ZÁKOPOVÁ GHAZA

Úder blesku

S kopáním zákopů se začínalo každý den brzy ráno a pokračovalo až

“Já si chci také zasloužit thawab, který touto prací získáte.”
Hadís aš-šarif

do večera. Jednoho dne se během kopání Hadrat Ali ibn Hakam poranil na noze. Vysadili ho na koně a přivezli za naším Pánem, Prorokem. Pán světů otřel jeho nohu se slovy, “Bismilláhirrahmánirrahím.” Jako zázrak našeho Pána, krvácení na jeho noze, i bolest, ihned přestaly.

V kopání zákopů se pokračovalo. Ašabové se dostali k tvrdé zemi. Nebylo možné dál kopat. Šli k našemu Pánovi, Prorokovi, a pověděli Mu o tom. On přišel a vlezl do zákopu. Řekl si o sklenici vody. Usrkl vody a vyplivl ji zpět do sklenice. Poté touto vodou polil tu tvrdou zem. Poté si vzal kladivo a rozdrtil to místo jednou ranou jako písek. Nyní bylo možné zase kopat. Během této události se rozepnul oděv, který zakrýval břicho našeho milovaného Proroka, a lidé viděli, že si náš Pán ke Svému požehnanému břichu, kvůli hladu, uvázal kámen. Hadrat Džabir ibn Abdulláh, který situaci našeho Pána, Rasúlulláha, viděl, za Ním přišel a žádal Ho slovy, “Nechť jsou má matka a otec pro tebe obětováni, Ó, Rasúlulláh! Pokud dovolíš, půjdu domů a vrátím se zpět.” Hadrat Džabir popsal, co se stalo poté, co dostal svolení, následovně:

Poté, co jsem dostal svolení, šel jsem domů a zeptal jsem se své ženy, “Viděl jsem Rasúla ‘alejhis-salam tak hladového, že jsem to nemohl snést. Je doma něco k jídlu?“ Ona odpověděla, “Nemáme nic kromě té kozy a hrsti ječmene.“ Okamžitě jsem tu kozu porazil a má žena dala ječměn do mlýnku, a namlela z něho mouku. Z toho pak udělala těsto. Maso vložila do hrnce a začala ho vařit v tandoorové peci. Když jsem šel zpět k Rasúlulláhovi, má žena mě vážně varovala, že jídlo vystačí jen pro pár lidí, a že bychom si udělali ostudu, pokud by jich přišlo více. Poté jsem šel za naším Pánem, Rasúlulláhem, a řekl jsem, “Ó, Rasúlulláh! Mám jen trochu jídla. Prosím, vezmi s sebou pár lidí, a přijďte k nám na večeři.“

Náš Pán, Rasúlulláh, mi řekl, “Řekni své ženě, aby z pece nevytáhla ani hrnec, ani chleba, dokud nepřijdu.“ Poté se otočil k mudžahidům a řekl, “Ó, lidé ze zákopů! Džabir pro nás připravil hostinu a zve nás na večeři. Jídla je hojně a je výborné. Vstaňte! Jdeme na Džabirovu hostinu!“ Poté se Ašabové al-kiram shromáždili a našeho Proroka následovali. Já jsem šel okamžitě domů a řekl jsem ženě o tom, co se odehrálo. Když jsem se zeptal, “Co teď budeme dělat?“ řekla, “Nezeptal se Rasúl ‘alejhis-salam na to, kolik máme jídla?“ Já jsem odpověděl, “Ano, zeptal, a já jsem Mu to řekl.“ Má žena se zeptala, “Pozval jsi Ašaby al-kiram ty nebo to byl náš Pán Rasúlulláh, kdo je pozval?“ Když jsem řekl, “Rasúlulláh je pozval,“ uklidnila mě slovy, “Rasúl ‘alejhis-salam ví lépe.“

Za krátkou chvíli se zářivá tvář našeho Pána, Proroka, objevila u našich dveří. Velkému počtu sahabijců řekl, “Vstupte, aniž byste utlačovali jeden druhého.“ Mí bratři sahabijové seděli ve skupinách po deseti. Vážený Prorok se pomodlil za hojnost chleba a masa. Poté, aniž by vytáhl hrnec z tandoorové pece, nabral jeho obsah naběračkou na chleby, které dával Svým Ašabům. Takto pokračoval do doby, než byli všichni Ašabové zasyceni. Přísahám, že i když se najedlo přes tisíc lidí, chleba a masa zůstalo stejně. Když jsme se najedli, roznesli jsme jídlo našim sousedům.3

Hadrat Salman al-Farisi odváděl v zákopech velmi dobrou práci. On sám zastal práci deseti. Když kopal na místě, které bylo jemu a jeho přátelům přiděleno, narazil na velmi tvrdý a velký bílý kámen. Ze všech sil se ho snažili rozbít. Nicméně, byla to marná snaha. Navíc, jejich kladiva, krumpáče a lopaty byly rozbité. Hadrat Salman šel za naším milovaným Prorokem a o situaci Mu pověděl, řekl, “Nechť jsou mí rodiče, i můj život, pro tebe obětovány, Ó, Rasúlulláh! Když jsme kopali, narazili jsme na tvrdý kámen. Všechno naše nářadí ze železa se rozbilo, ale s kamenem jsme nepohli.“

Náš Pán, Habib al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) tam šel a vyptal si kladivo. Ašabové al-kiram zvědavě čekali na výsledek. Náš Pán, Sultán proroků, vlezl do zákopu. Se slovy, “Bismilláhirrahmánirrahím,” napřáhl kladivem a udeřil kámen s takovou silou, že z toho nárazu vyšel blesk, který ozářil Medinu, a kus kamene se rozbil.

Náš Pán, Rasúl al-akram, řekl takbir, “Alláhu akbar!” Když to slyšeli, Ašabové takbir zopakovali. Poté udeřil kladivem podruhé. Opět z toho vyšel blesk, který ozářil všechny strany! Další kusy kamene odpadly... Náš milovaný Prorok řekl takbir, “Alláhu akbar!” Po čemž následoval takbir Ašabů al-kiram. Když udeřil kladivem potřetí, vyšel další blesk, který ozářil všechny strany, a kámen se rozpadl na kusy. Pán světů řekl opět takbir, “Alláhu akbar!” A Jeho ctihodní Ašabové Ho opět následovali a pronesli takbir.

Hadrat Salman natáhl ruku. Náš milovaný Prorok vylezl nahoru. Když se Salman al-Farisi zeptal, “Nechť jsou mí rodiče, i já, pro tebe obětováni, Ó, Rasúlulláh! Právě jsem viděl něco, co jsem v životě neviděl. Jaké je pro to vysvětlení?“ Náš Pán, Prorok, se otočil ke Svým Ašabům a zeptal se, “Vy jste také viděli to, co viděl Salman?“ Oni odpověděli, “Ano, Ó, Rasúlulláh! Když jsi kladivem udeřil do toho kamene, viděli jsme silný blesk. Když jsi vyslovil takbir, my jsme ho zopakovali.” Náš Pán, Prorok, jim řekl, “V záři prvního úderu se přede mnou objevily Šahovi paláce (v Madainu). Džabrail (‘alejhis-salam) přišel a řekl, ‘Tvá umma bude tuto oblast vlastnit.‘ Při druhém úderu se objevilo červené sídlo římské provincie (Damašek). Džabrail (‘alejhis-salam) přišel a řekl, ‘Tvá umma bude vlastnit také tuto oblast.‘ Při třetím se mi objevilo sídlo Sana’a (Jemen). Džabrail (‘alejhis-salam) řekl, ‘Tuto oblast bude tvá umma také vlastnit.’”

Poté, Sultán světů popsal paláce perského Šáha v Madainu, Hadrat

“Ó, lidé ze zákopů! Džabir pro nás připravil hostinu a zve nás na večeři. Jídla je hojně a je výborné. Vstaňte! Jdeme na Džabirovu hostinu!“ Hadís aš-šarif

Salman, který pocházel z těch míst, řekl, “Nechť je můj život pro tebe obětován, Ó, Rasúlulláh! Přísahám při Alláhovi ta’ala, který tě poslal s pravým náboženstvím a Knihou, ty paláce vypadají přesně tak, jak jsi je popsal. Jsem svědkem, že ty jsi Alláhovým ta’ala Rasúlem.” Náš Pán, Prorok, řekl, “Ó, Salmane! Zajisté, Damašek bude dobyt. Heraklios uteče z nejopuštěnějšího místa v jeho zemi. Ty budeš vládnout každé části Damašku. Nikdo se ti nebude schopen postavit. Zajisté, Jemen bude také dobyt. A ta ‘východní země’ bude jistě také dobyta, a Šáh bude zabit. Po mě, Alláh ta’ala tato podmaněná území svěří tobě.”4

Hadrat Salman al-Farisi řekl, “Viděl jsem, jak se všechny tyto dobré zprávy našeho Pána, Rasúlulláha, vyplnily.“

Nepřítel byl očekáván každou chvílí. Zákop kopali velmi rychle, aby byl co nejdříve dokončen. Mudžahidové si dělali přestávku jen když to bylo opravdu nutné, po předchozím svolení našeho Pána, Proroka, a co nejrychleji se zase vraceli k práci. 

Munafikové pracovali v nesmírně pomalém tempu. Pracovali, když se jim chtělo, z práce odcházeli bez svolení, a vraceli se zase, kdy se jim zachtělo. Navíc si utahovali z úsilí Ašabů al-kiram. Dokonce o dobrých zprávách našeho Pána, Proroka, říkali, “Utíkáme do zákopů ze strachu z nepřítele. A On nám slibuje pevnosti v Jemenu, Římě, a perských zemích. Jsme vámi ohromeni!“

Poté byl zjeven ajat al-karimat, který se týkal mudžahidů, v maalu, “Opravdoví věřící jsou pouze ti, kteří věří v Alláha ta’ala a Jeho Rasúla, a když jsou s Ním (Rasúlulláhem) v situaci, kdy je potřeba pracovat společně (která se týká všech), neodcházejí, dokud si od Něho nevyžádají svolení. A tedy (Ó, můj Habibe!), ti, kteří si od tebe žádají svolení, jsou ti, kteří opravdu věří v Alláha  a Jeho Rasúla. Když si tito mu’minové žádají o svolení, kvůli svým záležitostem, dej svolení komu uznáš za vhodné, a žádej Alláha ta’ala za jejich odpuštění. Bez pochyby, Alláh ta’ala je Ghafur ar-Rahim, velmi odpouštějící, velmi slitovný.”5

V ajatu al-karimatu, který se týkal munafiků, bylo řečeno, v maalu, “Nenazývejte Rasúla tak, jak nazýváte jeden druhého! Zajisté, Alláh ta’ala ví o těch, kteří se vykradli ven tak, že zakrývali jeden druhého. Ti, kteří se staví proti Jeho příkazu, by měli být informováni o strádání v tomto světě, a bolestivém utrpení v áchiře! Dávejte si pozor! Vše, co je na nebesích i na zemi, Alláhovi ta’ala náleží. On také zná váš stav (všechny charakteristiky, záměry, zda jste věřící nebo munafikové). Alláh ta’ala vás informuje o všech vašich skutcích v den kijámetu, kdy budete Jemu navráceni. Alláh ví vše.”6

Uběhlo šest dní ode dne, kdy se začalo s kopáním zákopů. Všichni řádně dokončili svou práci. Nicméně, jedno místo nebylo vykopáno dostatečně hluboce a s dostatečnou šířkou, kvůli nedostatku času. Náš Pán, Prorok, vyjádřil znepokojení nad tímto místem a řekl, “Polyteisté nemohou projít žádným místem, kromě tohoto.“ Vyslal tam stráže.

Alláh ta’ala je nejlepším ochráncem

Když se polyteistická armáda přiblížila k Medině, Hujaj, vůdce židovských synů Nadira, informoval kurajšskou armádu o tom, že Kurajzové, Židé v Medině, mají dohodu s Muslimy, ale že on je schopen jejich vůdce, Ka’ba Ibn Asada, obelhat a přimět je, aby se k nim přidali. Vůdce řekl, “Ó, Hujaj! Ihned běž za Ka’bem ibnem Asadem. Řekni mu, aby zrušil dohodu s Muslimy a pomohl nám.” Jeden z bodů této dohody byl, “že se sjednotí s Muslimy a postaví se s nimi proti nepříteli, pokud bude Medina napadena.”

Žid Hujaj se odpojil od polyteistické armády a během noci zamířil do domu Ka’ba, vůdce Bani Kurajzů. Zaklepal na dveře a představil se. Řekl, “Ó, Ka’be! Přivedl jsem celou kurajšskou armádu a mnoho dalších kmenů, jako jsou synové Kinana a Ghatfana, což činí zhruba deset tisíc vojáků. Nyní, Muhamed a Jeho Ašabové nebudou schopni přežít. Učinili jsme s Kurajši přísahu, že odsud neodejdeme, dokud je úplně nezničíme!” Ka’b vyjádřil své obavy, “Pokud se Muhameda a Jeho Ašaby nepodaří zabít, a Kurajši s Ghatfanity se navrátí do svých zemí, budeme zde sami ponecháni. Obávám se, že nás nakonec všechny zabijí.” Ale těmito slovy, “Pro tvůj klid si vyžádej sedmdesát rukojmí z Kurajšů a Ghatfanitů. Nebudou nás moci opustit, dokud budeš mít tyto rukojmí v rukou. Pokud oni budou poraženi a opustí nás, já tě neopustím. Pohroma, která se dotkne tebe, dotkne se i mě,” Hujaj Ka’ba a ostatní Židy oklamal. Přiměl je, aby dohodu s Muslimy roztrhali. A tedy, dohoda byla porušena.

Hujaj se navrátil k polyteistické armádě a pověděl jim o tom. Informoval je o tom, že Bani Kurajzové se k Muslimům otočili zády.

Sedmý den přijela polyteistická armáda na sever a severozápad Mediny

“Ó, Salmane! Zajisté, Damašek bude dobyt. Heraklios uteče z nejopuštěnějšího místa v jeho zemi. Ty budeš vládnout každé části Damašku. Nikdo se ti nebude schopen postavit. Zajisté, Jemen bude také dobyt. A ta ‘východní země’ bude jistě také dobyta, a Šáh bude zabit. Po mě, Alláh ta’ala tato podmaněná území svěří tobě.”
Hadís aš-šarif

s velkou armádou o deseti tisících vojácích a vytvořili si tam základny. Tyto základny se nacházely kousek od zákopů. Polyteisté plánovali, že s tak obrovskou armádou Medinu spálí a zničí od základů, a že zabitím našeho Pána, Proroka a Jeho Ašabů, Islám zničí. Na pohled to vypadalo, že této obrovské armádě bude velmi obtížné odporovat.

Když polyteisté uviděli zákopy, které nečekali, byli zmatení a zklamaní. Neboť zákopy byly tak široké, že by je nebyl schopen přeskočit ani dobrý a rychlý kůň. Pokud by do zákopu někdo spadl, bylo by velmi obtížné se odtud dostat. Zejména pro člověka v brnění by bylo obtížné vylézt nahoru.

Když se náš milovaný Prorok dozvěděl, že polyteistická armáda přišla, okamžitě shromáždil Své Ašaby, kteří byli znavení z šestidenní nepřetržité práce, a vytvořili své vojenské základny na úpatí hory Sal. Za zády měli horu Sal a Medinu, a před nimi byly zákopy a za zákopy nepřítel... Jako zástupce našeho Pána, Proroka, byl v Medině opět ponechán Ibn Umm Maktum. Ženy a děti byly přemístěny do pevností. V Islámské armádě o třech tisících vojácích bylo třicet šest jezdců. Prapory nesli Hadrat Zajd ibn Haritha a Hadrat Sa’d ibn Ubada.7 Kožený stan našeho Pána, Rasúlulláha, byl postaven na úpatí hory Sal.

Ašabové al-kiram, kteří opět prokázali mnoho hrdinských činů, velmi pečlivě sledovali každý krok svého nepřítele. V tom čase před našeho milovaného Proroka předstoupil Hadrat ‘Umar. Řekl, “Ó, Rasúlulláh! Zaslechl jsem, že Židé Kurajzové zrušili dohodu s námi, a že se chystají na válku s námi!“ Pán světů na tuto neočekávanou zprávu odpověděl, “Hasbunalláhu wa ni’mal wakil (Alláh ta’ala je nám dostačující. Jakým On je nejlepším ochráncem).“ Byl velmi zarmoucen. Nyní byla Islámská armáda chycena mezi dvěma ohni. Polyteistická armáda byla na severu a na západě, a Židé byli na jihovýchodě.

Náš Pán, Rasúlulláh, poslal Hadrata Zubajra Ibn Awwama do pevnosti synů Kurajze. Hadrat Zubajr tam šel, aby se dozvěděl více. Když přišel zpět, řekl následovně, “Ó, Rasúlulláh! Viděl jsem, jak opravují své pevnosti, zkouší si bojové manévry. Také shromažďovali svá zvířata.“ Poté, náš Pán, Habib al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) poslal Sa’da Ibn Mu’aze, Sa’da Ibn Ubadu, Hawwata Ibn Džubajra, Amra Ibn Awfa a Abdulláha Ibn Rawahu, aby se snažili s Kurajzi uzavřít novou dohodu.8

Těchto pět sahabijců, kterým byl tento úkol svěřen, šli do sídla kurajzských Židů a snažili se jim domluvit. Nicméně, oni s tím nesouhlasili. Začali je urážet. Svou řeč zakončili slovy, “Vy jste zlomili naše ramena a křídla tím, že jste vyhnali naše bratry, syny Nadira, z jejich země. Kým je Muhamed? Neexistuje ani přísaha, ani dohoda, mezi námi a Jím. Přísahali jsme, že zaútočíme na vašeho Proroka všichni společně a zabijeme Ho. My se zajisté postavíme a pomůžeme našim bratrům!”

Hadrat Sa’d ibn Mu’az předstoupil se svými přáteli před našeho Pána, Rasúlulláha, a nepřímo vysvětlili situaci tak, aby tomu každý neporozuměl. Náš Pán, Prorok, řekl, “Držte tyto zprávy v tajnosti. Mluvte o tom pouze s těmi, kteří o tom již ví. Neboť válka je o opatrnosti a lsti.“9

Ašabové al-kiram čekali na našeho Pána, Proroka, před zákopy a zajímalo je, jaké budou další kroky. Za krátkou chvíli Sultán vesmíru poctil toto místo, kde byli Jeho hrdinští Ašabové, svou přítomností se slovy takbiru, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!” Když to slyšeli, sahabijové jednotně opakovali takbir, potvrdili tak velikost požehnaného jména Džanaba al-Haqqa a vnesli strach do srdcí nevěřících, kteří se shromáždili na druhé straně zákopů. Když polyteisté uslyšeli takbir, řekli, “Pravděpodobně Muhamedovi a Jeho Ašabům přišly dobré zprávy.“

Náš Pán, Prorok, řekl Svým Ašabům, “Ó, Muslimská komunito! Radujte se z podmanění a z Alláhovy ta’ala pomoci!” A tak jim předal dobré zprávy o jejich vítězství. Vznešení Ašabové se účastnili mnoha vojenských výprav a Ghazy u Badru a Uhudu. S Alláhovým ta’ala svolením a požehnáním modliteb našeho Pána, Rasúla al-akrama, polyteisty, kteří byli početnějšími a vyzbrojenějšími, vždy přemohli. Dokud s nimi byl “Klenot“ z bytostí, nebylo úkolu, který by nezvládli, nebo těžkosti, kterou by nepřekonali. Počasí bylo chladné, panoval velký hladomor, hlad byl obrovský... Včetně našeho Pána, Proroka, mnoho z nich přivázali kameny ke svým požehnaným břichům. Před sebou měli nespočet nepřátel! Nicméně, vznešení Ašabové počtu nepřátel a těžkostem, které je postihovaly, nepřikládali důležitost. Alláh ta’ala byl nejlepším pomocníkem. Spoléhali se na Něho; Obraceli se na Něho, a u Něho hledali útočiště.

Významní velitelé Kurajšů a vůdci dalších kmenů, kteří spolu s Kurajši přišli, začali hledat místo, kde by mohli přejít přes zákopy, než se rozhodnou zaútočit. Chodili od jednoho konce zákopů k druhému. Nakonec se zastavili u úzkého místa, které nebylo úplně dokončeno, kvůli nedostatku času a rozhodli se, že odtud zaútočí. Polyteiští vojáci následovali své velitele, a dívali se na zákopy a vznešené Ašaby s úžasem. Říkali, “Přísaháme, že toto není metoda používaná Araby. Zajisté to doporučil ten Peršan!“

Když Kurajšský velitel ukázal vojákům nejužší místo zákopů a zeptal se, “Kdo je schopen to přeskočit a dostat se na druhou stranu?“ vystoupilo pět jezdců. Chtěli se dostat na druhou stranu a bojovat jeden na jednoho. Vznešení Ašabové al-kiram a polyteiští vojáci tyto jezdce pozorovali se zvědavostí. Jezdci ustoupili, aby nabrali rychlost. Poté otočili hlavy svých koní k nejužšímu místu zákopů a zrychlili. V plném cvalu, těchto pět koní zvládlo přeskočit zákop na první pokus. Mnoho jezdců je chtělo následovat, ale nepodařilo se jim to a zůstali na druhé straně zákopů. Mezi těmi, kteří se dostali na druhou stranu, byl dosud neporazitelný muž jménem Amr ibn Abdud, kterého se všichni obávali a nikdo se mu nebyl schopen postavit. On sám se rovnal armádě. Skutečnost, že on se z desetitisícové armády dostal na druhou stranu, to ukazuje. Byl obrněn od hlavy až k patě. Na svém koni vypadal velkolepě. Tento muž, který svým vzhledem působil hrozivě, křičel na mudžahidy, “Pokud je zde někdo, kdo se mi může postavit, nechť vyjde na bojiště!“

Když viděl jeho aroganci, Hadrat Ali předstoupil před našeho milovaného

“Ó, Muslimská komunito! Radujte se z podmanění a z Alláhovy ta’ala pomoci!”
Hadís aš-šarif

Proroka a žádal o Jeho svolení, se slovy, “Nechť je můj život pro tebe obětován, Ó, Rasúlulláh! Nech mě, abych proti němu vystoupil.“ Ani na sobě neměl své brnění. Ašabové al-kiram ho s úžasem pozorovali. Náš milovaný Prorok si sundal Své požehnané brnění a dal ho Hadratu Alimu. Dal mu také Svůj meč. Sundal si turban ze Své požehnané hlavy a omotal ho kolem hlavy Hadrata Aliho. Poté se modlil, “Ó, můj Alláhu! V Ghaze u Badru, syn mého strýce Ubajda, a v Ghaze u Uhudu, můj strýc Hamza byli zabiti. Ali, který je mým bratrem, a synem mého strýce, mi zůstal. Ochraň ho. Buď mu nápomocen. Nenechávej mne samotného.“ Ašabové al-kiram řekli, “Amen!“

Alláhův ta’ala lev vyšel vpřed, obklopen modlitbami a takbiry, a postavil se před Amra Ibn Abduda, který na svém koni vypadal jako monstrum. Amr, který byl celý zahalen v brnění, kromě očí, tohoto hrdinu nerozpoznal a zeptal se, kdo je. Když se představil slovy, “Já jsem Ali ibn Abi Talib,“ Amr odpověděl, jako by ho litoval, “Ó, synu mého bratra (tehdejší způsob oslovování!) Tvůj otec byl můj přítel. A proto, nechci prolít tvou krev. Není tam některý z tvých strýců, který se mi je schopen postavit?” Hadrat Ali ho provokoval slovy, “Ó, Amr! Přísahám při Alláhovi, já tvoji krev prolít chci. Ale neměli bychom proti sobě stát se stejnými podmínkami? Není to hodné slávy odvážného? Já stojím na svých; ty jsi na koni!”

Když to Amr slyšel, žíly tohoto odvážlivce se napnuly; okamžitě seskočil ze svého koně a uřezal mu svým mečem nohy. Poté se zuřivě postavil před Hadrata Aliho. Když chtěl zaútočit, Alláhův ta’ala lev se ho zeptal, “Ó, Amr! Slyšel jsem, že jsi přísahal, že vyhovíš dvěma žádostem Kurajše, když jsi proti němu stál. Je to pravda?“ Když odpověděl, “Ano, je to pravda,“ Hadrat Ali ho pozval k imánu: “Tedy, má první žádost je, abys uvěřil v Alláha ta’ala a Jeho Rasúla, a přijal Islám.” Když to Amr slyšel, rozzuřil se a řekl, “Tohle mi nezmiňuj! Tohle nepotřebuji!” Hadrat Ali řekl, “Má druhá žádost je, abys přestal bojovat a vrátil se do Mekky. Neboť, pokud Rasúlulláh zvítězí nad nepřítelem, stal by ses tímto činem Jeho pomocníkem!” Amr řekl, “Tohle mi také nezmiňuj! Přísahal jsem, že si neaplikuji žádnou vůni, dokud se nepomstím. Pokud máš jinou žádost, řekni!” Hadrat Ali řekl, “Ó, Alláhův ta’ala nepříteli! Nyní nezbývá nic jiného, než proti tobě bojovat!”

Amr se těm slovům zasmál. Řekl, “Neuvěřitelné! Nikdy jsem si nepomyslel, že se v Arábii najde bojovník, který se mi bude schopen postavit! Ó, synu mého bratra! Přísahám, že tě zabít nechci. Neboť tvůj otec byl mým přítelem. Přál bych si, aby se mi postavil některý z významných Kurajšů, jakými jsou Abu Bakr nebo ‘Umar.“ Když Hadrat Ali řekl, “ Nicméně, já jsem tě přišel zabít,“ Amrovi se navalila krev do hlavy. V mžiku švihl svým mečem. Alláhův ta’ala lev, Hadrat Ali (karramalláhu wadžhah), něco podobného očekával a uskočil na bok jako blesk a odrazil útok svým štítem. Avšak Amr zničil mnoho takových štítů. Dokonce nejsilnější štíty nevydržely pod Amrovým úderem. A nyní tomu nebylo jinak. Štít Hadrata Aliho se rozpadl, a meč se dotkl jeho hlavy a zranil ho. Nyní byl na řadě Hadrat Ali, aby zaútočil; spoléhal se na Alláha, se slovy, “Ja Alláh!” a švihl Zulfikarem po Amrově krku. S jeho úderem se ozvaly hlasy, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!” z islámské armády, které rozechvěly nebesa i zemi; řev se ozýval z řad nevěřících... Ano, modlitba Sultána proroků, klenotu mezi bytostmi, byla vyslyšena. Monstrózní Amr se svalil k zemi; krev mu vytékala z těla, a jeho hlava v helmě odletěla pryč. Když jeho přátelé viděli, že byl Amr, na kterého se spoléhali nejvíce, poražen, okamžitě napadli Hadrata Aliho. Když to viděli Ašabové al-kiram, spěchali tam. Zubajr ibn Awwam zranil Nawfala Ibn Abdulláha, a nechal ho spadnout do zákopu i s jeho koněm. Hadrat Ali slezl dolů do zákopu a rozřízl Nawfala na dvě části. Ostatní obtížně překonali zákop a utíkali pryč. Hlavní velitel polyteistické armády propadl beznaději již na počátku války. 

Nyní bylo jasné, jakým směrem se bude válka ubírat. Zákop zabránil blízkému boji. Navzájem se snažili způsobit ztráty střílením šípů. Tato metoda nebyla velmi účinná. Polyteisté, kteří si uvědomili, že tímto způsobem nemohou uspět, se rozhodli pro útok ze všech stran zákopů, a zahájili ofenzívu. Tato obrovská nepřátelská armáda o deseti tisíci vojácích se snažila dostat přes zákopy, zatímco vznešená Islámská armáda o třech tisících vojácích se snažila jim v tom zabránit, pomocí šípů a kamenů. Začal veliký boj, který pokračoval až do večera.

Náš Pán, Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), vyslal v noci stráže na různá místa zákopů. On Sám držel stráž na úzkém místě zákopu. Vyslal hlídku o pěti seti mužích do Mediny a přikázal jim, aby v ulicích hlasitě vykřikovali takbir. To proto, aby se zavčasu zabránilo nebezpečí ze strany Židů a kurajšských polyteistů; pro ochranu žen a dětí.

Kurajza Židé vyslali Hujaje Ibn Akhtaba k polyteistům, který si vyptal sílu o dvou tisících vojáků, pro noční nájezdy. V noci měli v plánu napadnout ženy a děti, které zůstaly bez ochrany. Avšak hlídka mudžahidů, která křičela takbiry, “Alláhu akbar!” až do rána, v nich vyvolala veliký strach. Vrátili se do svého sídla a čekali na příležitost. Čas od času se v malých skupinách snažili dostat do Mediny.

Jedné noci se Ghazzalovi, jednomu z významných synů Kurajze, podařilo dostat s oddílem deseti mužů, do sídla naší matky Safijje, tety našeho Pána, Proroka, z otcovy strany. Uvnitř byly ženy a děti. Neměli ani jednu zbraň na svou obranu. Židé se nejprve snažili na sídlo střílet šípy, poté se snažili dostat dovnitř. Jednomu z nich se podařilo dostat se do vnitřního nádvoří a začal hledat, kudy by se mohli dostat do budovy. Mezitím, hrdinská teta našeho milovaného Proroka, poté, co všem nařídila, aby zůstali potichu, sešla dolů a šla ke dveřím. Obtočila si kolem hlavy turban, aby vypadala jako muž, vzala si do ruky tyč, a za pas si dala nůž. Pomalu otevřela dveře, k Židovi se přiblížila zezadu a silně ho udeřila tyčí do hlavy. Aniž by ztrácela čas, Žida, který spadl k zemi, zabila. Poté hlavu Žida vyhodila k jeho kamarádům, kteří se snažili střílet zvenku šípy. Když Židé uviděli sťatou hlavu svého kamaráda, vyděsilo je to a začali utíkat pryč. Říkali si, “Bylo nám řečeno, že všichni Muslimové muži byli vysláni do války, a že žádný nebyl ponechán doma!“10

Válka ráno pokračovala ve stejné intenzitě. Šípy svištěly vzduchem.

“Aliho úder mečem je cennější, než ibadaty všech bytostí a džinů.“ Hadís aš-šarif

Pán světů (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) řekl svým vznešeným Ašabům, “Přísahám při Alláhovi ta’ala, který drží mou existenci ve Svých rukou, že potíže, kterým čelíme, budou sejmuty z vašich ramen, a poté již zakusíte klid.“ Pověděl jim, aby byli trpěliví a předal jim dobré zprávy, že vítězství bude uděleno věřícím. Když slyšeli tyto dobré zprávy, sahabijové zapomněli na potíže, jakými byl hlad a hladomor, a pracovali ještě lépe. Nenechali ani jednoho polyteistu, aby přešel přes zákopy. 

Hadrat Sa’d ibn Mu’az, jeden z významných Ašabů al-kiram, bojoval s velkým zápalem. Během boje byl zraněn na svém rameni, šípem vystřeleným Hibbanem ibn Qajsem ibn Arakou. Šíp zasáhl tepnu a zapříčinil velkou ztrátu krve. Když viděl, jak se všichni kolem něho snaží zastavit krvácení, pochopil, že situace je vážná a začal se modlit, “Ó, můj Rabbi! Pokud budou Kurajši pokračovat v boji, nech mne žít. Neboť já nenacházím větší potěšení v ničem jiném, než v boji proti těmto polyteistům, kteří odmítli a mučili tvého Rasúla. Pokud je tato válka u konce, uděl mi status mučedníka. Ale neodeber mou duši, dokud neuvidím konec Bani Kurajzů.” Jeho modlitba byla přijata a krvácení ustalo.

Munafikové, jakým byl Abdulláh ibn Ubajja, kteří naoko bojovali na straně Ašabů al-kiram, bojovali velmi pomalu a nepřibližovali se k předním liniím. Navíc dělali všechno, co bylo v jejich silách, pro demoralizaci mudžahidů, a snažili se vyvolat nepokoje, slovy, “Muhamed slibuje poklady římského císaře a íránského šáha. Nicméně, teď jsme uvězněni v zákopech. Ze strachu nemůžeme jít ani na toaletu. Alláh a Jeho Rasúl nedělají nic jiného, než že nás obelhávají, na tomto světě nám nic nenabízí!” Kdykoliv byli v obtížné situaci, opustili svá stanovená místa pod záminkou, že nepřítel může napadnout jejich domovy. Tato jednání munafiků se stala dalším problémem.

Polyteistická armáda vynakládala veškeré své úsilí, aby dosáhli výsledku co nejdříve, avšak proti hrdinské obraně vznešených sahabijců nemohli uspět. Úzká pasáž bylo místo, kde útočili nejvíce. Náš Pán, Prorok, to místo neopouštěl a Své Ašaby povzbuzoval do boje. Ašabové al-kiram, pro které byl boj vedle našeho Pána, Proroka, ctí, vydávali na bojišti nevídané výkony. V jednu chvíli bylo vidět, jak polyteisté zahájili vehementní palbu šípy. Jejich jediným cílem byl stan, kde pobýval Sultán vesmíru.

Náš milovaný Prorok byl zahalen v brnění. Na Své požehnané hlavě měl helmu. Stál před stanem a koordinoval Své Ašaby podle toho, jak se válka vyvíjela. Někdy polyteisté hromadně napadali místo, které se jim zdálo nejslabší a požehnaní sahabijové se tam vždy seběhli a vášnivě bojovali až do doby, než byl útok nepřátel náboženství odražen. Tento nevídaný boj byl tak intenzivní, že hrdinští sahabijové neměli čas se ani ohlédnout. V ten den, boj, který započal ráno, pokračoval až do pozdní noci. Kdykoliv přišel čas salatu, vznešení sahabijové říkali, “Ó, Rasúlulláh! Nebyli jsme schopni vykonat salat,“ pak Pán světů a Sultán vesmíru s velkým zármutkem odpovídal, “Walláhi, já jsem ho také nebyl schopen vykonat.“ V čase nočního salatu odrazili stádo polyteistů, kteří je nenechali vykonat jejich ibadat, velmi zuřivým útokem a takto byli rozptýleni. Kurajši a Ghatfanité se nebyli schopni reorganizovat a na noc se odebrali do svých základen. Mudžahidé šli do stanu našeho milovaného

“Přísahám při Alláhovi ta’ala, který drží mou existenci ve Svých rukou, že potíže, kterým čelíme, budou sejmuty z vašich ramen, a poté již zakusíte klid.“
Hadís aš-šarif

Proroka. Poté, náš Pán, Fakhr al-alam, který byl poslán světu jako milosrdenství, i když proklínat nebylo Jeho zvykem, neboť předtím nemohl vykonat salat, řekl o polyteistech, “Stejně jako nás nenechali vykonat náš salat, neboť nás okupovali až do západu slunce, nechť Alláh ta’ala zaplní jejich domovy, jejich břicha a jejich hroby ohněm!“ Poté, co opožděně vykonal polední, odpolední a večerní salat, vedl noční salat.

Ó, můj Rabbi, rozpraš nevěřící

Po této jejich snaze, naprosto zničit Islám, polyteisté pochopili, že Muslimové nemohli být poraženi během dne. Domnívali se, že jediným řešením bude organizace nočních útoků ve stejné intenzitě. Muslimy by se mohlo podařit porazit pouze tímto způsobem. Okamžitě toto rozhodnutí začali realizovat a začali s nočními útoky, společně s židovskými syny Kurajze. Polyteisté své vojáky rozdělili na skupiny a v útocích se střídali. Tyto útoky pokračovaly několik dní. Náš milovaný Prorok a hrdinští Ašabové al-kiram v obraně neustávali, i když byli hladoví, bez spánku a vyčerpaní. Nedovolili ani jednomu nepřátelskému vojákovi, aby přešel přes zákop. Tato vydatná obrana byla obtížnější a intenzivnější, než ve všech předchozích ghazách.

Polyteisté, kteří bojovali již několik dní, začali trpět nedostatkem jídla. Také jejich koně a velbloudi začali umírat, neboť nemohli najít ani trochu suché trávy. A tak se velitel polyteistů rozhodl poslat jednotku pod velením Dirara Ibn Khattaba ke Kurajzským Židům, aby jim poskytli zásoby. Židé, kteří pro nevěřící obětovali vše, co měli, okamžitě naložili a poslali dvacet velbloudů s nákladem pšenice, ječmene, datlí a sena pro zvířata. Zatímco se Dirar se svými vojáky vracel v dobré náladě, v blízkosti Quby jim cestu zkřížili sahabijové. Hrdinští Ašabové okamžitě zaútočili. Po krvavém boji nepřítel prchnul. Naložené velbloudy přivezli našemu Pánovi, Prorokovi, který se za ně poté velmi modlil.11

Náš Pán, Sultán vesmíru (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), měl se Svými odvážnými Ašaby, kteří ustáli velké obtíže v tomto zuřivém boji, který trval zhruba měsíc, velký soucit, více, než s nimi měli jejich otcové. Po tomto pozoruhodném úsilí Svých vznešených Ašabů, skláněl Svou požehnanou hlavu k zemi a modlil se za ně k Alláhovi ta’ala, “Ó, můj Alláhu, jehož pomoc přichází k těm, kteří jsou v nouzi. Ó, můj Alláhu, který odpovídá na modlitby potřebných a bezmocných! Zajisté, ty vidíš a jsi si vědom stavu mého a mých Ašabů. Ó, můj Rabbi! Rozpraš nevěřící, dej, aby byli nejednotnými, dej nám sílu proti nim, a uděl nám vítězství!”

Náš milovaný Prorok tuto prosbu poslední dny neustále opakoval.

Neboť trpěli hladem, polyteisté se snažili vynaložit veškeré své úsilí, aby Muslimy porazili, co nejdříve. Jednoho večera, člověk z polyteistické armády, který v srdci nosil lásku k Islámu, přišel k našemu Pánu, Prorokovi. Tento člověk byl Nu’ajm ibn Mas’ud, z kmene Ghatfanů. Našemu milovanému Prorokovi řekl, “Ó, Rasúlulláh! Přišel jsem sem, abych svědčil o tom, že Alláh ta’ala je jeden, a že ty jsi pravým prorokem. Chvála Alláhovi ta’ala, který mi udělil poctu, že jsem se stal Muslimem. Doteď jsem bojoval proti vám. Od této chvíle budu bojovat proti nevěřícím. Jsem připraven udělat vše, co mi nařídíš! Ó, Rasúlulláh! Ani můj lid neví o tom, že jsem se stal Muslimem!” Náš Pán, Rasúl al-akram řekl, “Můžeš proniknout do řad těch nevěřících a rozdělit je tím, že mezi nimi vyvoláš neshody?” On řekl, “Ó, Rasúlulláh! S Alláhovou ta’ala pomocí je budu moci rozdělit. Nicméně, je mi dovoleno říci, cokoliv si budu přát?” Náš Pán řekl, “Válka je klamstvo, můžeš říci, cokoliv si přeješ.”

Hadrat Nu’ajm ibn Mas’ud šel nejprve za Židy Kurajzi a řekl jim, “Víte, jakou k vám držím náklonnost. Co vám teď řeknu, musí zůstat mezi námi. Nikdo jiný se to nesmí dozvědět!“ Židé přísahali a řekli, “Nikdo se to nedozví.“ Poté, Hadrat Nu’ajm řekl, “Práce tohoto muže (našeho Pána, Proroka) je opravdovým problémem. Víte, co udělal synům Nadira a Kajnuka. Všichni jste viděli, jak je vyhnal z jejich země, jejich domovů. Nyní přišli Kurajši a Ghatfanité, kteří proti Muslimům bojují. Vy jim pomáháte. I když my jsme proti nim také několik dní bojovali, žádného výsledku jsme se nedočkali. Pokud to bude takto pokračovat, obléhání se bude prodlužovat. Majetky, domovy, a děti Kurajšů a Ghatfanitů zde nejsou, jako ty vaše. Pokud se jim podaří zvítězit, vezmou si kořist a odejdou. A pokud budou poraženi, odejdou a nechají vás zde s Muslimy. Nicméně, vy nemáte dostatek sil, abyste Muslimy porazili. Současný stav války ukazuje, že Muslimové zvítězí. Pokud se tak stane, Muslimové vás neušetří. A proto musíme urychleně učinit patřičná opatření.12

Židé, kteří těmto slovům naslouchali se strachem a vzrušením, byli potěšeni Hadrat Nu’ajmovým smýšlením a řekli, “Náležitě jsi nám prokázal své přátelství. Řekni nám, jaké opatření máš na mysli?“ Nu’ajm ibn Mas’ud, který na tuto otázku čekal, odpověděl, “Nejlepší bude, když si vezmete před válkou s Muslimy rukojmí z řad významných Kurajšů a Ghatfanů! Dokud budete mít tyto rukojmí u sebe, nebudou moci odejít z války!”

“Ó, můj Alláhu! Děkuji Ti, že jsi se nade mnou a nad mými Ašaby slitoval.“
Hadís aš-šarif

Židé uznali, že toto je velmi dobré opatření, poděkovali mu a nabídli mu dary.

Hadrat Nu’ajm opustil Židy a šel přímo do Kurajšských základen. Jejich velitelům řekl, “Víte, jaké nepřátelství chovám vůči Muhamedovi, a jak moc si vás vážím. Jelikož jsme přátelé, cítil jsem, že je mou povinností, abych vás informoval o něčem, co jsem se dozvěděl. Ale musíte mi dát své slovo a přísahat, že to, co vám povím, nikomu neprozradíte!“ Oni přísahali a zvědavě řekli, “Pověz nám o tom, posloucháme tě.“ On odpověděl, “Vězte, že Kurajzové litují, že s vámi učinili dohodu a poslali zprávu Muhamedovi. Vzkázali Mu, ‘Nech nás, abychom si vyžádali rukojmí z řad Kurajšů a Ghatfanů, poté je pošleme tobě na popravu. Poté se spojíme s tebou a budeme bojovat po tvém boku až do doby, než všechny polyteisty zničíme! Nicméně, musíš odpustit našim bratrům, Nadirovým synům, a dát jim zpět jejich domovy.’ Muhamed tuto nabídku Židů přijal. Pokud si od vás Židé vyžádají rukojmí, nesmíte vyhovět, všechny by je zabili! Ať se o tom, co jsem vám právě řekl, nikdo nedozví!” Kurajšové Hadratu Nu’ajmovi velmi poděkovali a vzdali mu úctu.

Nu’ajm ibn Mas’ud (radijallahu ‘anh) od nich odešel a zamířil ke Ghatfanitům. Řekl jim to stejné, co řekl Kurajšům.

Další den, Kurajšský velitel pověděl synům Kurajze, “Je pro nás již obtížné zde zůstávat. Neboť počasí je chladné a naše zvířata umírají hladem. Nech nás, abychom učinili noční přípravy pro zítřejší intenzivní útok.“ Židé odpověděli, “Za prvé, my nebojujeme v sobotu. Za druhé, abychom bojovali po vašem boku, musíte nám dát mnoho z vašich významných mužů jako rukojmí. Pokud se bude obléhání prodlužovat a vy již nebudete mít sil, vrátíte se do své země a nás předáte do rukou Muhameda. Když nám dáte rukojmí, budeme mít jistotu, že nás neopustíte!” Když se tyto zprávy dostaly ke Kurajšskému veliteli, řekl, “Takže slova Nu’ajma Ibn Mas’uda byla pravdivá!“ Židům poslal další zprávu, “Nevydáme vám ani jednoho z našich mužů jako rukojmí. Pokud s námi zítra půjdete do boje, budeme rádi. Pokud ne, vrátíme se do naší země, a vy zde zůstanete proti Muhamedovi a Jeho Ašabům sami!“ 

Když to uslyšeli Židé Kurajzové, pomysleli si, že slova Nu’ajma se naplnila a řekli, “V tom případě se s vámi nespojíme a nepůjdeme s vámi do boje proti Muslimům...“ A tak začal převládat v srdcích obou stran strach.13

Za naším Pánem, Prorokem, přišel Džabrail ‘alejhis-salam a podal Mu dobré zprávy o tom, že Alláh ta’ala zničí polyteisty hurikánem. Poté, Pán světů poklekl, pozvedl Své požehnané ruce a vyjádřil Svou vděčnost k Alláhovi ta’ala slovy, “Ó, můj Alláhu! Děkuji Ti, že jsi se nade mnou a nad mými Ašaby slitoval.“ Tyto dobré zprávy pak předal Svým hrdinským Ašabům. 

Byla sobotní noc. Všude kolem byla veliká tma. Najednou přišel hrozný chlad, a začal silný vítr. Hadrat Huzajfa ibn Jeman tu noc popsal následovně:

“Takovou tmu, jaká byla té noci, jsme nepamatovali. V té urputné tmě začal navíc foukat hrozný vítr, který vydával hromové zvuky. Mezitím nás náš Pán, Prorok, informoval o tom, že v polyteistické armádě zavládl nepokoj, a že měli neshody mezi sebou. My jsme se nemohli postavit kvůli krutému chladu, hladu, a hrůze té noci. Zakryli jsme se pokrývkami a vyčkávali jsme na místě. 

Rasúlulláh začal vykonávat salat, a poté, co strávil část noci v salatu, otočil se k nám a řekl, ‘Je mezi vámi někdo, kdo půjde k polyteistické armádě, prověří situaci, a vrátí se ke mně se zprávami? Požádám Alláha ta’ala, aby ten, kdo mi přinese zprávy, mi byl přítelem v Džanně.’ Kvůli ukrutnému hladu a chladnému počasí, nikdo nebyl schopen vstát. Poté, náš Pán, Rasúlulláh, přišel ke mně. Já jsem seděl skrčený, hladový a vymrzlý. Náš Pán, Rasúlulláh, se mě dotknul a řekl, ‘Kdo jsi?‘ Odpověděl jsem, ‘Já jsem Huzajfa, Ó, Rasúlulláh.‘ Náš Pán, Rasúlulláh, řekl, ‘Běž a podívej se, co ti lidé dělají! Než se vrátíš ke mně, nestřílej žádné šípy, neházej na ně kameny, neútoč na ně mečem, ani oštěpem. Než se vrátíš ke mně, neublíží ti ani chlad, ani žár, a ani nebudeš zajat nebo mučen.‘

Vzal jsem si meč a luk a připravil jsem se na cestu. Náš Pán, Rasúlulláh, se za mě modlil, ‘Ó, můj Alláhu! Ochraň ho zepředu a zezadu, zprava i zleva, nad ním i pod ním.‘

Kráčel jsem proti polyteistům. Bylo to, jako bych se procházel v koupeli. Přísahám při Alláhovi, že jsem nepociťoval ani strach, ani zimu, a ani jsem se nezachvěl. Konečně jsem se dostal k základnám polyteistů. Jejich vůdci a velitelé zapálili oheň a ohřívali se u něho. Abu Sufjan říkal, ‘Měli bychom odtud odejít.‘ Ihned mě napadlo, že bych ho tam mohl zabít. Vytasil jsem z pouzdra šíp a přiložil ho ke svému luku. Chtěl jsem na něho vystřelit a využít světla z ohně. Najednou je zasáhl nevídaně silný vítr a Alláhova ta’ala neviditelná armáda (andělé). Ve větru jim začaly padat jejich kuchyňské pomůcky, oheň a světla pohasly, a stany jim padaly na hlavy. V jednu chvíli se postavil Abu Sufjan, velitel polyteistické armády, a řekl, ‘Buďte obezřetní! Je možné, že jsou mezi vámi zvědové a špioni; všichni si zkontrolujte, kdo je kolem vás! Chytněte každý za ruku toho, kdo sedí vedle vás.‘ Abu Sufjan vycítil, že je mezi nimi někdo zvenčí. Okamžitě jsem natáhl ruce, chytil jsem za ruku ty, co stáli po mé levé i pravé straně, a zeptal jsem se na jejich jména dříve, než se oni stačili zeptat mě. Takto jsem se vyhnul odhalení.

Nakonec, Abu Sufjan oslovil svou armádu, ‘Ó, Kurajšové! Není pro nás vhodné zde zůstávat. Koně a velbloudi začali umírat. Vidíte, jak trpíme kvůli větru.

“Nyní jste na řadě vy. Odteď Kurajšové nebudou schopni útoku proti vám.“ Hadís aš-šarif

Ihned se seberte a odejděte odtud! Já odcházím!‘ a nasedl na svého velblouda. Polyteistická armáda se v mizerném stavu odebrala a zamířila do Mekky. Shora na ně pršely písek a kamínky.14

Když polyteistická armáda odešla, vydal jsem se za naším Pánem, Rasúlulláhem. Když jsem byl v půli cesty, setkal jsem se s dvaceti jezdci (anděly) s bílými turbany. Řekli mi, ‘Informuj Rasúlulláha. Alláh ta’ala zničil nepřítele...‘ Když jsem přišel k Rasúlulláhovi, vykonával na koberečku salat. Nicméně, hned jak jsem se vrátil, zima a chvění, které jsem pociťoval před odchodem se navrátily. Po salatu se mě náš Pán, Rasúlulláh, zeptal na to, jaké jsem přinesl zprávy. Pověděl jsem mu o bídném stavu polyteistů a o tom, že odešli. Rasúlulláh byl těmito zprávami velice potěšen a začal se usmívat. Byli jsme několik dní bez spánku. Náš Pán, Prorok, mě vzal vedle sebe a zakryl nás částí koberečku, kterou používal jako pokrývku. Takto jsme strávili noc. Rasúlulláh mě vzbudil za úsvitu. Ráno po polyteistické armádě nebylo ani stopy.”

Když Kurajští polyteisté opustili své základny a prchli, ostatní polyteistické kmeny, které s nimi přišly, také Medinu opustily. Utápěli se v zármutku a smutku veliké ztráty, na kterou nemohli zapomenout. Zatímco oni trpěli porážkou, Pán vesmíru (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) a Jeho ctihodní Ašabové (radijalláhu ‘anhum) vykonávali šukr (vděčnosti) sadždu k Alláhovi ta’ala, chválili Ho a vyjadřovali svou vděčnost. Mudžahidové se přibližovali k osvícené Medině s výkřiky, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!” Ulice Mediny byly najednou zaplněny dětmi; vyšly ven, aby se potkaly se Sultánem vesmíru a jejich požehnanými otci, strýci a staršími bratry. Náš Pán, Prorok, jim odpovídal Svým úsměvem...

V zákopové ghaze bylo zabito šest Muslimů...

O této ghaze Alláh ta’ala řekl v ajatu al-karimatu, v maalu, “Alláh ta’ala odvrátil tyto nevěřící (v zákopové ghaze) i s jejich zlobou, i když nebyli schopni dosáhnout ničeho jim prospěšného, nebo vítězství. A tak, Alláh ta’ala (s anděly a větrem) byl věřícím v boji dostatečným (pro jejich vítězství). Alláhova ta’ala moc je pro vše dostačující. On je Všemohoucí a Vítězoslavný proti všemu.“15

“Ó, věřící! Pamatujte si požehnání, která vám Alláh ta’ala poskytl. Když vás napadly armády (v zákopové ghaze), vyslali Jsme proti nim vítr a armády (andělů), které jste neviděli.“16

Po této válce, náš milovaný Prorok řekl, “Nyní jste na řadě vy. Odteď Kurajšové nebudou schopni útoku proti vám.“