BI’ATY (SLIB ODDANOSTI) AQABŮ

První bi’at Aqabů

V měsíci Dhu’l-hidždža, v jedenáctém roce od bi’thatu, během hadž sezóny, As’ad ibn Zurara přijel do Mekky, se svými dvanácti přáteli. Bylo to přesně rok od toho, co se setkali s Pánem světů poprvé. V tomto roce, polyteisté mučili a pronásledovali Muslimy víc, než kterýkoliv jiný rok. Našeho Pána, Rasúlulláha, neustále pronásledovali, a mučili každého, kdo s Ním promluvil. Když se to dozvěděli lidé z Mediny, přichystali se na noční setkání s naším Prorokem, v Aqabě. V noci se setkali. Dali Mu bi’at (slib věrnosti), prohlásili svou věrnost a přísahali, že vykonají každý Jeho příkaz a přání. V této úmluvě, slibovali následující, “Nebudeme k Alláhovi ta’ala přidružovat žádné partnery; nesesmilníme; nebudeme okrádat; vyvarujeme se pomlouvání; nebudeme zabíjet naše děti ze strachu, že budeme kritizováni, a že bychom nenašli dostatek obživy.”1

Náš milovaný Prorok jmenoval těchto dvanáct lidí, dva z nich patřící ke kmenu Aws a ostatní ke kmenu Khazradž, jako představené svých kmenů. Vyprávěli svým kmenům o Islámu, a ručili za své kmeny. As’ad ibn Zurara byl jmenován představeným mezi všemi z nich.

Pět lidí, kteří byli přítomni na shromáždění v Aqabě, a sedm, kteří nedávno přijali Islám bylo: od synů Malika Ibn Nadždžara; As’ad ibn Zurara, Awf ibn Harith a Mu’az ibn Harith; od synů Zurajka Ibn Amira, Rafi’ ibn Malik a Zakwan ibn Abdiqajs; od synů Ghanma Ibn Awfa, Ubada ibn Samit; od synů Ghusajna, Jazid ibn Sa’laba; od synů Ajlana Ibn Zajda, Abbas ibn Ubada; od synů Harama Ibn Káby, ‘Uqba ibn Amir; od synů Sawada Ibn Ghanmy, Qutba ibn Amir; od synů Abdulašala Ibn Jušamy, Abu’l Hajtham Malik ibn Tadždžihan; od synů Amra Ibn Awfy, Uwajm ibn Saida.

Východ slunce v Medině

Po prvním bi’atu Aqabů, Hadrat As’ad ibn Zurara se vrátil se svými přáteli do Mediny. Ve dne v noci svým kmenům vyprávěli o Islámu a zvali je k pravému náboženství. Výsledkem jejich snah bylo, že se Islám začal šířit v Medině velmi rychle. Dokonce kmeny Aws a Khazradž, které si byly dříve vzájemnými nepřáteli, společně žádali našeho Pána, Rasúlulláha, o učitele, aby se mohli učit vše o Islámu. Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) poslal Hadrata Mus’aba Ibn Umajra, který byl jedním z Jeho Ašabů v Mekce, aby je vyučoval Korán al-karim a Islám.

Hadrat Mus’ab pobýval v domě Hadrata As’ada. Společně obcházeli dům po domu a vyučovali Islám. Láska k Rasúlulláhovi byla vryta do jejich srdcí a žádali ty, kteří Islám přijali, aby Ho ochraňovali před Jeho nepřáteli, všemi svými silami. Připravovali je na bi’at vůči Rasúlulláhovi. Náčelníkem kmene Hadrata As’ada Ibn Zurary byl Sa’d ibn Mu’az, který byl jeho příbuzným. Jelikož v té době bylo zvykem mezi Araby, že příbuzní se navzájem nenapadali, Sa’d ibn Mu’az, který ještě Islám nepřijal, se sám Hadrata As’ada Ibn Zuraru zastavit nesnažil. Nechtěl se s tímto potýkat, jakožto náčelník kmene. Z tohoto důvodu požádal Usajda Ibn Hudajra, jednoho z významných lidí kmene, “Běž do našeho sousedství. Potkej se s člověkem, který přicestoval. Udělej cokoliv bude v tvých silách. Kdyby As’ad nebyl synem mé tety, tento úkol bych ti nepředal.”

Poté si Usajd ibn Hudajr vzal svůj oštěp a šel do domu, kde pobýval

“A tedy, informuji vás všechny. Byl jsem poctěn tím, že jsem se stal Muslimem. Chci, abyste věřili v Alláha ta’ala a Jeho Rasúla. Pokud neuvěříte, s nikým z vás nepromluvím.”
Sa’d ibn Mu’az (radijalláhu ‘anh)

Hadrat Mus’ab ibn Umajr. Když tam dorazil, začal hovořit rozzuřeně, “Proč jsi k nám přicestoval? Obelháváš náš lid. Pokud nechceš přijít o svůj život, okamžitě odjeď.“ Když ho viděl tak rozzuřeného, Mus’ab ibn Umajr odpověděl jemně, “Posaď se na okamžik. Vyslechni si naše slova. Zjisti, co je naším záměrem. Pokud se ti to bude líbit, přijmeš to. Pokud ne, budeš nám v tom bránit.” Usajd se zklidnil a řekl, “Máš pravdu.“ Zapíchl svůj oštěp do země a posadil se. Naslouchal jemným slovům Hadrata Mus’aba, která se dotýkala lidských srdcí, a Koránu al-karimu, který recitoval svým příjemným hlasem. Řekl, “Jaká je to nádhera!“ Poté se zeptal, “Co je potřeba učinit, aby člověk mohl přijmout toto náboženství?“ Pověděli mu to, a Usajd ibn Hudajr se stal Muslimem tak, že zarecitoval Kalima aš-šahada. Hadrat Usajd, který měl obrovskou radost, řekl, “Teď půjdu a někoho k vám pošlu. Pokud on uvěří, nebude nikoho z jeho lidu v Medině, kdo by neuvěřil...” Rychle se zvedl a odešel. Šel rovnou za Sa’dem ibnem Mu’azem. Když ho Sa’d ibn Mu’az uviděl, řekl, “Zdá se mi, že Usajd nepřišel se stejným výrazem, s jakým odcházel.“

Poté se zeptal, “Co se stalo, Ó, Usajde?“ Hadrat Usajd ibn Hudajr si přál, aby se Sa’d ibn Mu’az stal Muslimem tak moc, že řekl, “Mluvil jsem s tím člověkem (Mus’ab ibn Umajr), a nespatřil jsem v něm ani špetku zlého. Nicméně, zaslechli jsme, že synové Bani Harithy podezřívají syna tvé tety z toho, že ubytoval takového člověka ve svém domě, a chystají se ho zabít.”

Tato slova se Sa’da Ibn Mu’aze velmi dotkla. Neboť syny Harithy porazili v bitvě několik let před tím, a nechali je, aby se uchýlili v Khajbaru. O rok později jim bylo odpuštěno a bylo jim dovoleno, aby se vrátili zpět do své země. Když pomyslel na to, že zastávají takovýto postoj, i přes to všechno, velmi to Sa’da Ibn Mu’aze rozzuřilo. Ve skutečnosti, tato situace nikdy nenastala. Touto lstí chtěl Usajd ibn Hudajr zabránit Sa’du Ibn Mu’azovi, aby ublížil své tetě a jejímu synovi As’adu Ibn Zurarovi, a následně také Mus’abu Ibn Umajrovi. A tak, připravil tento základ k tomu, aby se přidal na jejich stranu a nakonec se mohl stát Muslimem.

Po těchto slovech Usajda Ibn Hudajra, Sa’d ibn Mu’az vyskočil a šel za Hadratem As’adem ibnem Zurarou. Když tam dorazil, uviděl As’ada a Mus’aba Ibn Umajra, jak pokojně hovoří. Šel k nim a řekl, “Ó, As’ade! Kdybychom nebyli příbuznými, nemohl bys takto jednat...“

Hadrat Mus’ab ibn Umajr odpověděl, “Ó, Sa’de! Zastav se na chvilku, posaď se, a poslechni si nás, abys nám porozuměl. Pokud se ti naše slova zalíbí, budeme rádi. Pokud ne, nebudeme ti to nabízet a můžeš odejít.“ Sa’d ibn Mu’az se díky těmto jemným a sladkým slovům zklidnil, posadil se, a začal jim naslouchat. Hadrat Mus’ab ibn Umajr mu prvně vysvětlil, co je to Islám. Vysvětlil mu základy Islámu. Poté, zarecitoval svým příjemným a krásným hlasem část z Koránu al-karimu. Během recitace se Sa’d ibn Mu’azův postoj začal měnit, ponořil se do recitace. Jedinečnost slov Koránu al-karimu zjemnila jeho srdce, a velmi se ho to dotklo. Nemohl si pomoci a zeptal se, “Co se musí učinit, aby člověk vstoupil do tohoto náboženství?“ Mus’ab ibn Umajr ho hned naučil Kalima aš-šahada. Stal se Muslimem tím, že řekl, “Aš-hadu an lá iláha illalláh wa aš-hadu anna Muhamedan ‘abduhu wa rasúluh.” Díky pokoji a radosti, které pociťoval poté, co se stal Muslimem, Sa’d ibn Mu’az se nemohl udržet. Okamžitě šel do svého domu a vykonal ghusl tak, jak ho to naučili. Poté svolal svůj lid, aby se shromáždil. Vzal s sebou Usajda Ibn Hudajra a společně šli na místo shromáždění. Oslovuje Abdulašalovy syny, řekl, “Ó, Abdulašalovi synové! Jak mě znáte?“ Všichni jednotně řekli, “Ty jsi naším vůdcem a nadřízeným. Jsme ti oddaní.“ Po těchto slovech, Sa’d ibn Mu’az řekl, “A tedy, informuji vás všechny. Byl jsem poctěn tím, že jsem se stal Muslimem. Chci, abyste věřili v Alláha ta’ala a Jeho Rasúla. Pokud neuvěříte, s nikým z vás nepromluvím.”

Sanat as-surur (Rok radosti)

Hned poté, co Abdulašalovi synové uslyšeli od svého vůdce, Sa’da Ibn Mu’aze, že se stal Muslimem a jeho pozvání k Islámu, všichni se stali Muslimy. Do večera toho dne, nebem v Medině se rozléhaly zvuky jejich recitace Kalima aš-šahady a takbiru.2

Krátce poté, co se Abdulašalovi synové stali Muslimy, všichni lidé z Mediny, a kmeny Aws a Khazradž, přijali Islám. Každý dům byl osvícen nurem Islámu. Sa’d ibn Mu’az a Usajd ibn Hudajr zničili všechny modly, které patřily jejich kmenům. Když se o tom náš milovaný Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) dozvěděl, měl velkou radost. Muslimové v Mekce byli povznešení. Díky tomuto byl ten rok pojmenován (n.l. 621) Sanat as-surur (rokem radosti).

Assalátu wassalámu ‘alejka, o Rasúlalláh! 

Assalátu wassalámu ‘alejka, o Habiballáh! 

Assalátu wassalámu ‘alejka, o Sajjid al-awwalina wal-áchirín.

Druhý bi’at (slib oddanosti) Aqabů

Ve dvanáctém roce bi’thatu, pronásledování Muslimů Mekkánskými polyteisty dosáhlo vrcholu a stalo se nesnesitelným. V Medině, díky snahám As’ada Ibn Zurara a Mus’aba Ibn Umajra, lidé z kmenů Aws a Khazradž přijímali Muslimy s nadšením a konali pro ně vše, co bylo nezbytné. Přáli si, aby náš Pán, Rasúlulláh, poctil Medinu svou přítomností co nejdříve, a slibovali, že se pro Něho nebudou zdráhat obětovat své majetky, ani životy. Začala sezóna hadž. V měsíci Dhu’l-hidždža, 73 Muslimů mužů a 2 ženy Muslimky, přicestovali s Mus’abem ibnem Umajrem z Mediny do Mekky. Po hadži se všichni z nich opět setkali s naším Prorokem v Aqabě. 12 představitelů, včetně As’ada Ibn Zurara, ve jménu svých kmenů, nabídli našemu Prorokovi a požádali Ho, aby emigroval do Mediny. Po recitaci některých ajatů al-karimatů z Koránu al-karimu, náš Pán, Rasúlulláh, si od nich vyžádal definitivní slib, k ujištění, že Ho budou ochraňovat tak, jako chrání sebe a své děti.

Hadrat Abbas, strýc našeho Pána, Rasúlulláha, z otcovy strany, který se ještě nestal Muslimem, tam byl také přítomen. Tuto skupinu, která se shromáždila kvůli bi’atu, oslovil následovně:

“Ó, lidé z Mediny! Toto je syn mého bratra. On je rovněž člověkem, kterého z lidí miluji nejvíce. Pokud jste si Jím jisti, věříte v to, co přinesl od Alláha ta’ala, a chcete Ho přijmout mezi sebe, musíte učinit jasný slib, který mě uspokojí. Jak jistě víte, Muhamed (‘alejhis-salam) je jedním z nás. Doteď jsme Ho ochraňovali před těmi, kdo v Něho nevěřili. Žije mezi námi důstojně a Jeho čest je nedotčena, ochraňována. Přes to všechno se rozhodl otočit se k nám zády a přidat se k vám. Podnikněte to, pokud máte dostatečně silnou armádu, abyste mohli čelit všem arabským kmenům, když se spojí a napadnou vás. Abyste se vyhnuli budoucím roztržkám, nejprve to mezi sebou pořádně prodiskutujte. Budete schopni dodržet svůj slib a ochraňovat Ho před všemi Jeho nepřáteli? Pokud jste toho opravdu schopni, skvělé. Pokud je možné, že Ho opustíte poté, co odejde z Mekky, vzdejte to nyní, aby mohl žít pod ochranou, a čestně, ve Své vlastní zemi.”

Muslimové z Mediny byli těmito slovy, Hadrata Abbase, zarmouceni. Čelili slovům, které naznačovaly, že až bude náš Prorok, Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), přijat do jejich země, nebudou schopni Ho ochránit od polyteistů, a že až přijdou těžké časy, opustí Ho. Hadrat As’ad ibn Zurara, jeden z Jeho Ašabů z Mediny, se otočil k našemu Pánu, Prorokovi, a řekl, “Ó, Rasúlulláh! Pokud dovolíš, mám na srdci pár slov. Dovol mi, abych je pověděl tvému Hadratovi.” Když náš Pán, Fakhr al-kainat, svolil, řekl, “Nechť jsou moji rodiče pro tebe obětováni, Ó, Rasúlulláh! Každá změna má svoji cestu, ať už je

“Pokud tento slib porušíme, znamenalo by to porušit slib daný Alláhovi ta’ala, a cestu do Džahannamu. Ó, Rasúlulláh! Jsme pevní ve svých slovech. Nechť nás Alláh ta’ala učiní úspěšnými!”
As’ad ibn Zurara (radijalláhu ‘anh)

jemná nebo drsná. Ty nás nyní zveš k něčemu, co je pro lid velmi obtížné přijmout. Neboť je pro ně velmi těžké opustit modly, které uctívali po tak dlouhou dobu, a přijmout Islám. I přes to, my jsme Islám přijali celým svým srdcem. Také jsi nám nařídil, abychom ukončili vztahy s příbuznými polyteisty, a toto jsme také upřímně přijali. Jak jistě víš, toto je také velmi obtížné přijmout. Přijali jsme tohoto vznešeného člověka, ke kterému dokonce tvoji strýcové byli nepřátelští a neochránili Ho, zatímco my to považujeme za naši povinnost a nezbytnost. Všichni se v těchto slovech shodujeme. To, co říkáme naším jazykem, je již přijato v našich srdcích. Přísaháme, že tvé požehnané tělo ochráníme do našeho posledního dechu, tak jako ochraňujeme naše děti. Pokud tento slib porušíme, znamenalo by to porušit slib daný Alláhovi ta’ala, a cestu do Džahannamu. Ó, Rasúlulláh! Jsme pevní ve svých slovech. Nechť nás Alláh ta’ala učiní úspěšnými!” Poté pokračoval slovy, “Ó, Rasúlulláh! Můžeš si od nás vyžádat jakoukoliv záruku a určit si jakékoliv podmínky.“

Náš Pán, Prorok, je povzbudoval k Islámu a recitoval z Koránu al-karimu. Poté řekl, “Mou podmínkou pro mého Rabba je, že budete věřit pouze v Alláha ta’ala a nebudete k Němu přidružovat žádné společníky, a mou podmínkou pro mě a mé Ašaby je, že nám obstaráte střechu nad hlavou, budete mi, i mým Ašabům, pomáhat, a ochráníte nás stejně, a od stejného nebezpečí, jako ochraňujete sebe.“

Bara ibn Ma’rur řekl, “Přísahám při Alláhovi ta’ala, který tě poslal jako proroka, s náboženstvím a knihou, že tě budeme ochraňovat tak, jako bráníme a ochraňujeme naše děti! Učiň s námi bi’at, Ó, Rasúlulláh!“

Abbas ibn Ubada, jeden z Muslimů z Mediny, aby upevnil dohodu s naším Pánem, Prorokem, řekl svým přátelům, “Ó, lidu z Khazradžského kmene! Víte, proč jste přijali Muhameda ‘alejhis-salam?” Oni řekli, “Ano.“ Poté řekl, “Přijímáte Ho a následujete Ho v časech pokojných i válečných. Pokud našeho Proroka opustíte a necháte Ho bez pomoci, v časech, kdy budou vaše majetky zničeny a vaši příbuzní zabiti, učiňte to nyní. Pokud toto učiníte, walláhi, budete zničeni v tomto životě, i v áchiře! Pokud si myslíte, že Mu zůstanete věrní na cestě, ke které vás zve, i kdyby byly vaše majetky zničeny a vaši příbuzní zabiti, dodržte svůj slib. Walláhi, toto je přínosné pro tento svět i áchiru.” Jeho přátelé odpověděli, “My našeho Proroka neopustíme, i když ztratíme naše majetky a naši příbuzní budou zabiti. My Ho nikdy neopustíme. Zemřeme, ale nevzdáme se!“

Poté se otočili k našemu milovanému Prorokovi, a zeptali se, “Ó, Rasúlulláh! Co získáme, když vyplníme tento náš slib?“ A náš milovaný Prorok řekl, “Alláhovu ta’ala přízeň a Džannu!“ 

Každý z nich dal slib, jakožto představitelé svého lidu. Nejprve, Hadrat As’ad ibn Zurara učinil musafahu (podání rukou způsobem vlastním Muslimům), zatímco říkal, “Dávám bi’at, že vyplním svůj slib vůči Alláhovi ta’ala a Jeho Rasúlovi, že Mu budu pomáhat svým životem, i majetkem.“ Poté dal každý z nich bi’at tímto způsobem, a vyjádřili svoji radost a oddanost, slovy, “Přijali jsme pozvání Alláha ta’ala a Jeho Rasúla; poslechli jsme a sklonili se před tím.” A tedy, pro Rasúlulláha dali bez váhání v sázku své životy i majetky. Bi’at s ženami byl vykonán pouze ústně (bez musafahy). Náš milovaný Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) od nich přijal přísahu, “Že k Alláhovi ta’ala nebudou přidružovat žádné společníky, nebudou krást, konat smilstvo, a pomlouvat; nebudou zabíjet své potomky, lhát, a stavět se proti dobrým skutkům...”

Zatímco lidé z Mediny dávali našemu Pánu, Proroku, bi’at, z Aqabského pahorku se ozval hlasitý výkřik, “Ó ti, kteří pobýváte v Mině! Prorok a Muslimové z Mediny se dohodli, že s vámi budou bojovat.“ Náš Prorok o tom hlasu řekl, “Toto je hlas satana z Aqaby,“ a pak řekl vlastníkovi toho hlasu, “Ó, Alláhův ta’ala nepříteli! I tebe přemůžu!“ Poté řekl lidem z Mediny, kteří dali bi’at, “Okamžitě se vraťte na svá místa.“ Abbas ibn Ubada řekl, “Ó, Rasúlulláh! Přísahám, že pokud si to budeš přát, zítra ráno půjdeme proti nevěřícím v Mině a zabijeme je.“ Náš Pán, Prorok, byl potěšen, ale řekl, “Nebyl nám k tomu dán příkaz. Nyní se vraťte na svá místa.“ Podle knihy Imam an-Nasai, od Abdulláha Ibn Abbase, tito ansarové, kteří byli přítomní u bi’atu v Aqabě, se stali muhadžiry, neboť následovali Rasúlulláha.3

Cypřiš, kvůli své tvrdohlavosti, nenaslouchá prosbám holubice,
Měl by padnout na kolena a prosit, ten pramen.
Růže chce pít slavíkovu krev, podvodně,
Měl by vstoupit do žíly růže, a slavíka zachránit, pramen.
Světu bylo ukázáno čisté stvoření,
Následováním cesty Ahmada al-Muhtara, toho pramene.
Pán lidu, oceán vzácných perel,
Do ďáblova ohně, Jeho zázraky jakoby vodu nalily.
Pro obnovu krásy růžové zahrady proroctví,
Se Svými zázraky, čerpal vodu z tvrdých skal.
Jeho zázraky se rovnají obrovskému oceánu na zemi,
Voda z něho, dosáhla až do domů ohně uctívačů.
Každý by se úžasem kousl do prstů, kdyby slyšel,
Jak, v ten nuzný den, Ansarům vodu z prstů podal.