obličeje toho člověka.

Poté, řekl, “Nedíval jsem se okolo, v Masdžidu al-Aqsa. Neviděl jsem věci, na které se mě vyptávali. V tu chvíli mi Džabrail (‘alejhis-salam) přinesl Masdžid al-Aqsu, měl jsem ji před očima. Viděl jsem ji, spočítal jsem okna a odpověděl jsem jim v tu chvíli.“ Řekl, že viděl cestující na velbloudech, na cestě do Mekky, a že “Inša-Alláh (když si to Alláh bude přát) dorazí ve středu.” Ve středu, před západem slunce, dorazil karavan do Mekky. Když se na to zeptali cestujících, řekli, že zafoukal velký poryv větru a srazil velblouda k zemi. Tato událost upevnila imán věřících, ale zesílila nenávist nevěřících.7

Tento zázrak, který se stal rok před Hegirou, 27. v měsíci Radžab, páteční noci, se nazývá Mi’radž. Rasúlulláhova duše i tělo vystoupaly na Mi’radž, když byl vzhůru. V tu noc Mu bylo rozkryto mnoho duchovních pravd, a pět salatů bylo učiněno fardem. Také byly zjeveny poslední dva ajaty al-karimaty ze Súry al-Baqary. Mi’radž se zmiňuje v 1. ajatu Súry al-Isra’ a v prvním ajatu Súry an-Nadžm v Koránu al-karimu, a také v některých hadísech aš-šarifech.8

Zatímco náš milovaný Prorok, po Mi’radži, Ašabům popisoval

“(Ó, lidé z Mediny!) Pro Alláha, na cestě Alláhově, přísaháte, že budete hovořit pravdu a ochraňovat mě, tak, jako ochraňujete sebe a svou čest?”
Hadís aš-šarif

Džannu, řekl, “Ó, Abu Bakře! Viděl jsem tvůj palác. Byl postaven z rudého zlata. Sledoval jsem požehnání, která jsou tam pro tebe přichystaná.“ Hadrat Abu Bakr řekl, “Ó, Rasúlulláhu, nechť je ten palác i se svým vlastníkem obětován pro tebe.“ Poté se náš Pán otočil k Hadratu ‘Umarovi a řekl, “Ó, ‘Umare! Viděl jsem i tvůj palác. Byl postaven z rubínů. V tom paláci byly hourisy, bylo jich mnoho. Ale nevstoupil jsem do něho. Pomyslel jsem na tvou žárlivost.“ Hadrat ‘Umar začal velmi plakat. V slzách řekl, “Nechť jsou má matka, můj otec a můj život obětováni pro tebe, Ó, Rasúlulláh! Je snad možné na tebe žárlit?“ Poté řekl Hadratu ‘Uthmanovi, “Ó, ‘Uthmane! Viděl jsem tě všude na nebesích. Viděl jsem tvůj palác v Džanně a myslel jsem na tebe.“ Hadratu Alimu řekl, “Ó, Ali! Viděl jsem tvou postavu na čtvrtém stupni na nebesích. Zeptal jsem se na to Džabraila. Ten řekl, ‘Ó, Rasúlulláhu! Andělé se zamilovali, když spatřili Hadrata Aliho. A proto, Haqq ta’ala stvořil anděla v jeho podobě. Stojí na čtvrtém stupni na nebesích; andělé ho navštěvují a získávají požehnání. Poté jsem vstoupil do tvého paláce. Ucítil jsem ovoce ze stromu. Ze stromu vyšla hourisa a zakryla si tvář. Zeptal jsem se, ‘Kdo jsi, a pro koho tu jsi?‘ Ona odpověděla, ‘Byla jsem stvořena pro syna tvého strýce, Aliho, Ó, Rasúlulláh!’”

Ráno, po Mi’radž noci, Džabrail ‘alejhis-salam přišel a vedl pět salatů, v určených časech, jako imám, pro našeho Pána, Rasúlulláha. V hadísu aš-šarifu se uvádí, “Po dobu dvou dnů, vedle vchodu do Káby, Džabrail (‘alejhis-salam) byl mým imámem. Společně jsme vykonali ranní salat, v době fadžru (před východem slunce); dzuhru (odpoledne), když slunce začalo klesat ze svého vrcholu; asru (v pozdním odpoledni), když se stín všeho rovnal své vlastní délce; maghribu (večer), když slunce zapadlo (když jeho horní okraj zmizel), a išá (v noci), když večerní soumrak potemněl. Druhý den jsme vykonali ranní salat, když nebe bylo jasné; dzuhr, když stín všeho byl roven dvojnásobku své délky, a asr hned poté; maghrib, když byl půst přerušen, a išá v první třetině noci. Poté řekl, ‘Ó, Muhamede! Toto jsou časy salatu, pro tebe a předešlé proroky. Tvá umma by měla vykonat těchto pět salatů mezi těmito dvěma časy.’”9

Poté, co byly časy salatů takto vyhlášeny, byla vyslána zpráva do Habeše, aby začali vykonávat pět denních salatů a qada (pozdější výkon ibadatů, které nebyly vykonány ve stanovený čas) jejich salatů od doby, kdy se staly fardem, do doby, kdy je začali vykonávat.