UDÁLOST HUDAJBIJA

Záměrem je ‘umra, výsledkem je Hudajbija

Bylo to v měsíci Dhu’l-qadah, v šestém roce od Hegiry. Jednu noc, vážený Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) měl sen o tom, že On a Jeho Ašabové al-kiram jeli do Mekky, vykonali tawaf okolo Káby, někteří z nich si ostříhali vlasy, a někteří si hlavu vyholili. Když náš Pán, Rasúlulláh, Ašabům al-kiram řekl o Svém snu, byli velmi nadšení. Pojedou do Mekky, své krásné země, plné vzpomínek, místa, kde vyrostli, a které neviděli od Hegiry. Měli vykonat tawaf okolo muqaddasu (svaté) Káby, ke které se otáčeli během pěti denních salatů, a po které toužili. Jaké výborné zprávy to byly... Hned jak obdrželi dobré zprávy od našeho milovaného Proroka, “Zajisté vkročíte do Masdžidu al-Haram!“ Ašabové al-kiram okamžitě začali s přípravami.

Poté, co náš Pán, Habib al-akram, skončil se Svými přípravami, ponechal Abdulláha Ibn Umma Maktuma v Medině, jako Svého zástupce. První pondělí v měsíci Dhu’l-qadah, nasedl na Svého velblouda jménem Quswa. Společně se Svými 1400 Ašaby, se rozloučil s těmi, kteří zůstali v Medině. Učinili nijjah (záměr v srdci, před výkonem skutku pro Alláha) pro ‘umru (sunna pouť do Mekky) a šli směrem k muqaddasu, městu Mekka. Jako zbraně na cestu si vzali své meče, a také si vzali sedmdesát velbloudů k účelům obětování. V konvoji bylo dvě stě jezdců na koni, a byly mezi nimi čtyři ženy ze sahabijců. Jedna z těchto dam byla Hadrat Umma Salama, požehnaná a čistá žena našeho milovaného Proroka.

Když se dostali na místo mikat (místo mimo Mekku, kde se Muslimové shromažďovali před vstupem do Haramu. Na tomto místě shromáždění se připravují, fyzicky i duchovně, na tuto posvátnou službu), které bylo nazýváno Dhu’l-Hulajfa, oblékli si ihram (oděv nošený pro hadž a ‘umru) a vykonali odpolední salat. Poté označili uši velbloudů, kteří měli být obětováni a omotali kolem jejich krku lana. Nadžijovi tabnimu Džundubu Aslamovi byli poskytnuti pomocníci a byl pověřen hlídáním velbloudů. Abbad ibn Bišr byl jmenován vůdcem jezdecké jednotky dvaceti mužů, a vyslán vpřed na průzkum. Bišr ibn Sufjan byl do Mekky vyslán jako posel.1

Oděni v Ihramu, náš milovaný Prorok a hrdinští Ašabové začali chválit Alláha ta’ala, potvrzovat Jeho slávu, a prosit Ho:

“Labbajk! Alláhumma Labbajk! Labbajk! La šarika laka Labbajk! Innal hamda wenni’mata laka wal-mulka la šarika lak!”

(Tady jsem! Ó, můj Alláhu, tady jsem! Odpovídám na Tvé pozvání svými slovy a bytím, znovu a znovu; podřizuji se Tvým nařízením. Nemáš žádného společníka; Obracím se k Tobě celým svým bytím. Všechna chvála a požehnání Tobě náleží. Svrchovanost Tobě náleží. Ty nemáš společníka.)

Tato požehnaná talbija zachvěla zemí i nebesi, a místo shromáždění, Dhu’l-Hulajfa, bylo ozářeno. Všichni byli vzrušení. Vyrazili z Dhu’l-Hulajfy, aby se dostali do Mekky co nejdříve. 

Po cestě, Hadrat ‘Umar a Hadrat Sa’d ibn Ubada přistoupili k našemu

Pánu, Habibovi al-akram, a vyjádřili své obavy, řekli, “Ó, Rasúlulláh! Půjdeme k lidu, který je s tebou ve válce, bez jakýchkoli zbraní? Obáváme se, že tě Kurajšové napadnou, a ublíží Tvému požehnanému tělu.“ Pán obou světů řekl, “Učinil jsem záměr pro vykonání ‘umry. Nechci v tomto stavu nosit zbraně.“ 

Cesta byla pokojná. Zastavovali u nejrůznějších kmenů a náš Pán, Prorok, je zval k Islámu. Někteří se zdráhali, a jiní posílali dary. Takto došli do půli cesty a dostali se na místo zvané Gadir al-Aštat za Usfanem. Hadrat Bišr ibn Sufjan, který byl pověřen předáním zprávy Mekkaňanům, se vrátil, poté, co se setkal s Kurajši. Našemu Prorokovi pověděl, čeho byl svědkem, “Ó, Rasúlulláh! Kurajši se dozvěděli, že jsi na cestě k nim. Ze strachu uspořádali hostinu pro sousedící kmeny a požádali je o pomoc. Vyslali jezdeckou jednotku, čítající dvě stě mužů, na průzkum. Sousedící kmeny jejich žádosti vyhověly a shromáždily se na místě zvaném Baldah. Postavili mnoho opevnění a přísahali, že tě nenechají vstoupit do Mekky.”

Z těchto zpráv byl Pán světů velmi smutný a řekl, “Kurajšové jsou zničeni. Válka je již pohltila... Kurajští polyteisté si myslí, že mají moc? Walláhi, já proti nim nepřestanu bojovat, dokud nebude má hlava oddělena od těla, nebo dokud nebude toto náboženství, s kterým mě Alláh ta’ala poslal, abych ho šířil, dominantním a nadřazeným.”

Poté se otočil ke Svým hrdinským Ašabům a zeptal se na jejich názor ohledně této záležitosti. Vznešení Ašabové, kteří byli celým svým bytím oddáni Rasúlulláhovi, řekli, “Alláh ta’ala a Jeho Rasúl vědí lépe. Nechť jsou naše životy pro tebe obětovány, Ó, Rasúlulláh! Vyrazili jsme se záměrem vykonat tawaf okolo Baitulláhu. Nejsme zde, abychom zabíjeli nebo bojovali. Nicméně, pokud nám budou bránit v návštěvě Káby, zajisté proti nim budeme bojovat a dosáhneme našeho cíle!”

Náš milovaný Prorok byl potěšen odhodláním Ašabů al-kiram. Řekl, “Kráčejte tedy se vznešeným jménem Alláhovým ta’ala!” Sahabijové, obklopujíce našeho Pána, Proroka, mířili směrem k Mekce, s výkřiky talbijů, “Labbajk! Alláhumma Labbajk!” a takbirů, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!”

Jedno odpoledne, Hadrat Bilal al-Habaši zarecitoval azán al-Muhammadi se vší krásou svého hlasu, a vyhlásil, že je čas salatu. V tom přijelo Kurajšské jezdectvo o dvou stech mužích, a zastavilo se mezi sahabijci a Mekkou. Byli připraveni k útoku. I přesto, Pán světů a Jeho vznešení Ašabové utvořili řadu, a začali vykonávat salat. Bylo to pozoruhodné; Jeho Ašabové, kterých bylo okolo čtrnácti set, stojící v řadách za naším milovaným Prorokem, stojící nehybně v qijamu a klanící se v ruku’. Zejména, když šli všichni společně dolů do sadždy, bylo to jako klanící se a povstávající majestátní hora.

Jejich skromnost, to, že se klaněli k zemi před Alláhem ta'ala, vzbudilo

“Kurajští polyteisté si myslí, že mají moc? Walláhi, já proti nim nepřestanu bojovat, dokud nebude má hlava oddělena od těla, nebo dokud nebude toto náboženství, s kterým mě Alláh ta’ala poslal, abych ho šířil, dominantním a nadřazeným.”
Hadís aš-šarif

v srdcích některých kurajšských jezdců lásku k Islámu. Když Ašabové al-kiram dokončili salat pronesením salamu, vůdce kurajšských jezdců vyjádřil svou lítost, slovy, “Kdybychom využili toho, že se Muslimové modlili a přepadli je, většinu z nich bychom zabili! Proč jsme nezaútočili, když se modlili?“ Poté řekl svým přátelům, že si tuto příležitost nenechají ujít, “Nemějte obavy. Zajisté budou vykonávat další salat, jenž je jim cennější, než jejich vlastní život a jejich děti!”

Alláh ta’ala tato jejich slova předal našemu Pánovi, Prorokovi, pomocí wahy, seslaného skrze Džabraila ‘alejhis-salam. 

Ve zjeveném ajatu al-karimatu bylo uvedeno, “(Ó, můj Habibe!) Když jsi mezi nimi a (před nepřítelem) vedeš je (tvé Ašaby) v salatu (rozděl je do dvou skupin), nech některé z nich, aby stáli s tebou (během salatu, a ostatní proti nepříteli). Nechť si vezmou své zbraně. Nech ty, kteří stáli s tebou a vykonali první rak’at, aby vyšli proti nepříteli (zatímco se budou vyhýbat skutkům, které by salat zrušili). Poté, nech druhou skupinu, která ještě salat nevykonala, aby s tebou vykonala druhý rak’at, a ať si s sebou vezmou brnění, štíty a zbraně. (Nechť s tebou recitují tašahhud. Až se dostaneš k vyslovení salamu, ať vyjdou proti nepříteli, bez vyslovení salamu. Poté nech ty, kteří s tebou vykonali první rak’at, aby vykonali ještě jeden rak’at a vyslovili salam. A ti, kteří vykonali druhý rak’at s imámem, nechť se vrátí zpět a dokončí salat vykonáním druhého rak’atu a vyslovením salamu). Nevěřící doufají v to, že ponecháte své zbraně a zboží, a oni budou moci uskutečnit náhlý útok... Pokud budete čelit obtížím způsobeným deštěm nebo onemocníte, nebudete vinní, pokud odložíte své zbraně. Nicméně, učiňte vhodná opatření. Zajisté, Alláh ta’ala pro nevěřící připravil ponižující muka.”2

Pozdě odpoledne, když Hadrat Bilal recitoval azán, kurajšské jezdectvo stálo opět mezi Ašaby al-kiram a Mekkou, připraveni k útoku. Náš Pán, Prorok, vedl Své Ašaby v salatu, jako bylo uvedeno v ajatu al-karimatu.

Polyteisté byli tímto obezřetným chováním Muslimů při výkonu salatu ohromeni. Alláh ta’ala vložil do jejich srdcí strach. Neodvažovali se cokoliv učinit. Odjeli do Mekky, aby předali zprávy. Náš Pán, Prorok, se Svými Ašaby zamířil také do Mekky.

Když se dostali k hranicím muqaddas v Mekce, Quswa, velbloud našeho Pána, Rasúlulláha (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), se najednou posadil, bez zjevného důvodu. Snažili se ho postavit na nohy; avšak nepodařilo se jim to. Poté, Sultán vesmíru řekl, “Nemá ve zvyku si takto sedat. Nicméně, Alláh ta’ala, který jednou znemožnil slonovi (Abrahovu), aby vstoupil do Mekky, nyní znehybnil Quswu. Přísahám při Alláhovi ta’ala, který má mou existenci ve Své moci, že cokoliv budou ode mě Kurajši žádat, ohledně toho, co Alláh ta’ala v Haramu zakázal (jako např. přestat s bojem a proléváním krve), zajisté jejich žádostem vyhovím!”

Poté se opět snažili Quswu zvednout. Velbloud se zvednul. Nevstoupil na pozemek Haramu, ale zastavil se v oblasti Hudajbija, jež leží přímo na hranici. Náš Pán, Prorok, a Jeho Ašabové, zůstali na tomto místě s trochou vody.

Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) nechal postavit Svůj stan za hranicí požehnané Mekky. Se Svými Ašaby tam vyčkával. Když přišel čas, vykonávali salat na hranicích Mekky al-Mukarramy. Ve studnách nezbyla voda ani na pití, ani na jiné užití. Voda byla pouze v konvi našeho Pána, Proroka. Sahabijové, kteří byli v obtížné situaci, řekli, “Nechť jsou naše životy pro tebe obětovány, Ó, Rasúlulláh! Voda zbyla pouze v tvé konvi. Jsme vyřízeni.“

Pán světů řekl, “Dokud jsem mezi vámi, nebudete zničeni.“ Poté, se slovy, “Bismillah,“ položil Svou požehnanou ruku na konev. Když ji zvedl a řekl, “Prosím, poslužte si!“ voda se lila skrze Jeho požehnané prsty, jako z fontány. Ašabové al-kiram se z ní napili, vykonali abdast (wudu, očišťující rituál), naplnili všechny své měchy na vodu a napojili své koně a velbloudy. Náš milovaný Prorok, oceán milosti, který s úsměvem sledoval Své Ašaby, chválil Alláha ta’ala.

Hadrat Džabir ibn Abdulláh, který byl ten den přítomen, řekl, “Bylo nás tam čtrnáct set. I kdyby nás bylo sto tisíc, ta voda by nám vystačila.“ 

Bi’at ar-Ridwan

Když byl náš Pán, Rasúl al-akram, v Hudajbiji, přijel Budajl, náčelník kmene Khuzaa, který byl přítelem Muslimů, a podal zprávy o tom, že Kurajšská armáda, spolu s muži ze sousedících kmenů, zastavila u Hudajbije a přísahala, že bude bojovat, dokud jejich armádu nevyženou. Na to náš Pán, Prorok, řekl, “Nepřijeli jsme s nikým bojovat. Přijeli jsme pouze proto, abychom vykonali ‘umru, obešli a navštívili Kábu al-mu’azzamu. Přesto, budeme bojovat s kýmkoliv, kdo by nám chtěl zabránit v návštěvě Baitulláhu. Bezpochyby, války Kurajše velmi poznamenaly, oslabily je a způsobily jim značné škody. Pokud si to budou přát, dohodnu s nimi příměří na určitou dobu. Během té doby jim ode mě nebude nic hrozit. Oni nebudou moci zasahovat mezi mne a ostatní kmeny. Nechají mne s nimi osamotě. Pokud uspěji, a Džanab al-Haqq jim ukáže správnou cestu a stanou se Muslimy, Kurajšové, jestli budou chtít, se k nim mohou přidat a stát se Muslimy také. Pokud nad ostatními komunitami nezvítězím, jak si oni myslí, budou silnější a v lepším postavení. Pokud tuto nabídku Kurajšové nepřijmou a pokusí se nás napadnout, přísahám při Alláhovi ta’ala, v jehož moci je má existence, že proti nim budu bojovat, dokud nebude má hlava oddělena od mého těla, za toto náboženství, které se snažím šířit. Pak Alláh ta’ala zajisté splní svůj slib a bude mi nápomocen!”

Budajl, náčelník kmene Khuzaa, se vydal ke Kurajšským základnám,

“Ó, Urwo! Pověz mi, pro Alláha! Je vhodné bránit nám v obětování velbloudů, návštěvě Káby al-mu’azzamy a obcházení kolem ní?“ Hadís aš-šarif

aby předal zprávu od našeho Pána, Proroka. Poté, co si polyteisté vyslechli, co náš Pán, Rasúlulláh, řekl, vyslali jednoho z jejich významných mužů, Urwu Ibn Mas’uda, aby se s naším Pánem, Prorokem, setkal. Když Urwa řekl, že Kurajšové jsou rozhodnuti, že do Mekky nikoho nepustí, náš Pán, Habib al-akram se zeptal, “Ó, Urwo! Pověz mi, pro Alláha! Je vhodné bránit nám v obětování velbloudů, návštěvě Káby al-mu’azzamy a obcházení kolem ní?“ Poté Urwovi řekl to, co již řekl náčelníkovi kmene Khuzaa. 

Zatímco Urwa naslouchal našemu Pánu, Prorokovi, všímal si také chování a jednání Ašabů al-kiram, jak se chovají k sobě navzájem, a jejich chování k Pánovi vesmíru, viděl jejich ohleduplnost a úctu. Poté, co si vyslechl nabídku našeho milovaného Proroka, postavil se a vydal se za Kurajši, aby jim zprávu předal. Když k nim přijel, řekl, “Ó, Kurajští lidé! Víte, že jsem byl vyslán k mnoha panovníkům, jako je Caesar, Negus a Šah. Přísahám, že jsem ještě neviděl panovníka, kterému by jeho lid prokazoval takovou úctu a respekt, jako Muslimové prokazují Muhamedovi. Žádný z Jeho sahabijců nemluví bez Jeho svolení. Pokud Mu z hlavy spadne vlas, chytnou ho a dají si ho k hrudi, aby byli požehnáni. Z úcty k Němu se Mu nemohou dívat do tváře; dívají se do země. Když dá Svým Ašabům znamení nebo příkaz, snaží se ho vyplnit, i za cenu vlastního života.

Ó, Kurajští lidé! Bez ohledu na to, kolikrát vytasíte své meče, nebo jaké prostředky zvolíte, nedovolí vám, abyste zkřivili byť jen jeden prorokův vlas. Nedovolí nikomu, aby Mu ublížil; nedovolí ani, aby se Ho někdo dotknul. Taková je situace. Dobře si rozmyslete, co bude dál! Muhamed nám nyní nabízí příměří, využijte toho!”

Kurajští polyteisté tato slova nevzali v potaz a k Urwovi se chovali hrubě a uráželi ho. 

Když z Kurajšské základny nepřišly žádné zprávy, náš Pán, Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), vyslal Hiraše Ibn Umajje jako posla, aby zopakoval Jeho nabídku. Polyteisté se k Islámskému poslovi chovali velmi hrubě. Porazili a snědli jeho velblouda, a pokusili se ho zabít. Když Hiraš ibn Umajja, který jim stěží unikl, přišel za naším Pánem, Prorokem, a pověděl, co se stalo, náš Prorok byl velmi zarmoucen tím, jak bylo s Jeho poslem zacházeno. 

Najednou se objevil Hulajs, vůdce kmene Ahabiš, který byl vyslán z polyteistické základny. Mířil k našemu Pánovi, Prorokovi. Polyteisté si ho zvolili za velvyslance. Když náš milovaný Prorok viděl Hulajse přicházet, řekl, “Člověk, který přichází, pochází z národu, který respektuje oběti a touží po dodržování Alláhových ta’ala přikázání a bohoslužbě. (Ó, mí Ašabové!) Vypusťte obětní velbloudy proti němu, aby je viděl!” Ašabové al-kiram proti němu vypustili obětní velbloudy a vyslovili talbije, “Labbajk! Alláhumma Labbajk!”

Když Hulajs uviděl obětní zvířata se svázanými krky a označenýma ušima, dlouho se na ně díval. Se slzami v očích a smutným hlasem vycházejícím z hloubi jeho duše, nemohl si pomoci a řekl, “Muslimové nemají jiné úmysly, než učinit tawaf a navštívit Kábu. Jak špatné je jim v tom bránit! Přísahám při Rabbovi Káby, že Kurajši budou kvůli tomuto špatnému chování, zničeni.“ Pán světů tato slova slyšel a řekl, “Ano, budou, Ó, bratře pocházející ze synů Kinana.“ Kvůli svému studu Hulajs nemohl předstoupit před našeho Pána, Rasúlulláha, ani se Mu nemohl podívat do Jeho požehnané tváře. Vrátil se do Kurajšských základen. Řekl jim, co viděl, a řekl jim otevřeně svůj názor, “Nemyslím si, že je správné, abyste jim bránili v návštěvě Káby.“ Kurajští polyteisté se velmi rozzuřili a obvinili Hulajse z nevzdělanosti.

Tentokrát, polyteisté poslali Mikraze Ibn Hafse, který byl dobře známý svou krutostí, jako svého velvyslance. Jemu byla také dána odpověď a vrátil se. Po Mikrazově vyslání se polyteisté začali obávat náhlého útoku ze strany Muslimů. 

Náš Pán, Prorok, nechtěl nechat práci nedokončenou a chtěl vyslat jednoho z Jeho Ašabů, který byl Kurajši respektován. Nakonec bylo rozhodnuto, že bude vyslán Hadrat ‘Uthman. Náš milovaný Prorok řekl ‘Uthmanovi Ibn Affanovi, “Pověz jim, že jsme sem nepřišli proti nikomu bojovat. Přišli jsme pouze navštívit Kábu al-mu’azzamu a vykonat tawaf. Porazíme obětní velbloudy a vrátíme se. A pozveme je k Islámu!” Také mu nařídil, aby předal Muslimům v Mekce dobré zprávy o tom, že Mekka jim bude v blízké budoucnosti podmaněna.3

Hadrat ‘Uthman šel k polyteistům a řekl jim přesně to, co mu řekl náš Pán, Prorok. Na nabídku Hadrata ‘Uthmana odpověděli také negativně. Řekli, že pouze Hadrat ‘Uthman může vykonat tawaf kolem Baitulláhu, pokud bude chtít. Hadrat ‘Uthman odpověděl, “Dokud Rasúl ‘alejhis-salam nebude moci vykonat tawaf u Baitulláhu, ani já ho nevykonám!“

Polyteisty toto rozhněvalo a zadrželi ho. Tyto zprávy se k Ašabům al-kiram dostaly v následující podobě, “‘Uthman byl zabit.“ Když byl o této situaci informován náš Pán, Prorok, velmi ho to zasáhlo a řekl, “Pokud je tato zpráva pravdivá, bez boje proti tomuto lidu, z tohoto místa neodejdeme.“ Poté se posadil pod strom zvaný Samura a pozval Své Ašaby k bi’atu, slovy, “Alláh ta’ala vám nařídil přísahu věrnosti vůči mně.“ 

Hrdinští Ašabové položili své ruce na požehnanou ruku našeho Pána, Proroka, a pronesli slib, “Učinili jsme slib naší loajality, že budeme bojovat před tebou, a dosáhneme jejich podmanění nebo statusu mučedníků, dokud ti Alláh ta’ala neudělí vítězství!“ Náš Pán, Prorok, položil Svou ruku přes Svou druhou ruku a slíbil si věrnost za

“Žádný z těch, kteří pod stromem upřímně přísahali svou věrnost, nevstoupí do Džahannamu.“ Hadís aš-šarif

Hadrata ‘Uthmana, který nebyl přítomen. Náš Pán, Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), byl tímto bi’atem Svých Ašabů velmi potěšen, a řekl, “Žádný z těch, kteří pod stromem upřímně přísahali svou věrnost, nevstoupí do Džahannamu.“ Tento bi’at byl nazván Bi’at ar-Ridwan.4

Ašabové al-kiram (radijalláhu ‘anhum) vytasili své meče a nedočkavě vyčkávali na Rasúlův ‘alejhis-salam signál. 

Mezitím, kurajští špioni, pozorující Islámské základny, viděli, jak mudžahidové našemu milovanému Prorokovi přísahají svou loajalitu v tom, že nepoleví v boji do doby, než se stanou mučedníky, a viděli, jak se připravují k boji. Špioni okamžitě odjeli ke kurajšským základnám a pověděli jim, čeho byli svědky.

Náš Pán, Prorok, pověřil noční hlídky, jako opatření pro ochranu Svých Ašabů. Jedné noci, když byl Hadrat ‘Uthman zadržen, skupina padesáti polyteistů, pod vedením Mikraze, zaútočila na Muslimy, snažili se je přepadnout ve spánku. V tu noc držel hlídku Muhamed ibn Maslama se svými přáteli. Po krátkém boji nevěřící pochytali. Pouze Mikrazovi se podařilo uniknout. Zajatce přivedli k našemu Pánu, Rasúlulláhovi. Někteří z nich byli zajati, někteří získali milost. Polyteisté se je snažili přepadnout hned další noc, ale byli opět chyceni. Náš Pán, Prorok, jim dal opět milost a pustil je. 

Mírová dohoda u Hudajbije

Srdce nevěřících byla naplněna strachem, když si uvědomili, že Islámská armáda byla připravena na válku ve dne v noci, a mohla zaútočit v jakoukoliv chvíli. Věděli, že cestou, jak se z toho dostat, je pouze dohoda, a tak rychle utvořili komisi velvyslanců. Vybranému velvyslanci, který byl zvolen za předsednictví Suhajla ibn Amra, bylo řečeno, “Učiň dohodu pod podmínkou, že Muslimové do Mekky tento rok nevstoupí.”

Náš milovaný Prorok se sešel s kurajšskými velvyslanci. Jejich první žádostí bylo, aby byli propuštěni jejich zajatí muži. Pán světů řekl, “Dokud nepropustíte Mého Ašaba, kterého jste zajali v Mekce, žádného z vašich mužů nepropustím.“ Suhajl řekl, “Opravdu s námi jednáte velmi spravedlivě a čestně.“ a zajistil, aby byl Hadrat ‘Uthman, který byl zadržen v Mekce, spolu s dalšími asi deseti sahabijci, kteří byli zadrženi dříve, propuštěn. Poté, polyteisté, kteří byli chyceni a zajati během přepadení, byli také propuštěni.

Po dlouhé diskuzi byla učiněna dohoda. V tuto chvíli byl čas na sepsání dohody. Hadrat Ali byl zvolen za písaře. Byl mu dán papír a tužka, aby dohodu sepsal. Náš Pán, Habibulláh, který byl seslán jako milosrdenství světům, Hadratu Alimu řekl, “Piš. Bismilláhirrahmánirrahím!” Suhajl na to okamžitě namítl slovy, “Přísahám, že nevím, co slovo Rahman znamená. Nepiš to, napiš Bismika Alláhumma! Nebo se na míru nedohodneme!“ Náš Pán, Prorok, viděl v uzavírání mírové dohody velkou moudrost. Proto řekl, “Bismika Alláhumma je také krásné,“ a Hadratu Alimu řekl, aby to napsal takto. Bylo to napsáno. Když náš Pán, Prorok, řekl, “Toto jsou články, které Muhamed, Rasúlulláh podepsal se Suhajlem ibn Amrem, pro plnění podmínek, na kterých se strany shodly, a pro uzavření míru,” bylo vidět, jak Suhajl držel ruku Hadrata Aliho. Otočil se k našemu Pánu, Prorokovi, a řekl, “Přísaháme, že kdybychom přijali, že ty jsi Alláhovým Rasúlem, nevzdorovali bychom ti a nebránili bychom ti v návštěvě Káby. A tedy, napiš Muhamed, Abdulláhův syn, místo Rasúlulláh!”

Náš Pán, Prorok, toto také přijal a řekl, “Přísahám při Alláhovi, i když mne zapíráte, já jsem bez pochyby Alláhovým ta’ala Rasúlem. To, že bude napsáno mé jméno a jméno mého otce, nevylučuje mé proroctví. Ó, Ali! Vymaž to, a napiš Muhamed, Abdulláhův syn.“ 

Žádný z Ašabů al-kiram nesvolil k vymazání slova Rasúlulláh. Na chvíli na vše ostatní zapomněli a řekli, “Ó, Ali! Napiš Muhamed, Rasúlulláh; jinak bude náš spor s polyteisty vyřešen pouze mečem!“ Náš Pán, Prorok, byl potěšen horlivostí Svých Ašabů, ale naznačil jim Svou rukou, aby byli zticha. Když nařídil Hadratu Alimu, aby to smazal, Hadrat Ali si vyžádal omluvu slovy, “Nechť je můj život pro tebe obětován, Ó, Rasúlulláh! Nemohu smazat tento požehnaný přívlastek, který ti náleží!“ Náš milovaný Prorok ho požádal, aby Mu to slovo ukázal. Když Mu ho ukázal, vzal dohodu a smazal to slovo Svým požehnaným prstem. Nechal na místo toho napsat Abdulláhův syn.

Poté byly zapsány jednotlivé články:

1– Dohoda je platnou po dobu deseti let. Během této doby proti sobě obě strany nebudou bojovat.

2– Muslimové nemohou navštívit Kábu v tomto roce. Nicméně, mohou ji navštívit po uplynutí jednoho roku.

3– Muslimové, kteří přijedou navštívit Kábu, mohou zůstat v Mekce po dobu tří dnů, a nesmějí si přivést zbraně, kromě zbraní běžných pro cestovní účely.

4– V době, kdy budou Muslimové vykonávat tawaf kolem Káby, mekkánští polyteisté vyjdou ven z Káby a usnadní jim tak výkon tawafu.

5– Pokud se Kurajš stane Muslimem a odejde do Mediny, bez svolení svého poručníka, bude vydán zpět, avšak pokud Muslim přejde na opačnou stranu a odejde do Mekky, nebude vydán zpět. Ohledně tohoto článku se Hadrat ‘Umar zeptal, “Ó, Rasúlulláh! Přijmeš tuto podmínku také?“ Náš milovaný Prorok se usmál a řekl, “Ano. Nechť nás Alláh ta’ala drží daleko od těch, kteří k nim od nás přejdou!”

6– Pokud některý z Ašabů přijede do Mekky za účelem výkonu hadže nebo ‘umry, jeho život i majetek budou v bezpečí.

7– Pokud se některý z polyteistů zastaví v Medině, po cestě do Damašku, Egypta nebo jiné destinace, jeho život a majetek budou také v bezpečí.

8– Ostatní arabské kmeny mohou přijmout ochranu jakékoliv ze stran, a mohou se rozhodnout pro sjednocení se s Muslimy nebo polyteisty.5

Byl čas na podpis dohody. V tu chvíli bylo vidět, jak se k Islámské armádě přibližuje člověk s řetězy na nohou. Blížil se a křičel, “Zachraňte mě!“ Když to slyšel vůdce kurajšského výboru, vyskočil. Vzal trnitou větev a švihal s ní toho člověka po hlavě a tváři. Člověk v řetězech se složil k požehnaným nohám našeho Pána, Rasúlulláha, a žadonil, “Zachraň mě, Ó, Rasúlulláh!“ Tento člověk přijal v Mekce Islám, a z tohoto důvodu byl svým otcem svázán řetězy. Každý den byl drsně mučen a byl nucen uctívat idoly. Využil toho, že polyteisté

“Ó, Abu Džandale! Buď trpělivý o něco déle! Snes, co ti činí! Žádej jejich odměnu od Alláha ta’ala. Zajisté, Alláh ta’ala tobě i ostatním Muslimům, kteří jsou slabí a sami jako ty, ulehčí, a ukáže vám cestu ven.“
Hadís aš-šarif

odjeli do Hudajbije, rozbil řetězy, odešel z Mekky, aniž by byl viděn, a vrhnul se mezi Muslimy. Tento požehnaný člověk, kterému bylo dáno vedení, byl Hadrat Abu Džandal, syn Suhajla, který byl ve vedení polyteistického výboru. Suhajl ukázal na svého syna Abu Džandala a řekl našemu milovanému Prorokovi, “Toto je první muž, kterého mi vrátíš, podle dohody, kterou jsme právě sepsali.“

Náš Pán, Prorok, a sahabijové byli velmi zarmouceni. Všichni se zvědavostí čekali na odpověď našeho Pána, Rasúlulláha. Na jedné straně byla dohoda, a na straně druhé byl sahabi, který byl mučen. Pán světů Suhajlovi řekl, “Dohodu jsme ještě nepodepsali!“ Suhajl naléhal slovy, “Ó, Muhamede! Sepsali jsme ji a jednotlivé články dohody jsme dokončili předtím, než můj syn přišel. Pokud mi nevrátíš mého syna, nikdy tuto dohodu nepodepíšu!”

I když náš Pán, Prorok, řekl, “Ponechej ho mimo dohodu, kvůli mně,“ polyteisté to nepřijali. Zatímco Suhajl ibn Amr vlekl svého syna pryč, Abu Džandal křičel, “Ó, Rasúlulláh! Ó, mí Muslimští bratři! Byl jsem poctěn tím, že jsem se stal Muslimem, a k vám jsem se obrátil, i přesto mne navrátíte polyteistům? Shledáváte vhodným, že jsem vystaven nesnesitelným mukám každý den? Ó, Rasúlulláh! Vracíš mě, aby mě přinutili opustit mé náboženství?!”

Bylo obtížné snést toto srdcervoucí žadonění. Sahabijové, jejichž srdce byla plna zármutku, se rozplakali. Oči našeho milovaného Proroka, oceánu milosrdenství, byly plné slz. Šel za Suhajlem a požádal ho, “Nedělej to! Předej ho mně!“ Nicméně, Suhajl odpověděl, “Není to možné, já mu milost nedám!“

Poté ho náš milovaný Prorok utěšoval slovy, “Ó, Abu Džandale! Buď trpělivý o něco déle! Snes, co ti činí! Žádej jejich odměnu od Alláha ta’ala. Zajisté, Alláh ta’ala tobě i ostatním Muslimům, kteří jsou slabí a sami jako ty, ulehčí, a ukáže vám cestu ven.“ Poté řekl, “Nehodilo by se k nám, abychom nedodrželi náš slib.“ Abu Džandal řekl, “Chápu to, Ó, Rasúlulláh,“ a ukázal tak, že bude trpělivý.

Dokonce polyteisté z výboru nemohli snést tuto srdcervoucí scénu a řekli, “Ó, Muhamede! Pro tebe, bereme Abu Džandala pod naši ochranu. Nenecháme Suhajla, aby ho mučil!“ 

Poté se našemu Pánu, Rasúlulláhovi a Ašabům al-kiram trochu ulevilo. (Suhajl ibn Amr se po podmanění Mekky stal Muslimem a jedním z Ašabů al-kiram.)

Dvě kopie dohody byly podepsány oběma stranami. Polyteisté se vrátili na své základny.6

Kurajšský výbor byl velmi spokojen s články v dohodě, které se zdály být proti Muslimům. Avšak opak byl pravdou, dohoda byla velkým vítězstvím pro věřící, a články v ní byly výhodné pro Muslimy. Zaprvé, polyteisté uznali Islámský stát. Když se polyteista z Mekky zastavil v Medině na cestě do Damašku nebo Egypta, kvůli obchodu nebo jiným účelům, jeho život a majetek byl v bezpečí. A tak mohli polyteisté vidět zblízka život Muslimů, být tak ohromeni spravedlivostí Islámu a krásným chováním Ašabů al-kiram jeden k druhému, a zamilovat se do Islámu. Následně se mohli stát Muslimy a přidat se do řad sahabijců.

S touto dohodou, která měla mít platnost deseti let, se počet Muslimů zvyšoval a nabírali na síle. Islám se šířil všude. 

Nicméně, tento článek, “Pokud se některý z Kurajšů stane Muslimem a odejde do Mediny, bude navrácen,“ našeho Pána, Proroka, rmoutil. Říkal, “Zajisté, pro ně Alláh ta’ala vytvoří příležitost, poskytne cestu ven.“ 

S polyteisty již nebylo co řešit. Náš Pán, Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), Ašabům al-kiram řekl, “Prosím, vstaňte! Poražte svá obětní zvířata. Až si oholíte své hlavy, vyjděte z Ihrámu.“ Náš Pán, Prorok, porazil svá obětní zvířata, dříve, než ostatní. Hadrat Khiraš ibn Umajja, jeho holič, Ho vyholil. Ašabové al-kiram chytali Jeho požehnané vlasy ve vzduchu, než stačily dopadnout na zem, a schovali si je pro požehnání. Sahabijové také porazili svá obětní zvířata; někteří se nechali vyholit, jiní jen zkrátit vlasy.7

V Hudajbiji zůstali zhruba dvacet dní. Náš Pán, Prorok, se se Svými přáteli nachystal na návrat do Mediny. Po cestě, Alláh ta’ala zjevil našemu Pánu, Prorokovi, Súru al-Fath, a předal Mu dobré zprávy o tom, že bude dokončeno Jeho požehnání, a že přichází pomoc.

Ve dnech, kdy Sultán vesmíru (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) přijel do osvícené Mediny, Abu Basir, z kurajšského kmene Thaqif, byl poctěn tím, že se stal Muslimem. Po uvědomění, že není schopen žít mezi polyteisty, šel pěšky do Mediny. Kvůli dohodě z Hudajbije opustil Medinu a usadil se na místě zvaném Ijs, na pobřeží Rudého moře.8

Toto místo leželo na obchodní trase kurajšských polyteistů do Damašku.

“Zajisté, udělili jsme vám jasné vítězství.“ al-Fath: 1

Od té chvíle, všichni Kurajši, kteří se stali Muslimy, jeli do Ijse za Abu Basirem, místo do Mediny. První z nich byl Hadrat Abu Džandal. Takto to pokračovalo. Bylo jich padesát, sto, dvě stě, tři sta. Kurajšský karavan, vždy na cestě do Damašku, tímto místem projížděl. Hadrat Abu Basir s ostatními Muslimy zastavoval polyteisty, kteří projížděli, a nabízel jim, aby se stali Muslimy. Proti těm, kteří se Muslimy nestali, bojovali, a dostávali je tak do těžké situace.

Když Mekkánští polyteisté viděli, že jejich obchodní cesta do Damašku je zablokována, vyslali do Mediny výbor. Žadonili o odstranění článku z dohody u Hudajbije, “Pokud se Kurajš stane Muslimem a odejde do Mediny, bez svolení svého poručníka, bude vydán zpět.” Náš Pán, Prorok, prokázal soucit, a této žádosti vyhověl. A tak byla obchodní cesta Kurajšů do Damašku otevřena. Trpělivost Muslimů se vyplatila, mohli se usadit v Medině, u našeho Pána, Proroka.

Ó, NEJKRÁSNĚJŠÍ Z KRÁSNÝCH!

Ó, nejkrásnější z krásných, spaluješ mě svou láskou!
Mé oči nic jiného nevidí; má mysl je zaplněna představou tebe!
Ty jsi Šáhem “Káby Qawsain” a já, jsem neposlušným služebníkem,
Jak jen tento pomatený může hovořit o tom, že je tvým hostem?
Když jsi se slitoval a jedním svým pohledem, mrtvé srdce jsi oživil,
za tvým milosrdenstvím jsem se vydal, na tvé dveře zaklepal.
Ty jsi zdrojem dobra, oceánem k zahojení! 
Uštědři mi kapku, jsem léku potřebný!
Všichni přichází do Mekky, Káby, Safy a Marwy.
Avšak já jsem pro tebe hory a kopce přešel.
V předešlé noci, ve snu se má hlava nebes dotknula.
Jakoby mi tví služebníci, u tvých dveří, na krk stoupli.
Ó, Hadrat Džámi, nejmilejší z mých drahých!
Z tvých básní, toto dvojverší jsem vybral:
“Jako prašiví psi, s jazyky visícími,
Doufajíce v malou kapku, přišel jsem k oceánu tvé přízně.“
Mawlana Khalid al-Baghdadi (quddisa sirruh)