MEDINA AL-MUNAWWARAH ÉRA
Medina éra, která trvala po dobu deseti let, začala Hegirou našeho
“Nechte mého velblouda projít! Byl mu dán příkaz, kde si má pokleknout.“ Hadís aš-šarif
milovaného Proroka do Mediny v roce 622 (n.l.), 12. Rabi’ul-awwalu a třináctého roku bi’thatu.
Když náš Pán, Prorok (‘alejhis-salam), poctil dům Hadrata Khalida Ibn Zajda Abu Ajjuba al-Ansariho, vybral si, že bude bydlet v přízemí, a zabydlel se tam.1 A tedy, pocta hostit Pána vesmíru byla udělena této požehnané osobě.
Hadrat Khalid vyprávěl následovně: “Když Rasúlulláh poctil můj dům, vybral si, že bude bydlet v přízemí. My jsme žili nahoře a tato situace nás trápila. Jednoho dne jsem řekl, ‘Ó Rasúlulláh! Nechť jsou má matka i otec pro tebe obětováni! Trápí mě, že zatímco já žiju nahoře, ty zůstáváš dole. Nelíbí se mi to. Tíží mě to. Prosím, dovol nám, abychom šli dolů, a ty můžeš žít nahoře.’ Po tomto, řekl, ‘Ó, Abu Ajjube! Spodní patro domu je pro nás vhodnější a pohodlnější.‘ Považoval vhodnější žít dole, aby mohl vítat snadněji návštěvníky. My jsme tedy zůstali nahoře.
Jednoho dne se naše karafa s vodou rozbila. Ve strachu, že bude rozlitá voda kapat dolů na Rasúlulláha, a bude Mu to nepohodlné, okamžitě jsme já a moje žena začali vodu vytírat sametovou dekou, což byla jediná vhodná věc, kterou jsme měli.”
Abu Ajjub al-Ansari se velmi styděl za to, že zůstával nahoře. Nakonec se přestěhoval dolů a náš Pán, Prorok, se usadil nahoře. Hadrat Abu Ajjub vyprávěl: “Vždy jsme připravenou večeři posílali našemu Pánu, Rasúlulláhovi. Když nám poslal, co zbylo, já a moje žena Umma Ajjub jsme se snažili rozpoznat, z kterého místa Rasúlulláh jedl, a byli jsme poctěni, že jsme mohli z té části jíst. Jeden večer jsme připravili pokrm s cibulí nebo česnekem, ale Rasúlulláh nám ho poslal zpět. Když jsem viděl, že je jídlo nedotknuté, šel jsem za Ním s pláčem. Řekl jsem Mu, ‘Ó, Rasúlulláh! Ať jsou moji rodiče pro tebe obětováni! Poslal jsi večeři zpět, ale tvá požehnaná ruka se ho nedotkla. Umma Ajjub a já jsme vždy hledali místa, kterých jsi se dotknul, a byli jsme poctěni tím, že jsme z nich mohli jíst.’ Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) řekl, ‘Něco jsem v tom jídle cítil. Proto jsem ho nejedl. Jsem osoba, která rozmlouvá s andělem.’ Zeptal jsem se, ‘Je tento pokrm haram?’ On odpověděl, ‘Ne! Ale nechtěl jsem ho jíst kvůli té vůni.’ Když jsem řekl, ‘Nemám rád to, co ty nemáš rád!’ Řekl, ‘Vy to můžete jíst.’ Poté jsme ten pokrm snědli, a už jsme nikdy pro Rasúlulláha nepřipravili pokrm s touto zeleninou.
Jindy jsem zase připravil pokrm, který byl dostačující pro našeho Pána, Rasúlulláha, a Abu Bakra, a přinesl jsem jim ho. Rasúlulláh řekl, ‘Ó, Abu Ajjube! Pozvi třicet významných lidí mezi Ansari.‘ Zatímco jsem přemýšlel nad tím, jak málo máme jídla, a že si možná Rasúlulláh myslí, že máme víc, opět řekl, ‘Ó, Abu Ajjube! Pozvi třicet významných lidí mezi Ansari.‘ Měl jsem tisíce myšlenek, ale pozval jsem tedy třicet lidí z Ansarů; přišli a najedli se z toho jídla, a byli plní. Uvědomili si, že to byl zázrak, což upevnilo jejich víru, a opět učinili bi’at. Poté odešli.
Poté, co tito Ašabové al-guzin odešli, řekl, ‘Pozvi šedesát lidí.‘ Jelikož jsem viděl, že z pokrmu, vskutku zázrakem, neubylo, s velkou radostí jsem k Rasúlulláhovi pozval dalších šedesát lidí. Přišli a najedli se z toho pokrmu. S uznáním Rasúlulláhova zázraku se rozešli.
Poté řekl, ‘Pozvi devadesát lidí z Ansarů.‘ Pozval jsem je a oni přišli. Podle Rasúlulláhova příkazu si ke stolu sedli vždy po deseti a najedli se. Všichni viděli ten úžasný zázrak a odešli. A tedy, sto osmdesát lidí se najedlo. Jídlo zůstalo stejné, jak jsem ho přinesl, jakoby se ho nikdo nedotknul.”2
Bratrství Ansarů a Muhadžirů
Náš Pán, Prorok, ustanovil Muhadžiry, kteří emigrovali, a Ansari, kteří je ubytovali ve svých domech, sobě bratry pro upevnění loajality v Medině al-Munawwaře. Když Hadrat Ali zůstal jako poslední, myslel si, že se na něho zapomnělo a zeptal se, “Ó, Rasúlulláhu! Zapomněl jsi na mě?“ Poté, Pán světů řekl, “Ty jsi mým bratrem na tomto světě, i v áchiře.“ Toto bratrství bylo zakládáno na materiální i morální pomoci. A tak, smutek z toho, že jsou daleko od svého domova a příbuzných byl trochu odlehčen. Ve skutečnosti, Muslimové z Mediny přivítali své bratry Muhadžiry, kteří opustili své domovy, aby mohli žít podle a šířit Alláhovo ta’ala náboženství, s otevřenou náručí, pozvali je do svých domovů a srdečně se snažili jim pomáhat v jakékoliv situaci. S tímto bratrstvím se navzájem přijali ještě upřímněji. Náš Pán, Rasúlulláh, učinil každého Muhadžira bratrem s Ansarem, který měl podobnou povahu. Toto bratrství bylo na takové úrovni, že se mohli dokonce dělit o majetek, který zdědili po svých otcích.3
Každý Mediňan rozdělil své pole, vinice, zahrady, dům a majetky, zkrátka vše, co měli, na dva díly, a s radostí se rozdělil se svým bratrem Muhadžirem. Hadrat Abdurrahmán ibn Awf, z Muhadžirů, vyprávěl následovně: “Když jsme emigrovali do Mediny al-Munawwarah, náš Pán, Rasúlulláh, učinil mě a Sa’da Ibn Rabiho bratry. Poté mi můj bratr Sa’d řekl, ‘Ó, můj bratře Abdurrahmáne! Co se týče majetku, jsem nejbohatší mezi Muslimy z Mediny. Rozdělil jsem své jmění na dvě části, polovina je tvoje.’ Poté jsem řekl, ‘Nechť Alláh ta’ala tvému jmění požehná a učiní ho pro tebe užitečným. Já majetek nepotřebuji. Pouze mě zaveď na trhy, kde nakupuješ, to mi stačí.’ “Taková oběť byla možná pouze při Islámském bratrství. Od času Adama ‘alejhis-salam již proběhlo mnoho migrací. Nicméně, nikdy neproběhla tak významná a úctyhodná migrace, s takovou láskyplnou jednotou, a tak upřímným přijetím mezi místními a cizinci. Vskutku, Alláh ta’ala uvedl, v maalu, “Zajisté, Mu’minové (Muslimští věřící) jsou si bratry.“4 Tímto Alláh ta’ala naznačil, že opravdové lásky a upřímnosti může být dosáhnuto pouze opravdovou vírou a přesvědčením, a ne hmotnými zájmy. Této úrovně Ašabů al-kiram bylo dosaženo poté, co se zúčastnili prvního sohbatu (byli v Jeho přítomnosti, a naslouchali Jeho krásným slovům) s naším Pánem, Rasúlulláhem. Fajz (paprsky vědomosti) a požehnání pramenily jako moře z požehnaného srdce našeho milovaného Proroka, a vtékaly do srdcí Ašabů al-kiram. Výsledkem toho bylo, že se navzájem milovali s neobyčejnou oddaností, a dávali přednost svým bratrům před sebou.
V tomto novém centru Islámu si Ansarové a Muhadžirové slíbili soudržnost, a že společně budou snášet všemožné oběti pro posílení Islámského náboženství, a nakonec, pro dosažení stupně mučedníků. Za tímto účelem se shromáždili okolo Rasúlulláha, kdy byl nastaven řád pro šťastný život následováním principů Islámu. Touto migrací Islám učinil první krok k tomu, aby byl vytvořen “Stát.“ Zářící Medina se stala kolébkou a centrem Islámského náboženství.
V Medině žili, kromě Ašabů al-kiram, také křesťané, židé a idoly uctívající polyteisté. Židé byli rozděleni do následujících kmenů: Bani Nadir, Bani Qurajza a Bani Kajnuka. Tito byli k Islámu silně nepřátelští, a zejména také k našemu milovanému Proroku.
Mezitím, Mekkánští polyteisté považovali našeho Pána, Proroka, který bratrsky sjednocoval Své Ašaby v Medině, za obrovskou hrozbu. Pokud by tuto situaci brzo nevyřešili, Muslimové by mohli zesílit, napadnout Mekku a získat zpět své pozemky a domovy... Muslimům do Mediny byly zasílány, Mekkánskými polyteisty tohoto názoru, výhružné dopisy. V jednom z takových dopisů se psalo, “Vskutku, žádný z arabských kmenů, s kterým jsme v nepřátelství, nás nerozhořčil tak, jako vy. Neboť, zatímco jste nám měli vydat člověka z našeho lidu, vy jste Ho přijali a ochránili. Učinili jste velikou chybu. Žádáme vás, aby jste mezi námi nestáli, a přenechali Ho nám. Pokud napraví Své jednání, budeme velmi rádi. Pokud ne, bude na nás, abychom Ho napravili!”
Na tento dopis nádherně odepsal Hadrat Káb ibn Malik, v němž našeho Proroka vychvaloval.
Stejným způsobem psali mekkánští polyteisté dopisy polyteistům z Mediny. Vyhrožovali jim slovy, “Pokud našeho muže nevyženete z Mediny, a nebo Ho nezabijete, půjdeme proti vám, zabijeme vás, a vaše ženy si vezmeme k našim službám!“
Poté se polyteisté z Mediny shromáždili kolem munáfika (pokrytec a nevěřící, který předstírá býti Muslimem), Abdulláha Ibn Ubajje, a rozhodli se,
“Ó, Ali! Ty jsi mým bratrem na tomto světě, i v áchiře.“ Hadís aš-šarif
že našemu Pánu, Rasúlulláhovi, ublíží ve chvíli, kdy se naskytne příležitost.
Když se Muslimové o této situaci dozvěděli, dělali všechno možné, aby našeho milovaného Proroka ochránili a nespouštěli Ho z očí. Nemohli vycházet v noci, a ani spát ve svých domovech.
Ubajj ibn Káb vyprávěl, “Když náš Pán, Rasúlulláh, spolu se Svými Ašaby poctil Medinu al-Munawwaru, Muslimové se stali terčem nenávisti polyteistů z arabských kmenů. Vyzbrojení Ašabové drželi stráž až do rána.”
Ašabové al-kiram byli sjednocení a v nebezpečných situacích spěchali svým Muslimským bratrům na pomoc, se všemi svými prostředky. Náš milovaný Prorok byl jejich velitelem. Náš Pán, Rasúlulláh, byl v čele Svých Ašabů ve Své odvaze, tak jako byl i ve všech jiných dobrých vlastnostech. Nezáleželo na tom, jak pozdě v noci bylo, pokud byl slyšet pláč, náš Prorok vyjel jako blesk na Svém koni a dorazil tam dříve, než kdokoliv jiný. Ujistil Své Ašaby, že není čeho se bát a uklidnil je.
Tehdejší výhled na Medinu
Masdžid an-Nabi – Medina al-Munawwarah
Je opět tu, měsíc,
Kdy Sultán dvou světů se narodil.
Je opět tu, měsíc,
Kdy fontána znalostí srdce, byla zrozena.
Ti, kteří doufají v přímluvu, měli by se usmívat,
Ti, kteří Ho milují, měli by se radovat,
Přišel opět, ten měsíc,
Kdy se narodilo stvoření nejkrásnější.
Přišel opět, ten měsíc,
Kdy úplněk temnoty, ranní slunce,
Růže v Hudově zahradě,
Haqqův Habib, Mustafa, se narodil.
Kde je, ten věrný milovník,
Jeho duše, nechť najde útěchy,
Přišel opět, ten měsíc,
Kdy pokladnice skryté pravdy, se zrodila.
Ó, Hudaji, kdokoliv Ho miluje,
Dosáhl svého poslání,
Přišel opět, ten měsíc,
Kdy pocta světu, nejlepší z lidu, se narodil.
Pozemek, na kterém si Quswa, velbloud našeho Pána, Rasúlulláha (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), poklekl, v době, kdy náš Prorok emigroval do Mediny al-Munawwary.
Náš milovaný Prorok tento pozemek odkoupil a nechal na něm postavit masdžid.
Zemřel ve Svém domě, který byl přistavěný k tomuto masdžidu, a Jeho požehnaný hrob leží uvnitř v pokoji. Později, Hadrat Abu Bakr a Hadrat ‘Umar (radijalláhu ‘anhuma) tam byli také pohřbeni. Uvádí se, že Isa ‘alejhis-salam bude pohřben vedle nich, kde je jedno místo.