GHAZA U BADRU

Trasa Ghazy u Badru

Prapor našeho milovaného Proroka, Pána světů, nesli Mus’ab ibn

“Ó, můj Alláhu! Oni (Ašabové) jsou na nohách, dej jim koně! Ó, můj Alláhu! Jsou odhalení a bosí! Dej jim oděv! Ó, můj Alláhu! Jsou hladoví, nakrm je! Jsou chudobní, učiň je bohatými, se svým fadl al-karamem!”
Hadís aš-šarif

Umajr, Sa’d ibn Mu’az a Hadrat Ali.6 Ašabové al-kiram s sebou měli pouze tři koně a sedmdesát velbloudů. Tři koně patřili Hadratu Mikdadovi, Zubajrovi a Marsadu ibn Abi Marsadovi. Dva nebo tři lidé se střídali na jednom velbloudovi. Náš Pán, Rasúlulláh, Hadrat Ali, Abu Lubaba a Marsad ibn Abi Marsad se také střídali na jednom velbloudovi. Nicméně, jelikož nechtěli, aby šel Rasúl ‘alejhis-salam pěšky, všichni z nich Ho prosili, “Ať jsou naše životy obětovány pro tebe, Ó, Rasúlulláh! Zůstaň na velbloudovi. My půjdeme pěšky místo tvé vznešené osoby.” Ale Sultán vesmíru se neviděl od nich tak odlišně a řekl, “Stejně jako vy nejste v chůzi silnější, než já jsem, Já nemám menší potřebu, co se týče thawabu a odměny.“ Náš Pán, Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), a Jeho vznešení Ašabové, se procházeli po poušti, ve spalujícím vedru. Navíc drželi půst. Ašabové al-kiram, kteří snášeli mnohé těžkosti, našeho Pána, Proroka, následovali s láskou a nadšením, aby mohli šířit Islám. Usilovali o to, aby s nimi byl Alláh ta’ala, a Jeho Rasúl, spokojeni; mučednictví a Džanna bylo to, po čem toužili. Náš milovaný Prorok se podíval na Své Ašaby a zvolal, “Ó, můj Alláhu! Oni jsou na nohách, dej jim koně! Ó, můj Alláhu! Jsou odhalení a bosí! Dej jim oděv! Ó, můj Alláhu! Jsou hladoví, nakrm je! Jsou chudobní, učiň je bohatými, se svým fadl al-karam (milostí a velkorysostí)!”

Zatímco se náš milovaný Prorok a Jeho požehnaná armáda přibližovali k Badru, ve spalujícím žáru, karavan s polyteisty přijíždějící z Damašku se také blížil k Badru. Dva sahabijové, které náš Pán, Prorok, vyslal, aby získali informace o karavanu, zjistili, že karavan by měl dorazit do Badru během několika dní, a rychle se vrátili zpět. Když lidé z karavanu přišli do vesnice, kde dva sahabijové získali zprávy, zeptali se vesničanů, “Víte něco o Muslimských špionech?“ Řekli, “Nevíme. Ale přišli sem dva lidé, kteří tam na tom místě nějakou dobu seděli, pak se zvedli a odešli.“

Když šel Abu Sufjan na to místo, které mu ukázali, rozhrabal velbloudí odpad, který tam byl a uviděl v něm krmivo. Řekl, “Toto krmivo pochází z Mediny. Ti dva muži byli nejspíše Muhamedovi (‘alejhis-salam) špioni.” Odhadoval, že Muslimové budou blízko a propadl velkým obavám. Bál se o karavan, a tak se rozhodl jet do Mekky podél pobřeží Rudého moře, neztráceli čas a šli ve dne v noci. Navíc vyslal muže jménem Damdam ibn Amr Ghifari jako posla do Mekky, aby referoval o situaci.7

Když ten člověk dorazil do Mekky, roztrhal si košili vpředu i vzadu a otočil sedlo svého velblouda. Poté začal podivně křičet, “Pomoc! Pomoc! Ó, Kurajšové! Pojďte! Muhamed a Jeho Ašabové napadli Abu Sufjana s vaším karavanem a majetkem. Když je chytíte zavčasu, můžete ještě svůj karavan zachránit!“

Hned jak to Mekkaňané zaslechli, začali s přípravami. Shromáždili 700 velbloudích jezdců, 100 jezdců na koních a 150 pěšáků. Když řekli Abu Lahabovi, “Pojď! Přidej se k nám!“ použil svou nemoc jako záminku, jelikož měl strach. Místo sebe vyslal Ase ibn Hišama. Polyteista jménem Umajja ibn Khalaf byl spíše laxní při přípravě na válku. Neboť předtím slyšel, že náš Pán, Prorok, řekl, “Moji Ašabové Umajju zabijí.“ Byl vystrašený, neboť věděl, že náš Prorok vždy říkal pravdu. Proto, když na něho Abu Džahl naléhal, řekl, že je již příliš starý a obézní. Nicméně, musel jít, neboť ho Abu Džahl obvinil ze zbabělosti.

V armádě polyteistů bylo okolo tisíc mužů. Všichni měli na sobě železné brnění. Doprovázely je ženy s nádherným hlasem. Nezdráhali se vzít si s sebou hudební nástroje a alkohol. Mysleli si, že s tak silnou armádou by porazili ne jenom armádu o třech stech mužích, ale klidně armádu o tisíci mužích. Byli mezi nimi i muži, kteří se snažili předpovědět, koho zabijí, a co si ukořistí, ještě před tím, než vyjeli. Nicméně, jejich největším cílem bylo zničit Islám. Toto divoké stádo polyteistů vyrazilo spolu se zpívajícími ženami, hrajícími na tamburíny.

Mezitím, Abu Sufjan byl již daleko od Badru a urazil dlouhou cestu k Mekce. Když si byl jist, že již byli mimo nebezpečí, vyslal ke Kurajšům muže jménem Qays ibn Imri al-Qajs, a ten jim řekl, “Ó, Kurajšská komunito! Opustili jste Mekku, abyste ochránili svůj karavan, muže a zboží. Jsme mimo nebezpečí. Nyní se vraťte zpět!” Také jim poradil, “Radím vám, nejezděte do Mediny, bojovat proti Muslimům!”

Když Qays přinesl armádě polyteistů tyto zprávy, Abu Džahl řekl, “Přísahám, že pojedeme do Badru a uspořádáme tam hostinu, která bude trvat tři dny a tři noci, porazíme velbloudy a budeme pít víno. Okolní kmeny nás budou pozorovat, závidět nám a uvidí, že my nemáme strach z nikoho. Po tomto, díky naší velikosti se nás nikdo neodváží napadnout. Ó, nepřemožitelná Kurajšská armádo! Dejte se do pochodu!”

Qays viděl, že Abu Džahl neměl náladu na to, aby poslouchal jakékoliv rady. Vrátil se a informoval Abu Sufjana o situaci. Abu Sufjan, který byl prozíravou a opatrnou osobou, si nemohl pomoci a řekl, “Běda! Jaké neštěstí pro Kurajše! Toto musí být plánem Amra ibn Hišama (Abu Džahl). Jistě to činí ze své lásky k vojevůdství. Nicméně, tento druh extremismu je vždy velikou chybou a značí špatné. Běda Kurajšům, jestli se střetnou s Muslimy!” Rychle jel s karavanem do Mekky a armádu zastihl.

Mezitím, náš Pán, Sarwar al-kainat (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) se se Svými Ašaby přibližoval k Badru. V jednu chvíli si všiml, že Khubajb ibn Jasaf a Qays ibn Muharris, polyteisté z Mediny, pochodovali společně s Islámskou armádou. Khubajba rozpoznal, i když měl na hlavě železnou helmu, a řekl Hadratu Sa’dovi ibn Mu’azovi, “Není to Khubajb?“ On řekl, “Ano, Ó Rasúlulláh! “ Khubajb byl odvážným šampionem, který se vyznal ve válečném umění. S Qaysem předstoupili před našeho vznešeného Pána, Rasúlulláha. Náš Prorok se jich zeptal, “Proč jdete s námi?“ Oni řekli, “Ty jsi synem naší sestry, a jsi naším sousedem. Jdeme s naším lidem, abychom přivezli kořist!“ Když se náš Pán zeptal Khubajba, “Uvěřili jste v Alláha ta’ala a Jeho Rasúla?“ On odpověděl, “Ne.“ Rasúl ‘alejhis-salam řekl, “Běžte tedy zpět! Ten, kdo není v našem náboženství, nemůže být s námi!“

Khubajb řekl, “Každý ví o mé odvaze a hrdinství, a že jsem šampionem, který způsobuje zranění na hrudích nepřátel. Budu bojovat na vaší straně o kořist, proti vašim nepřátelům.“ Náš Pán, Prorok, jeho nabídku odmítl.

Po chvíli Khubajb svoji nabídku zopakoval, ale náš Prorok mu řekl, že jeho nabídka nemůže být přijata, pokud se nestane Muslimem. Když přijeli na místo zvané Rawha, Khubajb předstoupil před našeho Pána, Rasúlulláha (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) a řekl, “Ó, Rasúlulláh! Uvěril jsem, že Alláh ta’ala je Rabbem světů, a ty jsi Jeho Prorokem.“ Náš Pán, Prorok, se velice zaradoval. Qays (radijalláhu ‘anh) byl také obdařen imánem, poté, co se vrátili do Mediny.

Když Islámská armáda dorazila do údolí Safra, byli informováni o tom, že Mekkaňané vytvořili armádu a pochodují směrem k Badru, aby zachránili svůj karavan. Náš Pán, Prorok, shromáždil Své Ašaby a probral s nimi situaci. Neboť když Muslimové z Mediny dali našemu Pánu, Rasúlulláhovi, slib věrnosti v Aqabě, přísahali, “Ó, Rasúlulláh! Přijď do našeho města. Tam tě ochráníme proti tvým nepřátelům, i za cenu svých životů, a budeme tě následovat.“

Nicméně, nyní byli mimo Medinu. Proti nim teď stála nepřátelská armáda, která byla mnohokrát větší, v počtu, zbraních i bohatství.

Když se náš Pán, Rasúlulláh, zeptal Svých Ašabů na jejich názor, Abu Bakr as-Siddiq, a ‘Umar al-Faruq od Muhadžirů, vystoupili a řekli, že je nezbytné bojovat proti nepřátelské armádě. A opět, z Muhadžirů, Mikdad ibn Aswad se postavil a řekl, “Ó, Rasúlulláh! Konej cokoliv ti Alláh ta’ala přikáže. Vyjdi do boje na Jeho příkaz. My jsme s tebou kdykoliv. Nikdy tě neopustíme. My neřekneme nic podobného tomu, co řekli synové Izraelští Musovi ‘alejhis-salam, ‘Ó, Musa! Dokud bude v té oblasti ten krutý národ, nepůjdeme tam, nikdy do té země nevstoupíme. Běž ty se Svým Rabbem, a bojuj proti nim. My zůstaneme sedět tady...’8 My obětujeme své životy na cestě Alláhově ta’ala a Jeho

“Ó, Rasúlulláh! Konej cokoliv ti Alláh ta’ala přikáže. Vyjdi do boje na Jeho příkaz. My jsme s tebou kdykoliv. Nikdy tě neopustíme.“ 
Mikdad ibn Aswad (radijalláhu ‘anh)

Rasúla. Přísaháme při Alláhovi ta’ala, který tě poslal jako pravého proroka, že kdybys nás poslal do Habeše přes Rudé moře, my bychom šli. Nikdy ti v ničem nebudeme odporovat. Jsme připraveni splnit jakékoliv tvé přání. Ať jsou moji rodiče i můj život obětováni pro tebe, Ó, Rasúlulláh!” Mikdadův proslov našeho milovaného Proroka velmi potěšil. Vykonal za něho dobrotivé modlitby.9

V tu chvíli byly názory Muslimů z Mediny velmi důležité. Neboť byli početní a slíbili, že Rasúlulláha ochrání, zatímco bude v Medině. Nedali slib pro boj mimo Medinu. Když tomu porozuměli, Sa’d ibn Mu’az se postavil a řekl, “Ó, Rasúlulláh! Pokud mi dáš svolení, promluvím za Ansary.“ Když mu bylo dáno svolení, řekl, “Ó, Rasúlulláh! My jsme v tebe uvěřili a potvrdili jsme tvé proroctví. Cokoliv jsi nám předal je správné a pravdivé. Učinili jsme jasný slib, a přísahali jsme, že tě budeme poslouchat, a že se ti podřídíme. Nikdy náš slib neporušíme. Budeme ti k službám, kdykoliv si to budeš přát. Tvé nařízení považujeme za nejvyšší prioritu. Obětujeme na tvé cestě své životy. Přísaháme při Alláhovi ta’ala, který tě poslal jako pravého proroka, že pokud se vrhneš do moře, vrhneme se za tebou. Nikdo z nás nezůstane ani o krok zpět. Cokoliv máš na mysli, jakýkoliv příkaz, podřídíme se. Nechť jsou naše majetky obětovány spolu s našimi životy. Nikdy před naším nepřítelem neutečeme. My jsme v boji vytrvalí. Usilujeme o to, abychom tě učinili šťastným, a abychom dosáhli tvé spokojenosti. Nechť je Alláhovo ta’ala milosrdenství s tebou...” Ašabové al-kiram, kteří tato slova poslouchali byli nadšení. Všichni se shodli na tom, že celým svým srdcem s těmito slovy souhlasí. Náš Pán, Rasúlulláh, byl velmi potěšen. Pro Hadrata Sa’da a jeho Ašaby učinil dobrodinné modlitby.

Nyní byly všechny pochybnosti pryč. Nezáleželo na tom, jak početný nebo silný nepřítel byl, vznešení Ašabové byli připraveni našeho milovaného Proroka následovat a stát se mučedníky, bez mrknutí oka, aby dosáhli spokojenosti Alláhovy ta’ala, i Jeho Rasúla. Pokud je vedl Pán světa, nebylo místa, kam by nešli. Když náš Pán, Fakhr al-kainat, viděl nadšení a věrnost Svých Ašabů, podal jim dobré zprávy, řekl, “Nyní, vydejte se do boje! Radujte se, pro milost Alláhovu ta’ala. Walláhi, v tuto chvíli, jako bych pozoroval a viděl přímo místa, kde bude lid Kurajšský zraněn a padne na bojišti!” Po tomto, Ašabové vyšli za naším Pánem, Rasúlulláhem, s láskou.

Andělé přišli na pomoc

Byla páteční noc, když se dostali blízko Badru. Náš milovaný Prorok Svým Ašabům řekl, “Očekávám, že budete moci získat nějaké informace u studny blízko toho malého pohoří.“ Vyslal tam Alláhova ta’ala lva Hadrata Aliho, Sa’da ibn Abi Waqqase, Zubajra ibn Awwama a některé další ze Svých Ašabů.

Hadrat Ali a jeho přátelé šli okamžitě ke studni. Tam uviděli nosiče vody a Kurajše na velbloudech. Když si všimli Muslimů, utekli. Nicméně, dva z nich byli chyceni. Jeden z nich byl Ašlam, otrok synů Hadžadže, a druhý byl Ariz Abu Yasar, otrok synů Ase ibn Sa’ida. Když byli předvedeni před našeho Pána, náš Prorok, Rasúlulláh, se jich zeptal, “Kde se nachází Kurajši?“ Oni odpověděli, “Tábořili za tou písečnou dunou.“ Náš Pán se zeptal, “Kolik jich je tam?“ Odpověděli, “To my nevíme.“ Když se zeptal, “Kolik velbloudů denně poráží?“ oni odpověděli, “Jeden den devět, druhý den deset.“ Náš Pán, Prorok, řekl, “Jejich počet je menší, než tisíc, a větší, než devět set.“ Zeptal se, “Kdo je přítomen z významných Kurajšů?“ Když odpověděli, “‘Utba, Šejba, Harith ibn Amr, Abu’l-Buhtari, Hakim ibn Huzam, Abu Džahl, Umajja ibn Khalaf…” náš Pán, Rasúlulláh, se otočil ke Svým Ašabům a řekl, “Lidé z Mekky vám obětovali své nejdražší.“ Poté se těch dvou osob zeptal, “Během cesty sem, vrátil se někdo z Kurajšů nazpět?“ Oni odpověděli, “Ano, Ahnas ibn Abi Šarik z kmene Bani Zuhra se vrátil.“ Náš Pán řekl, “I když nebyl na správné cestě, a zatímco neměl znalost o Alláhovi ta’ala a Jeho Knize, ukázal členům Bani Zuhra správnou cestu... Vrátil se kromě nich ještě někdo jiný?“ Získal odpověď, “Synové Adiho ibn Ka’ba se vrátili.“10

Náš Pán, Prorok, poslal Hadrata ‘Umara ke Kurajšům, aby je naposledy varoval, a aby byla učiněna dohoda. ‘Umar ibn Khattab jim řekl, “Ó, zatvrzelí lidé! Rasúl ‘alejhis-salam vám vzkazuje toto, ‘Všichni byste měli přestat a vrátit se v bezpečí. Jelikož bojovat proti jiným je pro mě přijatelnější, než bojovat proti vám!’”

Na tuto nabídku, Hakim ibn Huzam, jeden z Kurajšských polyteistů, zareagoval následovně, řekl, “Ó, Kurajšská komunito! Muhamed s vámi jedná velmi dobře. Okamžitě přijměte Jeho nabídku. Pokud neuděláte, co říká, přísahám, že se nad vámi již neslituje!” Abu Džahla Hakimova slova rozzuřila a řekl, “Nikdy to nepřijmeme a nevrátíme se, dokud se Muslimům nepomstíme. Aby již nebyli schopni napadnout náš karavan.” A tak znemožnil cestu k míru. Hadrat ‘Umar se vrátil zpět.

V tu noc, náš Pán, Prorok, dorazil do Badru se Svými Ašaby dříve, než polyteisté, a zastavil na místě blízko studny. Náš Pán, Prorok, se Svými Ašaby diskutoval, a ptal se jich na jejich názor, kde by měla být jejich základna. Z nich, Hadrat Khabbab ibn Munzir, kterému bylo pouze třicet tři let, se postavil a požádal o slovo. Když mu bylo dáno svolení, zeptal se, “Ó, Rasúlulláh! Je toto místo, kde ti Alláh ta’ala nařídil postavit základnu, a tedy je to nutností? Nebo bylo vybráno vlastním vyhodnocením a jako válečné opatření?” Náš Pán, Prorok, řekl, “Ne! Toto místo bylo vybráno jako válečné opatření.”

Po tomto, Hadrat Khabbab řekl, “Ať jsou moji rodiče a můj život pro tebe obětovány, Ó, Rasúlulláh! Moji lidé jsou válečníci. Navíc tuto oblast známe dobře. Na místě, kde se Kurajšové plánují usadit, je hojně čerstvé vody. Když dovolíš, nech nás se usadit tam. Nech nás uzavřít všechny studny v okolí. Poté vytvoříme nádrž, kterou naplníme vodou. Takto se během boje budeme moci napít, kdykoliv budeme mít žízeň. Ale nepřítel nebude moci najít žádnou vodu a bude oslaben.”11

V tu chvíli Džabrail ‘alejhis-salam přinesl wahy, potvrzující, že tento

“Inša-Alláh, tam, to je místo, kde bude ten a ten zasažen a padne zítra ráno! Inša-Alláh, tam, to je místo, kde bude ten a ten zasažen a padne zítra ráno! Tam je to! To je to místo...“
Hadís aš-šarif

názor byl správný. Náš Pán, Prorok, řekl, “Ó, Khabbabe! Správné řešení je to, s kterým jsi přišel ty,“ a postavil se. Společně šli ke zmíněné studni. Uzavřeli všechny studny, kromě jedné s nejkvalitnější vodou a vytvořili velkou nádrž. Naplnili ji vodou a umístili okolo poháry.

Mezitím před našeho vznešeného Pána, Proroka, předstoupil Hadrat Sa’d ibn Mu’az a nabídl Mu, “Ó, Rasúlulláh! Máme ti postavit stínidlo z větví z datlového stromu, abys pod ním mohl sedět?“ Náš Pán, Fakhr al-alam, byl Sa’dovou myšlenkou potěšen, a pomodlil se za něho. Stínidlo bylo během chvíle postaveno.

Sultán proroků, se Svými ctihodnými Ašaby, procházel a prohledával bojiště. Sem tam se zastavil a Svýma požehnanýma rukama ukazoval na místa, kde budou Kurajští polyteisté zabiti, říkal, “Inša-Alláh, tam, to je místo, kde bude ten a ten zasažen a padne zítra ráno! Inša-Alláh, tam, to je místo, kde bude ten a ten zasažen a padne zítra ráno! Tam je to! To je to místo...“

Později, Hadrat ‘Umar toto potvrdil, řekl, “Viděl jsem každého z nich, jak byli zasaženi a zabiti přesně na místech, na které Rasúl al-akram ukázal Svou požehnanou rukou. Ani o kousek blíž nebo dál.”

Pán světů (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) rozdělil Ašaby al-kiram do tří skupin: prapor Muhadžirů dal Mus’abu Ibn Umajrovi, prapor Awsů dal Sa’du Ibn Mu’azovi a prapor Khazradžů dal Khabbabu Ibn Munzirovi. Každá skupina se shromáždila pod svým praporem.12 Náš Pán, Prorok, nařídil armádě, aby se postavila do řad.

Zatímco armádu seřazoval, holí ve Své požehnané ruce se dotkl hrudi Sawada Ibn Gazijje, který vystoupil z řady, a řekl, “Zařaď se, Ó, Sawad!“ Sawad řekl, “Ó, Rasúlulláh! Hůl ve tvé ruce mě zranila. Pro Alláha ta’ala, který tě poslal s pravým náboženstvím, Knihou a spravedlností, chtěl bych se tě dotknout holí stejně.” Všichni Ašabové al-kiram byli jeho slovy ohromeni. Sluší se odplata proti Pánu světů? Je správné takto činit? Nicméně, náš Pán, Rasúlulláh, si vpředu rozepnul Svou požehnanou košili a řekl, “Jen pojď, oplať mi to, máš na to právo!“

Hadrat Sawad políbil požehnanou hruď našeho Pána Habiba al-akrama (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), s potěšením a láskou. Neboť všichni tuto událost pozorovali a očekávali odplatu, po tomto svého bratra Sawada obdivovali a záviděli mu. Když se náš milovaný Prorok zeptal, “Proč jsi to udělal?“ on odpověděl, “Nechť jsou moji rodiče, i já, obětováni pro tebe, Ó, Rasúlulláh! Dnes cítím, že můj čas nadešel, s nařízením Alláhovým ta’ala, a obávám se, že opustím tvou vznešenou osobu. Z tohoto důvodu jsem se chtěl, během těchto posledních společných minut, svými rty dotknout tvého požehnaného těla. Chtěl jsem to učinit důvodem pro tvou přímluvu v den kijámetu, a tak dosáhnout spasení.” Jeho láska se našeho Pána, Proroka, velmi dotkla, a za Hadrata Sawada se modlil.

Pravé křídlo požehnané Islámské armády bylo pod velením Zubajra Ibn Awwama, a levé křídlo bylo pod velením Mikdada Ibn Aswada.13

Náš Pán, Rasúlulláh, se chtěl se Svými vznešenými Ašaby poradit o tom, jakým způsobem se válka začne. Zeptal se, “Jak bojujete?“ Asim ibn Thabit se postavil a vyjádřil svůj názor, v ruce držel luk a šíp a řekl, “Ó, Rasúlulláh! Nech nás začít tak, že budeme střílet šípy, až se k nám Kurajši přiblíží na sto metrů. Poté, až budou blízko, že na ně dohodíme, začněme házet kameny. A až se dostanou tak blízko, že bude možné použít oštěpy, bojujme oštěpy tak dlouho, než se zlomí. Poté vytasme meče a bojujme!” Našemu Pánu, Prorokovi, se tato strategie zamlouvala. Dal Svým Ašabům následující instrukce:

“Nevycházejte ze své linie. Zůstaňte na svých místech, aniž byste se kamkoliv pohnuli. Nezačněte válku, dokud ode mne nedostanete povel. Nepoužívejte své šípy zbytečně, dokud se k vám nepřítel dostatečně nepřiblíží. Vystřelte šíp v době, když uvidíte, že má nepřítel otevřené místo, nechráněné štítem. Až budou trochu blíže, házejte na ně kameny. Použijte oštěpy, až budou ještě blíže. A až budou v těsné blízkosti, použijte meč.”

Poté byly rozestavěny hlídky a Ašabové al-kiram měli možnost si odpočinout. Díky Alláhovu ta’ala hikmatu zaspali tak tvrdě, že nebyli schopní ani pozvednout víčka. Když šel náš Pán, Prorok, pod stínidlo postavené z větví datlového stromu, tak Hadrat Abu Bakr a Sa’d ibn Mu’az vytasili své meče a před stínidlem drželi stráže. Náš milovaný Prorok pozvedl Své požehnané ruce a s velkým smutkem se začal modlit k Alláhovi ta’ala, “Ó, můj Rabbi! Pokud bude tato malá komunita zničena, nezbude na této zemi nikoho, kdo by tě uctíval...“ S touto žalostnou modlitbou pokračoval až do rána.

Místo, kde si požehnaná Islámská armáda umístila svoji základnu, bylo písečné. Proto tam byla chůze obtížná, nohy se zabořovaly do písku. Díky Alláhově ta’ala milosti a požehnání z modliteb našeho Pána, Rasúlulláha, v tu noc začalo pršet, pršelo velmi silně; voda proudila do nádrže. Poháry byly naplněny, a zem se zpevnila natolik, že se již nohy při chůzi nezabořovaly.

Na druhé straně, polyteisté se potýkali s bahnem a záplavami.

“Ó, můj Rabbi! Zde, Kurajští polyteisté přichází s celou svou arogancí! Oni Tě vyzývají; odmítají Tvého Proroka. Ó, můj Alláhu! Žádám tě o splnění Tvého slibu, o Tvou pomoc, a o udělení vítězství!“ Hadís aš-šarif

Po fadžru, náš Pán, Rasúlulláh, vzbudil Své Ašaby, aby vykonali salat. Poté, co vedl ranní salat, povzbuzoval je k boji tak, že mluvil o ctnostech džihadu proti nepříteli a mučednictví. Řekl, “Zajisté, Alláh ta’ala nařizuje to, co je pravdivé a správné. On nepřijímá ničí skutky, pokud nebyly vykonány pro Alláha ta’ala. Snažte se nyní o vyplnění příkazu našeho Rabba, kdy je vám na oplátku slíbeno Jeho milosrdenství a odpuštění, a projděte touto zkouškou! Neboť Jeho slib je pravdivý, Jeho slovo je správné, a Jeho trest je tvrdý. Já, i ty, jsme závislí na Alláhovi ta’ala, který je Hayy a Qajjum. My jsme se k Němu uchýlili; k Němu jsme přilnuli, o Něho se opíráme. Náš poslední návrat bude také k Němu. Nechť mi Alláh ta’ala odpustí, a všem Muslimům!”

V měsíci Ramadan aš-šarif, sedmnáctého, vyšlo páteční slunce. Brzy, nejkrutější, nejnevyváženější, nejvýznamnější a největší válka v historii, měla začít... Na jedné straně byl Fakhr al-alam (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) a hrstka Jeho vznešených Ašabů, kteří byli připraveni obětovat své životy, a na straně druhé, byla běsnící a rozzuřená skupina nevěřících, která se shromáždila, aby naprosto zničila Islám a zabila proroka, který byl poctěn tím, že byl Alláhovým ta’ala Habibem. Naneštěstí mezi nimi byli i příbuzní Rasúla al-akram. Přijeli do Badru, aby bojovali proti svému milovanému synovci.

Náš Pán, Prorok, zkontroloval rozmístění Své armády a zopakoval Své instrukce. Mezitím, Kurajští polyteisté vyšli ze svých základen a vyrazili směrem k údolí Badr... Většina z nich byla pokryta brněním. S velkou pýchou a arogancí zaujali pozice, aby mohli napadnout Islámskou armádu. Když náš Pán, Rasúlulláh, viděl tento postoj polyteistů, s Hadratem Abu Bakrem šel do Svého stanu (vyrobeného z větví datlového stromu), zvedl Své požehnané ruce a začal se modlit k Džanabu al-Haqqu, “Ó, můj Rabbi! Zde přichází Kurajští polyteisté s celou svou pýchou a arogancí! Oni Tě vyzývají; odmítají Tvého Proroka. Ó, můj Alláhu! Žádám tě o splnění Tvého slibu, o Tvou pomoc, a o udělení vítězství! Můj Alláhu! Pokud svolíš k zániku této hrstky Muslimů, nezbude již nikoho, kdo by tě uctíval!”

Tímto způsobem prosil Alláha ta’ala o pomoc opakovaně. Tato nesmírně žalostná a srdceryvná prosba našeho Pána, Proroka, pokračovala, až Mu spadlo roucho z Jeho požehnaných ramen. Hadrat Abu Bakr se již nemohl dívat na Jeho srdceryvné prosby, zvedl ze země Jeho požehnané roucho, s velkou úctou, a položil ho na požehnaná ramena našeho Pána. Snažil se Ho utěšit slovy, “Nechť je můj život pro tebe obětován, Ó, Rasúlulláh! Tolik proseb od tebe již postačí! Ve svých modlitbách ke svému Rabbovi jsi vytrval! Zajisté, Alláh ta’ala ti udělí vítězství, které ti slíbil.” V ten okamžik Pán světů vyšel ze stanu, za recitace následujícího ajatu al-karimatu, z maalu:

“Brzy, tato komunita (v Badru) bude zajisté přesměrována, a oni otočí svá záda a prchnou. Přesněji, čas jejich opravdových muk nastane v den kijámetu. Muka toho času budou větší pohromou a budou trpká.”14

Náš milovaný Prorok šel do čela Své armády. Svým vznešeným Ašabům zarecitoval následující ajat al-karimat, z maalu, “Ó, věřící! Když stojíte oproti početnému nepříteli, buďte pevní, a často zmiňujte jméno Alláhovo ta’ala, abyste mohli dosáhnout spásy... Řiďte se Alláhem a Jeho rasúlem. Nevytvářejte mezi sebou spory. Abyste nepřišli k újmě, neztratili moc a sílu. Buďte trpěliví. Neboť Alláh ta’ala je s těmi, kdo jsou trpěliví.”15

Toto byla první bitva proti početnému nepříteli. Válka měla začít. Vzrušení bylo na vrcholu. Všichni Ašabové al-kiram, po recitaci našeho Pána, Rasúla al-akrama, ajatu al-karimatu, z maalu, “často zmiňujte jméno Alláhovo ta’ala...“ začali jednotně říkat, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!“ a prosili Džanaba al-Haqqa, aby jim udělil vítězství. Nyní čekali na signál našeho Pána, Proroka.

Tehdejším zvykem bylo, že než se dvě armády daly do boje, dva odvážní muži z každé armády vystoupili, a utkali se tváří v tvář. Účelem takového souboje bylo, aby se na obou stranách hněv a nadšení pro boj zvýšily, bylo to zahřívací kolo. Amir ibn Hadrami, jeden z polyteistů, tento zvyk porušil a proti Islámské armádě vystřelil šíp. Šíp zasáhl Mihdžu z Muhadžirů, a stal se tedy mučedníkem; jeho požehnaná duše vystoupala do Džanny. Pán proroků podal o tomto prvním mučedníkovi dobré zprávy, řekl, “Mihdža je pánem mučedníků.“ Ašabové al-kiram měli co dělat, aby se udrželi. Nicméně, bez příkazu našeho Pána, Proroka, se nemohli pohnout ani o milimetr. Jejich srdce vřela jako vulkán!

Mezitím, tři lidé z armády polyteistů vyběhli vpřed. Byli to ‘Utba, jeho bratr Šejba a jeho syn Walid, synové od Rabije, kteří byli velkými nepřáteli Islámu. Začali na mudžahidy křičet, “Je mezi vámi někdo, kdo je schopen boje proti nám?“ Když Hadrat Abu Huzajfa vyšel vpřed, aby se postavil svému otci ‘Utbovi, Sultán světů mu řekl, “Stůj!“, pak Mu’az a Mu’awwaz, synové paní Afry a Abdulláh ibn Rawaha z muhadžirů z Mediny vystoupili. Stáli před ‘Utbou, Šejbou a Walidem. Vyčkávali, s mečem v rukou.

Chtěli, aby se představili a zeptali se, “Kdo jste?“ Když odpověděli, “My jsme Muslimové z Mediny,“ polyteisté řekli, “S vámi nemáme co dočinění! Žádáme Abdulmuttalibovy syny. Chceme se bít s nimi,“ otočili se k Islámské armádě a začali křičet,

“Ó, můj Alláhu! Splň Svůj slib, který jsi mi dal! Ó, můj Alláhu! Pokud bude tato malá Islámská komunita zničena, nezbude na této zemi již nikoho, kdo by Tebe uctíval!“ Hadís aš-šarif

“Ó, Muhamede! Pošli nám rovné, z našeho lidu, aby se s námi utkali!“

Poté, co se za tyto Své tři odvážné Ašaby na bojišti dobrotivě pomodlil, náš Pán, Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) jim nařídil, aby se vrátili na svá místa. Pak se podíval na Své Ašaby a řekl, “Ó, synové Hašima! Vystupte! Bojujte na správné cestě proti těm, kteří přišli, aby uhasili Alláhův ta’ala nur svým falešným náboženstvím; předně, toto je důvod, proč vám Alláh ta’ala poslal proroka. Vystup, Ó Ubajdo! Vystup, Ó Hamzo! Vystup, Ó Ali!”

Hadrat Hamza, Hadrat Ali a Hadrat Ubajda, lvi Alláhovi ta’ala, si dali své helmy a vyšli do bojiště. Když se proti nim postavili, polyteisté se zeptali, “Kdo jste? Pokud jste nám rovni, utkáme se s vámi.“ Když odpověděli, “Já jsem Hamza! Já jsem Ali! Já jsem Ubajda!“ polyteisté řekli, “Vy jste ctihodní lidé, jako my. Souboj s vámi přijímáme.“ I když hrdinští mudžahidové Islámu pozvali polyteisty k imánu, nepřijali to. Po tomto, všichni tři vytasili své meče a polyteisty napadli. Hadrat Hamza a Hadrat Ali zabili nevěřící ‘Utbu a Walida okamžitě. Hadrat Ubajda Šejbu zranil, a Šejba zranil Ubajdu také. Hadrata Ubajdu zvedli a přivedli ho k našemu Pánu, Rasúlulláhovi.16

Z požehnaného kotníku Hadrata Ubajdy ibn Haritha vytékala krev a vyčnívala z něho kost. Nepřikládajíce tomuto důležitost, zeptal se, “Nechť je můj život pro tebe obětován, Ó, Rasúlulláh! Pokud v tomto stavu zemřu, nebudu snad mučedníkem?“ Náš Pán, Prorok, řekl, “Ano, ty jsi mučedníkem,“ a podal mu dobré zprávy o tom, že si zasloužil Džannu. (Hadrat Ubajda zemřel na místě zvaném Safra, na zpáteční cestě z války.)

Polyteisté, kteří v tomto souboji ztratili tři důležité muže, byli ohromeni. Přes to, Abu Džahl se snažil zvýšit morálku své armády a řekl, “Nenechte se zastrašit smrtí ‘Utby, Šejby a Walida; oni se vrhli do bitvy a zemřeli zbytečně. Přísahám vám, že se nevrátíme, dokud nezajmeme Muslimy, a svážeme je provazy.”

Hrdinští Ašabové al-kiram byli netrpěliví, a chtěli dav polyteistů potrestat svými meči, co nejdříve. Náš Pán, Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), neustále opakoval následující modlitbu, “Ó, můj Alláhu! Ó, můj Alláhu! Pokud bude tato malá Islámská komunita zničena, nezbude na této zemi již nikoho, kdo by Tebe uctíval!“

Mezitím, z řad polyteistů, Abdurrahmán, syn Hadrata Abu Bakra, jeden z nejodvážnějších a nejhorlivějších lučištníků z Kurajšů, který se ještě nestal Muslimem, vystoupil do bojiště a vyžádal si protivníka. V tomto poledním žáru července, jeden z řad muhadžidů okamžitě vytasil meč a vyšel vpřed. Tímto člověkem byl Hadrat Abu Bakr, nejváženější člověk po prorokovi, který byl poctěn tím, že se stal prvním Muslimem a získal hodnost Siddiq. Vrhl se vpřed, aby se utkal se svým synem. Nicméně, Pán světů mu řekl, “Ó, Abu Bakře! Nevíš snad, že ty jsi jako mé vidící oko a slyšící ucho! Neopouštěj mě! Všechen zármutek, který zasahuje mé tělo a srdce, je utišen pohledem na tvou požehnanou tvář. Tvá přítomnost posiluje mé srdce,” a od souboje ho odradil. Abu Bakr as-Siddiq si nemohl pomoci, a řekl svému synovi, “Ty mizero! Jak se to změnil tvůj vztah ke mně?“

Poté bylo vidět, jak Sultán proroků, Pán Habib al-akram, zvedá ze země hrst písku. Písek zahodil směrem k nepříteli a řekl, “Nechť jejich tváře zčernají! Ó, můj Alláhu! Vlož do jejich srdcí strach, ať je jim roztřesou kolena!“ Pak se otočil ke svým Ašabům a přikázal, “Do boje!“ Vznešení Ašabové, kteří čekali na signál, bojovali, jak jim dříve bylo nařízeno. Mezi výkřiky, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!” svištěly šípy; kameny zasahovaly svůj cíl; oštěpy zasahovaly brnění. Alláhovi ta’ala lvi bojovali následovně: Hadrat Hamza bojoval se dvěma meči; Hadrat Ali, Hadrat ‘Umar, Zubajr ibn Awwam, Sa’d ibn Abi Waqqas, Abu Dudžana17 a Abdulláh ibn Džahš, vcházeli z jedné strany polyteistické linie, a vycházeli z druhé, což nevěřící ohromilo. Každý z nich se stal nepřekonatelnou pevností. Zvolávání, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!” zaplnilo svět; velikost Alláhovy ta’ala slávy nevěřící zasáhla jako kladivo. Náš Pán, Prorok, k Alláhovi ta’ala volal, “Ja Hajju! Ja Qajjúm! Ja Hajju! Ja Qajjúm!” Hadrat Ali řekl, “V Badru, nejstatečnějším a největším hrdinou mezi námi, byl Rasúl ‘alejhis-salam. On byl nejblíže liniím polyteistů. Kdykoliv jsme byli v nesnázích, obraceli jsme se na Něho.“

Polyteisté umístili svého vůdce Abu Džahla doprostřed mezi sebe. Jiného člověka převlékli tak, aby vypadal jako Abu Džahl. Tento nešťastník se jmenoval Abdulláh ibn Munzir. Hadrat Ali Abdulláha napadl. Sťal mu hlavu přímo před Abu Džahlem. Polyteisté převlékli také Abu Qajse. Ten byl zabit Hadratem Hamzou.

Hadrat Ali bojoval s jedním polyteistou. Polyteista švihl svým mečem proti Hadratu Alimu a meč se zaseknul v brnění. Hadrat Ali švihl mečem zvaným Zulfikar proti polyteistovi v brnění. Když rozřízl polyteistu od ramene po hruďník, podél jeho brnění, uviděl lesknoucí se meč nad jeho hlavou. Zatímco muž, který švihnul mečem, řekl, “Vem si ho! Posílá ho Hamza ibn Abdulmuttalib!” a polyteistova hlava spadla na zem i s helmou. Když se Hadrat Ali otočil, uviděl svého strýce Hadrata Hamzu, jak se bije se dvěma meči. Když náš Prorok viděl své Ašaby, jak odvážně bojují, chválil je slovy, “Oni jsou Alláhovými

“Ó, Abu Bakře! Nevíš snad, že ty jsi jako mé vidící oko a slyšící ucho! Neopouštěj mě! Všechen zármutek, který zasahuje mé tělo a srdce, je utišen pohledem na tvou požehnanou tvář. Tvá přítomnost posiluje mé srdce.”
Hadís aš-šarif

ta’ala lvi na zemi.“

V jedné chvíli se meč Hadrata Ukaše, který bojoval po boku našeho Pána, Rasúlulláha, zlomil. Náš milovaný Prorok si toho všimnul, zvedl palici, kterou uviděl na zemi, a podal mu ji. Řekl, “Ó Ukaši! Bojuj s tímto!” Hned jak si Ukaša tu palici vzal, zázrakem našeho Proroka se proměnila na dlouhý, zářící meč, se silnou a ostrou hranou. Do konce bitvy s ním zabil mnoho polyteistů.

Během boje, Pán světů, Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), odříkával také následující požehnaný hadís aš-šarif, který Jeho Ašaby velmi motivoval, “Přísahám při Alláhovi ta’ala, který mě udržuje při životě, že těm, kteří dnes bojují trpělivě a vytrvale, doufající ve spokojenost Džanaba al-Haqqa, a kteří budou zabiti, zatímco postupovali vpřed aniž by se otočili, bude Haqqem ta’ala udělena Džanna.” Když Umajr ibn Humam slyšel tato slova, řekl, “To je úžasné! To je úžasné! Takže pro to, abych si zasloužil Džannu, nemusím udělat nic jiného, než se stát mučedníkem.” Bojoval proti nepříteli a zároveň říkal, “Člověk se dostane k Alláhovi ta’ala, ne pomocí hmotného jmění, ale pouze když se bude Haqqa ta’ala obávat, se skutky pro ákhiru, s trpělivostí a vytrvalostí v džihádu. Všechny výhody, jiné než tyto, bezpochyby skončí, vyprší!” A tak bojoval, až do doby, než se stal mučedníkem.

Boj začal být intenzivnější. Nejméně tři polyteisté útočili na každého sahabiho. Nic nemohlo vznešené Ašaby, kteří se proti nim ze všech sil snažili bránit svými meči, přimět k ústupu. Nabírali sílu zvoláváním, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!” a z neustálých útoků se neunavili. V jedné chvíli útok polyteistů zesílil ještě více. Ašabové al-kiram se ocitli v obtížné situaci.

V tu chvíli, náš Pán, Rasúlulláh, společně s Hadratem Abu Bakrem, vstoupil do Svého stanu. Náš Prorok začal opět prosit Alláha ta’ala. “Ó, můj Rabbi! Buď mi nápomocen tak, jak jsi mi slíbil!“ V tu chvíli bylo sesláno wahy. V maalu, “Pamatuješ, když jsi žádal svého Rabba o pomoc a vítězství, a On na tvou žádost odpověděl a přijal tvé modlitby tak, že řekl, ‘Já tě zajisté posílím, s tisíci anděli, přicházejícími jeden za druhým.’”18 Náš Pán, Prorok, se hned postavil a řekl, “Dobré zprávy, Ó, Abu Bakře! Alláhova ta’ala pomoc se k nám dostala! Tam je Džabrail! Na písečných dunách, držící otěže svého koně a vyzbrojen, čeká na příkazy.”

Jak je uvedeno v Sůře al-Anfal, Džanab al-Haqq řekl andělům, v maalu, “Váš Rabb zjevil andělům: Já jsem s vámi (v pomoci Muslimům). Tak buďte nápomocni věřícím (s dobrými zprávami o pomoci), dejte jim moc a sílu. Já vložím hrůzu a strach do srdcí nevěřících. Poražte jejich krky, a zlomte klouby na jejich prstech, na rukou i na nohou. Neboť oni se vzepřeli proti Alláhovi ta’ala a Jeho Rasúlovi. Kdokoliv se vzepře Alláhovi ta’ala a Jeho Rasúlovi (bude vystaven Jeho mukám), Alláh ta’ala je přísný ve Svém trestu!”19

Poté, Džabrail, Mikail a Israfil ‘alejhimus-salam, každý s tisíci anděly, postavili se vedle našeho milovaného Proroka, zleva i zprava.20

Džabrail ‘alejhis-salam si hlavu omotal žlutým turbanem. A ostatní andělé měli na hlavách bílé turbany. Konce svých turbanů si nechali vlát za zády, zatímco jeli na bílých koních. Náš Pán, Sarwar al-alam, řekl Svým Ašabům, “Andělé na sobě mají znaky a znamení. Vy si také určete znak jako znamení mezi sebou!“ Poté, Zubajr ibn Awwam si hlavu omotal žlutou a Abu Dudžana červenou látku, na místo turbanu. Hadrat Ali si vzal bílý transparent a Hadrat Hamza si na hruď připnul pštrosí pero.

Se vstupem andělů do války se situace okamžitě změnila. Ještě než Ašabové al-kiram stačili máchnout svými meči proti nepříteli, jejich hlavy padaly k zemi. Bylo vidět, jak se s polyteisty bili neznámí lidé, zprava, zleva, vpředu i vzadu od našeho Pána, Proroka.

Hadrat Sahl vyprávěl, “Během bitvy u Badru, když jsme máchli mečem proti hlavám polyteistů, viděli jsme, jak se jejich hlavy oddělovaly od těl a padaly k zemi ještě dříve, než meče zasáhly svůj cíl!“

Zabití Abu Džahla

Abu Aziz ibn Umajr, který nesl vlajku polyteistů, byl zadržen. Jejich vojevůdce, Abu Džahl, neustále recitoval básně, pro povzbuzení Kurajšů, a zlepšení morálky mezi svými vojáky. Bil se jako mladý muž a vytahoval se, “Moje matka mě porodila pro tyto dny!“, a podněcoval ostatní.

Ubajda ibn Sa’id, jeden z polyteistů, byl celý v brnění. Byly mu vidět pouze oči. Otáčel se na svém koni s výkřiky, “Já jsem Abu Zatulkariš! Já jsem Abu Zatulkariš!“, tj. “Já jsem otcem břicha (mám velké břicho).“ Vyzýval Muslimy způsobem sobě vlastním. Hrdinský mudžahid, Hadrat Zubajr ibn Awwam, se k němu přiblížil, zamířil přímo na jeho oko, a hodil oštěpem s výkřikem, “Alláhu akbar!” Oštěp zasáhl svůj cíl a shodil ho z koně na zem. Když se k němu Hadrat Zubajr dostal, Ubajda byl mrtev. I když šlápl nohou na jeho tvář a tahal celou svou silou, oštěp vytáhnul velmi těžce; byl ohnutý.

Hrdinství, které Hadrat Zubajr v bitvě u Badru prokázal, bylo veliké. Na jeho těle nebylo místa, které by nebylo zraněné. Jeho syn Urwa tuto situaci popsal následovně, “Můj otec byl třikrát vážně zasažen mečem. Z toho byl jedenkrát zasažen do krku. Zranění zanechalo tak hlubokou jizvu, že jsem do ní mohl vložit svůj prst.”

Abdurrahmán ibn Awf také z Kurajši bojoval odvážně. Srážel k zemi všechny, kteří se mu dostali do cesty, bez ohledu na svá krvácející zranění. Hadrat Abdurrahmán popsal jednu z událostí, kterých tam byl svědkem, následovně:

“V jedné chvíli přede mnou nikdo nebyl. Když jsem se rozhlédl, zaujali mě dva mladí muži z Ansarů. Chtěl jsem se přiblížit k nejsilnějšímu z nich. Jeden z těch dvou mě zahlédl a zeptal se, ‘Ó, strýci! Znáš Abu Džahla?‘ Odpověděl jsem, ‘Ano, znám ho.‘ Když jsem se ho zeptal, ‘Ó, synu mého bratra, co uděláš s Abu Džahlem?‘ on odpověděl, ‘Bylo mi řečeno, že nesnáší Rasúlulláha. Přísahám při Alláhovi ta’ala, že až ho uvidím, nenechám ho dokud ho nezabiju, nebo dokud sám nezemřu.’ Popravdě jsem byl ohromen těmito rozhodnými slovy mladého muže, vyřčenými s nadšením.

Druhý z mladých mužů mne také zahlédl, a řekl totéž, co první z nich. V tom jsem uviděl Abu Džahla! Neustále se pohyboval tam a zpět mezi nepřátelskými vojáky. Když jsem řekl, ‘Ó, mladí muži! Ta osoba, která se neustále pohybuje tam a zpět, to je Abu Džahl,‘ okamžitě popadli své meče a k Abu Džahlovi se přiblížili. Utkali se s ním. Tito mladí

“(Ó, moji Ašabové!) Andělé na sobě mají znaky a znamení. Vy si také určete znak jako znamení mezi sebou!“
Hadís aš-šarif

muži byli bratři, Mu’az a Mu’awwaz, potomci paní Afry.”

Mezitím, Mu’az ibn Amr, jeden z hrdinů mezi Ašaby al-kiram, měl příležitost se dostat do Abu Džahlovy blízkosti. Abu Džahla, který byl na svém koni s dlouhým ocasem, napadl, vší silou ho zasáhl do nohy. Abu Džahlova noha odpadla na zem. Poté, Ikrima, který ještě nebyl Muslimem, přispěchal na pomoc svému otci, a začal se bít s Hadratem Mu’azem ibn Amrem.

V tu chvíli, bratři Mu’az a Mu’awwaz, vystřelili vpřed jako sokoli. Srazili všechny, kdo jim stál v cestě, až se dostali k Abu Džahlovi. Zasáhli ho svými meči, a nepřestali, dokud si nemysleli, že je mrtev.

Hadrat Mu’az ibn Amr byl zraněn na své ruce a paži, zatímco bojoval proti Ikrimovi. Jeho požehnaná ruka byla rozříznuta v zápěstí a visela na kusu kůže. Mu’az ibn Amr, který byl ponořen v boji, neztrácel čas nad svojí rukou, nad jejím zavazováním. I když jeho vážně zraněná ruka visela na kusu kůže, bojoval hrdinsky.

Alláhu akbar! Jak silný imán to je! Co se mi to naskytlo za pohled! Poté, co takto nějakou dobu bojoval, Hadrat Mu’az si uvědomil, že pohyb pro něho začal být obtížnější. Příčinou byla jeho zraněná ruka. Okamžitě si ji přišlápl, utrhl, a odhodil ji...21

Nawfal ibn Huwajlid, zuřivý nepřítel Islámu, byl nejpopulárnějším šampionem mezi Kurajši. Neustále vykřikoval a snažil se houf polyteistů pobuřovat a provokovat. Když náš Pán, Prorok, viděl, jak se chová, začal se modlit, “Ó, můj Alláhu! Pomoz mi proti Nawfalu ibn Huwajlidovi. Poraž ho.” Když Hadrat Ali, Alláhův ta’ala lev, Nawfala uviděl, okamžitě se na něho vrhnul. Máchnul mečem tak silně, že usekl obě jeho nohy, i když byly pokryty brněním. Poté sekl mečem skrze jeho krk a sťal mu hlavu.22

Umajja ibn Khalaf, který dříve Bilala al-Habašiho mučil tak, že ho dal na rozpálený písek a pokládal na něho obrovské kameny, byl jeden z nejzuřivějších polyteistů. Tento nepřítel Islámu, který využíval každé příležitosti, aby mohl mučit našeho Pána, Rasúlulláha (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam), se snažil polyteisty shromažďovat v údolí Badr, a pokoušel se o zničení nuru Islámu. Hadrat Bilal, který toto zpozoroval, se k němu přiblížil se svým mečem a řekl, “Ó, Umajjo ibn Khalafe, vůdče nevěřících! Pokud přežiješ, přeji si, abych já nepřežil!” a zaútočil na něho. Když řekl, “Ó, bratři Ansarové! Pomozte, vůdce nevěřících je zde!” Ašabové al-kiram Umajju obklíčili a ihned ho zabili.23

V armádě polyteistů již nezbyl žádný vůdce. Nikdo z nich si nevěděl rady; pokoušeli se uprchnout. Pevnost nevěřících byla zlomena. Vznešení Ašabové je začali pronásledovat a někteří z polyteistů byli zajati. Mezi zajatými byl také Abbas, strýc našeho milovaného Proroka, z otcovy strany.24

Vítězství patřilo věřícím

Náš Pán, Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), se zeptal Svých vznešených Ašabů, “Má někdo z vás informace o Nawfalu Ibn Huwajlidovi?” Hadrat Ali vystoupil a řekl, “Ó, Rasúlulláh! Já jsem ho zabil.“ Náš milovaný Prorok, který se z této zprávy velmi radoval, začal pronášet takbir, “Alláhu akbar!” a řekl, “Alláh ta’ala přijal moji modlitbu, kterou jsem pronesl o Nawfalovi.“

Když mu řekli, že Umajja ibn Khalaf byl zabit, velmi se zaradoval a řekl, “Alhamdulilláh! Díky Alláhovi ta’ala. Můj Rabb ujistil Svého narozeného služebníka a učinil Své náboženství nadřazeným.”

Co se týče Abu Džahla, náš Pán Rasúl al-akram řekl, “Zajímalo by mě, co se stalo s Abu Džahlem. Kdo se po něm půjde podívat?“ Nařídil, aby ho hledali mezi mrtvými. Hledali, ale nenašli ho. Náš Pán, Prorok, řekl, “Hledejte ho, učinil jsem o něm slib. Pokud ho nebudete moci rozpoznat, dívejte se po jizvě na koleni. Jeden den jsem s ním byl na hostině u Abdulláha Ibn Jud’ana. Byli jsme oba mladí. Já jsem byl o něco větší, než on. Když mě utiskoval, strčil jsem do něho. On spadl na kolena. Jedno koleno měl zraněné, a jizva z toho zranění nezmizela.”

Po tomto, Abdulláh ibn Mas’ud vyrazil hledat Abu Džahla. Našel ho zraněného a poznal ho. Zeptal se ho, “Jsi Abu Džahl?” Šlápl svou nohou na Abu Džahlův krk, zatáhl ho za vousy a řekl, “Ó, Alláhův ta’ala nepříteli! Konečně tě Alláh ta’ala zahanbil?“ Abu Džahl odpověděl, “Proč by mě měl zahanbit! Ó, pasáku ovcí! Nechť tebe Alláh zahanbí. Vystoupil jsi na místo, které je velmi strmé! Pověz mi, které straně náleží vítězství.” Hadrat Ibn al-Mas’ud řekl, “Vítězství náleží Alláhu a Jeho Rasúlovi.” Zatímco sundával Abu Džahlovu helmu, řekl, “Ó, Abu Džahl! Zabiju tě.“ Abu Džahl ukázal hloubku své nevíry, pýchy a arogance, slovy, “Ty nejsi jediný, kdo zabil nadřazené svého národa. Ale pravdou je, že je pro mne těžké přijmout, že ty jsi ten, kdo mě zabije. Alespoň mě rozřízni blízko k hrudi, aby má hlava působila velkolepě!”

Když se Ibn al-Mas’udovi nepodařilo stít Abu Džahlovu hlavu svým mečem, sťal ji Abu Džahlovým mečem, pak vzal jeho zbraně, brnění, helmu a jeho hlavu, a přinesl je našemu Pánu, Prorokovi. Řekl, “Nechť jsou moji rodiče pro tebe obětováni, Ó, Rasúlulláh! Toto je Abu Džahlova hlava, hlava Alláhova ta’ala nepřítele.“ Náš milovaný Prorok řekl, “Není boha, kromě Alláha.” Poté se postavil a šel k tělu Abu Džahla. Řekl, “Pochválen buď Alláh ta’ala, neboť tě učinil bezcenným a hanebným. Ó, Alláhův nepříteli! Ty jsi byl faraonem této ummy.“ Poté poděkoval Alláhovi ta’ala slovy, “Ó, můj Rabbi! Vyplnil jsi Svůj slib vůči mně.“

Náš Pán, Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), nechal ošetřit rány zraněných Ašabů al-kiram. Nechal najít ty, kteří se stali mučedníky. Celkem tam bylo čtrnáct mučedníků, šest z muhadžirů a osm z Ansarů. Zatímco jejich duše odešly do Džanny, z polyteistů, kteří se snažili uhasit nur Islámu, bylo zabito sedmdesát lidí a sedmdesát jich bylo zajatých.

Náš Pán, Rasúlulláh, poslal Abdulláha Ibn Rawahu a Zajda Ibn Harithu do Mediny, aby předali zprávy o vítězství. 

Náš Pán, Prorok, vedl džanaza salat25 pro mučedníky a nechal je pohřbít.

Dvacet čtyři mrtvol polyteistů vhodili do vyschlé studny, ostatní do jam, a naplnili je.

Pán světů přišel ke studni, se Svými vznešenými Ašaby, a řekl, “Ó ti, jenž jste byli vhozeni do studny!“ a pokračoval pronášením jmen polyteistů i se jmény jejich otců, “Ó, ‘Utbo ibn Rabia!  Ó, Umajjo ibn Khalaf! Ó, Abu Džahle ibn Hišam! ... Jak špatní jste byli ke svému proroku. Popřeli jste mě, ale jiní mě přijali a uznali. Vyhnali jste mě z mého města, mé vlasti. Jiní mi otevřeli dveře a přijali mě k sobě. Bojovali jste proti mně; jiní mi pomohli. Získali jste, co vám můj Rabb slíbil? Já jsem dosáhl vítězství, které mi můj Rabb slíbil.”

Hadrat ‘Umar se zeptal, “Ó, Rasúlalláh! Povídáš to mrtvolám?“ Poté, náš Pán, Rasúl al-akram, řekl, “Říkám to jménem mého Rabba, vy mě neslyšíte více, než mě slyší oni. Avšak oni nejsou schopni odpovědět.”

Polyteisté, zatímco utíkali z bojiště, aby si zachránili životy, si nemohli odvést nic z toho, co si s sebou přinesli. Vše padlo do rukou Muslimů. Náš Pán, Prorok, vše rozdělil mezi Své Ašaby, kteří se účastnili války v Badru, a ty, kteří byli ve službě. V Badru zůstali ještě další tři noci a vrátili se zpět do Mediny po devatenácti dnech.

Mezitím, Abdulláh ibn Rawaha a Zajd ibn Haritha, kteří byli vysláni jako zvěstovatelé, dorazili do Mediny. V nedělní dopoledne, když dorazili na místo zvané Aqiq, se rozdělili. Abdulláh ibn Rawaha přijel do Mediny z jedné strany, a Zajd ibn Haritha z druhé. Obcházeli dům po domu a vyhlašovali vítězství.

Abdulláh ibn Rawaha, básník našeho Pána, Rasúlulláha, hlasitě zvěstoval o vítězství recitací:

Ó, Ansarové! Tímto vám předávám dobré zprávy, o tom,
Že Alláhův Prorok je v bezpečí a naživu.
Polyteisté byli zabiti nebo zajati,
Mezi zajatci jsou dobře známé a významné osobnosti.
Všichni synové od Rabijje a Hadžadže, také,
Abu Džahl Amr ibn Hišam, v Badru byl zabit.

Hadrat Asim ibn Adij se zeptal, “Ó, Ibn ar-Rawaho! Je pravdou, co jsi řekl?“ Abdulláh ibn Rawaha řekl, “Ano, přísahám při Alláhovi, že je to pravda! Inša-Alláh, zítra přijede Rasúlulláh, i se zajatci se svázanýma rukama!“

Úmrtí Hadrat Ruqajje

V ten den, Hadrat Ruqajja (radijalláhu ‘anha), dcera našeho milovaného Proroka, zemřela. Její manžel, Hadrat ‘Uthman, vedl její džanaza salat. Zpráva o vítězství jim trochu odlehčila jejich smutek.

Náš Pán, Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) poděkoval se Svými Ašaby Alláhovi ta’ala, který jim udělil vítězství u Badru, a vykonali šukr (vděčnosti) sadždu, a poté vyrazili se svými zajatci do Mediny al-Munawwary.

Abdulláh ibn Rawaha a Zajd ibn Haritha, kteří tyto zprávy přinesli, informovali o tom, co se v bitvě u Badru stalo, a kdo se stal mučedníkem. Děti, ženy, a lidé ve službě, kteří zůstali v Medině, se radovali z vítězství. Vyšli před město, aby přivítali našeho Pána, Proroka. Haritha ibn Suraqa byl mezi mučedníky. Jeho matka Rabi se dozvěděla o tom, že byl zasažen šípem nepřítele, zatímco pil vodu z nádrže. Když se to naše matka Rabi dozvěděla, řekla, “Nebudu pro svého syna plakat, dokud nedorazí Rasúl ‘alejhis-salam. Až poctí Medinu, zeptám se Ho. Pokud je můj syn v Džanně, plakat nebudu. Pokud je v Džahannamu, budu z očí ronit krev, na místo slz.“

Když náš milovaný Prorok, se Svými Ašaby, poctil Medinu, Rabi k Němu přišla a řekla, “Nechť jsou moji rodiče pro tebe obětováni, Ó, Rasúlulláh! Ty víš, jakou lásku chovám ke svému synovi Harithovi. Stal se mučedníkem a byl přijat do Džanny? Pokud ano, budu trpělivá. Pokud ne, začnu ze svých očí ronit krev.“ Náš Pán, Habib al-akram, jí podal dobré zprávy, “Ó, Harithova Umm! Tvůj syn není v jedné Džanně, on je v několika. Jeho místo je v Firdawu (vysoký stupeň v Džanně).“ Poté, Rabi řekla, “Nebudu pro svého syna plakat.“ Sultán vesmíru požádal o sklenici vody. Jelikož s nimi velmi soucítil, vložil do vody Svou požehnanou ruku, vyndal ji, a nechal Harithovu matku a sestru se z té vody napít. Také jejich hlavy a tváře potřel touto vodou. Po tomto dni, tváře Rabi a její dcery byly velmi jasné. Také se dožily vysokého věku.

Náš Pán, Vedení vesmíru (‘alejhi afdalus-salawat), rozdělil sedmdesát zajatců, kteří byli přivezeni do Mediny, mezi Své Ašaby, a přikázal jim, aby s nimi zacházeli dobře. V tu dobu ještě od Alláha ta’ala nepřišlo wahy ohledně osudu zajatců. Po konzultaci se Svými Ašaby, náš Pán, Rasúlulláh, rozhodl, že zajatci budou propuštěni za výkupné.

“Ó, Abbas! Alláh ta’ala ví, jestli jsi Muslimem. Pokud říkáš pravdu, Alláh ta’ala tě jistě odmění. Ale v tuto chvíli se jevíš jako nepřítel, a proto musíš zaplatit za své propuštění.”
Hadís aš-šarif

Výše výkupného byla stanovena podle majetku každého ze zajatců. Ti, kteří nevlastnili žádný majetek, a byli vzdělaní, měli každý za úkol naučit 10 nevzdělaných lidí z Mediny číst a psát, poté mohli odjet do Mekky. Náš Pán, Prorok, řekl Svému strýci Abbasovi, který byl mezi zajatci, “Ó, Abbas! Zaplať za propuštění sebe a synů tvého bratra Uqajla (Aqil) Ibn Abi Taliba a Nawfala Ibn Haritha. Neboť ty jsi majetný.“ Hadrat Abbas řekl, “Ó, Rasúlalláh! Já jsem Muslim. Kurajši mě vzali do Badru proti mé vůli.“ Rasúlulláh odpověděl, “Alláh ta’ala ví, jestli jsi Muslimem. Pokud říkáš pravdu, Alláh ta’ala tě jistě odmění. Ale v tuto chvíli se jevíš jako nepřítel, a proto musíš zaplatit za své propuštění.” Když Abbas řekl, “Ó, Rasúlalláh! Nemám nic, kromě 800 dirhamů, které jsi si vzal jako kořist,” náš Pán, Prorok, řekl, “Ó, Abbas! Proč mi nepovíš o tom zlatě?” On se zeptal, “O jakém zlatě?” Když náš milovaný Prorok odpověděl, “O zlatě, které jsi dal své ženě Ummě al-Fadl, dceři Haritha, v den, kdy jsi vyrazil do Mekky! Když jsi jim to dal, nikdo jiný nebyl přítomen. Zlato, o kterém jsi řekl Ummě al-Fadl, ‘Nevím, co se mi během této výpravy stane. Pokud se mi něco stane a nebudu se moci vrátit, toto bude vaše, tento díl je pro Fadl, tento pro Abdulláha, toto je pro Ubajdulláha, a toto pro Qusama,’” Hadrat Abbas byl ohromen a řekl, “Přísahám, že když jsem to zlato dával své ženě, nikdo u toho nebyl. Jak jsi se o tom dozvěděl?“ Náš Pán, Prorok, odpověděl, “Alláh ta’ala mě o tom informoval.“ Poté, Hadrat Abbas řekl, “Dosvědčuji, že ty jsi Alláhovým ta’ala Rasúlem a říkáš pravdu,“ a zarecitoval Kalima aš-šahada.26 Když se Hadrat Abbas stal Muslimem, náš Pán, Prorok, ho pověřil úkolem v Mekce. Nařídil mu, aby tam ochraňoval Muslimy a zasílal zprávy o situaci nepřátel Islámu.

Kurajši, kteří byli poraženi v bitvě u Badru, byli informováni o tom, že zajatci budou propuštěni výměnou za výkupné. Nicméně, Nadr ibn Haritha, který před Hegirou mučil a týral Pána proroků, byl sťat. Také Uqba ibn Abi Mu’ajt, který položil na požehnaná záda našeho milovaného Proroka vnitřnosti, zatímco vykonával modlitbu v Kábě, byl zabit. Když se hlava tohoto zatvrzelého nepřítele Islámu oddělila od těla, náš Pán, Rasúlulláh, začal chválit Alláha ta’ala. Šel k němu a řekl, “Walláhi, neznám nikoho tak špatného jako tebe, který jsi odmítl Alláha ta’ala, Rasúla a Korán al-karim, a který vystavil Svého Rasúla ustavičnému mučení.“

Zajatci zůstali s Ašaby al-kiram (‘alejhimur-ridwan) až do doby, než si je vyzvedli jejich příbuzní, výměnou za výkupné. Všichni sahabijové se k zajatcům chovali velmi dobře a dělili se s nimi o jídlo. Bratr Mus’aba Ibn Umajra, Abu Aziz, byl také mezi zajatci. Vyprávěl, “Já jsem byl také zajatcem v domě Muslima z Mediny. Chovali se ke mně velmi dobře, dávali mi svůj chléb ráno i večer, a tak jim k jídlu zbyly pouze datle. Kdykoliv měl jeden z nich kousek chleba, donesl mi ho. Jelikož jsem se cítil zahanben, vracel jsem chléb zpět tomu, kdo ho přinesl. Ale vždy mi ho vrátil zpět.”

Opět, jeden z kurajšských zajatců jménem Jazid, vyprávěl následovně: “Když Muslimové cestovali z Badru do Mediny, nechali nás jet na svých zvířatech, a sami šli pěšky.“

Syn Chadídžiny radijalláhu ‘anha sestry, zeť našeho Pána, Proroka, Abu’l-As ibn Rabi, byl mezi zajatci. Abu’l-As byl jedním z Mekkánských obchodníků, a vlastnil mnoho majetku. Byl znám pro svou spolehlivost a zbožnost. Když se z Mekky posílalo výkupné za zajatce, Hadrat Zajnab poslala svůj náhrdelník, který dostala od své matky jako svatební dar, pro doplacení výkupného. Když výkupné přišlo, náš Pán, Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), náhrdelník rozpoznal a řekl, “Ó, moji Ašabové, pokud to uznáte za vhodné, pošlete zajatce mé dcery i s výkupným.“ Ašabové al-kiram to přijali. Abu’l-As mohl odjet do Mekky i s výkupným, pod podmínkou, že pošle Zajnab do Mediny. Abu’l-As poslal Zajnab s jejími společníky a jeho bratrem Kinanou. Když se o tom polyteisté dozvěděli, začali zuřit a vyslali za nimi své muže. Ti je zastihli na místě zvaném Zi-Tuwa. Když Habar ibn al-Aswad vystřelil svůj šíp, Hadrat Zajnabin velbloud se splašil a shodil ji na zem. Kinana vystřelil své šípy přímo před něho a řekl, “Zničím každého, kdo se bude pokoušet o Zajnabin život.“ Vzal Zajnab pryč z Mekky a zavedl ji do Mediny. Hadrat Zajnab ze svých zranění onemocněla. Byla těhotná, a když dorazila do Mediny, o své dítě přišla. Rasúl ‘alejhis-salam byl velmi zarmoucen, když se o tom dozvěděl.

Skutečnost, že byli polyteisté poraženi a uprchli z bitevního pole v žalostném stavu, Mekkánce velmi překvapila. Uskutečnil se výsledek, který nečekali, a ani nad ním neuvažovali. Abu Lahab a další polyteisté slovům člověka, který jako první přinesl zprávy, neuvěřili. Když Abu Sufjan, který uprchl z bitevního pole, dorazil do Mekky, ihned si ho zavolali k sobě. Abu Lahab se ho zeptal, “Ó, synu mého bratra! Pověz nám, co se tam odehrálo?“ Abu Sufjan se posadil. Mnoho lidí naslouchalo ve stoje. Abu Sufjan jim řekl:

“Ani se neptejte. Když jsme stáli proti Muslimům, bylo to, jako by byly naše ruce svázané. Dělali, co se jim zlíbilo. Některé z nás zabili a další zajali. Přísahám, že neodsuzuji, ani nemohu kritizovat, nikoho z našich lidí. Neboť my jsme se tam střetli s lidmi, kteří byli oděni v bílém, na šedých koních, mezi zemí a nebem. Nikdo se proti nim nemohl postavit, ani jim nikdo nemohl vzdorovat!“

Abbasův poddaný, Hadrat Abu Rafi’, který se stal Muslimem v brzkých dnech Islámu, avšak ze strachu z mučení ze strany polyteistů svou víru neprojevil, byl také přítomen. Zatímco jim Abu Rafi’ v tajnosti naslouchal, radostí na vše zapomněl a najednou

“Walláhi, neznám nikoho tak špatného jako tebe, který jsi odmítl Alláha ta’ala, Rasúla a Korán al-karim, a který vystavil Svého Rasúla ustavičnému mučení.“
Hadís aš-šarif

řekl, “Walláhi, byli to andělé.“ Abu Lahab ho silně udeřil, popadl ho a shodil ho na zem. Poté ho surově zbil. Umma al-Fadl, žena Hadrata Abbase, se na to nemohla dívat. Neboť ona byla také Muslimkou. Popadla jednu z tyčí, které tam ležely, a řekla, “Viděl jsi ho jako bezmocného, neboť nikoho nemá, je to tak?“ a silně Abu Lahaba udeřila. Abu Lahabova hlava byla rozštípnuta. Otočil se a zbaběle odešel, zatímco krvácel, v opovrženíhodném, ohavném stavu. O sedm dní později na něho Alláh ta’ala seslal nemoc zvanou černá spála. Na tuto nemoc také zemřel. Jeho synové nechali jeho tělo nepohřbené přes dvě nebo tři noci. Nakonec začal zapáchat. Všichni se štítili, a snažili se vyhnout, nemoci, kterou Abu Lahab chytil, jako by to byl mor. Po tomto, jeden z Kurajšů řekl synům Abu Lahaba, “Styďte se! Nestydíte se? Nechali jste svého otce doma, až začal zapáchat. Alespoň ho někde pohřběte!” Oni mu řekli, “Obáváme se nemoci v něm.” Nyní jim muž řekl, “Jděte, já vám pomůžu.” Poté šli tito tři k tělu Abu Lahaba a vzali ho na opuštěné místo. Zaházeli ho kameny, až jeho tělo nebylo vidět. Takto byl Abu Lahab vložen do země, tmavé prohlubně Džahannamu, kde bude navždy pobývat, v mukách a ohni.

Walid ibn Walid byl mezi Kurajši, kteří byli zajati v Badru. Zajal ho Abdulláh ibn Džahš. Walidovi bratři, Hišam a Khalid ibn Walid, kteří v té době ještě nepřijali Islám, přijeli do Mediny. Abdulláh ibn Džahš ho nechtěl propustit, aniž by mu bylo vyplaceno výkupné. I když s tím Khalid souhlasil, Hišam, jeho poloviční bratr z otcovy strany to nepřijal. Náš Pán, Rasúlulláh, navrhnul, aby zaplatili zbraněmi a výstrojí svého otce. S tímto Hišam souhlasil, ale Khalid nesouhlasil. Nakonec se domluvili na otcově meči, brnění a helmě, které měly hodnotu sta dinárů. Zachránili Walida ze zajetí a vyjeli do Mekky. Nicméně, Walid je opustil na místě zvaném Dhu’l-Hulajfa, které se nachází čtyři míle od Mediny, šel za naším Pánem, Prorokem, přijal Islám, a stal se jedním z Ašabů al-kiram. Po nějaké době jel do Mekky za svými bratry. Když se ho Khalid ibn Walid zeptal, “Když jsi se chtěl stát Muslimem, proč jsi nepřijal Islám před tím, než jsme za tebe zaplatili výkupné? Nechal jsi nás zaplatit památkou na našeho otce. Proč jsi to učinil?“ On odpověděl, “Obával jsem se, že lidé z Kurajšů budou říkat, ‘Nemohl vydržet v zajetí, a tak se podřídil Muhamedovi ‘alejhis-salam.’”

Tato odpověď je rozzuřila a svého bratra uvěznili, spolu s dalšími Muslimy od synů Manzuma, a spolu s Ijašem ibnem Abim Rabijou a Salamem ibnem Hišamem (radijalláhu ‘anhuma). Walid ibn Walid byl roky uvězněn proto, že se stal věřícím. Byl utlačován a vystavován mučení svého strýce Hišama, zatvrzelého nepřítele Islámu, a svými polyteistickými příbuznými. Náš Pán, Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) se modlil za Ijáše Ibn Abiho Rabiju, Salama Ibn Hišama a Walida, kteří byli pronásledováni polyteisty, následovně: “Ó, Alláh! Zachraň Walida Ibn Walida, Salama Ibn Hišama, Ijaše Ibn Rabiju a další Muslimy, kteří (se dusí v rukou nevěřících a) se zdají slabými (a bezmocnými). Ó, Alláh, rozdupej Mudary (Kurajše) více. Učiň tyto roky (pro ně) podobnými létům Jusufa (Josefa).” S požehnáním modlitby našeho Pána, Rasúlulláha, Hadratu Walidovi se naskytla příležitost a uprchl z místa, kde byl svázán. Jel do Mediny al-Munawwary a šel za naším milovaným Prorokem. Když se náš Pán, Habibulláh, zeptal na stav Ijaše Ibn Rabije a Salama Ibn Hišama, řekl, že jsou k sobě svázaní za nohy a jsou vystaveni krutému mučení a utrpení.

Sultán vesmíru byl velmi zarmoucen jejich vážným stavem a snažil se najít způsob, jak je zachránit. Když se zeptal, kdo by je byl schopen zachránit, Walid, i přesto, že byl roky mučen, odpověděl s velkou odvahou a láskou, “Ó, Rasúlulláh! Já je zachráním; přivedu ti je.“ Walid se vrátil zpět do Mekky a zjistil, kde jsou Muslimové zadržováni tak, že sledoval ženu, která jim nosila jídlo. Oba byli vězněni v budově bez střechy. V noci Walid přelezl zeď a slezl dolů za svými přáteli, a riskoval tak svůj život. Tito dva utlačovaní muži, jejichž jediným proviněním byla víra, byli polyteisty svázáni ke kameni a byli vystavováni všem druhům krutostí, ve spalujícím žáru arabského pouštního podnebí. Walid zachránil tyto své požehnané bratry a nechal je nasednout na svého velblouda. Vydal se do Mediny al-Munawwary, po svých a bosý, aby dorazil co nejdříve k Rasúlulláhovi, kterého vroucně miloval. Nebyl to spalující žár pouště, co ho spalovalo, byla to touha dostat se k Pánu světů.

Cesta do Mediny mu trvala tři dny, zvládl to bos, bez jídla a vody. Jeho prsty u nohou byly roztříštěny tvrdými kameny. Pokryt krví, Walid ibn Walid se opět sešel s Habibulláhem, kterého tak vroucně miloval.

Vítězství v bitvě u Badru přineslo Muslimům obrovské potěšení. Polyteisté, na druhé straně, propadli smutku a zklamání. Když Negus, vládce Habeše, uslyšel, že náš Pán, Rasúlulláh, zvítězil, ihned šel za Ašaby al-kiram ve své zemi a předal jim dobré zprávy, slovy, “Chvála Alláhovi ta’ala, neboť On učinil Svého Rasúla vítězným u Badru a udělil Mu vítězství.”

Události po Ghaze u Badru

Náš milovaný Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) bojoval proti Židům a munafikům, kteří předstírali, že jsou Muslimové, jako Abdulláh ibn Ubajja, a také proti polyteistům. Navíc, zval polyteistické kmeny, mimo Medinu, k Islámu, a usiloval o to, aby se stali Muslimy a dosáhli tak veliké pocty. Ghazy jako Karkara, Bani Kajnuka, Sawiq, Ghatfan, Bahran… se všechny uskutečnily až po Ghaze u Badru.

Některé události, které se staly v druhém roce od Hegiry

V tomto roce náš milovaný Prorok držel prvně půst v den ašura. Jednoho dne našel náš Pán Rasúl al-akram Hadrata Aliho (radijalláhu anh), jak spal se zády zasypanými hlínou. Hlínu setřel Svou požehnanou rukou a vzbudil ho slovy, “Vstávej, Ó, Abu Turabe, vstávej, Ó, Abu Turabe.“ Začal se vykonávat tarawih salat. Půst a zakat (roční povinnost pro ty, co jsou v Islámu považováni za bohaté, darovat určitou částku, z určitého druhu majetku, a určitému druhu lidí), se staly fardem. Začal se dávat Sadaqa al-fitr a začal se vykonávat Íd salat. Přišel příkaz výkonu qurbanu (obětování zvířete).

Jeho sňatek s Hadrat Aišou

Náš Pán, Prorok, se s Hadrat Aišou zasnoubil, když byli v Mekce,

“Chvála Alláhovi ta’ala, neboť On učinil Svého Rasúla vítězným u Badru a udělil Mu vítězství.”
Hadís aš-šarif

ale svatba ještě neproběhla. Jednoho dne se Hadrat Abu Bakr zeptal našeho Pána, Sarwara al-alam, “Ó, Rasúlalláh! Co ti brání ve svatbě?“ Rasúlulláh odpověděl, “Je to mahr (Mahr se skládá z věcí jako jsou zlato, stříbro, nebo jakýkoliv druh majetku a profitu, který muž daruje ženě, kterou si bude brát).“ Hadrat Abu Bakr poslal Rasúlulláhovi peníze na mahr.27

Poté se svatba naší matky, Hadrat Aiše, uskutečnila. V té době měl náš Pán, Prorok, padesát pět let.28 Naše matka Hadrat Aiše byla velmi inteligentní a talentovaná; dokázala okamžitě události vyjadřovat básnicky. Nikdy nezapomínala věci, které se naučila nebo uměla zpaměti. Byla velmi chytrá, inteligentní, vzdělaná; gramotná, ctnostná a zbožná. Jelikož měla velmi dlouhodobou paměť, Ašabové al-kiram se jí ptali na otázky a mnohé se od ní naučili. Byla chválena v ajatu al-karimatu.

Ghaza Karkarat al-Qadr

Donesli se zprávy, že skupina od Bani Salimů a Ghatfanů se shromáždila v Karkaře. Poté náš Pán, Prorok, vyjel z Mediny s dvěma sty lidmi od Muhadžirů a Ansarů. Hadrat Ibn Umm Maktum byl v Medině ponechán jako zástupce. Hadrat Ali nesl bílý prapor. Když na to místo dorazili, nikoho tam nenašli. Polyteisté zaslechli, že muhadžirové přijíždí, a odjeli odtud. Když procházeli údolím, narazili na chovatele velbloudů a zeptali se ho na skupinu lidí od Bani Salimů a Ghatfanů. Chovatel velbloudů jim řekl, “Najali si mě, abych jim hlídal zvířata po dobu pěti dní. Ale nevím, kde se teď nachází.“ Pět set velbloudů bylo vzato jako kořist. Pastýře Jasara také zajali. Poté, co byli v údolí Karkarat al-Qadr po dobu tří nocí, vyrazili do Mediny, a se svými velbloudy. V místě zvaném Darar, náš Pán, Prorok, oddělil jednu pětinu velbloudů a zbytek rozdělil. Každému byli přiděleni dva velbloudi. Další den, když vykonávali ranní salat, všimli si, že tento chovatel velbloudů, jménem Jasar, vykonával salat s nimi. Po tomto ho náš Pán, Prorok, propustil. Poté se bezpečně vrátili do Mediny.

Kdokoliv je spalován, ohněm touhy po tobě, stane se nurem,
A srdce, zpustošelé útrapami lásky, bude prosperovat.

Ghaza s Bani Kajnuky

Jednoho dne, Židé z Bani Kajnuků chtěli oklamat jednu Muslimskou ženu, a všiml si toho jeden sahabi; okamžitě vytasil meč a zabil jednoho z těch Židů. Poté se Židé shromáždili a toho požehnaného sahabiho umučili. Událost byla nahlášena našemu Pánu, Prorokovi. Náš Pán, Rasúl al-akram, je shromáždil na tržišti Kajnuků a řekl, “Ó, židovská komunito! Obávejte se toho, že vás postihne stejné trápení, jako Alláh ta’ala udělil Kurajšům. Staňte se Muslimy. Vy dobře víte, že já jsem prorokem, který byl seslán Alláhem ta’ala. Již jste o tomto, i o Alláhově ta’ala slibu vám, četli ve své knize.”

I přes Jeho soucit, Židé, kteří porušili dohodu mezi nimi, vyzvali Sultána světů, slovy, “Ó, Muhamede! Nenech se oklamat skutečností, že jsi porazil lid, který neumí bojovat ve válce! Přísaháme, že my jsme válečníci! Pouze, když s námi začneš bojovat, poznáš, jakými skvělými válečníky jsme!“

Tímto tedy porušili předchozí dohodu a projevili svůj odpor. Po tomto,

“Jistě budete poraženi a vyhnáni do Džahannamu, což je strašné místo odpočinku.“
Al-i ‘Imran: 12

Džabrail ‘alejhis-salam zjevil wahy, v maalu, “(Ó, můj Habibe!) Pokud se obáváš zrady (jednání proti dohodě) od lidí, kteří dohodu uzavřeli (s tebou), pro poctivost a spravedlivost, pověz jim narovinu, že tuto úmluvu odmítáš (než vyhlásíš válku). Neboť Alláh ta’ala nemá rád zrádce.“29

V jiném ajatu al-karimatu se uvádí, v maalu, “Ó, můj Rasúle! Řekni těm nevěřícím Židům: Jistě budete poraženi a vyhnáni do Džahannamu, což je strašné místo odpočinku.“30

Uprostřed měsíce Šawwal, v sobotu, náš Pán, Habib al-akram, najednou sestavil armádu a vydal se k pevnosti, ve které pobývali Židé z Kajnuků. Bílý prapor nesl Hadrat Hamza. Abu Lubaba byl ponechán v Medině jako zástupce.31

Požehnaná armáda pevnost Kajnuků obestoupila. Židé, kteří říkávali, “My jsme těmi, které válečníci nazývají hrdiny,“ nebyli schopni ani vystřelit šípy ze své pevnosti, natož odporovat. Náš Pán, Rasúlulláh, měl pod kontrolou všechny vchody a východy. Nikdo pevnost nemohl opustit. Tato situace pokračovala po dobu patnácti dnů.32

Vystrašení Židé se vzdali. I když by měl být každý z nich zabit, náš milovaný Prorok, který byl seslán jako milosrdenstvím světů, se nad nimi slitoval a nechal Kajnucké Židy, aby odjeli do Damašku. Nikdo z nich neměl dovoleno zůstat. A tedy, byli vyhnáni z půdy Mediny.33 Opustili pozemky Bani Kajnuků. Jejich majetky a zbraně se staly kořistí Muslimů.

Sawiq Ghaza

Když se Abu Sufjan vrátil do Mekky, poté, co utekl z bitvy u Badru, přísahal, že si na své vlasy nedá olej, a nepřiblíží se ke svým ženám, dokud se Muhamedovi sallalláhu ‘alejhi wa sallam nepomstí. Aby splnil svou přísahu, druhý rok od Hegiry, patnáctého dne měsíce Dhu’l-hidždža, v neděli, vyrazil do Mediny s dvěma sty jezdců. Jednoho dne šel k některému domu v Medině, a zeptal se na našeho Pána, Proroka. Ten člověk si ho ani trochu nevšímal. Dokonce mu ani neotevřel dveře. Abu Sufjan odtamtud odešel, a pobýval v domě Salama ibn Muškama. Další den jel do oblasti Ariz. Tam se střetl s Ma’badem ibn Amrušem z Ansarů a jeho služebníkem, kteří tam pracovali, a zabil je. Zapálil sad datlových palem a řekl, “Svou přísahu jsem splnil,“ a poté odjel.

Když byla tato událost ohlášena našemu Pánu, Prorokovi, nechal Abu Lubabu v Medině jako Svého zástupce, a vydal se za Abu Sufjanem, spolu s dvěma sty muži. Polyteisté se o tom dozvěděli a začali prchat. Při útěku za sebou zanechali své zboží a druh obilí zvané sawiq, spolu s hrnci, které si přivezli na vaření. Muslimové to našli a vzali si to jako kořist. Z tohoto důvodu se této výpravě začalo říkat Sawiq Ghaza.

Sňatek Hadrata Aliho a Hadrat Fatimy

Byl druhý rok od Hegiry. Hadrat Fatimě, dceři našeho Pána, Proroka (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), bylo patnáct let. 

Jednoho dne šla Hadrat Fatima za naším Pánem, Rasúl al-akramem, aby ho obsloužila. Náš Pán, Rasúlulláh, si všiml, že Jeho dcera dosáhla věku vhodného ke sňatku. Mnoho lidí, po tomto dni, požádalo o ruku Fatimy-tuz-Zahry. Rasúl ‘alejhis-salam tomu nepřikládal důležitost a řekl, “Její sňatek závisí na rozhodnutí Haqqa ta’ala.“

Jednoho dne, Hadrat Abu Bakr, ‘Umar a Sa’d ibn Mu’az, seděli v masdžidu a rozmlouvali, “Všichni, kromě Hadrata Aliho, požádali o ruku Hadrat Fatimy. Nepřijali žádost nikoho z nich.“ Hadrat Siddiq řekl, “Myslím si, že toto bude uděleno Alimu. Pojďme ho navštívit a prodiskutujme to s ním. Pokud je jeho důvodem chudoba, pomozme mu.“

Hadrat Sa’d řekl, “Ó, Abu Bakře! Ty vždy činíš dobré skutky. Veď nás, nech nás, abychom se k tobě přidali.“ Všichni tři opustili masdžid a zamířili k Hadratu Alimu. Hadrat Ali odjel na svém velbloudu a zaléval sad datlových palem jednoho Ansara. Když je uviděl, pozdravil a přivítal je. Hadrat Abu Bakr se zeptal, “Ó, Ali! Ty jsi vůdcem každého dobrého skutku, a máš tak vysoké postavení v očích Rasúla al-akram, kterého nikdo jiný nedosáhl. Všichni požádali o ruku Hadrat Fatimy. Nikdo nebyl přijat. Myslíme si, že ty budeš přijat. Proč to nezkusíš?“

Když to Hadrat Ali slyšel, jeho požehnané oči se zaplnily slzami a řekl, “Ó, Abu Bakře! Hluboce jsi mě zasáhl. Nikdo ji nechce více, než já. Nicméně, má chudoba je tomu překážkou.“ Hadrat Abu Bakr řekl, “Takhle nemluv. Bohatství je v očích Alláha ta’ala a Jeho Rasúla ničím. Chudoba v tomto nemůže být překážkou. Jdi a požádej o její ruku.“

Hadrat Ali vyprávěl, “Ostýchavý a v rozpacích, předstoupil jsem před Rasúlulláha. Rasúlulláh byl velkolepý a důstojný, jako obvykle. Seděl jsem před Ním, ale nemohl jsem promluvit. Náš Pán, Rasúlulláh, se zeptal, ‘Proč jsi přišel, potřebuješ něco?‘ Byl jsem potichu. Když řekl, ‘Snad jsi přišel požádat o ruku Fatimy,‘ byl jsem schopen odpovědět pouze, ‘Ano.‘ (Náš Pán, Prorok, ohlásil Fatimě, že Hadrat Ali požádal o její ruku. Ona byla také potichu.) Náš Pán, Prorok, se zeptal, ‘Co můžeš dát Fatimě jako mahr?‘ Řekl jsem, ‘Nemám nic, co bych jí mohl dát, Ó, Rasúlulláh.‘ Zeptal se,

“‘Uthman bude mým společníkem v Džanně.“
Hadís aš-šarif

 ‘Kde je tvoje Khutami brnění, které jsem ti věnoval, co se s ním stalo?‘ Když jsem odpověděl, ‘Mám ho u sebe,‘ řekl, ‘Prodej ho, a přines mi z toho peníze. To postačí jako mahr.’”34 Podle jiného vyprávění, když se náš Pán, Rasúlulláh, zeptal Hadrata Aliho, “Co máš u sebe?“ odpověděl, “Mám u sebe koně a brnění.“ Náš Pán, Rasúlulláh, řekl, “Koně budeš potřebovat, ale prodej své brnění.“ V dalším vyprávění se uvádí, že řekl, “Ó, Ali, běž, a pronajmi si dům.“

Hadrat Ali žil v domě našeho Pána, Proroka, do doby, než se oženil. Na nařízení našeho Pána, Proroka, si pronajal dům Harithy Ibn Nu’mana, v blízkosti Masdžidu an-Nabawi, naproti pokoji Hadrat Aiše. Také poslal své brnění na trh. Když se Hadrat ‘Uthman (radijalláhu ta’ala ‘anh) procházel po tržišti, brnění Hadrata Aliho poznal. Zeptal se prodejce, “Kolik chce vlastník tohoto brnění?“ Prodejce odpověděl, “400 dirhamů.“ Hadrat ‘Uthman (radijalláhu ‘anh) řekl, “Pojď, vezmi si peníze.“ Poté šli k němu domů. Vzal od prodejce brnění a zaplatil. Poté řekl, “Nikdo není tohoto brnění hoden, kromě něho. Tyto peníze by měl utratit za svou svatbu. A přijmout naši omluvu.“ Dal mu 400 dirhamů, na to dal brnění, a poslal to jako dar Hadratu Alimu. 

Když Hadrat Ali přišel k našemu Prorokovi se svým brněním a dirhamy, náš Pán, Prorok, se začal modlit za mnohá požehnání pro Hadrata ‘Uthmana, a řekl, “‘Uthman bude mým společníkem v Džanně.“ Poté přivolal Bilala al-Habašiho, dal mu nějaké peníze, a nařídil mu, “Prosím, vezmi si tyto peníze a běž s nimi na trh! Kup růžovou vodu, a za zbytek peněz kup med, poté je smíchej v čisté míse s vodou, a polož ji do rohu masdžidu. Udělej medový šerbet, abychom ho mohli vypít až bude vykonán nikah. Pozvi do masdžidu mé Ašaby z Ansarů a Muhadžirů, kteří jsou k dispozici, a ohlaš lidem, že Fatima a Ali se budou brát.” 

Bilal al-Habaši šel ven a ohlásil lidem, že Hadrat Ali a Hadrat Fatima se budou brát. Ašabové al-kiram se shromáždili v Masdžidu an-Nabawi, a zaplnili místo uvnitř i okolo. Náš Pán, Prorok, se postavil, a řekl následující khutbu, “Všechen hamd a šukr náleží Rabbovi světů. On je Ten, který je chválen za všechna požehnání, která udělil, který je uctíván kvůli Své nekonečné moci a síle, jehož trestu a zúčtování se obáváme, jehož přikázání a rozhodnutí vládnou nad zemí i nebem. On je Ten, který stvořil všechny tvory Svou mocí, odlišil je Svými spravedlivými pravidly, a poctil lid Svým náboženstvím (Islámem) a Svým Prorokem Muhamedem (‘alejhis-salam)…

Alláh ta’ala mi nařídil, abych provdal svou dceru Fatimu za Aliho ibn Abu Taliba. Nyní jste svědky, že (podle Alláhova ta’ala nařízení) jsem provdal Fatimu za Aliho ibn Abu Taliba, s mahrem 400 mithqalů stříbra. Nechť je můj Rabb spojí a učiní tento sňatek požehnaným. Nechť učiní jejich potomky čistými, klíčem k milosrdenství, zdrojem moudrosti, a důvěryhodnými, pro Muhamedovu ummu. Toto je vše, co jsem chtěl říci. Žádám o milosrdenství od svého Rabba, pro sebe i vás.”

Poté se postavil Hadrat Ali a přednesl tuto krátkou khutbu “… Nechť je salat a salam (požehnání a mír) s Muhamedem ‘alejhis-salam, v jehož přítomnosti se nacházíme, On mi dal Svou požehnanou dceru Fatimu za ženu, s mahrem 400 mithqalů stříbra. Ó, moji bratři v náboženství! Nepochybně jste slyšeli, a jste svědky toho, co náš Pán, Prorok, řekl. Já jsem toho svědkem, a souhlasím s tím, také. Plně to přijímám. Alláh ta’ala je svědkem slov všech z nás, a ochráncem nás všech.”35

Po skončení obřadu, náš Pán, Prorok, nechal přinést čerstvé datle a řekl, “Prosím, vemte si z těchto datlí a jezte.“ Všichni si vzali a jedli. Poté, Hadrat Bilal rozdal medový šerbet; ten také vypili, a všichni sahabijové se modlili, “Barakalláhu fi kuma wa ‘alejkuma wa džama’a šamlakuma. (Nechť vám Alláh ta’ala oběma požehná; nechť učiní vše, co vás potká, požehnaným, a nechť vás spojí!)” V době, kdy se nikah konal (sňatek podle Islámských předpisů), Fatimě radijalláhu ‘anha bylo patnáct let, a Alimu radijalláhu ‘anh bylo dvacet pět let.

Hadrat Fatima po skončení nikah plakala. Náš Pán, Prorok, k ní přišel a řekl, “Ó, Fatimo! Co se ti stalo, proč pláčeš? Přísahám při Alláhovi ta’ala, že jsem tě provdal za nejlepšího ve vědomostech, jemnosti a moudrosti, mezi těmi, kteří žádali o tvou ruku.” Hadrat Fatima odpověděla, “Ó, můj drahý otče! Mahr každé dívky, která se vdává, je stanoven v hodnotě zlata a stříbra. Pokud by byl můj mahr stanoven stejně, jaký by byl rozdíl mezi tebou a ostatními? V den kijámetu, chci se přimluvit za ženy všech hříšníků mezi věřícími, za které se ty budeš přimlouvat. Toto je mé přání.”

Když Alláh ta’ala zjevil, že přání Hadrat Fatimy bude vyhověno, náš Pán, Rasúlulláh, řekl, “Ó, Fatimo, jasně jsi prokázala, že jsi dcerou proroka!“ 

Hadrat Ali vyprávěl, “Od té doby uběhlo několik měsíců. Na toto téma nepadla ani zmínka. Neboť jsem ostýchavý, tedy styděl jsem se, nebyl jsem schopen ani slova. Avšak, čas od času, když mě náš Pán, Rasúlulláh, uviděl samotného, říkal, “Jak skvělou dámou tvá žena je! Dobrá zpráva pro tebe, ona je nadřazena všem ženám na zemi.“

V jednom z těch dní, když bratr Hadrata Aliho, Hadrat Uqajl, řekl, 

“Ó, Fatimo! Co se ti stalo, proč pláčeš? Přísahám při Alláhovi ta’ala, že jsem tě provdal za nejlepšího ve vědomostech, jemnosti a moudrosti, mezi těmi, kteří žádali o tvou ruku.”
Hadís aš-šarif

“Ó, Ali! Radovali jsme se z vašeho nikah. Nicméně, přeji si, aby si tito dva šťastní lidé byli na blízku,“ Hadrat Ali řekl, “Já si to přeji také, ale jsem v rozpacích.“ Když Hadrat Uqajl vzal Hadrata Aliho za ruku, a došel s ním do domu našeho Pána, Proroka, střetli se s Rasúlulláhovou džarijou, Ummou Ajman. Vysvětlili jí situaci. Poté, Umma Ajman řekla, “Nemusíte sem znovu chodit. Shromáždím Rasúlulláhovy ženy, a dáme vám vědět. Neboť v těchto záležitostech se ženám naslouchá.“ Umma Ajman si o této záležitosti promluvila s Rasúlulláhovými ženami. Poté šly do domu Hadrat Aiše. Vzpomněly si na Hadrat Chadídžu a řekly o ní, “Kdyby byla naživu, nedělaly bychom si starosti.” Náš Pán, Rasúlulláh, plakal a řekl, “Existuje žena jako Chadídža? Zatímco mě lidé odmítali, ona mne ujišťovala a vynaložila kvůli mně celé své jméní. Velmi pomohla Islámskému náboženství. Když byla naživu, Haqq ta’ala mi nařídil, abych Chadídži předal dobré zprávy: V Džanně pro ni bylo postaveno smaragdové sídlo.”

Ženy našeho Pána, Rasúlulláha, Ho informovaly o přání Hadrata Aliho. Poté, náš Pán, Rasúlulláh, nařídil Ummě Ajman, aby Hadrata Aliho pozvala. Když Hadrat Ali přišel, dámy se zvedly a odešly. Hadrat Ali se poklonil a posadil se. Rasúlulláh se zeptal, “Chceš svoji ženu, Ó Ali?“

Ali radijalláhu ‘anh řekl, “Ano, Ó Rasúlulláh! Nechť jsou moji rodiče pro tebe obětováni!” Náš Pán, Rasúl al-akram, řekl Asmě bint Umajs, “Jdi a připrav dům pro Fatimu.” Asma šla do domu, do kterého Fatima vkročila jako nevěsta. Udělala jeden polštář z nové kůže, jeden ze záplatované kůže, a další z proutí, a vyplnila je vlákny z datlových palem. Po nočním salatu, náš Pán, Rasúlulláh, šel do domu Fatimy, aby zkontroloval, jak je připraven. 

Náš Prorok přikázal, aby dvě třetiny peněz, které Hadrat Ali přinesl, byly použity na jídlo, ozdoby a vůně, a zbylá třetina na oděv, a aby byly potřeby do domácnosti obstarány. Vybavení a potřeby v domácnosti Hadrat Fatimy se skládaly z následujících: Tři polštáře, které připravila Asma bint Umajs, třásňový koberec, polštář naplněn vlákny z datlových palem, dva ruční mlýnky, měch na vodu, hliněný džbánek na vodu, pohár vyroben z kůže, ručník, sukně, vyčiněná beranní kůže, nitěný vícebarevný koberec z Jemenu a sametová deka. Náš Pán, Rasúlulláh, dal Hadratu Alimu nějaké peníze, a řekl mu, aby nakoupil datle a olej. Hadrat Ali vysvětloval, co se stalo poté, následovně:

“Nakoupil jsem datle za pět dirhamů a olej za čtyři dirhamy. Poté jsem je přinesl Rasúlulláhovi. Požádal mě o koženou desku, pro servírování jídla. Svýma požehnanýma rukama smíchal datle, mouku, olej a jogurt, připravil z toho druh pokrmu a řekl mi, ‘Ó, Ali! Běž, a přiveď kohokoli najdeš.‘ Vyšel jsem ven a viděl jsem mnoho lidí. Všechny jsem je pozval, šel jsem zpět a řekl jsem, ‘Ó, Rasúlulláh! Je tam mnoho lidí.‘

Náš Pán Fakhr al-kainat, Pán světů, řekl, ‘Přiveď je po deseti, aby se najedli,‘ a to jsem učinil. Napočítalo se sedm set lidí, tolik se najedlo mužů a žen do sytosti.”

Po svatební hostině Hadrata Aliho a Hadrat Fatimy, podle Ummy Ajman, náš Pán, Prorok, řekl Hadratu Alimu, “Ó, Ali! Moje dcera Fatima odešla do tvého domu jako nevěsta. Přijdu k vám po večerním salatu a pomodlím se tam. Čekejte mě.“ Když Hadrat Ali přišel domů, posadil se do rohu. Hadrat Fatima seděla v rohu na druhé straně domu. Poté přišel náš Pán, Rasúlulláh, a zaklepal na dveře. Dveře otevřela Umma Ajman. Rasúlulláh se zeptal, “Je zde můj bratr?“ Umma Ajman se zeptala, “Nechť jsou moji rodiče pro tebe obětováni, Ó Rasúlulláh! Kdo je tvůj bratr?“ Rasúlulláh řekl, “Je jím Ali ibn Abi Talib,“ a Umma Ajman se zeptala, “Provdal jsi svou dceru za svého bratra?“ Náš Prorok řekl, “Ano.“ Když se Rasúlulláh zeptal, jestli je tam jeho bratr, Umma Ajman si myslela, že je tento sňatek nepřípustný. Tím, že řekl, “Ano,“ chtěl náš Pán, Rasúlulláh, poukázat na to, že sňatku by bránilo, kdyby měli stejného otce nebo matku. (Hadrat Ali byl synem strýce našeho Proroka.)

Poté se náš Pán, Rasúlulláh, zeptal Ummy Ajman, “Je zde také Asma bint Umajsa?“ Když odpověděla, “Ano,“ řekl, “Přišla tedy sloužit Rasúlulláhově dceři.“ Když Umma Ajman řekla, “Ano,“ začal se modlit, “Nechť je jí požehnáno.“

Poté Mu byla přinesena sklenice a voda. Umyl si Své požehnané ruce. Do vody přilil také trochu pižma. Poté zavolal Hadrat Fatimu. Ze skromnosti se Hadrat Fatima dívala na své šaty. Náš Pán, Rasúlulláh, vzal trochu vody a pokropil s ní její hrudník, hlavu a záda, a pomodlil se, “Alláhumma inni a’izuha bika wa zurrijatiha minaš-šajtánir-radžím. (Ó, můj Rabbi, utíkám k Tobě pro ochranu její a jejich potomků, od satana, který byl ukamenován.)” Poté učinil to stejné Hadratu Alimu a pomodlil se, “Alláhumma bariq fihima wa bariq ‘alejhima wa bariq lahuma fi naslihima.” Zarecitoval Súry Ikhlas a Mu’awwizatajn a řekl mu, “Běž za svou ženou, ve jménu a s požehnáním Alláha ta’ala.” Poté, držel Svýma požehnanýma rukama obě strany vchodu do domu, modlil se za požehnání a odešel.36

Hadrat Ali řekl, “Čtyři dny po naší svatbě poctil náš dům návštěvou náš Pán, Rasúlulláh. Dal nám rady, Svými slovy plnými moudrosti, které přinášela potěšení srdci, a řekl, ‘Ó, Ali! Přines vodu!‘ Vstal jsem a přinesl jsem vodu. Zarecitoval ajat al-karimat a řekl, ‘Napij se z této vody a trochu jí ponechej.‘ Učinil jsem tak. Pokropil zbytkem vody mou hlavu a hruď. Opět, řekl, ‘Přines vodu.‘ Nyní byla na řadě Fatima, učinil to stejné. Poté mě poslal ven.”

Poté, co odešel, náš Prorok se zeptal Své dcery ohledně Hadrata Aliho. Fatima řekla, “Ó, můj otče, on má všechny vlastnosti dokonalosti. Ale některé Kurajšské ženy mi říkají, ‘Tvůj manžel je chudobný.’” Náš Pán, Rasúlulláh, řekl, “Ó, má dcero! Tvůj otec a tvůj manžel nejsou chudobní. Bylo mi nabídnuto všechno bohatství země i nebes. Ale nepřijal jsem je. Přijal jsem to, co je hodnotné v očích Alláha ta’ala. Ó, má dcero! Kdyby jsi věděla, co já vím, svět by byl v tvých očích opovrženíhodným. Ve jménu Alláha ta’ala, tvůj manžel je mezi prvními sahabijci. Má v Islámu vysoké postavení a má hluboké vědomosti. Ó, má dcero! Alláh ta’ala vybral dva jedince z Ahl al-bajtu. Jeden z nich je tvůj otec, a

“Ó, Ali! Buď ohleduplný k pocitům Fatimy. Ona je kus ze mě. Chovej se k ní dobře. Pokud ji zarmoutíš, mne jsi zarmoutil.“
Hadís aš-šarif

druhým je tvůj manžel. Nikdy mu neodporuj a nestav se proti jeho příkazům.”

Poté, co dal rady Své dceři, náš Pán, Fakhr al-kainat (‘alejhi afdalus-salawat), pozval Hadrata Aliho dovnitř. Svěřil mu Hadrat Fatimu a řekl, “Ó, Ali! Buď ohleduplný k pocitům Fatimy. Ona je kus ze mě. Chovej se k ní dobře. Pokud ji zarmoutíš, mne jsi zarmoutil.“ Oba svěřil Alláhovi ta’ala. Poté se postavil, a když byl na odchodu, Fatima řekla, “Ó, Rasúlalláh! Já se postarám o domácnost, a Ali se bude starat o práci mimo domov. Pokud mi přidělíš džariju (služebnou), pomůže mi s některými domácími pracemi. Udělal bys mi tím radost.” Náš Pán, Rasúlulláh, řekl, “Ó, Fatimo! Mám ti udělit něco lepšího, než je služebná, nebo ti mám udělit služebnou?”

Naše matka, Hadrat Fatima, odpověděla, “Uděl mi něco lepšího, než je služebná.“ Náš Pán, Rasúlulláh, řekl, “Každý den, když si lehneš do postele, řekni Subhánalláh třicet tři krát, Alhamdulilláh třicet tři krát, Alláhu akbar třicet tři krát, a ‘La iláha illalláhu wahdahu la šarika lah. Lahul mulku wa lahul hamdu wa huwa ala kulli šaj’in qadir’, jednou. Všechny dohromady činí sto slov. V den kijámetu, najdeš tisíc hasana (dobra, dobrodiní). Tvé dobré skutky budou na mizanu (váha) převažovat.” Poté, náš Pán, Prorok, opustil dům Své dcery, a šel do Svého blaženého domu.

Zabití Ka’ba ibn Ašrafa

Po vítězství u Badru, srdce Židů a modlářských polyteistů v Medině ovládl strach. Někteří Židé přijali pravdu a stali se Muslimy, říkali, “Zajisté, toto je člověk s vlastnostmi, o kterých čteme v našich knihách. Nemůžeme se proti Němu postavit. Neboť On bude vždy vítězným.“ Jiní říkali, “Muhamed bojoval proti Kurajšům, kteří neví, jak bojovat ve válce. Proto také zvítězil. Kdyby bojoval proti nám, my bychom mu ukázali, jak se válčí a vítězí.”

Když Žid jménem Ka’b ibn Ašraf uslyšel o vítězství Islámské armády u Badru, z nenávisti k Muslimům zamířil do Mekky. Shromáždil tam polyteisty a recitoval básně nabádající k útoku na Medinu; povzbuzoval a provokoval je. Učinil s nimi dohodu, že budou společně bojovat proti našemu Pánu, Prorokovi. Dokonce proti našemu milovanému Prorokovi plánoval atentát. Alláh ta’ala informoval našeho Pána, Rasúlulláha, o situaci, a řekl, v maalu, “Oni jsou lidé, které Alláh ta’ala proklel (Ti, které Alláh ta’ala držel daleko od Svého milosrdenství)...“37

Poté se náš Pán, Rasúl al-akram, zeptal Svých ctihodných Ašabů, “Kdo zabije Ka’ba Ibn Ašrafa? Neboť on urazil Alláha ta’ala a Jeho Rasúla.” Muhamed ibn Maslama se zeptal, “Ó, Rasúlulláh! Chceš, abych ho já zabil?” Náš Pán, Rasúlulláh, řekl, “Ano, chci.” Muhamed ibn Maslama si to promýšlel a plánoval několik dní. Šel za svými přáteli Abu Nailou, Abbadem ibn Bišrem, Harithou ibn Awsou a Abu Absem ibn Džabrem, a svěřil se jim. Všichni s tím souhlasili a řekli, “Zabijeme ho společně.“ Společně šli za naším Pánem, Prorokem. Řekli Mu, “Ó, Rasúlulláh! Dáš nám svolení, abychom o tobě řekli pár slov, která se Ka’bovi budou zamlouvat, zatímco s ním budeme rozmlouvat?“ Náš Pán, Prorok, jim dal svolení, aby řekli, cokoliv uznají za vhodné.

Tedy, Muhamed ibn Maslama šel se svými přáteli za Ka’bem ibn Ašrafem. Řekl, “Ten Muhamed od nás požaduje sadaqu. Vybírá od nás vysoké daně. Proto jsem si přišel vzít půjčku od tebe.“ Radující se Ka’b si myslel, že s ním souhlasí a řekl, “Bude po vás chtít ještě více.“ Muhamed ibn Maslama řekl, “Jednou jsme se Mu podřídili. Nadále se Mu podřídíme a uvidíme, jak to dopadne. Nyní nám dej nějaké datle jako půjčku.” Ka’b řekl, “Ano, dám vám. Nicméně, měli byste mi dát něco do zástavy!” Muhamed ibn Maslama se spolu se svými společníky zeptal, “Co bys chtěl?” Když Ka’b odpověděl, “Chci do zástavy vaše ženy,” nesouhlasili. Ka’b řekl, “Dejte tedy své syny do zástavy.” Oni řekli, “Ani je nemůžeme dát jako zástavu. Pokud bychom tak učinili, říkalo by se o nich, že byli zastaveni za jeden či dva velbloudí náklady datlí, což by bylo nezapomenutelné zostuzení. Ale můžeme vám dát do zástavy naše zbraně a brnění.” Ka’b tuto nabídku přijal. Řekl jim, kdy mají přijít.38

Jednu noc, Muhamed ibn Maslama přišel ke Ka’bovi. Abu Naila s ním byl také. Ka’b je zavolal do pevnosti. Šel za nimi dolů. Ka’bova žena se zeptala, “Kam jdeš v tuto hodinu?“ Ka’b řekl, “Přišli Muhamed ibn Maslama a můj bratr Abu Naila.“ Jeho žena řekla, “Hlas, který jsem zaslechla, se mi nepozdává. Je to jakoby z něho kapala krev.“ Ka’b odpověděl, “Ne, to jsou Muhamed ibn Maslama a můj mléčný bratr Abu Naila. Je to dobrý mladý muž. I kdyby byl pozván na souboj s mečem v noci, bez váhání by přišel. Takový je to člověk.“ Muhamed ibn Maslama s sebou do pevnosti přivedl dva muže - podle jiného vyprávění, tři muže. Byli to Abu Abs ibn Džabr, Harith ibn Aws a Abbad ibn Bišr.39 Hadrat Muhamed ibn Maslama řekl svým přátelům, “Až Ka’b přijde, řeknu mu, že přivoním k jeho vlasům; přidržím mu k tomu hlavu. Když uvidíte, že držím Ka’bovu hlavu pevně, udeřte ho svými meči.“ Ka’b ibn Ašraf k nim přišel, dobře oblečen a navoněn. Ibn Maslama šel ke Ka’bovi a řekl, “Nikdy jsem neucítil tak krásnou vůni.“ Ka’b se začal chlubit, “Nejkrásněji vonící ženy Arabie jsou se mnou.” Muhamed ibn Maslama řekl, “Dovolíš mi, abych přivoněl k tvé hlavě?” Ka’b mu k tomu svolil. Maslama přivoněl. Nechal své přátele, aby také přivoněli. Poté řekl, že si chce přivonět ještě jednou. Tentokrát, Muhamed ibn Maslama popadl Ka’bovu hlavu a naznačil svým

“On (Ka’b ibn Ašraf) nás neustále znepokojoval a recitoval básně proti nám. Pokud někdo z vás bude činit stejně, může si být jist, že jako odplata ho bude čekat meč.”
Hadís aš-šarif

přátelům, aby ho udeřili svými meči. Když ho zasáhl první meč, Ka’b zuřivě křičel, ale ještě nezemřel. Poté ho Muhamed ibn Maslama zabil svou dýkou. Mudžahidové, kteří Ka’ba zabili, odtamtud okamžitě odešli a zamířili do Mediny. Když předali našemu Pánu, Rasúlulláhovi, dobré zprávy, začal náš Prorok chválit Alláha ta’ala, a modlit se za mudžahidy.

Zabití nevěřícího Ka’ba ibn Ašrafa Židy velmi zastrašilo. Neboť pokud mohl být zabit významný vůdce, jakým byl Ka’b, bylo jen otázkou času, než budou zabiti i oni. Ráno se shromáždili a předstoupili před našeho Pána, Proroka. Stěžovali si na událost, která se v noci odehrála. Náš Pán, Rasúl al-akram řekl, “On nás neustále znepokojoval a recitoval básně proti nám. Pokud někdo z vás bude činit stejně, může si být jist, že jako odplata ho bude čekat meč.” Po této výhružce Židé, ze strachu, opět s naším Pánem, Rasúlulláhem, uzavřeli dohodu...40

Ghaza u Ghatfanu

Tato výprava je také nazývána “Anmar Ghaza“ nebo “Zi-Amr Ghaza“. Skupina, z Bani Sa’labů a Bani Muharibů, se shromáždila na místě zvaném Zi Amr a rozhodla se ukořistit cokoli najde v okolí Mediny. Jejich vůdcem byl muž jménem Da’sur ibn Harith ibn Muharib, jemuž se přezdívalo Awras. Náš Pán, Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), zanechal v Medině ‘Uthmana ibn Affana (radijalláhu ‘anh) jako svého zástupce, a opustil Medinu se 450 muži. Po cestě se střetli s někým, kdo se jmenoval Džabbar. Zeptali se ho na svého nepřítele. On jim řekl, “Oni s vámi nechtějí bojovat. Když vás uviděli, uprchli do hor.“ Rasúlulláh mu nabídl Islám. On nabídku přijal, a stal se Muslimem.

Když se Islámská armáda posouvala k údolí, začal silný déšť, který nějakou dobu pokračoval, poté zeslábl a ustal. Všichni mudžahidové byli promočení, včetně našeho Pána, Proroka. Všichni si sušili šaty, každý na jiné straně. Rasúlulláh si sundal oblečení a pověsil na strom, na odlehlém místě. Zatímco odpočíval pod stromem, nepřátelé, kteří sledovali Islámskou armádu, si všimli, že je Rasúlulláh sám, a informovali o tom Da’sura Ibn Haritha. Ten se poté tiše přiblížil k místu, kde Rasúlulláh odpočíval, s úmyslem Ho zabít. Vytasil meč a řekl, “Kdo tě může zachránit z mých rukou?“ Náš Prorok řekl, “Alláh ta’ala je schopen.“ V tu chvíli přišel Džabrail ‘alejhis salam, zasáhl Da’surovu hruď a srazil ho k zemi. Meč mu vypadl z ruky. Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) zvedl Da’surův meč a řekl, “Kdo tě může zachránit z mých rukou?“ Da’sur odpověděl, “Nikdo,“ zarecitoval Kalima aš-šahada, a stal se Muslimem. Inspiroval mnoho lidí k imánu.41 Přísahal, že již nikdy nebude nabírat vojáky do války. Zpět do Mediny se vrátili bez boje. Tato výprava trvala jedenáct dní.

Bahran Ghaza

Tato Ghaza je také nazývána “Bani Sulajm” nebo “Nadžran Ghaza”. Přišla zpráva, že velký počet polyteistů, shromážděných u Bani Sulajmů, se chystal napadnout Medinu. Rasúlulláh vyrazil proti nepříteli s 300 muži. Když nepřítel zaslechl, že se přibližuje Islámská armáda, prchli do hor. Tato výprava trvala dvanáct dní.

Některé události, které se staly třetím rokem od Hegiry

Náš Pán, Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), provdal Svou dceru Ummu Kulthum za Hadrata ‘Uthmana. Ve stejném roce, se náš Pán, Prorok, oženil s Hafsou (radijalláhu ‘anha), dcerou Hadrata ‘Umara. Hadratu Alimu se narodil syn, Hadrat Hasan.

Tvá láska mě okouzlila;

Ó, můj Alláhu, miluji Tě!

Tvá láska je tak sladká, vskutku;

Ó, můj Alláhu, miluji Tě!

Z bohatství se neraduji; a ani se nestrachuji o majetek.

Pouze Tvá láska, mne činí šťastným;

Ó, můj Alláhu, Miluji Tě!

Ty jsi nám nařídil, abychom se modlili, chvála Tobě, to abychom zůstali na správné cestě.

Udělil jsi nám Svá nekonečná požehnání,

Ó, můj Alláhu, miluji Tě!

Můj nafs je tak zrádný;

Vždy obětující mne pro svůj požitek!

Však já jsem našel pravé blaho,

Ó, můj Alláhu, miluji Tě!

Řádné vykonávání ibadatu,

I starání se o světské,

To vykonávám ve dne v noci.

Ó, můj Alláhu, miluji Tě!

Láska není pouze slovy, Ó Hilmi!

Váš Rabb řekl, že máte usilovat;

Projevte to svými činy;

Ó, můj Alláhu, miluji Tě!

Nepřátel Islámu je tak mnoho,

Napadající náboženství zákeřně;

Jak by někdo mohl sedět nečinně!

Ó, můj Alláhu, miluji Tě!

Milenec by jistě jen tak líně neseděl,

Kdyby jeho miláčkovi mělo být jen nepatrně ublíženo.

Umlčte nepřítele, a řekněte upřímně:

Ó, můj Alláhu, miluji Tě!