HEGIRA

Situace náhlé konverze kmenů Aws a Khazradž k Islámu, a možnost

“Byl jsem informován o místě, kam budete emigrovat. Tím místem je Jathrib (Medina). Emigrujte tam. Sjednoťte se tam se svými Muslimskými bratry. Alláh ta’ala je učinil vašimi bratry. Učinil Jathrib (Medinu) vaším domovem, kde naleznete bezpečí a mír.“
Hadís aš-šarif

spojení Muslimů z Mekky a Mediny, polyteisty velmi děsila a rozzuřila. Přístup Mekkánských polyteistů, kteří slyšeli o druhém bi’atu v Aqabě, začal být velmi tvrdý a nebezpečný. Pobyt v Mekce byl pro Muslimy nesnesitelný. Od posledního bi’atu v Aqabě se Medina stala místem, kde by Muslimové mohli najít klid a útočiště. Chtěli najít místo k emigraci, zemi, kde by mohli konečně dýchat a žít trochu svobodně. S tímto se svěřili našemu Pánu, Proroku (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), a žádali o svolení k migraci. Ten Svým Ašabům sdělil, aby byli trpěliví. Neboť svolení k opuštění Mekky nebylo uděleno.

Nakonec, boží svolení k emigraci bylo uděleno. V ten den, náš milovaný Prorok přišel radostně k Ašabům al-kiram a řekl, “Byl jsem informován o místě, kam budete emigrovat. Tím místem je Jathrib (Medina). Emigrujte tam. Sjednoťte se tam se svými Muslimskými bratry. Alláh ta’ala je učinil vašimi bratry. Učinil Jathrib (Medinu) vaším domovem, kde naleznete bezpečí a mír.“ Poté, co náš Pán, Rasúlulláh, vydal hlášení a svolil k emigraci, Muslimové začali emigrovat do Mediny ve skupinách, jeden po druhém.1

Náš Pán, Prorok, jasně poučil ty, kteří emigrovali, aby byli nanejvýše opatrní. Aby se neupoutala pozornost polyteistů, Muslimové vyjížděli v malých karavanech, a v tajnosti, jak jen to bylo možné. Abu Salama, který byl mezi prvními, kdo se snažil emigrovat do Mediny, byl velmi silně pronásledován polyteisty. Když si polyteisté uvědomili, co se děje, začali nutit Muslimy na cestě, aby se vraceli, rozdělovali ženy od mužů, a věznili ty, kteří byli slabší, a vystavovali je nejrůznějším krutostem. Mučili je, aby opustili své náboženství. Avšak neodvážili se zabíjet, neboť se obávali propuknutí občanské války. Muslimové, navzdory všemu, využívali každé příležitosti, a vyráželi do Mediny.

Jednoho dne si Hadrat ‘Umar, také, připásal meč. Vzal si své šípy a oštěpy a vykonal tawaf kolem Káby, sedmkrát, přede všemi. Hlasitě řekl přítomným polyteistům, “Zde, já také emigruji na cestě Alláhově ta’ala, abych ochránil své náboženství. Pokud si někdo přeje, aby jeho žena ovdověla, děti se staly sirotky, a jeho matka plakala, ať mě konfrontuje za tím údolím!”

A tak, Hadrat ‘Umar, a okolo dvaceti dalších Muslimů, vyrazili za bílého dne do Mediny, beze strachu. Nikdo si ze strachu nedovolil tento karavan napadnout. Poté, emigrace neustávaly, a Ašabové al-kiram přijížděli do Mediny, skupina za skupinou.

Mezitím, také Hadrat Abu Bakr žádal o svolení k emigraci. Náš

“Ó, Abu Bakře! Buď trpělivý. Já doufám, že mi dá Alláh ta’ala svolení také. Emigrujeme společně.”
Hadís aš-šarif

Pán, Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), řekl, “Buď trpělivý. Já doufám, že mi dá Alláh ta’ala svolení také. Emigrujeme společně.” Když se Hadrat Abu Bakr zeptal, “Mohou být má matka a můj otec pro tebe obětováni? Je to možné?” náš Prorok ho učinil šťastným tím, že řekl, “Ano, je.”

Hadrat Abu Bakr koupil dva velbloudy za osm set dirhamů a čekal na ten den. Nyní náš milovaný Prorok, Hadrat Abu Bakr, Hadrat Ali, chudí, nemocní, staří, a někteří věřící, co byli uvězněni, zůstali v Mekce.

Na druhé straně, Muslimové v Medině (Ansarové) přivítali Mekkánské migranty (Muhadžiry) velmi dobře, a ubytovali je ve svých domovech. Byla mezi nimi vytvořena silná jednota.

Mekkánští polyteisté byli znepokojení možností, že Rasúlulláh emigruje a začne velet Muslimům. Shromáždili se v Dar an-Nadwě, kde se scházeli kvůli důležitým záležitostem, a začali diskutovat o tom, co budou dělat dál. K polyteistům přišel satan v podobě Šejka an-Nadždiho, tj. starého Nadždiho. Naslouchal jejich konverzaci. Byly předloženy různé návrhy. Ale žádný z nich se jim nepozdával. Poté se do toho vložil satan a řekl jim svůj názor, “Žádný z vašich nápadů situaci nevyřeší. Jeho usměvavá tvář a sladká slova zkazí všechna vaše opatření. Přemýšlejte nad jiným řešením.“

Abu Džahl, Kurajšský vůdce, řekl, “Vyberme z každého kmene jednoho nejsilnějšího muže. Se svými meči v rukou napadnou Muhameda. Zasáhnou Ho svými meči a prolijí Jeho krev. Nebude jasné, kdo Ho zabil. A tak tedy budou muset svolit ke splacení prolité krve penězi. Zaplatíme peníze za prolitou krev a tohoto problému se zbavíme.“ Satanovi se tento nápad také zalíbil, vroucně ho podporoval a doporučoval.2

Zatímco polyteisté byli zaneprázdněni svými přípravami, Džabrail ‘alejhis-salam přišel k Rasúlovi al-akram, aby Ho informoval o rozhodnutí polyteistů. Také Mu řekl, aby v tu noc nespal ve své posteli, a že Mu Alláh ta’ala dává příkaz k emigraci. Po tomto božím nařízení, náš milovaný Prorok řekl Hadratu Alimu, aby spal v Jeho posteli, a aby předal všechno svěřené zboží svým majitelům, a řekl, “Dnes v noci spi v mé posteli a přehoď si přes sebe tento můj kabát! Neměj strach, nebude ti ublíženo.“

Hadrat Ali si lehl, tak jak mu to náš Pán, Prorok, nařídil. V tu dobu mu bylo dvacet tři let. Byl připraven obětovat svůj život na místo Habibulláha, beze strachu.

V noci Hegiry, polyteisté obklíčili požehnaný dům našeho Pána, Rasúlulláha. V tu noc byly zjeveny první ajaty Súry Jásín. Když náš Pán, Prorok, vycházel ze Svého požehnaného domu, zvedl ze země hrst hlíny a hodil ji na hlavy nevěřících, zatímco recitoval 9. ajat al-karimat Súry Jásín, “Dali jsme závoru před ně, a závoru za ně, a zavřeli je; již nejsou schopni vidět.“ (je zaznamenáno, že kohokoliv hlavy se ta hlína dotkla, byl zabit v Bitvě u Badru). Náš Pán, Rasúlulláh, kolem nich prošel bezpečně a došel do domu Hadrata Abu Bakra. Žádný z polyteistů Ho nebyl schopen vidět.

Po nějaké době někdo přišel za polyteisty a řekl, “Proč tady čekáte?“ Oni odpověděli, “Čekáme na Muhameda, až vyjde ven.“ Ten člověk řekl, “Přísahám, že Muhamed kolem vás prošel a odešel pryč; hodil vám také na hlavy hlínu.“ Polyteisté si sáhli na hlavy. A opravdu, měli na hlavách hlínu. V momentě rozrazili dveře a šli do domu. Když viděli Hadrata Aliho v posteli Rasúla ‘alejhis-salam, zeptali se, kde Rasúl al-akram je. Hadrat Ali řekl, “Já nevím! Nařídili jste mi, abych Ho hlídal?“ Poté na něho zaútočili. Nevěřící vyšli ven, aby našli našeho Pána, Rasúlulláha, a začali Ho hledat. Na nějakou dobu Hadrata Aliho uvěznili v blízkosti Káby, ale později ho propustili.3

Poté zamířili do domu Hadrata Abu Bakra a začali zpovídat Asmu, dceru Hadrata Abu Bakra. Když jim neodpověděla, zbili ji. I když hledali všude, nemohli je najít a byli rozzuření. Abu Džahl, který z nich zuřil nejvíce, nechal ve městě a kolem Mekky vyhlásit, že slibuje 100 velbloudů tomu, kdo mu přivede našeho milovaného Proroka a Hadrata Abu Bakra, nebo jim řekne, kde se nachází. Někteří lidé, když to zaslechli, chtiví majetku, vyzbrojili se a začali je hledat.

Když náš Pán, Rasúlulláh, poctil dům Hadrata Abu Bakra svou návštěvou, řekl, “Dostal jsem svolení k migraci,“ Hadrat Abu Bakr se s nadšením zeptal, “Nech mě, abych si otřel tvář o požehnaný prach na tvých nohou, Ó, Rasúlulláh! Pojedu s tebou?“ Náš Pán odpověděl, “Ano...“ Hadrat Siddiq plakal radostí. V slzách, řekl, “Nechť jsou moji rodiče a můj život pro tebe obětováni, Ó, Rasúlulláh! Velbloudi jsou připraveni. Prosím, vyber si, kteréhokoliv chceš.“ Sultán světů řekl, “Nepojedu na velbloudovi, který mi nepatří. (Nicméně) Za jednoho z nich zaplatím jeho cenu.” Po tomto jasném požadavku, Hadrat Siddiq Mu musel stanovit cenu za velblouda.

Hadrat Abu Bakr povolal člověka jménem Abdulláh ibn Urajqit, známého průvodce, najal si ho a nařídil mu, aby o tři dny později dovedl velbloudy na horu Thawr.

Ve čtvrtek, 27. v měsíci Safar, třináctý rok bi’thatu, náš Pán, Prorok, a Abu Bakr as-Siddiq si s sebou vzali nějaké jídlo a vyrazili na cestu.

Během cesty Hadrat Abu Bakr obcházel okolo Rasúlulláha, střídavě doprava, doleva, před Něho a za Něho. Když se náš Prorok zeptal, proč tak činí, odpověděl, “Abych zabránil jakémukoliv hrozícímu nebezpečí. Pokud něco hrozí, ať to zasáhne mě jako prvního. Nechť je můj život obětován pro tebe, tak vzácnou osobu, Ó, Rasúlulláh!“

Náš Pán, Sarwar al-alam, řekl, “Ó, Abu Bakře! Přeješ si, aby pohroma, která je namířena proti mně, zasáhla tebe?“ Hadrat Siddiq odpověděl, “Ano, Ó, Rasúlulláh! Přísahám při Alláhovi ta’ala, který tě poslal jako pravého posla s pravým náboženstvím, že si přeji, aby pohroma zasáhla mě, namísto tebe.“4

Jelikož dřeváky našeho milovaného Proroka nebyly velmi pevné, po

“Pro Alláha, Ó, Rasúlulláh, nechoď dovnitř! Nech mě jít dovnitř, pokud tam bude něco nebezpečného, ať to zasáhne mě, aby tvá požehnaná osoba nebyla dotknuta zármutkem a utrpením.”
Abu Bakr as-Siddiq (radijalláhu ‘anh)

cestě se rozpadaly, a Jeho požehnaná chodidla byla zraněna. Neměl již sílu jít dál. S těžkostmi vystoupali na horu a dostali se k jeskyni. Když se dostali ke vchodu do jeskyně, Hadrat Abu Bakr řekl, “Pro Alláha, Ó, Rasúlulláh, nechoď dovnitř! Nech mě jít dovnitř, pokud tam bude něco nebezpečného, ať to zasáhne mě, aby tvá požehnaná osoba nebyla dotknuta zármutkem a utrpením,” a šel dovnitř. Zametl tam a uklidil. Uvnitř jeskyně bylo mnoho děr, malých i velkých. Roztrhal svůj kabát a díry jím zaplnil, ale jedna zbyla. Zakryl ji svou nohou a pozval Rasúlulláha dovnitř.

Náš Pán, Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), vešel dovnitř, položil Svou požehnanou hlavu Hadratu Abu Bakrovi do klína, a usnul. V tu chvíli Hadrata Abu Bakra uštknul had do nohy. Aby Rasúlulláha nevzbudil, snesl tu bolest, a ani se nepohnul. Ale když jeho slza ukápla na Rasúlulláhovu požehnanou tvář, Rasúlulláh se zeptal, “Ó, Abu Bakře, co se stalo?“ Hadrat Abu Bakr řekl, “Had mě uštknul do nohy skrze díru, kterou jsem svou nohou zakryl.“ Když náš Pán, Rasúlulláh, očistil Abu Bakrovu ránu Svou požehnanou slinou, jeho bolest okamžitě ustala, a rána se zahojila.

Zatímco byl náš Pán, Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), spolu s Hadratem Abu Bakrem as-Siddiqem v jeskyni, polyteisté je vystopovali a přišli před vchod jeskyně. Viděli, že vchod do jeskyně byl zakryt pavučinou, a že dva holubi si tam udělali hnízdo. Stopař Kurz ibn Alqama řekl, “Stopa končí tady.“ Nevěřící řekli, “Kdyby vstoupili do jeskyně, pavučina, zakrývající vchod, by byla potrhána.”

Když někdo z nich řekl, “Došli jsme tak daleko, běžte jeden z vás do jeskyně a podívejte se,“ pohan Umajja ibn Khalaf řekl, “Ztratili jste rozum? Co budete dělat v jeskyni pokryté vrstvami pavučin? Přísahám, že tato pavučina musela být utkána ještě než se Muhamed narodil.“

Zatímco se polyteisté dohadovali u ústí jeskyně, Hadrat Abu Bakr si začal dělat starosti a řekl, “Ó, Rasúlulláh! Walláhi, já se nestrachuji o sebe! Nicméně, bojím se, že se něco stane tvé vznešené osobě. Pokud budu já zabit, jsem pouze jedním člověkem, nic se nezmění. Avšak pokud se něco stane tobě, celá umma zahyne, náboženství upadne do záhuby.“ Náš Pán, Sultán vesmíru, mu řekl, “Ó, Abu Bakře! Nebuď zarmoucen! Vskutku, Alláh ta’ala je s námi.“

Když Abu Bakr as-Siddiq řekl, “Ó, Rasúlulláh! Můj život je tvůj! Pokud jeden z nich skloní hlavu, uvidí nás!“ náš Pán řekl, “Ó, Abu Bakře! Dva lidé a třetí z nich je Alláh ta’ala. Nesmutni! Vskutku, Haqq ta’ala je s námi.“ Polyteisté šli zpět, aniž by se podívali dovnitř.5

Alláh ta’ala tuto situaci uvádí v Koránu al-karimu, v maalu, “Pokud Mu nepomůžete (Mému Habibovi), (pamatujte si na čas) Alláh ta’ala Mu pomohl (Rasúlulláhovi) když byl v jeskyni (na vrcholu hory Thawr) poté, co Ho nevěřící vyhnali (z Mekky), byl jedním ze dvou (s Hadratem Abu Bakrem). V tom čase, říkal Svému příteli (Abu Bakrovi as-Siddiqovi), ‘Nebuď zarmoucen! vskutku, Alláhův ta’ala nusrat, pomoc, je s námi.’ Alláh ta’ala Mu seslal Svůj pokoj, který odlehčuje srdci, a posilnil Ho (Svého Habiba) armádou (duchovní), kterou nebylo možno vidět (byli Mu na pomoc posláni andělé) a naprosto utišil hlas nevěřících. A slovo (tawhid) Alláha ta’ala je nadřazeno (Alláh vyslal Své slovo do vesmíru a učinil ho převládající). Alláh ta’ala je naprostým vítězem. On je jediným Vlastníkem rozsuzování a moudrosti.”6

Náš milovaný Prorok a Hadrat Abu Bakr v jeskyni zůstali tři dny a tři noci. Během nocí, Abdulláh, syn Hadrata Abu Bakra, přicházel a informoval je o tom, co slyšel v Mekce, zatímco jeho osvobozený otrok a pastevec, Amir ibn Fuhajra, přinášel v noci mléko a mazal stopy. Čtvrtý den, za pondělního soumraku, náš milovaný Prorok opustil jeskyni na hoře Thawr a osedlal Svého velblouda jménem Quswa. Podle záznamů vzal na Svého velblouda také Hadrata Abu Bakra. Amir ibn Fuhajra a Abdulláh ibn Urajqit, kteří tuto cestu dobře znali, jeli na druhých velbloudech.

Pán světů (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) opustil Svůj rodný domov, Mekku al-Mukarramu, nejvzácnější z měst, chválenou Alláhem ta’ala. Otočil Svého velblouda k Haramu aš-šarifu a se smutkem řekl, “Walláhi! Ty jsi nejpožehnanějším místem, které Alláh ta’ala stvořil, a nejmilovanější v očích mého Rabba! Neodešel bych odtud, kdybych nebyl vyhnán. Pro mě není žádný domov krásnější a milovanější, než tento. Kdyby mě odtud lidé nevyštvali, neodešel bych, a neusadil bych se nikde jinde.”

V tu chvíli sestoupil Hadrat Džabrail a zeptal se, “Ó, Rasúlulláh! Stýská se ti po tvém rodném domově?“ Náš Pán odpověděl, “Ano, stýská!“ Džabrail ‘alejhis-salam Ho utěšil recitací 85. ajatu al-karimatu, Súry al-Qasas, který podával dobré zprávy o tom, že se nakonec do Mekky vrátí.

Jejich cesta pokračovala pokojně. I když polyteisté hledali všude, nemohli je najít. Džanab al-Haqq Svého Habiba ochraňoval od jejich zlomyslnosti. Když dorazili na místo zvané Qudajd, náš Pán, Rasúlulláh, zastavil před stanem bystré a ctnostné ženy jménem Umma Ma’bad, která byla známá pro svoji velkorysost. Chtěli si nakoupit jídlo, datle a maso. Umma Ma’bad řekla, “Kdybych měla, připravila bych vám hostinu bez placení. Kvůli hladomoru a finančním obtížím nám nic nezbylo.“ Když se jí zeptali, “Máte mléko?“ odpověděla, “Nemáme, ovce již nedávají.“ Ukazuje na slabou ovci stojící vedle stanu, Sultán vesmíru (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) řekl, “Ó, Umma Ma’bad! Proč je ta ovce tady uvázaná?“ Odpověděla, “Ta ovce spadla za stádem, jakoby byla velmi nemocná a slabá. Jelikož nemá sílu, nemohla pokračovat.” Když se náš Prorok zeptal, “Má nějaké

“(Ó, Mekka al-Mukarramah!) Pro mě není žádný domov krásnější a milovanější, než tento. Kdyby mě odtud lidé nevyštvali, neodešel bych, a neusadil bych se nikde jinde.”
Hadís aš-šarif

mléko? Dáš mi svolení, abych tuto ovci podojil?” ona odpověděla, “Ať jsou moji rodiče pro tebe obětováni, nemá žádné mléko, ale nebudu ti bránit, abys ji podojil.” Náš Pán, Rasúlulláh, šel k ovci a vyslovil Alláhovo ta’ala jméno. Poté, co se pomodlil za požehnání, dotkl se vemene ovce Svou požehnanou rukou. V tu chvíli se vemeno naplnilo mlékem, které začalo vytékat. Okamžitě přinesli mísu, která se naplnila. Prvně nabídl mléko Ummě Ma’bad. Když se napila, podal ho Hadratu Abu Bakrovi a ostatním, a nechal je pít, až byli plní. Napil se až po ostatních. Znovu se dotknul vemene ovce a požádal, aby přinesli ze stanu největší mísu. Naplnil ji a poslal ji Ummě Ma’bad. Podle vyprávění, ta ovce žila ještě osmnáct let. Uživili se díky této ovci, díky požehnání Pána, Fakhra al-alam.

Poté, co odešli, manžel Ummy Ma’bad přišel domů a viděl mléko. Byl mile překvapen a zeptal se, “Kde se tady vzalo to mléko?“  Umma Ma’bad odpověděla, “Náš dům poctila Svou přítomností požehnaná osoba. To, co vidíš, je výsledkem Jeho laskavosti.“ Zeptal se, “Můžeš Ho popsat? Jak vypadá?“

Umma Ma’bad řekla, “Ten požehnaný člověk, kterého jsem viděla, byl velmi dobře stavěný a měl usměvavou tvář. V očích měl nádech červené a v Jeho hlase zněla zdvořilost. Jeho požehnané řasy byly dlouhé. Bílá část v Jeho očích byla velmi bílá, a černá část byla velmi černá. Jeho oči byly od narození zvýrazněny kohlem. Vlasy měl černé a vousy měl husté. Když nemluvil, vyzařovala z Něho důstojnost a velebnost. Usmíval se, když hovořil, a Jeho slova proudila z Jeho úst sladce, jako provázek z perel. Z dálky vypadal velmi majestátně, a když se přiblížil, působil velmi laskavě a přitažlivě. Lidé, kteří Ho doprovázeli, se z celého srdce i duše snažili vyplnit Jeho přání,” a pokračovala v popisování mnoha dalších vlastností. Užasle těmto slovům naslouchal, a řekl, “Přísahám, že to je osoba, kterou Kurajšové hledají. Kdybych Ho potkal, čestně bych Mu sloužil a neopustil bych Ho.“ Manžel Ummy Ma’bad šel ve stopách našeho Pána, Rasúlulláha, zastihl Ho v údolí Rim, a stal se Muslimem. Byl poctěn tím, že se stal Ašabem. Umma Ma’bad se stala Muslimkou také.7