Můj milovaný Prorok
Číst onlineObsah

GHAZA UHUD

Třetí rok od Hegiry, v měsíci Šawwal ... Mekkánští polyteisté se nepoučili z prohry v Ghaze u Badru, nemohli zapomenout na to, jak bolestná byla. Kurajši v této válce ztratili mnoho významných osob. Navíc, zuřili nad skutečností, že obchodní cesta do Damašku byla pod kontrolou Muslimů.

Obchodní karavan, pod velením Abu Sufjana, se vrátil do Mekky se stoprocentním ziskem. Jelikož většina z těch, kteří do něho investovali, zemřela v Ghaze u Badru, zisk z karavanu byl uschován v budově, zvané Dar an-Nadwa, ve které se polyteisté shromažďovali a činili rozhodnutí.

Safwan ibn Umajja, Ikrima ibn Abi Džahl, Abdulláh ibn Rabia a další, kteří ztratili v bitvě u Badru své otce, bratry, muže a syny, předstoupili před Abu Sufjana a řekli, “Muslimové zabili naše vůdce. Zničili nás. Nyní je čas se jim pomstít. Nech nás, abychom připravili armádu, ze zisku z karavanu. Nech nás, abychom napadli Medinu, nech nás se pomstít.“

Neboť zatvrzelí nevěřící, jakými byli Abu Džahl, ‘Utba a Šejba, byli již zabiti, Abu Sufjan, který ještě nebyl Muslimem, se stal vůdcem polyteistů. Sto tisíc zlatých mincí bylo přivezeno z obchodu v Damašku. Polovina z toho byl kapitál a polovina byl zisk. Kapitál byl okamžitě navrácen majitelům a zisk byl rozdělen na dva díly; polovina byla použita pro nakoupení zbraní, a druhá polovina pro vojáky. Navíc byli také zaplaceni básníci a řečníci. Řečníci a básníci recitovali básně a elegie, aby rozburcovali lid a povzbudili je do války. Ženy se přidaly hraním na tamburíny. Polyteisté, jejichž cílem bylo vyhnat Muslimy z Mediny, zabít našeho milovaného Proroka a zničit Islám, navštívili také sousedící kmeny, kde nabrali vojáky.

Nakonec byla v Mekce připravena velká armáda o 3 000 mužích. 700 z nich bylo v brnění, jezdců bylo 200, a měli 3 000 velbloudů. Tato obrovská armáda, ke které se přidali také muzikanti a ženy, byla pod vedením Abu Sufjana. Jeho žena, Hind, byla v čele žen, a zacházela do extrému v podněcování polyteistů do války. Neboť v Ghaze u Badru ztratila svého otce a dva bratry. Nemohla se vzpamatovat z té bolesti a snažila se umlčet ty, kteří byli proti účasti žen ve válce, říkala, “Vzpomeňte si na bitvu u Badru! Uprchli jste z Badru, abyste mohli jít ke svým ženám a dětem! Odteď, ti, kteří budou chtít utéct, narazí na nás!“ Takto provokovala Kurajše k válce, do posledních sil.1

Džubajr ibn Mut’im, jeden z polyteistů, měl otroka jménem Wahši, který byl velmi zručný v házení oštěpem. Byl ostrým střelcem, který zasáhl svůj cíl na každý hod. Hind a Džubajra spalovala zuřivá touha po pomstě proti Hadratu Hamzovi, neboť u Badru zabil Hindina otce ‘Utbu a Džubajrova strýce Tuajmu. Džubajr řekl svému otroku Wahšimu, “Pokud zabiješ Hamzu, osvobodím tě.” A Hind Wahšimu řekla, “Pokud ho zabiješ, dám ti mnoho zlatých mincí a šperků.“2

Když byli Kurajši hotovi s přípravami, rozvinuli své vlajky. Jednu dali Talhovi ibn Abimu Talhovi, jednu někomu z Ahabišů, a jednu Sufjanovi, synovi Uwajfi. 

Hadrat Abbas poslal okamžitě dopis do Mediny, po člověku, kterému věřil. V dopise bylo uvedeno, že polyteisté sestavili armádu o 3000 mužích, z toho 700 v brnění a 200 jezdců, a že měli 3 000 velbloudů, nespočet zbraní, že se chystají vyrazit, a aby se proti nim připravili.

Poté, náš Pán, Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), dal některým ze Svých přátel za úkol, aby kontrolovali situaci. Tito sahabijové se vydali do Mekky. Po cestě zaslechli, že armáda polyteistů se blíží, a začali pátrat. Když po krátké době ukončili pátrání, vrátili se do Mediny. To, co viděli, a informace, které získali, se shodovaly s informacemi v dopise.

Pán světů okamžitě začal s přípravami. Navíc učinil opatření, aby zamezil náhlému napadnutí ze strany nepřítele, rozestavil stráže okolo Mediny. Ašabové al-kiram byli s přípravami hotovi během krátké doby. Poté, co se rozloučili se svými domovy, shromáždili se okolo našeho Pána, Sultána al-anbije.

Byl páteční den, náš Pán, Prorok, vedl páteční salat pro Své Ašaby. Ve Své khutbě, zdůrazňoval důležitost džihadu, což je šíření Alláhova ta’ala náboženství a boj na Alláhově ta’ala cestě. Předal dobré zprávy o tom, že ti, kteří takto zemřeli, se stali mučedníky a vstoupili do Džanny. Informoval o tom, že Alláh ta’ala pomůže těm, kteří vytrvají před nepřítelem, a přetrpí obtížnosti. 

Náš Pán, Rasúl al-akram, řekl Svým Ašabům al-kiram, že by s nimi chtěl prodiskutovat, kde by se měl boj odehrát, a že v tu noc se Mu zdál sen. Řekl, “Ve snu jsem se viděl v robustním brnění. Viděl jsem, že hrana mého meče Zulfikar byla ohnuta, poraženou krávu, a poté byl přiveden beran.” Když se Ašabové al-kiram zeptali, ” Ó, Rasúlulláh! Jak jsi tento sen vyložil?” On odpověděl, “To, že jsem měl na sobě robustní brnění, je znakem Mediny, že zůstaneme v Medině. Dále... Vidění prohlubně na hraně Svého meče značí, že zakusím ztrátu. Poražená kráva znamená, že někteří z Mých Ašabů se stanou mučedníky. A beran, který byl přiveden, ten je znakem vojenské jednotky, kterou inša-Alláh, Džanab al-Haqq zničí.”

Podle jiného vyprávění, řekl, “V Mém snu jsem Svůj meč zasekl do země, a jeho hrana se zlomila. Toto značí, že někteří z Mých Ašabů se stanou mučedníky v den bitvy u Uhudu. Opět jsem svůj meč zasekl do země, tentokrát se vrátil do původního stavu. Toto značí, že podmanění přijde od Alláha ta’ala, a že věřící budou sjednoceni.“

Záležitosti, které Mu nebyly zjeveny pomocí wahy, Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) konzultoval se Svými Ašaby, a podle toho jednal. O tom, kde by měli konfrontovat nepřítele, někteří z Ašabů řekli, “Zůstaňme v Medině a veďme obrannou válku.“ Náš Pán, Prorok, byl stejného názoru. Významní z Ašabů, jako byli Hadrat Abu Bakr, Hadrat ‘Umar a Sa’d ibn Mu’az (radijalláhu ‘anhum), byli také stejného názoru jako náš Pán, Prorok.

Nicméně, když hrdinští a mladí sahabijové, kteří neměli možnost se účastnit Ghazy u Badru, slyšeli od našeho Pána, Proroka o adžiru a thawabech3 sahabijců, kteří se účastnili Ghazy u Badru, a o vysokém postavení, kterého dosáhli ti, kteří se u Badru stali mučedníky, byli nesmírně zarmouceni tím, že se té války nezúčastnili.

Z tohoto důvodu, chtěli nepřítele konfrontovat mimo Medinu, a chtěli, aby se uskutečnil boj zblízka. Hadrat Hamza, Nu’man ibn Malik a Sa’d ibn Ubada, kteří se Ghazy u Badru zúčastnili, byli také tohoto názoru. Hadrat Hajsama si vyžádal svolení ke slovu, a řekl:

“Ó, Rasúlulláh! Kurajští polyteisté nabrali vojáky z různých arabských kmenů. Nasedli na své velbloudy a koně a vstoupili do naší země. Budou obléhat naše domy a pevnosti, a poté se vrátí zpět. Budou o nás říkat různé věci. Toto zvýší jejich sebevědomí, a budou organizovat další nájezdy. Pokud je nebudeme konfrontovat nyní, další arabské kmeny

“Nemluvte proti Mým Ašabům! I kdybyste dali sadaqa velké jako hora Uhud, nezískáte množství thawabů, které oni získali, za sadaqu hrstky ječmene!“
Hadís aš-šarif

na nás upřou zrak. Doufám, že nám Alláh ta’ala udělí vítězství nad polyteisty.

Pokud se stane opak, budeme mučedníky; U Badru jsem o to byl ochuzen. Avšak já jsem po tom velmi toužil. Když můj syn zaslechl, že se chci zúčastnit bitvy u Badru, losoval se mnou. Měl větší štěstí; získal poctu mučedníka.

Ó, Rasúlulláh! Tak velmi toužím po tom stát se mučedníkem. Tuto noc jsem měl sen o svém synovi, měl se krásně. Toulal se mezi zahradami a řekami Džanny, a říkal mi, ‘Přidej se k Ašabům Džanny! Dosáhl jsem pravdy, slibované Alláhem ta’ala!’

Ó, Rasúlulláh! Walláhi, ráno jsem si začal přát, abych se stal společníkem svého syna v Džanně. Také jsem zestárl. Nemám jiného přání, než se setkat se svým Rabbem.”

Začal prosit, “Nechť je můj život pro tebe obětován, Ó, Rasúlulláh! Modli se k Alláhovi ta’ala, abych se stal mučedníkem, a dosáhl tím pocty, a stal se společníkem svého syna v Džanně!“

Když viděl, že většina byla tohoto názoru, náš milovaný Prorok se rozhodl, že bude nepřítel konfrontován mimo Medinu. Poté řekl, “(Ó, moji Ašabové!) Pokud budete vytrvalí a trpěliví, Džanab al-Haqq vám opět poskytne Svou pomoc. Naší povinností je vytrvalost a úsilí.“

Sultán vesmíru vedl odpolední salat, a poté šel do Svého blaženého a požehnaného domu. Po Něm, se svolením vešli Hadrat Abu Bakr a Hadrat ‘Umar. Pomohli našemu Pánu, Rasúlovi al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), s nasazením turbanu a brnění. Náš Pán si připásal Svůj meč a Svůj štít si dal na záda.

Mezitím se Ašabové al-kiram shromáždili venku a čekali na našeho Pána, Proroka. Ti, kteří chtěli zůstat v Medině, a vést obrannou válku, řekli ostatním, “Rasúlulláh nechtěl vyjet mimo Medinu. Svolil k tomu kvůli vám. Nicméně, Rasúlulláh přijímá příkazy od Alláha ta’ala. Nechte tuto záležitost na Něm. Jednejte, jak vám přikázal.” Jiní litovali svých slov a vzdali se svého názoru, řekli, “Neoponujme Rasúlulláhovi.“ Když náš milovaný Prorok vyšel ze Svého blaženého domu, omluvili se slovy, “Nechť jsou naše životy pro tebe obětovány, Ó, Rasúlulláh! Jednej, jak si přeješ. Pokud chceš zůstat v Medině, zůstaneme. Hledáme útočiště u Džanaba al-Haqqa, abychom neoponovali tvému nařízení.“

Náš Pán, Habib al-akram, odpověděl, “Prorok nesejme Své brnění bez boje. Do doby, než Džanab al-Alláh vynese rozsudek mezi Ním a Jeho nepřítelem. Mou radou vám je, že pokud učiníte, co jsem vám přikázal, a budete trpěliví a vytrvalí, za recitace Alláhova ta’ala jména, Alláh ta’ala vám pomůže.“

Mezitím, Hadrat Amr ibn Džamuh říkal doma svým synům, “Moji synové! Vezměte mne do této ghazy,“ ale jeho synové se snažili svého otce přesvědčit slovy, “Otče! Jelikož máš zraněnou nohu, jsi Alláhem ta’ala omluven. Rasúlulláh to považuje za omluvu. Nemáš povinnost jít do džihádu. Jdeme místo tebe!“ Nicméně, Hadrat Amr řekl, “Hanba synům, jako jste vy! Zabránili jste mi od zasloužení Džanny již v Ghaze u Badru, když jste říkali to stejné. Chcete mě o to opět připravit?” Poté předstoupil před našeho milovaného Proroka a řekl, “Nechť je můj život pro tebe obětován, Ó Rasúlulláh! Moji synové mě chtějí připravit o tuto válku, snaží se mě omluvit. Přísahám při Alláhovi ta’ala, že chci mít tu čest a jít s tebou do této války, a vstoupit do Džanny. Ó, Rasúlulláh! Nepovažuješ za vhodné, abych bojoval na straně Alláha, a abych se stal mučedníkem, a mohl vejít do Džanny s těmito svými chromými nohami?” Náš Pán odpověděl, “Ano, považuji to za vhodné.” Hadrat Amr ibn Džamuh, který se velmi radoval, se připravil a přidal se k armádě.4

Abdulláh ibn Umm Maktum byl ponechán v Medině, aby vedl salat.5 Sultán Rasúlů připravil tři prapory. Jeden prapor dal Khabbabu ibn Munzirovi, jeden Usajdu ibn Khudajrovi, a poslední dal Mus’abu ibn Umajrovi. V armádě, která se skládala zhruba z tisíce mužů, byli dva jezdci a sto obrněných mužů.6

V páteční odpoledne se náš milovaný Prorok vydal do Uhudu, se Sa’dem ibn Ubadou a Sa’dem ibnem Mu’azem, kteří měli brnění a byli v čele armády, s Muhadžiry po pravé a Ansary po levé straně, s voláním “Alláhu akbar!“, jakoby oslavovali.

Po cestě se střetli s vojenskou jednotkou, o šesti stech mužích, sestávající

“Prorok nesejme Své brnění bez boje. Do doby, než Džanab al-Alláh vynese rozsudek mezi Ním a Jeho nepřítelem.“ Hadís aš-šarif

se z Židů. Byli to spojenci vůdce munafiků, Abdulláha ibn Ubajje Ibn Salúla, a chtěli se přidat k Islámské armádě. Náš Pán, Prorok, se zeptal, “Stali se Muslimy?“ Odpověď zněla, “Ne. Ó, Rasúlulláh.” Náš Pán řekl, “Jděte, a řekněte jim, ať se otočí zpět. Neboť my nechceme pomoc nevěřících, proti polyteistům.”

Náš Pán, Nabi al-muhtaram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), přišel na místo zvané Šajkhajn, mezi Medinou a Uhudem. Tam se zastavili, aby přenocovali. Slunce ještě nezapadlo. V armádě byli také mladiství sahabijové, kteří chtěli bojovat proti nepříteli, a dosáhnout stupně mučedníka. Když náš milovaný Prorok kontroloval armádu, viděl, že je mezi nimi asi sedmnáct dětí. Mezi nimi, Rafi’ ibn Hadidž se snažil působit větším tak, že si stoupal na špičky. Po slovech Hadrata Zuhajry, “Ó, Rasúlulláh! Rafi’ je zkušeným lučištníkem,” si ho ponechali. Když to viděl, Samura ibn Džundup řekl, “Já mohu Rafi’ho porazit v zápase, tedy, já se chci také ghazy zúčastnit.“ Náš Pán, Prorok, se usmál, a nechal je zápasit mezi sebou. Když Hadrat Samura Rafi’ho v zápase porazil, byl vzat mezi mudžahidy. Ostatní děti byly poslány zpět do Mediny, aby ochraňovaly svůj lid tam.7

Azány, večerních a nočních salatů, byly recitovány Bilalem al-Habašim, jeho dojemným hlasem. Poté, co náš milovaný Prorok vedl salat, pověřil Muhammada Ibn Maslamu s padesáti vojáky, aby do rána drželi stráž. Ašabové al-kiram odpočívali. V tu noc, pocta střežit Rasúlulláha připadla Hadratu Zakwanovi.

Mezitím se nepřátelská armáda dozvěděla o tom, že Islámská armáda odpočívá v Šajkhajnu, a pověřila jednotku jezdců pod vedením Ikrimy hlídkováním. I když Ikrima, který ještě nebyl Muslimem, pronásledoval Islámskou armádu až k místu nazývanému Harra, ustoupil, neboť se obával hlídek mudžahidů. Po úsvitu, Pán světů vzbudil Své Ašaby. Dostali se k hoře Uhud. Zde se dvě armády viděly. Bilal al-Habaši zarecitoval azán ranního salatu, svým sladkým hlasem, který se dotýkal duší. Mudžahidové, ozbrojeni, vykonali salat za naším milovaným Prorokem (jako džama’at, shromáždění), a učinili své dua (prosby, modlitby). Sultán vesmíru si vzal druhé brnění, a Svou helmu si nasadil na Svoji požehnanou hlavu.

Mezitím, Abdulláh ibn Ubajja, vůdce munafiků, řekl, “Jsme zde, abychom se nechali zabít? Proč jsme si to neuvědomili již od začátku,“ a opustil Islámskou armádu, spolu s okolo 300 munafiky, a vrátili se do Mediny.

Počet těch, kteří věřili celým svým srdcem, riskovali své životy, ani trochu neváhali, a toužili po dosáhnutí stupně mučedníka, byl okolo sedmi set. Všichni z nich slíbili, že budou našeho milovaného Proroka ochraňovat, až do poslední kapky své krve.

Pán Proroků (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) mudžahidy rozestavil. Nechal armádu zaujmout pozice tak, aby jejich záda směřovala k hoře Uhud, a čelem stáli směrem k Medině. Pověřil Ukašu Ibn Mihsana vůdcem pravého boku, a Abu Salamu ibn Abdulasada vůdcem levého boku. Sa’d ibn Abi Waqqas a Abu Ubajda ibn Džarrah byli v čele, jako přední lukostřelci. Zubajr ibn Awwam velil mužům v brnění, a Hadrat Hamza velil neobrněným mužům vpředu. Mikdad ibn Amr byl pověřen velením vzadu.

Pouze pro Alláha, je miloval nebo nenáviděl,
Nikdy se nestal přítelem nebo nepřítelem, jen kvůli sobě, ta fontána štědrosti.
Nikdy se nesmál hlasitě, ani na nic nepřísahal,
Měl krásná slova, a usměvavou tvář, ta fontána štědrosti.
Byl ozdoben laskavostí, jemností, a skromností,
Neodpíral potřebným, ta fontána štědrosti.

Po levé straně Islámské armády se nacházel kopec Ajnan. Na tomto kopci ležela úzká cesta. Náš Pán, Rasúl al-akram, poslal na tuto cestu padesát lučištníků, pod vedením Abdulláha Ibn Džubajra. Lučištníci na této cestě zaujali své pozice. Náš milovaný Prorok šel k nim a dal jim tento jasný rozkaz, “Chraňte nás zezadu. Zůstaňte na svých pozicích, a nikdy je neopouštějte. I kdybyste viděli, že jsme porazili nepřítele, neopouštějte své pozice, dokud vás neinformujeme, dokud k vám nepošleme muže. I kdybyste viděli, že nás nepřítel zabije, nebo zabil, nechoďte nám na

“I kdybyste viděli, jak ptáci trhají naše těla, nikdy neopouštějte své pozice, dokud k vám nepošlu muže. I kdybyste viděli, jak drtíme nevěřící a zadupáváme je, nikdy neopouštějte své pozice, dokud vám nevydám příkaz!”
Hadís aš-šarif

pomoc. Nesnažte se nás před nimi chránit. Střílejte své šípy na nepřátelské jezdectvo, kdykoliv se k vám budou snažit přiblížit. Neboť jezdectvo se takto nebude moci posunout vpřed. Ó, můj Alláhu! Ty jsi mým svědkem, že jsem jim to sdělil!”

Opakujíce tato nařízení, několikrát, náš milovaný Prorok řekl, “I kdybyste viděli, jak ptáci trhají naše těla, nikdy neopouštějte své pozice, dokud k vám nepošlu muže.8 I kdybyste viděli, jak drtíme nevěřící a zadupáváme je, nikdy neopouštějte své pozice, dokud vám nevydám příkaz!” Poté odešel a chopil se velení armády.

Prapor dal Mus’abu Ibn Umajrovi. Hadrat Mus’ab, držíce prapor, zaujal pozici před naším Pánem, Prorokem.9 Mezitím, Hadrat Hanzala, který byl čerstvě ženatý, přijel rychle z Mediny do Uhudu, a přidal se k mudžahidům.

Armáda polyteistů, která přijela do Uhudu o tři dny dříve, byla pod velením Abu Sufjana. Zaujali své pozice s Medinou za zády. Khalid ibn Walid velel jezdectvu po pravém boku, a Ikrima velel jezdectvu po levém boku. Je také zaznamenáno, že jezdecké jednotky měl na starosti Safwan ibn Umajja. Prapor polyteistů nesl Talha ibn Abi Talha.

Síly těchto dvou armád byly velmi nevyrovnané. Kurajšská armáda měla čtyřikrát větší počet vojáků, zbraní a výzbroje, oproti Islámské armádě.

V Kurajšské armádě převládal neustálý křik a nepokoj; ženy, poháněny touhou po pomstě, hrály na tamburíny a bubny, zpívaly písně pro povzbuzení vojáků do boje, a žádaly o pomoc idoly, které uctívaly. 

Co se týče strany mudžahidů, pronášeli dua a takbiry, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!” Žádali Alláha ta’ala, aby Islámské náboženství bylo ochráněno a rozšířeno. 

Náš milovaný Prorok povzbuzoval Své hrdinské Ašaby k džihádu, a k boji na cestě Džanaba al-Haqqa, popisoval odměnu, která je za to čeká, říkal, “Ó, mý Ašabové! Pro ty, kteří jsou méně početní, je obtížné bojovat proti nepříteli. Avšak pokud prokážou vytrvalost a snahu, Alláh ta’ala je podpoří. Neboť Alláh ta’ala je s těmi, kteří se Jím řídí... Žádejte o odměnu, kterou vám Alláh ta’ala přislíbil...” V ajatu al-karimatu se uvádí, o Ghaze u Uhudu, v maalu, “(Ó, Mu’minové!) Řiďte se Alláhem ta’ala a Jeho Rasúlem (co nařídili), aby vám bylo projeveno milosrdenství. Spěchejte (jako byste závodili mezi sebou) k žádosti o odpuštění od svého Rabba, a o Džannu, která je ohromná jako nebesa a země, připravena pro ty, kteří se Alláha ta’ala obávají. (Ti, kteří jsou zbožní) rozdávají svůj majetek na cestě Alláhově, ať jsou již v blahobytu nebo chudobě. Oni potlačují svůj hněv a druhým odpouští. Alláh ta’ala miluje ty, kteří činí dobré.”10

“A jejich odměnou je odpuštění od jejich Rabba, a Džanna s řekami tekoucími pod jejich stromy. Tam budou navždy. Jak překrásná je odměna těch, kteří tak činí, kteří se řídí Alláhem ta’ala a Jeho Rasúlem!“11

Se svými srdci, které byly naplněny vírou, a s jiskřivým pohledem plným odvahy, Ašabové al-kiram, kteří byli spalováni touhou po dosáhnutí statusu mučedníků, se nemohli udržet; netrpělivě čekali na příkaz k napadení nepřítele. Tak jako v Ghaze u Badru, Hadrat Ali si nasadil bílý turban, Zubajr ibn Awwam žlutý, a Abu Dudžana červený. Hadrat Hamza měl svůj turban, zdobený pštrosím peřím.

Dvě armády se k sobě přiblížily. Nyní, vzrušení bylo na vrcholu. Za krátkou chvíli začala bitva mezi Islámskými mudžahidy, kteří se pro rozšíření Alláhova ta’ala náboženství nezdráhali bojovat proti svým nejbližším příbuzným, a nepřátelům Islámu, kteří si stáli za svou nesprávnou cestou. 

Když se k sobě přiblížili, z každé strany vystřelily šípy, obrněný polyteista vystoupil z nepřátelských řad se svým velbloudem, a požadoval někoho z mudžahidů na zápas. Neboť si myslel, že se ho všichni obávají, zopakoval svou žádost třikrát. Poté, vysoký, hrdinský mudžahid, se žlutým turbanem, vyšel na bitevní pole. Byl to Zubajr ibn Awwam (radijalláhu ‘anh), syn tety našeho Pána, Proroka. Z Islámské armády byly slyšet výkřiky, “Alláhu akbar!”, a modlili se za Hadrat Zubajrovo vítězství. Hned jak se Zubajr ibn Awwam přiblížil, bylo vidět, jak polyteista naskočil na svého velblouda. Na velbloudu začal smrtící boj. V tu chvíli bylo slyšet, jak náš milovaný Prorok říká, “Dostaň ho k zemi!“ Ve chvíli, kdy Hadrat Zubajr dostal tento příkaz, srazil protivníka k zemi. Seskočil za ním a zasáhl svým mečem jeho krk. Hlava polyteisty byla sťata i s helmou, a byla oddělena od jeho obrněného těla. Náš Pán se za Zubajra pomodlil.

Poté, Talha ibn Abi Talha, nosič praporu polyteistů, vyskočil na bitevní pole. Křičel, “Je mezi vámi někdo, kdo se mi postaví?“ Hadrat Ali, Alláhův ta’ala lev, vystoupil a postavil se mu. Jedním švihem rozsekl polyteistickému vlajkonosiči, který byl pokryt brněním, hlavu, až dolů po bradu. Když to viděl náš milovaný Prorok, řekl takbir, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!” Ašabové al-kiram se k Němu přidali, a všude se ozývali zvuky takbiru.12

Následovně, Talhův bratr, ‘Uthman ibn Abi Talha, viděl, že prapor

“Ó, mí Ašabové! Pro ty, kteří jsou méně početní, je obtížné bojovat proti nepříteli. Avšak pokud prokážou vytrvalost a snahu, Alláh ta’ala je podpoří.“
Hadís aš-šarif

polyteistů padl k zemi, a běžel na bitevní pole. Zvedl prapor a vyžádal si bojovníka k boji. Postavil se mu Hadrat Hamza. Udeřil ‘Uthmana mečem do ramene tak prudce, a se slovy, “Ja Alláh!“, že rameno polyteisty u  ruky, která držela prapor, bylo odseknuto. Padl k zemi a zemřel.13

Tentokrát, Abu Sa’d ibn Abi Talha, který uviděl, že prapor spadl na zem, kráčel na bitevní pole. On byl také, od hlavy až k patě, celý v brnění. Zvedl ze země prapor nevěřících, otočil se k Islámské armádě a začal křičet, “Já jsem otcem Qusama. Kdo se mi postaví?” Náš Pán, Prorok, vyslal opět Hadrata Aliho. Poté, co Hadrat Ali tohoto polyteistu zabil, a nechal spadnout jejich prapor k zemi, se postavil do řad mudžahidů.

Poté ještě mnoho polyteistů vystoupilo, zvedli prapor a žádali, aby se jim postavili bojovníci z řad mudžahidů. Nicméně, se svolením Alláhovým ta’ala nad nimi odvážní sahabijové vždy zvítězili. Se smrtí každého vlajkonosiče, zvuk takbiru Islámských vojáků sílil, a na nepřátelskou armádu doléhal velký smutek a beznaděj. Dokonce polyteistické ženy, jejichž křik byl tak hlasitý, urážely vlastní vojáky slovy, “Hanba vám!“ Zároveň se je snažily pohánět do boje slovy, “Na co čekáte?“

Kdo splní účel tohoto meče

V tomto vyhroceném okamžiku, náš milovaný Prorok ukázal meč, na němž bylo napsáno toto dvojverší:

Ve zbabělosti je hanba, pocta je v postupu.
Osudu se zbabělostí nevyhneš.

Zeptal se, “Kdo si ode mě vezme tento meč?“ Když to uslyšeli, mnoho Ašabů al-kiram natáhlo své ruce po meči, ve stejnou chvíli. Náš Prorok se opět zeptal, “Kdo si ho vezme, aby s ním splnil jeho účel?“ Ašabové al-kiram zůstali zticha a čekali. Zubajr ibn Awwam, jeden z lidí, kteří tento meč velmi chtěli, řekl, “Já si ho vezmu, Ó, Rasúlulláh.“ Náš Prorok meč Hadratu Zubajrovi nedal. Ani žádosti Hadrata Abu Bakra, ‘Umara a Aliho (radijalláhu ‘anhum), nebyly naším Prorokem přijaty.

Abu Dudžana se zeptal, “Ó, Rasúlulláh! Co je účelem tohoto meče?“ Náš milovaný Prorok odpověděl, “Jeho účelem je bojovat proti nepříteli do doby, než se ohne. Jeho účelem není zabíjet Muslimy, a utíkat s ním před nevěřícími. Jeho účelem je boj na cestě Alláhově, dokud Alláh ta’ala udělí vítězství nebo mučednictví.“ Abu Dudžana řekl, “Ó, Rasúlulláh, já si ho vezmu, abych s ním splnil jeho účel.” Náš Prorok vložil meč do jeho rukou.14

Abu Dudžana (radijalláhu ‘anh) byl velmi odvážný a hrdinský, stejně tak byl velmi mazaný na bitevním poli, a jednal vždy v souladu s hadísem aš-šarifem, “Válka je lstivá.“15 Když si Hadrat Abu Dudžana vzal meč, vykročil na bitevní pole arogantním a pyšným způsobem, za recitace dvojverší. Neměl na sobě nic jiného, než dlouhou tradiční košili a červený turban. Tato chůze Abu Dudžana nebyla mezi Ašaby al-kiram dobře přijata. Poté, náš Pán, Prorok, řekl, “Toto je chůze, která způsobuje Alláhův ta’ala hněv, s výjimkou těchto míst (bitevní pole).” Tímto tedy informoval, že je dovoleno kráčet arogantním způsobem pouze proti nepříteli.

Z řad polyteistů, Khalid ibn Walid, který se již nemohl udržet, vyšel do boje s jednotkou, které velel. Náš milovaný Prorok dal Ašabům al-kiram, kteří se také nemohli udržet, příkaz k boji. Ve chvíli se bitevním polem začalo ozývat, “Alláhu akbar”. Vpředu, Hadrat Hamza, který velel neobrněné jednotce, se začal ohánět svým mečem po každém nevěřícím se kterým se střetl. Jednotka Khalida Ibn Walida, která vyrazila do boje s takovým zápalem, byla v mžiku odrazena. Tentokrát šel Khalid ibn Walid velkým obloukem a úzkou pasáží na Ajnan kopec, aby mohl zaútočit zezadu. Nicméně, Hadrat Abdulláh ibn Džubajr se svými padesáti hrdiny, je přívalem šípů vyhnal zpět.

Nyní se válka vyostřila. Obě strany bojovaly všemi svými silami. Každý jeden ze sahabijců, se snažil pokročit vpřed tak, že bojoval nejméně proti čtyřem polyteistům. Hadrat Hamza křičel, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!”, a postupoval vpřed zabíjením nepřítele se slovy, “Já jsem Alláhovým ta’ala lvem.” Safwan ibn Umajja prohledával bitevní pole a ptal se všech okolo, “Kde je Hamza? Ukažte mi ho.“ V jedné chvíli zahlédl někoho, jak zápasí se dvěma meči a zeptal se, “Kdo je ten bojovník?“ Lidé okolo mu odpověděli, “On je člověk, kterého hledáš! Je to Hamza!“ Safwan řekl, “Ještě jsem nikdy neviděl nikoho bojovat s takovou horlivostí a tak odvážně, proti vlastnímu lidu.“

Když byla válka na svém vrcholu, Zubajr ibn Awwam, z muhadžirů, byl rozzlobený, neboť meč nebyl předán jemu, a říkal si, “Vyptal jsem si od Rasúlulláha meč, ale On ho dal Abu Dudžanovi. Ale já jsem synem Jeho tety Safijje. Navíc pocházím z Kurajšů. Navíc jsem o něho žádal první. Půjdu a podívám se, co s ním Abu Dudžana dokáže, lépe než já.“ Poté následoval Abu Dudžana. Abu Dudžana říkal takbir, “Alláhu akbar!” a zabíjel polyteisty, s kterými se střetl. Jeden z nejzuřivějších polyteistů, obrovský muž v plném brnění, jemuž pouze oči nebyly pokryty, vyšel proti Abu Dudžanovi. Hadrata Abu Dudžana napadl jako první. Abu Dudžana se ochránil svým štítem. Meč polyteisty se zasekl do Abu Dudžanova brnění. Snažil se ho vytáhnout, ale nebylo to možné. Nyní přišel na řadu Abu Dudžana. Svého protivníka zabil jediným švihem. 

Po tomto Abu Dudžana porazil každého nevěřícího, který se mu připletl do cesty, a přišel k ženě, která provokovala polyteisty hraním na tamburíny, na úpatí hory. Nicméně, i když pozvedl svůj meč, rozmyslel si to a tuto ženu jménem Hind, která byla Abu Sufjanovou ženou, nezabil.16 Když to viděl, Zubajr ibn Awwam si řekl, “Alláh a Jeho Rasúl

“Válka je lstivá.“
Hadís aš-šarif

vědí lépe, než já, komu by měl být meč předán.“ Řekl, “Walláhi, neviděl jsem nikoho, kdo by bojoval lépe, než on.“

Mikdad ibn Aswad, Zubajr ibn Awwam, Hadrat Ali, Hadrat ‘Umar, Talha ibn Ubajdulláh a Mus’ab ibn Umajr, ti všichni byli nepřekonatelnou pevností. Vznešení Ašabové, kteří viděli našeho Pána, Proroka, jak bojuje proti nepříteli velmi zblízka, a znovu a znovu se pouští do boje, se nemohli udržet. Našeho Pána, Proroka, obestoupili a nepřátelům, kteří byli oděni v brnění, nedali oddechu, aby Mu nebylo ublíženo. V tom uviděli, že Hadrat Abdulláh ibn Amr se stal mučedníkem. Byl prvním mučedníkem u Uhudu. Jeho přátelé, kteří to viděli, se vrhli do středu protivníků jako lvi, k Alláhově ta’ala spokojenosti.

Ve chvíli, kdy se bitva velmi zintenzivněla, se střetli Hadrat Abdulláh ibn Džahš, symbol hrdinství, a Hadrat Sa’d ibn Abi Waqqas, mistr v lučištnictví. Oba měli zranění na různých místech na těle. Hadrat Sa’d ibn Abi Waqqas vyprávěl: Byl to velký moment v bitvě u Uhudu. Najednou ke mně přišel Abdulláh ibn Džahš, vzal mě za ruku, a zatáhl mě za balvan. Řekl mi, “Nyní zde řekni dua, a já řeknu ‘Amin (Amen)’. Poté, já řeknu dua, a ty řekneš ‘Amin’!” Souhlasil jsem. Pomodlil jsem se, “Ó, můj Alláhu, pošli mi velmi silné a hrozivé muže z nepřátelské armády. Nech mne, abych s nimi zuřivě bojoval. Dej, abych je všechny zabil a vrátil se domů jako ghazi (ghaza veterán).” Celým svým srdcem a celou svou duší potvrdil mou modlitbu s, “Amin“.

Poté se začal modlit, “Ó, můj Alláhu, pošli mi zdatné z řad nepřátel, a nech mne proti nim zuřivě bojovat. Nech mne vykonat džihád. Dej, abych je všechny zabil. Nakonec, nech jednoho z nich, aby ze mě učinil mučedníka. Poté, nech ho, aby mi uřízl rty, nos a uši. Dej, abych před tebe předstoupil pokryt krví. A když se mě zeptáš, ‘Abdulláh! Co se stalo s tvými rty, nosem a ušima?’ Nech mne odpovědět, ‘Ó, můj Alláhu, učinil jsem s nimi mnoho chyb. Nepoužíval jsem je správně. Styděl jsem se je přinést k Tobě. Přišel jsem pokryt prachem z války, které se účastnil můj milovaný Prorok.’” Mé srdce na toto nechtělo říci “Amin”. Nicméně, jelikož to chtěl, a já jsem mu to slíbil předem, řekl jsem neochotně, “Amin”.

Poté jsme vytasili své meče a pokračovali v boji. Zabíjeli jsme všechny, kteří nám přišli do cesty. Útočil velmi odvážně a drtil řady nepřátel. Znovu a znovu napadal nepřátele, s neuhasující touhou po tom, aby se stal mučedníkem. Při boji, se slovy, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!“, se mu zlomil meč. V tu chvíli mu náš milovaný Prorok podal větev z datlové palmy a nařídil mu, aby pokračoval v boji. Zázrakem se z té větve stal meč, a pokračoval v boji. Zabil mnoho mužů z řad nepřátel. Ke konci války se dočkal mučednictví, které si přál, šípem, který vystřelil Abu’l Hakam. Když byl zabit, nevěřící napadli jeho tělo a uřízli mu nos, rty a uši. Celé jeho tělo bylo pokryto krví.

Z řad mudžahidů, Kazman vytasil svůj meč a napadl polyteisty se slovy, “Smrt je lepší než útěk,“ a prokázal velkou statečnost a hrdinství. Sám zabil sedm nebo osm nevěřících. Nakonec byl zraněn a padl k zemi. Když Ašabové al-kiram, ohromeni jeho hrdinstvím, informovali našeho Pána, Proroka, řekl, “On patří do Džahannamu!“ Hadrat Katada ibn Nu’man šel za Kazmanem a řekl, “Ó, Kazmane. Nechť je ti tvé mučednictví požehnaným!“ Kazman odpověděl, “Já jsem nebojoval kvůli náboženství, ale abych zabránil Kurajšům dostat se do Mediny, aby mi nezničili mé sady datlových palem!” Poté spáchal sebevraždu tak, že si rozřízl žíly na zápěstí šípem. A tak vyšlo najevo, proč náš Pán řekl, “On patří do Džahannamu!“

Od začátku války, všichni Ašabové al-kiram, a zejména náš milovaný Prorok, Pán světů, bojovali ze všech sil. Zatlačovali polyteistickou armádu svými zuřivými útoky. Když polyteisté, kteří očekávali pomoc od idolů, které uctívali, jejichž jména byla Lat, Uzza a Hubal, a které vyrobili z kamení a dřeva, čelili těmto hrdinským činům mudžahidů, začali prchat. Ženy, které je povzbuzovaly v boji, křičely a snažily se chytat prchající vojáky.

Když Kurajští polyteisté opustili bitevní pole a začali prchat směrem k Mekce, nechajíce za sebou vše, co si s sebou přinesli, Islámští vojáci se radovali a chválili Alláha ta’ala za udělení vítězství, které jim slíbil. I přes jejich přesilu, v počtu i silách, polyteisté byli před Muslimy zničeni. Zatímco utíkali a zakopávali jeden o druhého, vznešení Ašabové je pronásledovali a zabíjeli ty, které chytili. V tomto zmatku, čerstvě ženatý Hadrat Hanzala ibn Abu Amir doháněl Abu Sufjana, vůdce hlavní armády polyteistů, který se snažil uprchnout na svém koni. Udeřil svým mečem nohy Abu Sufjanova koně, a ten padl k zemi. Abu Sufjan, který spadl na zem, začal křičet z plných plic, “Ó, Kurajši! Pomozte! Já jsem Abu Sufjan! Hanzala mě chce rozříznout svým mečem!“ I když to polyteisté viděli, snažili se zachránit si život a jejich vůdce je nezajímal.

Nicméně, v tu chvíli, polyteista Šaddad ibn Aswad, který byl přímo za Hadratem Hanzalou, vrazil Hanzalovi šíp do zad. I když Hadrat Hanzala chtěl zaútočit se slovy, “Alláhu akbar!“, padl k zemi a stal se mučedníkem, a jeho požehnaná duše vystoupala do Džanny. Náš Pán, Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), řekl, “Viděl jsem anděly, jak omývali Hanzalu dešťovou vodou ve stříbrné míse, mezi nebesy a zemí.” Abu Usajdi řekl, “Když jsem slyšel tato Rasúlulláhova slova, šel jsem k Hanzalovu tělu. Dešťová voda mu stékala po hlavě. Otočil jsem se a řekl jsem o tom Rasúlovi al-akram. On nazval Hadrata Hanzalu ‘Gasil al-malaika’, tj. ten, který byl omýván anděli.”17

Když viděli, že polyteisté utíkají, někteří z lučištníků na cestě na kopci Ajnan si mysleli, že je po válce a opustili své pozice. Jejich vůdce Abdulláh ibn Džubajr, s dvanácti dalšími, zůstali na místech.18

Hrdinství Hadrata Aliho

V tu chvíli, vůdce kurajšské lučištnické jednotky, Khalid ibn Walid, který byl na stráži a snažil se využít každou příležitost, mobilizoval jezdce pod svým vedením, neboť uviděl, že se počet mudžahidů na kopci snížil. V minutě byli, i s Ikrimou ibnem Abi Džahlem, na cestě na Ajnanu. Hadrat Abdulláh ibn Džubajr a jeho věrní přátelé vytvořili řadu a rozestoupili se. Stříleli své šípy na nepřátele, až jim žádné nezbyly. Poté prokázali mnoho hrdinských činů se svými oštěpy, a následně, když byli blíže, se svými meči, se slovy, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!” Mezi věřícími a nevěřícími byla velká nerovnováha, bylo to jeden na dvacet pět. Vznešení Ašabové al-kiram bojovali do poslední kapky své krve, aby

“Viděl jsem anděly, jak omývali Hanzalu dešťovou vodou ve stříbrné míse, mezi nebesy a zemí.”
Hadís aš-šarif

splnili příkaz svého Proroka. Jeden po druhém byli poctěni mučednictvím; jejich požehnaná těla padla k zemi, a jejich duše vystoupaly do Džanny (radijalláhu ‘anhum).

Z nenávisti, polyteisté svlékli Hadrata Abdulláha a rozpárali jeho požehnané tělo. Rozřezali mu břicho a vytáhli mu orgány.

Když Khalid ibn Walid a Ikrima zabili mudžahidy na Ajnanu, okamžitě napadli Islámskou armádu zezadu. Když Ašabové al-kiram uviděli, že se za nimi najednou objevili nepřátelé, neměli čas na přeorganizování. Neboť mnoho z nich již dokonce odložilo své zbraně. Vše se v mžiku změnilo. Když Kurajští polyteisté, kteří vpředu prchali, uviděli, že Khalid ibn Walid zahájil útok zezadu, vrátili se zpět. Mudžahidové byli chyceni mezi dvěma ohni. Nepřátelé začali mudžahidy napadat zezadu i zepředu. Sahabijové mezi sebou ztratili kontakt. Museli se rozptýlit.19

Hadrat Ali vyprávěl následovně: “Vrhnul jsem se do středu polyteistické jednotky, v níž byl Ikrima ibn Abi Džahl. Byli všude okolo. Většinu z nich jsem zabil. Poté jsem se vrhnul do středu další jednotky a zabil jsem mnohé z nich. Neboť můj čas ještě nenastal, nic se mi nestalo. Nějakou dobu jsem neviděl Rasúlulláha. Řekl jsem si, ‘Přísahám, že On není jeden z těch, kteří by opustili bitevní pole. Pravděpodobně Ho Alláh ta’ala nechal vystoupit na nebesa, kvůli našemu nevhodnému jednání! Nyní nemám jinou možnost, než zemřít při boji,’ a vytasil jsem meč. Když jsem zaútočil na polyteisty a zabíjel je, uviděl jsem Rasúlulláha uprostřed, mezi nimi. Porozuměl jsem, že Alláh ta’ala Rasúlulláha chránil se Svými anděly.”

Vojáci z nepřátelské armády se přiblížili k Rasúlovi al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam). Situace byla velmi nebezpečná. Náš milovaný Prorok stál jako pevná hora; vytrval a nehnul se ze Svého místa. Bojoval proti nepříteli a zároveň se snažil shromáždit Své rozptýlené Ašaby, říkal, “Ó, ten a ten, pojďte za mnou! Ó, ten a ten, pojďte za mnou! Já jsem Rasúlulláh! Na ty, kteří se ke mně vrátí, čeká Džanna!” Hadrat Abu Bakr, Hadrat ‘Umar, Abdurrahmán ibn Awf, Talha ibn Ubajdullah, Ali ibn Abi Talib, Zubajr ibn Awwam, Abu Dudžana, Abu Ubajda ibn Džarrah, Sa’d ibn Mu’az, Sa’d ibn Abi Waqqas, Khabbab ibn Munzir, Usajd ibn Hudajr, Sahl ibn Hanif, Asim ibn Thabit a Harith ibn Simma radijalláhu ‘anhum najednou okolo našeho milovaného Proroka utvořili kruh a vytvořili kolem Něho živou zeď, aby Ho ochránili. 

Mezitím bylo slyšet, jak Hadrat Abbas ibn Ubada křičí, aby svolal Ašaby al-kiram, “Ó, mí bratři! Tato pohroma, které čelíme, je výsledkem našeho selhání, neboť jsme nevykonali příkaz našeho Proroka. Nesmíte se rozptýlit! Shromážděte se okolo našeho Proroka! Pokud neshromáždíme ochránce a dopustíme, aby bylo Rasúlulláhovi ublíženo, nebudeme mít omluvy před naším Rabbem!” Hadrat Abbas ibn Ubada, se spolu s Kharidžem ibn Zajdou a Awsem ibn Arqamou, vrhli do nepřátelských řad, s voláním, “Alláhu akbar!” Bojovali hrdinsky pro našeho Rasúlulláha, aby Ho ochránili. Kharidža ibn Zajd měl devatenáct ran. Ostatní nebyli zraněni méně. A tak, všichni tři dosáhli mučednického statusu, po kterém tak toužili.

V této nebezpečné chvíli se Ašabové al-kiram začali shromažďovat okolo našeho Pána, Proroka. Polyteisté obklíčili našeho milovaného Proroka a Jeho vznešené Ašaby, kteří Ho kryli svými vlastními těly. Jednotně se přibližovali ze všech stran. Když viděl, že se skupina Kurajšů rychle přibližuje, Pán světů se zeptal Svých Ašabů, kteří stáli kolem Něho a byli připraveni obětovat svůj život, “Kdo se postaví této jednotce?“ Hadrat Wahb ibn Kabus řekl, “Nechť je můj život pro tebe obětován, Ó, Rasúlulláh! Já se jim postavím,“ a vyběhl vpřed. Tento hrdina, který neustále recitoval vznešené jméno Alláhovo ta’ala, se vrhnul do středu polyteistů s mečem v ruce. Náš Pán, Prorok, řekl, “Dávám ti radostnou zprávu o Džanně.“ Když viděl jeho vytrvalost a úsilí proti nepříteli, řekl, “Ó, můj Alláhu! Měj s ním slitování! Smiluj se nad ním!“

Sa’d ibn Abi Waqqas, který viděl, že polyteisté zatáhli Hadrata Wahba mezi sebe a umučili ho oštěpy, spěchal na pomoc, vběhl do středu nepřátelské jednotky a prokázal nebývalé hrdinství. Mnoho nevěřících zabil. Ostatní nepřátele odrazil a šel za svým milovaným Prorokem. Náš Pán, Rasúl al-akram, řekl o Hadratu Wahbovi, “Já jsem s tebou spokojen. Nechť je s tebou také Alláh ta’ala spokojen.”

Když náš Pán, Habib al-akram, viděl, že skupina polyteistů prorazila skrze kruh mudžahidů, a přibližovala se k Němu, řekl Hadratu Alimu, “Zaútoč na ně!“ Hadrat Ali zaútočil, zabil Amra Ibn Abdulláha, a odrazil ostatní. Když se mu zlomil meč, náš Prorok mu dal Svůj meč Zulfikar. Když se přibližovala další nepřátelská skupina, náš Pán, Prorok, řekl, “Ó, Ali! Pošli ode mě zlobu těchto lidí pryč.” On zabil Šejbu ibn Malika a odrazil ostatní. V tu chvíli přišel Džabrail ‘alejhis-salam a řekl našemu Pánu, Prorokovi, “Ó, Rasúlulláh! Toto je od Aliho nevídané hrdinství,“ a náš Pán, Prorok, odpověděl, “On je mou součástí, a já jsem součástí jeho.“ Džabrail ‘alejhis-salam řekl, “A já jsem součástí vás obou.“ V tu chvíli se ozval hlas, “Není hrdiny, jakým je Ali, a není meče, jakým je Zulfikar.“

Když si polyteisté uvědomili, že se nebudou schopni přiblížit k

“Ó, Sa’d! Nechť jsou moji rodiče pro tebe obětováni! Ó, můj Rabbi! Učiň, aby jeho šíp zasáhl svůj cíl, a přijmi jeho modlitby!“ Hadís aš-šarif

našemu milovanému Prorokovi, začali střílet šípy. Jejich šípy buďto přelétávaly přes Něho, a nebo padaly na zem před, za a vedle Něho. Hned jak si Ašabové al-kiram, kteří bojovali ze všech svých sil, aby odrazili nepřítele, všimli této situace, shromáždili se okolo Pána světů a začali tvořit živý štít svými požehnanými těly, proti přilétávajícím šípům. Když náš Pán, Prorok, vydal Svým Ašabům rozkaz pro opětování palby, sahabijové začali na nepřítele střílet šípy. Náš milovaný Prorok přikázal Hadratu Sa’du Ibn Abimu Waqqasovi, aby si sedl před Něho. Hadrat Sa’d, který byl velmi dobrým střelcem, začal na nepřítele pálit šípy jeden za druhým. Vždy, když si vytáhl šíp ze svého pouzdra, říkal, “Ó, můj Rabbi! Toto je tvůj šíp! Zasáhni s ním nepřítele!“ A náš milovaný Prorok říkal, “Ó, můj Alláhu! Přijmi Sa’dovu modlitbu! Ó, můj Alláhu! Učiň Sa’dův šíp přímým! Pokračuj Sa’de! Pokračuj! Nechť jsou moji rodiče pro tebe obětováni!“ Takto náš Pán, Prorok, s každým vystřeleným šípem opakoval stejnou modlitbu.

Když Hadratu Sa’dovi došly šípy, náš milovaný Prorok mu dal své vlastní šípy, aby mohl pokračovat v boji. Každý šíp Hadrata Sa’da Ibn Abiho Waqqase zasáhl buďto nepřítele nebo jeho zvíře. 

Když polyteisté stříleli své šípy, Hadrat Abu Talha stál před naším Pánem, Prorokem, aby Ho chránil svým vlastním tělem, před všemi šípy. Čas od času vydával hlasité výkřiky, nad kterými nepřátelé žasli. Náš Pán, Prorok, řekl, “Mezi vojáky, hlas Abu Talhy je lepším, než sto mužů.“ Abu Talha se nezdráhal a střílel na nepřítele šípy, kdykoliv k tomu měl příležitost; střílel velmi rychle a silně a neminul žádný ze svých cílů. Kdykoliv se náš Pán, Rasúl al-akram, chtěl podívat, jestli šíp zasáhl nepřítele a zvedl Svou hlavu, Abu Talha se obával, že Ho zasáhne šíp a říkal, “Nechť jsou moji rodiče, i já, pro tebe obětováni, Ó, Rasúlulláh! Nezdvihej Svou hlavu, aby tě nemohl zasáhnout a zranit šíp nepřítele! Mé tělo je štítem tvého těla, a obětí pro tebe! Pokud mne nezabijí, k tobě se nedostanou! Dokud já nezemřu, nic se ti nestane!” Dával přednost našemu milovanému Prorokovi, před sebou samým.

Zuřivý a strašlivý boj se odehrával na celém území Uhudu, s obrovskou intenzitou; někteří na koních, jiní jako pěšáci, pokračovali v boji mezi vírou a nevírou. Ašabové al-kiram se ještě plně nevzpamatovali. Okolo našeho Pána, Proroka, bylo pouze zhruba třicet sahabijců; učinili svá těla štíty proti přicházejícím šípům, oštěpům a mečům. Jejich jediným přáním bylo vyplnit  příkaz našeho Pána, Proroka, a odrazit od Něho jakoukoliv hrozbu. Hadrat Hamza, jeden z nejodvážnějších, byl v tom zmatku oddělen od našeho Pána, Proroka; bojoval s mečem v každé ruce, uprostřed vřavy, a svými výkřiky, “Alláhu akbar!”, vštěpoval strach do srdcí nepřátel. Do té chvíle sám zabil více než třicet jedna polyteistů, a mnohé z nich připravil o ruce a nohy. Zatímco polyteistickou skupinu, která ho obklopovala, odrazil, Siba ibn Umm Anmar Hadrata Hamzu vyzýval slovy, “Je zde šampion, který se mi postaví?“ Hadrat Hamza řekl, “Pojď ke mně, Ó, synu obřezané ženy! Tak ty vyzýváš Alláha ta’ala a Jeho Rasúla, je to tak?“ a popadl ho za nohy a srazil ho k zemi.20 Poté, co na něho skočil a odsekl mu hlavu od těla, zahlédl Wahšiho, který ještě nebyl Muslimem, jak se na něho chystá se svým oštěpem, za kamenem oproti němu. Okamžitě se za ním vydal, když narazil na jámu vytvořenou povodněmi, sklouzl se a spadl na záda. V tu chvíli se mu rozevřelo brnění na břichu. Wahši využil příležitosti a hodil svým oštěpem! Oštěp se zapíchl do požehnaného těla Hadrata Hamzy a prošel skrze něho. Největší hrdina tam padl, se slovy, “Můj Alláhu!“ Stal se mučedníkem a dosáhl statusu, po kterém toužil. Obětoval svůj život na Alláhově ta’ala cestě, pro svého milovaného Proroka (radijalláhu ‘anh).

Mezitím, někdo z řad nepřátel vyzýval polyteisty, aby napadli Pána vesmíru (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), slovy, “Ó, kurajšská komunito! Nezdráhejte se v boji proti Muhamedovi, který nerespektuje příbuzenská práva, a který rozdělil váš národ. Pokud Muhamed přežije, nechť já zemřu!“ Tento hlas patřil Asimu Ibn Abimu Awfovi. Hadrat Abu Dudžana slyšel ten hlas. Zatímco bojoval, hledal Asima Ibn Abiho Awfa, našel ho, a okamžitě ho zabil. Nicméně, Ma’bad, polyteista za ním, švihnul svým mečem po Hadratu Abu Dudžanovi, celou svou silou. S požehnáním Alláhovým ta’ala, Abu Dudžana se náhle a velmi rychle přikrčil tak, že se vyhnul této smrtelné ráně. V mžiku se zase postavil, máchnul svým mečem a Ma’bada zabil.

Cílem kurajšských polyteistů byl Pán světů. Ze všech sil se k Němu snažili dostat. Nicméně, nemohli se dostat přes ctihodné a vznešené Ašaby, kteří kolem Něho kroužili a nezdráhali se obětovat svůj život, jen aby Mu nebylo ublíženo. Těchto třicet statečných mužů řeklo, “Ó, Rasúlulláh! Naše tváře jsou štítem před tvou požehnanou tváří; naše těla jsou obětována pro tvé požehnané tělo. Jediné, co chceme, je tvá bezpečnost.” Polyteisté útočili ve skupinách. Když náš Pán, Fakhr al-alam, ukázal na skupinu nepřátelských vojáků a zeptal se Svých hrdinských Ašabů, kteří stáli okolo Něho, a jejichž těla Mu tvořily štít, “Kdo pro nás obětuje své tělo, na Alláhově ta’ala cestě?“ Pět sahabi z Mediny vyrazilo vpřed. Tito hrdinové zuřivě bojovali při zvolávání takbirů, před požehnanýma očima našeho Pána, Rasúlulláha. Nakonec tam byli čtyři z nich zabiti. Když pátý z nich byl zraněn na čtrnácti místech a padl k zemi, Pán světů řekl, “Přineste ho ke mně.“ Krev vytékala z každé části jeho těla. Náš milovaný Prorok si sedl a učinil Svá požehnaná chodidla polštářem pro jeho hlavu. Tento šťastlivý sahabi, který v tomto stavu dosáhl pocty mučedníka, byl Hadrat Umara ibn Jazid.

Hrdinství Talhy Ibn Ubajdulláha

Ve chvíli, kdy se polyteisté přibližovali, Prorok se zeptal, “Kdo se jim postaví, kdo je zastaví?“ Hadrat Talha ibn Ubajdulláh odpověděl, “Já! Ó, Rasúlulláh!“ Chtěl hned vyrazit vpřed. Náš Pán, Prorok, řekl, “Kdo další je stejný jako on?“ Sahabi z Mediny si vyžádal svolení slovy, “Ó, Rasúlulláh! Já!“ Když náš milovaný Prorok odpověděl, “Postav se jim tedy,“ vyskočil vpřed a polyteisty napadl. Prokázal mnoho nevídaných

“Talha a Zubajr jsou mými sousedy v Džanně.“
Hadís aš-šarif

hrdinských činů. Poté, co zabil několik nevěřících, byl poctěn tím, že se stal mučedníkem.21

Náš Pán, Rasúl al-akram, se opět zeptal, “Kdo se jim postaví?“ Hadrat Talha opět vyšel vpřed přede všemi. Když se náš Pán, Prorok, zeptal, “Kdo další je stejný jako on?“ požehnaný člověk z Ansarů řekl, “Já se jim postavím, Ó, Rasúlulláh!“ Náš Prorok řekl, “Postav se jim tedy.“ On se stal také mučedníkem poté, co bojoval proti polyteistům. Tímto způsobem se všichni sahabijové, kteří byli v tu chvíli s naším Pánem, Prorokem, stali mučedníky poté, co bojovali proti polyteistům. 

V tu chvíli nikdo v blízkosti Pána vesmíru nezbyl, kromě Talhy Ibn Ubajdulláha. Hadrat Talha se obával, že někdo Rasúlulláhovi ublíží; pobíhal ze strany na stranu a zuřivě bojoval proti nevěřícím. Rychlý švih jeho meče, jak okamžitě odrazoval útoky nepřítele okolo Rasúlulláha, a způsob, jakým učinil své tělo štítem proti šípům, oštěpům a mečům, bylo nevídané. Hadrat Talha vířil kolem sebe a ignoroval, když ho nějaký meč zasáhl. Jeho přáním bylo ochránit Sultána vesmíru, a stát se takto mučedníkem, jako jeho bratři. Neměl na těle místa, které by nebylo zraněno; na jeho šatech nebylo vidět nic než krev. I když byl v takovémto stavu, stále byl schopen ochrany z každé strany. V tu chvíli se k našemu Pánu, Rasúlu al-akramovi, dostali Hadrat Abu Bakr a Sa’d ibn Abi Waqqas.

Pán hrdinů, Hadrat Talha, padl k zemi kvůli velké ztrátě krve. Byl prošpikován ranami od mečů, oštěpů a šípů. Měl šedesát šest závažných a nespočet menších zranění. Náš milovaný Prorok přikázal Hadratu Abu Bakrovi, aby Hadratu Talhovi okamžitě pomohl. Abu Bakr as-Siddiq pokropil požehnanou tvář Hadrata Talhy vodou, aby ho vzbudil. Hadrat Talha ibn Ubajdulláh prokázal neskutečnou lásku a oddanost tím, že se zeptal, “Ó, Abu Bakře! Jak je na tom Rasúlulláh?“, hned jak se vzbudil. Toto byl nejvyšší stupeň lásky k Rasúlovi al-akram, a obětování se za Jeho požehnané tělo. Když Hadrat Abu Bakr odpověděl, “Rasúlulláh je v pořádku. On je ten, kdo mě za tebou poslal,“ Talha si oddechnul úlevou a řekl, “Nekonečné šukr (díky) Alláhovi ta’ala. Dokud je On naživu, všechny obtíže jsou ničím.” Mezi tím se k nim dostalo několik dalších ze sahabi.

Pán světů, Muhamed Mustafa (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), poctil Hadrata Talhu Svou přítomností. Když zraněný mudžahid uviděl Rasúlulláha naživu, plakal radostí. Náš Pán, Prorok, pohladil jeho tělo, rozevřel Své ruce a začal se modlit, “Ó, můj Alláhu! Uzdrav ho, dej mu sílu.“ Zázrakem našeho Pána, Rasúla al-akram, se Hadrat Talha postavil v dobrém zdraví a začal opět bojovat proti nepříteli. Náš milovaný Prorok o něm řekl, “V den Uhudu jsem viděl, že mi na zemi nebyl nikdo blízkým, kromě Džabraila po mé pravé straně, a Talhy Ibn Ubajdulláha po levé straně.“22 “Ten, kdo chce vidět člověka Džanny procházejícího se po zemi, měl by se podívat na Talhu Ibn Ubajdulláha.”

Válka pokračovala intenzivně na všech frontách. Kolem našeho Pána, Proroka, byli Abu Dudžana, nosič praporu Mus’ab ibn Umajr, Talha ibn Ubajdulláh, Paní Nasiba, která utíkala ze zadních řad, aby mohla ochraňovat našeho Proroka, a několik dalších sahabijců. Společně s Rasúlulláhem bojovali proti polyteistům. Když zuřivý polyteista Abdulláh ibn Hunajd, ozbrojený až po zuby, v plné zbroji a s helmou na hlavě, spatřil našeho milovaného Proroka, pobídl svého koně. Křičel, “Já jsem Zuhajrův syn. Ukažte mi Muhameda. Buďto Ho zabiju, nebo zemřu vedle Něho.“ Zatímco mířil na svém koni k našemu Pánu, Prorokovi, Hadrat Abu Dudžana se před Něho postavil a řekl, “Tak pojď! Já jsem někdo, kdo ochraňuje požehnané tělo Muhamedovo ‘alejhis-salam svým vlastním tělem. Pokud mě nezašlapeš, k Němu se nedostaneš!” Zasáhl svým mečem nohy koně, což shodilo Abdulláha Ibn Hunajda na zem. Pozvedl svůj meč a zasáhl ho se slovy, “Tady, toto je od syna Haraše!“ Sledujíce tuto událost, Pán světů se modlil, “Ó, můj Alláhu! Buď spokojen se synem Haraše (Abu Dudžana), tak jako já jsem s ním spokojen!”

Z polyteistů, Malik ibn Zuhajr, ostrostřelec a sebejistý lučištník, všude hledal našeho Pána, Proroka; čekal na příležitost, aby Ho mohl zasáhnout svým šípem. Přišel do blízkosti našeho Pána, Rasúlulláha, vytáhl svůj luk a vystřelil šíp, s cílem trefit se do požehnané hlavy našeho milovaného Proroka. Nebyl čas ani mrknout. Hadrat Talha ihned natáhl svou ruku a byl zasažen. Šíp propíchl dlaň Hadrata Talhy a roztrhal ji na kusy. Všechny nervy v jeho prstech byly přetrhány, a kosti v ruce byly zlomené. Náš Pán, Fakhr al-alam (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), viděl, co se stalo. Byl velmi zarmoucen a řekl, 

“Ten, kdo chce vidět člověka Džanny procházejícího se po zemi, by se měl podívat na Talhu Ibn Ubajdulláha.” Hadís aš-šarif

“Kdyby jsi řekl Bismilláhirrahmánirrahím (když jsi natáhl ruku, abys mě ochránil před šípem), andělé by tě vznesli do nebes, zatímco by se na to lidé dívali.”23

Čtyři polyteisté z Mekky, jménem Abdulláh ibn Kamia, Ubajj ibn Khalaf, ‘Utba ibn Abi Waqqas a Abdulláh ibn Šihab al-Zuhri, mezi sebou učinili dohodu, že zabijí našeho Pána, Rasúla al-akram. V tomto obtížném čase, náš Pán, Rasúlulláh, společně s několika sahabijci, zuřivě bojoval proti nepřátelům. Před naším Pánem, Prorokem, byl nosič praporu, Hadrat Mus’ab ibn Umajr. Kvůli brnění, které měl na sobě, se velmi podobal našemu milovanému Proroku. Držíce prapor islámské armády v pravé ruce, on také, bojoval intenzivně proti polyteistům. V tu chvíli se Ibn Kamia, celý v brnění, přiblížil na koni. Křičel, “Ukažte mi Muhameda! Nechť nepřežiju, pokud On přežije!“ a pobídl svého koně proti našemu Pánu, Prorokovi. Hadrat Mus’ab a Paní Nasiba se mu postavili a začali s ním bojovat, aby se stali štítem našeho Pána, Proroka. Ať už toho nevěřícího zasáhli mečem sebevíc, nemělo to na něho vliv, neboť byl v brnění. Ibn Kamia zasáhl Paní Nasibu svým mečem, což jí roztrhalo rameno. Poté švihl svým mečem dolů po pravé ruce Hadrat Mus’aba, který držel prapor. Mus’ab ibn Umajr, jehož pravá ruka byla vážně zraněna, vzal požehnaný prapor Islámu, který mu byl cennější, než vlastní život, do levé ruky a nedopustil, aby spadl na zem. V tu chvíli recitoval ajat al-karimat, z maalu, “Muhamed ‘alejhis-salam je Rasúlem. I před Ním byli Rasúlové.“24 Tentokrát, Ibn Kamia švihl mečem po levé ruce Hadrata Mus’aba. Vznešený nosič praporu, jehož levá ruka byla také useknuta, nedovolil, aby prapor Islámu spadl. Hrdinský sahabi držel prapor svými rameny tak, že ho tiskl proti svému tělu, a prapor mohl dále vlát. Nyní Ibn Kamia vystřelil na tohoto vznešeného sahabijce svůj šíp. On, tak jako jeho další přátelé, vešel do áchiry jako mučedník. 

Když Hadrat Mus’ab padal k zemi, vznešenému praporu Islámu nebylo dovoleno padnout k zemi; anděl, který si vzal okamžitě podobu Mus’aba, ho zachytil. Když náš milovaný Prorok řekl, “Vpřed, Ó, Mus’ab! Vpřed!“, anděl, který držel prapor, odpověděl, “Já nejsem Mus’ab.“ Poté náš Pán, Sultán světů, porozuměl, že to byl anděl, a předal prapor Hadratu Alimu.25

Ibn Kamia si zase myslel, že Hadrat Mus’ab byl náš Pán, Prorok; takže rychle spěchal k polyteistům a křičel, “Zabil jsem Muhameda!“ Když to slyšeli, polyteisté se radovali ještě více z toho, že dosáhli svého cíle. Ašabové al-kiram, kteří neznali pravdu, propadli smutku. Ve vzduchu se rozléhal smutek. Dokonce ruce Hadrata ‘Umara povadly a usedl se svými přáteli. Když je Anas ibn Nadr viděl v tomto stavu, zeptal se, “Proč sedíte?“

Odpověděli, “Rasúlulláh byl umučen!“ Hadrat Anas řekl, “Pokud byl Rasúlulláh umučen, Jeho Rabb (Alláh ta’ala) je Věčný. Co budeme dělat, pokud přežijeme po Rasúlulláhovi? Nyní, vstaňte! Pojďme obětovat své životy za to, za co náš Pán, Prorok, obětoval Svůj požehnaný život!“ Roztrhl pouzdro svého meče26 a ponořil se s vytaseným mečem doprostřed nepřátelské armády, s voláním, “Alláhu akbar!” Zabil mnoho nevěřících a stal se mučedníkem. Pouze jeho tvář měla sedmdesát ran. Jelikož měl nespočet ran na svém těle, nikdo ho nemohl rozpoznat, kromě jeho sestry.

Mnoho Ašabů al-kiram nebylo po hromadě, a někteří z nich se stali mučedníky. Polyteisté využili jejich dezorganizace a shromáždili se kolem našeho Pána, Rasúla al-akram. Snažili se Sultána dvou světů zavraždit kamenem a mečem. Jelikož měl na sobě dvě brnění, údery Mu neublížily. Kameny hozené ‘Utbou ibnem Abim Waqqasem zasáhly tvář našeho milovaného Proroka a zranilo to Jeho spodní ret. Jeho požehnaný (řezák) zub na spodní pravé straně se zlomil. V tu chvíli přišel polyteista Ibn Kamia a zasáhl svým mečem požehnanou hlavu Pána světů. Helma našeho milovaného Proroka byla zničena; její prsteny se Mu zabořily do Jeho požehnaných spánků. Ibn Kamia Mu svým druhým mečem zranil Jeho požehnané rameno, a poté spadl do hluboké jámy, kterou vykopal Abu Amir, aby do ní Muslimové padali. Náš milovaný Prorok začal říkat modlitbu proti ničemnému Ibn Kamijovi, “Nechť tě Alláh ta’ala učiní ubohým a bídným!“ Ibn Kamia se radoval a křičel, “Zabil jsem Muhameda! Zabil jsem Muhameda!“ a šel za Abu Sufjanem. Polyteisté již dosáhli svého cíle!  Náš Prorok je již nezajímal. Opustili místo, kde byl náš Pán, Prorok, a pokračovali v boji proti Ašabům al-kiram.27

Když náš Pán, Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) spadl do jámy, Jeho požehnané tváře začaly krvácet. Když si otřel Svou tvář Svýma požehnanýma rukama, uviděl, že jsou Jeho ruce a vousy pokryté krví. Když kapka krve padala k zemi, objevil se Džabrail ‘alejhis-salam, chytil požehnanou kapku krve a řekl, “Ó, Habiballáhu! Pro Alláha ta’ala, kdyby tato kapka krve dopadla na zem, na zemi by nevyrostla žádná rostlina, až do kijámetu.” Náš Pán, Fakhr al-alam, se začal modlit za hidajat (vedení) těch, kteří se Ho snažili zabít, zasáhli Jeho požehnané tělo mečem, zlomili Jeho požehnaný zub, a zakrváceli Jeho požehnanou tvář, řekl, “Pokud má kapka krve dopadne na zem, bude seslán trest z nebes. Ó, můj Rabbi! Odpusť mým lidem! Neboť oni nevědí.”

V tu chvíli, Hadrat Ka’b ibn Malik zakřičel, “Ó, Muslimové! Dobré zprávy! Rasúlulláh je zde!“ Když to uslyšeli, Ašabové al-kiram se rozeběhli, jako by jim byl dán nový život. Hadrat Ali a Talha ibn Ubajdulláh okamžitě přiběhli, a vytáhli Ho z jámy. Hadrat Abu Ubajda ibn Džarrah vytáhl prsteny helmy, které se našemu milovanému Prorokovi zabořily do Jeho požehnaných spánků, svými zuby. Když vytahoval železné kusy, dva přední zuby mu vypadly. Hadrat Malik ibn Sinan, jeden z Ašabů al-kiram, olízal krev z požehnané tváře našeho Pána, Rasúlulláha. Poté, náš Pán, Prorok, řekl, “Žár Džahannamu se nedotkne toho, jehož krev se smísila s Mou krví.“ 

Polyteisté opět zahájili ofenzívu. S radostí, že se opět shledali s naším Pánem, Prorokem, Ašabové al-kiram okamžitě kolem našeho Pána, Rasúlulláha, utvořili kruh, a nenechali žádného polyteistu, aby se k Němu přiblížil. Když si uvědomili, že se již nebudou moci dotknout našeho Pána, Proroka, polyteisté se vydali nahoru do hor. Sultán dvou světů řekl Hadratu Sa’dovi Ibn Abimu Waqqasovi, “Dostaň je zpět.“ Hadrat Sa’d se zeptal, “Ó, Rasúlulláh! Mám u sebe pouze jeden šíp. Jak je s tím můžu donutit, aby se vrátili?“ Náš Pán, Rasúlulláh, zopakoval stejný rozkaz. Poté, Hadrat Sa’d ibn Abi Waqqas, mistr lučištníků, vytáhl šíp ze svého pouzdra a vystřelil ho. Ten zasáhl cíl, a skolil k zemi polyteistu. Když opět sáhl po svém pouzdru, uviděl, že je tam ještě jeden šíp. Podíval se pořádně; byl to ten stejný, předchozí, šíp. Další polyteista byl zasažen. Toto se opakovalo znovu a znovu. Jako zázrak našeho milovaného Proroka, Hadrat Sa’d našel ve svém pouzdru vždy stejný šíp. Kurajšové, kteří viděli, že jejich muži jsou zabíjeni jeden po druhém, se otočili. Začali sestupovat dolů.

Mezi nimi, Ubajj ibn Khalaf zamířil se svým koněm k našemu Pánu,

“Když Talha pomohl Rasúlulláhovi, Džanna se pro něho stala samozřejmostí.“ Hadís aš-šarif

Prorokovi, a začal křičet, “Kde je ten člověk, který tvrdí, že je Prorokem? Nechte Ho, ať se mi postaví a bojuje!“ I když se mu chtěli postavit Ašabové al-kiram, náš milovaný Prorok jim to nedovolil. Vzal si oštěp Hadrata Haritha Ibn Simmy a vyšel vpřed. Ničemný Ubajj pobídl svého koně a přiblížil se, se slovy, “Ó, Muhamede! Nechť zemřu, pokud přežiješ!“ Byl zahalen v brnění od hlavy až k patě. Pán světů hodil oštěpem, který měl v ruce. Mířil na Ubajjův krk. Oštěp zasáhl jeho krk mezi helmou a límcem jeho brnění. Ubajj spadl ze svého koně, s křikem, který se podobal krávě. Měl zlomená žebra. Polyteisté ho zvedli a odnesli ho pryč. Zemřel po cestě, za křiku, “Muhamed mě zabil!“

Náš Pán, Rasúlulláh, zamířil ke skalám Uhudu, po boku Svých Ašabů al-kiram. Když se dostal ke skalám, chtěl vystoupat nahoru. Avšak nebyl toho schopen, neboť byl velmi unavený, na sobě měl dvě brnění, a Jeho požehnané tělo bylo zasaženo více než sedmdesáti ranami mečem. Hadrat Talha vzal našeho Pána, Proroka, na záda, a nesl Ho nahoru. Náš milovaný Prorok řekl, “Když Talha pomohl Rasúlulláhovi, Džanna se pro něho stala samozřejmostí.“ Vysílen vykonal polední modlitbu v sedě. 

Na úpatí hory, sahabijové útočili na polyteisty jako lvi. Pro ty, kteří ublížili našemu Prorokovi, učinili život nesnesitelným. V jednu chvíli přišel Khatib ibn Baltaa k našemu milovanému Prorokovi a zeptal se, “Nechť je můj život pro tebe obětován, Ó, Rasúlulláh! Kdo ti to udělal?“ Když náš Pán odpověděl, “‘Utba ibn Abi Waqqas po mě hodil kamenem, trefil se mi do tváře a zlomil mi můj zub řezák.” Hadrat Khatib se opět zeptal, “Ó, Rasúlulláh! Kterým směrem se vydal?” Náš Pán, Prorok, mu ukázal směr, kterým se vydal. Hadrat Khatib se rozběhl tím směrem. Po nějaké době ‘Utbu našel. Shodil ho z jeho koně a sťal mu hlavu jedním úderem. Jeho hlavu přinesl Rasúlulláhovi. Náš Pán, Prorok, se za něho modlil, “Nechť je Alláh ta’ala s tebou spokojen. Nechť je Alláh s tebou spokojen.”

Polyteisté nemohli čelit Ašabům al-kiram, kteří se opět přeorganizovali a zahájili útok. Když měli skoro třicet mrtvých, opustili bitevní pole a vydali se do Mekky. Fáma, že náš Pán, Prorok, byl zabit, se dostala do Mediny. Dámy jako Hadrat Fatima, Hadrat Aiše, Umm Sulajm, Umm Ajman, Hamna bint Džahš a Quajba utíkaly do Uhudu. Hadrat Fatima začala plakat, když viděla svého otce, našeho milovaného Proroka, zraněného. Náš Pán, Rasúlulláh, ji utěšoval. Hadrat Ali přinesl vodu ve svém štítu. S touto vodou naše matka Fatima omyla našemu Pánu, Prorokovi, Jeho požehnanou tvář a smyla z Něho krev. Nicméně, krvácení z rány na Jeho požehnané tváři neustávalo. Když Hadrat Fatima zapálila kousek slámy a přitlačila popel na Jeho ránu, krvácení ustalo.28

Poté šel zpět na bitevní pole. Nejprve byli identifikováni zranění, a byly jim ovázány rány. Polyteisté učinili některé ze zabitých nerozpoznatelné. Uřezali jim uši, nosy a další orgány, a rozřezali jim břicha. Hadrat Abdulláh ibn Džahš byl mezi nimi. Náš milovaný Prorok a Jeho Ašabové byli velmi zarmouceni, když je viděli v takovémto stavu. Nejvýznamnější z Jeho sahabijců se stali mučedníky, jejich krev byla prolita na půdě Uhudu, a vystoupali do Džanny. Nicméně, takovéto zacházení se zabitými bylo nesnesitelné. Spolu s naším Pánem, Prorokem, byli také všichni sahabijové naplněni smutkem. Když čelil tomuto obrazu, Pán světů se rozplakal. Se slzami stékajícími po Jeho požehnané tváři, řekl, “V den kijámetu budu svědkem, že tito mučedníci obětovali svůj život na cestě Alláhově ta’ala. Pohřběte je i s jejich krví. Walláhi, oni přijdou v den kijámetu do Mahšaru,29 se svými ranami stále krvácejícími. Barva jejich krve bude barvou krve, a vůně jejich krve bude vůní pižma.”

Náš milovaný Prorok řekl, “Neviděl jsem Hamzu. Co se s ním stalo?“ Hadrat Ali ho začal hledat a našel ho. Když k němu náš Prorok přišel, nemohl to snést. Hadrat Hamzovy uši, nos a další orgány byly odřezány; jeho obličej byl nerozeznatelný; jeho břicho bylo rozřezáno, a jeho plíce byly vyjmuty. Se slzami stékajícími z jeho požehnaných očí, náš Pán, Prorok, začal mluvit k Hadratu Hamzovi, “Ó, Hamzo! Nikdo nikdy netrpěl tolik jako ty, a ani nebude. Ó, strýci Rasúlulláha! Ó, Hamzo, jsi lvem Alláhovým ta’ala a Jeho Rasúla! Ó, Hamzo, činiteli dobrých skutků! Ó, Hamzo, Rasúlulláhův ochránče! Nechť má s tebou Alláh ta’ala slitování!“

V tu chvíli byla vidět žena, která přicházela ve spěchu. Byla to teta našeho milovaného Proroka, z otcovy strany, naše matka Hadrat Safijja. Tak jako ostatní dámy, když uslyšela fámu o tom, že je náš Pán, Rasúlulláh, mrtev, nechala vše být a spěchala do Uhudu. Když náš Pán, Rasúl al-akram viděl Svoji tetu, pomyslel si, že by nebyla schopna snést pohled na zavražděné, a řekl jejímu synovi Zubajrovi Ibn Awwamovi, “Pošli svou matku pryč, aby neviděla mrtvolu svého bratra.“ Hadrat Zubajr utíkal ke své matce. Tato požehnaná žena se rozrušeně zeptala svého syna, “Můj synu! Podej mi zprávy o Rasúlulláhovi!“ Hadrat Ali k nim přišel také, a když řekl, “Alhamdulilláh, Rasúlulláh je v pořádku,”30 oddechla si, ale nemohla si pomoci a říkala, “Ukažte mi ho.” Poté, Hadrat Ali ukázal na Pána světů. Když naše matka Hadrat Safijja uviděla slunce dvou světů naživu, zaradovala se a začala chválit Alláha 

“Ó, Hamzo! Nikdo nikdy netrpěl tolik jako ty, a ani nebude. Ó, strýci Rasúlulláha! Ó, Hamzo, jsi lvem Alláhovým ta’ala a Jeho Rasúla! Ó, Hamzo, činiteli dobrých skutků! Ó, Hamzo, Rasúlulláhův ochránče! Nechť má s tebou Alláh ta’ala slitování!“
Hadís aš-šarif

ta’ala. Tentokrát chtěla jít blíže, aby viděla, jak je na tom její bratr Hadrat Hamza. Když její syn Zubajr řekl, “Matko! Rasúlulláh ti přikazuje, abys šla zpět,” ona řekla, “Pokud mám jít zpět, abych neviděla, co se s ním stalo, dozvěděla jsem se tím, že tělo mého bratra bylo znetvořeno. Toto si vytrpěl na cestě Alláhově ta’ala. My jsme na této cestě připraveni na horší situace. Očekáváme jeho thawab od Alláha ta’ala. Inša-Alláh, budeme trpěliví a sneseme to.” Když to Hadrat Zubajr ibn Awwam přišel říci našemu Pánu, Prorokovi, On řekl, “Pokud je to tak, nech ji, ať se podívá.“

Hadrat Safijja seděla vedle mrtvoly Hadrata Hamzy a tiše plakala.

Hadrat Safijja s sebou přinesla dva svetry. Vytáhla je a řekla, “Přinesla jsem je pro svého bratra Hamzu, prosím, zabalte ho do nich.“ A oni Hadrata Hamzu, který je Sajjidem aš-Šuhadou, tj. pánem mučedníků, zabalili do jednoho z těch svetrů.31

Náš Pán, Habibulláh, přišel k tělu nosiče praporu, Mus’aba ibn Umajra. Hadrat Mus’abovy ruce byly odříznuty, a byl zraněn na mnoha místech. Ležel v kaluži krve. Náš Pán, Prorok, byl opět hluboce zarmoucen a hovořil k těm vznešeným mučedníkům, recitoval 23. ajat al-karimat Súry al-Ahzab. V maalu, “Existují takoví lidé, mezi Mu’miny, kteří prokázali loajálnost k slibu, který dali Alláhovi ta’ala. Někteří z nich drželi své slovo, že budou bojovat až do chvíle, kdy budou zabiti (stali se mučedníky). A někteří z nich čekají na to, až se stanou mučedníky. Oni nikdy nezměnili svá slova.” Poté, náš Pán, Prorok, řekl, “A Alláhův ta’ala Rasúl je svědkem, že budete vzkříšeni jako mučedníci v přítomnosti Alláha ta’ala, v den kijámetu.”

Poté se otočil k lidem vedle Sebe a řekl, “Navštěvujte je. Zdravte je. Přísahám při Alláhovi ta’ala, že kdokoliv je bude zdravit na tomto světě, tito vznešení mučedníci je budou na oplátku zdravit v den kijámetu.“

Nemohli najít nic, do čeho by zabalili Hadrata Mus’aba Ibn Umajra. Jeho vlastní oděv zcela nezahaloval jeho požehnané tělo. Kdyby mu zakryli hlavu, jeho nohy by zůstaly odkryté. A kdyby mu zakryli nohy, jeho hlava by zůstala odkrytá. Náš Pán, Habib al-akram, řekl, “Zakryjte mu hlavu jeho oděvem, a nohy mu zakryjte rostlinou izhir.” Tento šťastlivý sahabi, který svůj život věnoval službě Islámu, a který se na této cestě stal mučedníkem, tento svět opustil s polovičním oděvem.32

Ostatní mučedníci byli, po vykonání džanaza salatu, vloženi do hrobů v zakrvácených šatech, po dvou nebo třech (radijalláhu ‘anhum). V Ghaze u Uhudu se stalo sedmdesát lidí mučedníky. Šedesát čtyři z nich byli z Ansarů, a šest z Muhadžirů. 

Většina příbuzných Ašabů al-kiram se stala mučedníky. Byli tím velmi raněni. Aby utěšil přeživší, náš Pán, Habib al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), řekl, “Walláhi, přál bych si, abych se já stal mučedníkem se svými Ašaby a strávil noc v srdci hory Uhud. Když byli vaši bratři zavražděni, Alláh ta’ala vložil jejich duše do těl zelených ptáků. Lítají k řekám v Džanně a popíjejí z jejich pramenů. Pojídají tam ovoce. Zkoumají každý kout Džanny. Lítají v jejích růžových zahradách. Poté vstupují do zlatých lamp, které visí pod Aršem al-a’la (konec hmoty, hraničí mezi sedmými nebesy a Kursi, které se nachází za sedmými nebesy a uvnitř Arše) a tráví tam večer. Když vidí to chutné a krásné jídlo a nápoje, říkají, ‘Kdyby jen naši bratři věděli, co nám Alláh ta’ala uštědřil, nevyhýbali by se džihádu a neotáčeli by se od nepřítele ve strachu z boje.’ Alláh ta’ala řekl, ‘Já je informuji o vaší situaci.‘ (A Džanab al-Haqq seslal ajat al-karimat, v maalu,) ‘Nemyslete si, že ti, kteří se stali mučedníky na cestě Alláhově ta’ala, jsou mrtví! Zajisté jsou naživu, a je o ně postaráno v přítomnosti jejich Rabba. Tak moc, že se radují z toho, čím (stupeň mučedníka) je Alláh ta’ala obdařil. A chtěli by podat dobré zprávy těm, kteří se k nim ještě nepřidali (jako mučedníci), říkají, “Nebude pro ně existovat strach, ani smutek.“ Radují se z laskavosti a požehnání, které přichází od Alláha ta’ala, a z dobré zprávy, že Alláh ta’ala neochudí Mu’mina o Jeho odměnu.33 Alláh ta’ala se jim zjevil a řekl, ‘Ó, Moji služebníci! Řekněte si, po čem toužíte, a já vám toho dám hojně.’ Oni odpověděli, ‘Ó, náš Rabbi! Není většího požehnání, o které bychom mohli žádat, než to, které jsi nám již poskytl. Jíme v Džanně vždy vše, co si přejeme. Nicméně, pokud bychom si něco přáli, bylo by to, aby naše duše byly navráceny do našich těl a poslány zpět na svět, abychom mohli být opět zabiti, v boji na Tvé cestě.’”

Již nezbylo nic na práci. Shromáždili se a přeskupili se. V Uhudu, kam přišli kvůli džihádu fi sabililláh, tj. šířit Alláhovo ta’ala náboženství, se uskutečnila jedinečná ghaza v historii. Bylo zde pozorováno mnoho hrdinských činů Ašabů al-kiram, které byly nepředstavitelné, o kterých se nikomu ani nesnilo, a nevěřící dostali další lekci.

Pán světů (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) se se Svými požehnanými Ašaby vydal do osvícené Mediny. Když dorazili na místo zvané Harra, nechal Své Ašaby utvořit řadu, pozvedl Své požehnané ruce a začal s prosbou k Alláhovi ta’ala, modlil se následovně, “Ó, můj Alláhu! Sláva a oslavování náleží nejvíce Tobě. Ó, můj Alláhu! Není nikoho, kdo by mohl vést ty, které jsi nechal zbloudit, a není nikoho, kdo by mohl svést z cesty ty, kterým jsi poskytl Své vedení... Ó, můj Alláhu! Učiň, abychom milovali imán. Ozdob naše srdce imánem. Dej, aby se nám protivily nevíra, nestřídmost, a přílišnost. Dej, abychom byli mezi těmi, kdo ví, co je pro naše náboženství a náš svět škodlivé, a kteří jsou na správné cestě. Ó, můj Alláhu! Dej, abychom žili jako Muslimové, a zemřeli jako Muslimové. Zahrň nás mezi ty, kteří jsou zbožní a dobří. Ne mezi ty, kdo ztratili svou čest a důstojnost, ani mezi ty, kteří opustili své náboženství. Ó, můj Alláhu! Potrestej nevěřící, kteří zapřeli Tvého Rasúla, odvrátili se od Tvé cesty, a bojovali proti Tvému Prorokovi! Snes na ně Svůj trest, který je skutečný a opravdový! Amin!” Ašabové al-kiram se této modlitby zúčastnili slovy, “Amin! Amin!”

Náš milovaný Prorok se se Svými Ašaby přibližoval k Medině. Ženy a

“Ó, mí Ašabové! Nyní jsme se vrátili z malého džihádu; započneme velký džihád.“
Hadís aš-šarif

děti, které zůstaly v Medině vyběhly k cestě; ve zvědavosti a smutku se v přicházející armádě snažily zahlédnout Pána světů. Když viděly Jeho osvícenou tvář, která ozařovala svět, děkovaly Alláhovi ta’ala. Poté se jejich oči upřely na armádu, kde hledaly své otce, muže, syny a strýce. Pokud je neviděly, nemohly zadržet své slzy. Když náš Pán, Rasúl al-akram, viděl, v jakém jsou Jeho Ašabové stavu, byl velmi zarmoucen, a z Jeho požehnaných očí Mu začaly stékat slzy. 

V jednu chvíli bylo vidět, jak Paní Kabša, matka Hadrata Sa’da Ibn Mu’aze, přišla k našemu Pánu, Prorokovi. Její syn Amr se stal mučedníkem u Uhudu. Když přišla k našemu Prorokovi, řekla, “Nechť jsou moji rodiče, můj život, pro tebe obětováni, Ó, Rasúlulláh! Alhamdulilláh, jsi v bezpečí a zdráv. Dokud jsi v pořádku, nic se mě nemůže dotknout!“ Nezeptala se na svého drahého syna. Poté, co náš milovaný Prorok vyjádřil soustrast nad ztrátou jejího syna Amra, řekl, “Ó, matko Sa’da! Dobré zprávy tobě i jeho domovu, všichni, kteří se stali mučedníky, se shromáždili v Džanně a jeden druhému se stali přáteli. Oni se budou také přimlouvat za ty, ve svém domě.“ Paní Kabša řekla, “Ó, Rasúlulláh, my přijímáme vše, co přichází od Alláha ta’ala! Kdo by je oplakával po těchto dobrých zprávách? Prosím, modli se za přeživší.” Po tomto se Pán světů modlil následovně, “Ó, můj Alláhu! Odejmi smutek z jejich srdcí! Učiň přeživší nejpožehnanějšími přeživšími!”

Náš Pán, Prorok, řekl Svým Ašabům, odkazujíce na boj proti tužbám těla, “(Ó, mí Ašabové! Nyní) Vrátili jsme se z malého džihádu; započneme velký džihád.“34 Poté všem doporučil, aby odpočívali ve svých domovech, a aby si zranění nechali ošetřit své rány. On sám byl také zraněn. Šel přímo do Svého blaženého domu.

Ghaza – Hamra al-Asad

Když se Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) vrátil do Mediny, učinil opatření, neboť nemohl vyloučit možnost, že se polyteisté rozhodnou zaútočit na Medinu. V pondělí, po Ghaze u Uhudu, aby ukázal, že Muslimové nejsou oslabeni včerejší válkou, i když byli zraněni, a aby odradil nepřítele od útoku na Medinu, řekl Bilalu al-Habašimu, “Řekni jim, že jim Rasúlulláh nařizuje pronásledování nepřítele! Ti, kteří s námi včera nebojovali, ať zůstanou; pouze ti, kteří se účastnili boje mohou jít s námi!“ Když byli Ašabové informováni, okamžitě se nachystali, i když mnoho z nich bylo zraněných. Hned jak těžce zranění bratři jménem Abdulláh a Rafi slyšeli tuto výzvu našeho milovaného Proroka, i přes všechnu bolest, utíkali k řadám mudžahidů, se slovy, “Ztratíme snad příležitost jít do Ghazy s Rasúlulláhem?“

Náš milovaný Prorok začal se Svými vznešenými Ašaby pronásledovat polyteisty. Na místě zvaném Rawha se dozvěděli, že se polyteisté shromáždili a plánovali útok na Medinu a zničení Muslimů. Všichni porozuměli tomu, že toto opatření bylo zázrakem našeho Pána, Proroka.

Když polyteisté zaslechli, že náš Pán, Rasúl al-akram, pochoduje směrem k nim, ze strachu opustili své pozice a vrátili se do Mekky.35

Náš Pán, Prorok, je pronásledoval na místo zvané Hamra al-Asad. Dva z polyteistů byli chyceni. Zůstali tam tři dny a poté se vrátili do Mediny. 

Alláh ta’ala tyto ctihodné Ašaby, kteří jeli do Hamru al-Asad, chválil ve Svém ajatu al-karimatu, v maalu, “Velká odměna čeká ty, kteří znovu utíkají k výzvě Alláhově ta’ala a Jeho Rasúla, poté, co byli zraněni, a zejména ty mezi nimi, kteří činí dobro a vyhýbají se špatnému.“36

Ibn Kamia, jeden z těch, který v Uhudu přísahal, že zabije našeho milovaného Proroka, se vrátil do Mekky. Jednoho dne vystoupal na horu, aby zkontroloval své stádo ovcí. Jeden beran se rozběhl a začal do něho narážet. Zabil ho opakovanými nárazy.

Abdulláh ibn Šihab al-Zuhri byl zabit hadem s bílými fleky, po cestě do Mekky.

Všichni, kteří se snažili našeho Pána, Proroka, zabít, byli potrestáni a zemřeli do jednoho roku.

Když Jeho nepřátelé pijí hadí jed, stává se z něho elixír života,
Když Jeho nepřátelé pijí vodu, stává se z ní hadí jed.
Z každé její kapky, vytvořil se oceán milosti,
Když si vodou omyl Své růžové tváře.
Celý svůj život bloudila, narážela hlavou do kamení,
Nepřetržitě, aby dorazila k tvým nohám, ta voda.
Chce osvítit Jeho zaprášenou bránu, po trochách,
I kdyby byla roztrhána na kusy, tu bránu neopustí, ta voda.
Hříšníci připouští, že opakování tvého naatu je lékem,
Jako opilci, po flámu pijí vodu.
Ó, Habiballáh! Ó, nejlepší z lidu! Toužím po tobě,
Jako vyprahlí, spálení, vždy touží po vodě.
Ty jsi oceánem zázraků, v tu noc Mi’radž,
Jehož požehnané kapky rosy obdržely hvězdy a planety, ta voda.