ZVACÍ DOPISY

Dopisy poslané vladařům

Po návratu z Hudajbije si náš Pán, Nabi al-muhtaram (sallalláhu

“Ó, vladaři! Zvu tě, abys uvěřil v Alláha ta’ala, který nemá společníka, abys Ho uctíval, následoval mě, a uvěřil v to, co se mnou Alláh ta’ala seslal. Neboť já jsem Jeho Rasúlem, jehož úkolem je toto předávat.” 
Náš milovaný Prorok ‘alejhis-salam

‘alejhi wa sallam), přál, aby se Islám rozšířil po celém světě, a aby byli lidé zachráněni od Džahannamu, a dosáhli tak opravdové blaženosti. Neboť On byl seslán jako milosrdenství pro celý vesmír. Proto se rozhodl, že pošle posly k vladařům sousedících zemí, kteří je pozvou k Islámu.

Na konci měsíce Dhu’l-hidždža, v šestém roce od Hegiry, a na začátku měsíce Muharram, v sedmém roce, vyslal jako posly Amra Ibn Umajje (radijalláhu ‘anh) k vladaři v Habeši, Dihju al-Kalbiho (radijalláhu ‘anh) k vladaři v Římské říši, a Khatiba Ibn Abiho Baltaa (radijalláhu ‘anh) k vladaři v Egyptě. Navíc, se stejným úkolem, poslal Abdulláha Ibn Huzafu (radijalláhu ‘anh) k vladaři v Iránu, Šudže’ Ibn Wahba (radijalláhu ‘anh) do Ghassany, Salita Ibn Amra (radijalláhu ‘anh) do Jamamy, a Alu Ibn Hadramu (radijalláhu ‘anh) k Munzirovi ibn Savi, panovníkovi v Bahrajnu.1

Tito poslové byli nejvýznamnější z Ašabů al-kiram. Byli to ti, kteří měli krásný vzhled i slova. Každému panovníkovi byly napsány dopisy s pozváním k Islámu zvlášť. Náš milovaný Prorok zapečetil dopisy pečetí na Svém stříbrném prstenu, kde bylo napsáno ve třech řadách, zespodu nahoru, “Muhamed, Rasúl, Alláh”. Jako zázrak našeho Pána, Proroka, poslové, kteří měli být k vladařům vysláni, se ráno vzbudili se znalostí jazyka země, do které cestovali.2

Dopis Negusi Ašamovi

Hadrat Amr ibn Umajja, který jel do Habeše, požádal Neguse Ašamu, aby poslal Ašaby al-kiram, kteří tam dříve emigrovali, do Mediny. Náš Pán, Rasúlulláh, poslal Negusovi dva dopisy.

Amr ibn Umajja, po příjezdu do Habeše, předstoupil před Neguse Ašamu. Nejprve předal první dopis. Negus sešel dolů ze svého trůnu a vzal si dopis s velkým respektem a láskou. Dopis políbil a otřel si ho o tvář a oči. Otevřel ho a hlasitě si ho nechal přečíst:

“Bismillâhirrahmânirrahîm!
Od Rasúla Alláha ta’ala, Muhameda ‘alejhis-salam, panovníkovi Habeše, Negusovi Ašamovi!
Mír s těmi, kteří následují správné vedení!

Ó, vládče! Přeji ti mír, a chválím Alláha ta’ala za požehnání tobě. Není boha, kromě Něho. On je Al-Malik (Pouze On je Tím, který má kontrolu nad celým vesmírem, a Ten, jehož nadřazenost a suverenita jsou navždy trvající). On je Al-Quddus (Ten, který nemá nedostatku, a je hoden veškeré chvály). On je As-Salam (Ten, který chrání Své služebníky před veškerým nebezpečím). On je Al-Mu’min (Ten, který zajišťuje bezpečnost a klid, a který dodává světlo imánu). On je Al-Muhajmin (Ten, který nad vším dohlíží a vše ochraňuje).

Fráze “Muhamed, Rasúl, Alláh” je napsána zespodu nahoru, ve třech řádcích, na pečeti na levém spodním rohu dopisu.
Každý zvací dopis byl zapečetěn touto pečetí, která byla vryta do stříbrného prstenu.
Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) tento prsten používal jako státní pečeť, až do Své smrti.

Během chalífátu to byla pečeť Abu Bakra, Hadrata ‘Umara a posledně, Hadrata ‘Uthmana. Hadrat ‘Uthman ji používal pouze šest měsíců. Jednoho dne, prsten spadl z Chalífova prstu do studny Aris. I přes všechny snahy ho najít, nebyl nalezen. 

Dosvědčuji, že Isa (‘alejhis-salam) je duchem a slovem Alláhovým ta’ala,

“Přísahám, že On je prorokem, jehož příchod Židé a Křesťané, kteří jsou lidé knihy, očekávají, a jehož příchod byl ohlášen ostatními proroky.“
Negus Ašama (radijalláhu ‘anh)

který vložil do Marjam (Marie), která byla čistá a počestná, a zdržovala se všeho světského. A tak čekala Isu. Tak jako Alláh ta’ala stvořil Adama Svou mocí, stejně tak stvořil Isu.

Ó, vladaři! Zvu tě, abys uvěřil v Alláha ta’ala, který nemá společníka, abys Ho uctíval, následoval mě, a uvěřil v to, co se mnou Alláh ta’ala seslal. Neboť já jsem Jeho Rasúlem, jehož úkolem je toto předávat.

Nyní jsem pro tebe učinil nezbytné oznámení, a dal jsem ti radu, která ti zaručí spokojenost na tomto světě, i v áchiře. Přijmi mou radu! Salam (mír) s těmi, kteří získali vedení a vydali se správnou cestou.”

Panovník Ašama, který dopisu našeho Pána, Rasúla al-akrama (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), naslouchal s velkým respektem a pokorou, se okamžitě stal Muslimem, recitací Kalima aš-šahada, “Aš-hadu an lá iláha illalláh wa aš-hadu anna Muhamedan abduhu wa rasúluh.” Poté řekl, “Přísahám, že On je prorokem, jehož příchod Židé a Křesťané, kteří jsou lidé knihy, očekávají, a jehož příchod byl ohlášen ostatními proroky. Kdybych měl příležitost jít, zajisté bych šel a byl poctěn tím, že bych Mu mohl být k službám!” Uctivě vložil dopisy do krásného boxu a řekl, “Dokud jsou tyto dopisy zde, přízeň a požehnání se z Habeše nevytratí.”3 

Negus Ašama si četl příkazy v druhém dopise s úctou a nechal oddat Ummu Habibu s Rasúlem al-akram, po amr an-Nabawi (Prorokově příkazu). Poté, co naši matku Ummu Habibu a Ašaby al-kiram hostil po dobu dvou měsíců, poslal je na lodích do Mediny, s mnoha dary. V dopise, který poslal uvedl, že přijal Islám.

Dopis Římskému Císaři Herakleiosovi

Hadrat Dihya al-Kalbi byl pověřen pozváním římského císaře k Islámu. Měl v plánu předat dopis Harithovi, Gassanskému vládci v Busře, který by ho poslal Herakleiosovi, římskému císaři.

Hadrat Dihja, který s úctou převzal zvací dopisy našeho Pána, Proroka (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), rychle odcestoval do Busry. Potkal se s Harithem a pověděl mu o situaci. Harith pověřil Adije Ibn Khatama, který ještě nebyl Muslimem, aby s ním odcestoval za Herakleiosem, který se v té době nacházel v Qudsi. Společně přijeli do Qudse a snažili se setkat s císařem. Muž od císaře řekl Hadratu Dihjovi, “Až budete přicházet k císaři, půjdete se skloněnou hlavou, a až se k němu přiblížíte, skloníte se před ním k zemi. Dokud vám nedá svolení, abyste se postavili, nepozvednete svou hlavu ze země.“

Tato slova Hadrata Dihju urazila a řekl jim, “My, Muslimové, se před nikým, kromě Alláha ta’ala, k zemi neklaníme. Navíc je proti lidské podstatě, aby se člověk klaněl před druhým člověkem.“ Poté, císařův muž řekl, “Císař tedy dopis nikdy nepřijme, a odbude vás.“ Hadrat Dihja odpověděl, “Náš Prorok Muhamed ‘alejhis-salam nedovoluje nikomu, aby se před Ním jen zlehka poklonil, natož aby se před Ním sklonil k zemi. Pokud k Němu chce nějaký člověk promluvit, i kdyby byl otrokem, vyslechne si ho. Přijme ho k Sobě, vyslechne si jeho žádost, uleví jeho trápení a utěší ho. Proto jsou také všichni Jeho poddaní svobodní a vážení.”

Jeden z posluchačů řekl, “Jelikož se před císařem k zemi neskloníš, ukážu ti jiný způsob, jak budeš moci splnit svůj úkol. Před palácem je místo, kde císař odpočívá. Každé odpoledne chodí na tento dvůr a prochází se tam. Je tam kazatelna. Pokud je tam něco napsáno, nejprve si to přečte, poté odpočívá. Nyní běž, polož dopis na tu kazatelnu, a vyčkej venku. Až ten dopis uvidí, pošle pro tebe. Takto splníš svou povinnost.”

Poté Hadrat Dihja nechal dopis na zmíněném místě. Herakleios si vzal dopis a vyžádal si překladatele, který ovládá arabštinu. Překladatel začal s čtením dopisu našeho Pána, Rasúlulláha. Nahoře dopisu se psalo, “Bismilláhirrahmánirrahím! Od Alláhova ta’ala Rasúla, Muhameda (‘alejhis-salam), hlavě Římanů, Herakleiosovi.” Jennak, syn Herakleiosova bratra, se rozčílil nad tím, jak dopis začínal, a silně překladatele udeřil do hrudi. Překladatel se po ráně složil k zemi, a požehnaný dopis mu vypadl z ruky. Když se Herakleios Jennaka zeptal, “Proč jsi to učinil?” odpověděl, “Neslyšel jsi to? Zaprvé, začal dopis Svým jménem před tvým, a za druhé, nezmínil, že jsi panovníkem, řekl pouze ‘Herakleiosovi, hlavě Římanů‘. Proč nenapsal, ‘panovník Římanů‘ a nezačal s tvým jménem? Jeho dopis si dnes nenecháme přečíst.” Poté, Herakleios řekl, “Přísahám, že ty jsi buďto naprostým hlupákem nebo bláznem. Nevěděl jsem, že jsi takovým člověkem. Chceš roztrhat dopis předtím, než zjistím, co se v něm píše? Přísahám na svůj život, že pokud je Alláhovým Rasúlem, jak říká, má právo napsat ve svém dopise Své jméno

“Walláhi, On je prorokem, kterého ohlásil Musa a Isa (‘alejhimas-salam). My jsme již očekávali Jeho příchod.”
Uskuf z Qudse

před mým, a nazývat mne hlavou Římanů. Jsem pouze jejich hlavou, ne vládcem.” A poslal Jennaka pryč.

Poté si nechal zavolat člověka jménem Uskuf, který byl hlavou křesťanů, a nejvzdělanějším mezi křesťany. Byl také Herakleiosovým poradcem. Nechal ho ten dopis přečíst. V jedné části dopisu se psalo následující, “Mír s těmi, kteří se řídí Alláhovým ta’ala vedením a vydali se správnou cestou.“ Poté, “(Ó, hlavo Římanů!) Zvu tě k Islámu. Přijmi Islám, abys mohl dosáhnout spasení. Staň se Muslimem, aby tě mohl Alláh ta’ala odměnit dvakrát. Pokud se od tohoto odvrátíš, hříchy všech křesťanů budou na tobě. ‘(Můj Rasúle!) Řekni: Ó (židé a křesťané, kteří jsou) lidé knihy, přijďte k slovu, které je nám společné. Tj. my neuctíváme nic jiného, než Alláha ta’ala, a nepřidružujeme k Němu žádné společníky. My neopouštíme Alláha ta’ala a nikoho mezi námi neoznačujeme za stvořitele. Pokud se od tohoto slova odvrátí, pak řekni: Buďte svědky. My jsme pravými Muslimy.’”4

Zatímco byl dopis našeho Pána, Rasúla al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), předčítán, pot stékal po Herakleiosově čele. Když byl dopis přečten, řekl, “Od dob Sulejmana ‘alejhis-salam jsem ještě neviděl dopis, který by začínal s ‘Bismilláhirrahmánirrahím’.“ Herakleios se zeptal na Uskufův názor, a ten odpověděl, “Walláhi, On je prorokem, kterého ohlásil Musa a Isa (‘alejhimas-salam). My jsme již očekávali Jeho příchod.”

Herakleios se zeptal, “Jaké je tvé doporučení v této věci, co si myslíš, že je vhodné?“ Uskuf odpověděl, “Já shledávám vhodným, abys Ho následoval.“ Herakleios řekl, “Velmi dobře rozumím tomu, co říkáš. Nicméně, není v mé moci, abych Ho následoval a přijal Islám. Nejen že s mým panováním bude konec, ale oni mě také zabijí.“ Poté si nechal zavolat Hadrata Dihju a Adiho Ibn Khatama. Adi řekl, “Ó, vladaři! Tento člověk vedle mě, Arab, vlastník dobytku a velbloudů, mluví o překvapujících událostech, které se odehrály v jeho zemi.“ Když se Herakleios zeptal, “Jaké události se to v tvé zemi odehrávají?“ Hadrat Dihja řekl, “Objevil se mezi námi člověk. Prohlásil o sobě, že je prorokem. Někteří lidé Ho následují; někteří Mu vzdorují. Jsou mezi námi střety, mezi věřícími a nevěřícími.”

Poté se Herakleios o našem Pánu, Prorokovi, snažil získat informace. Guvernérovi Damašku nařídil, aby našel člověka ze stejné rodové linie našeho Pána, Rasúla al-akram. Zároveň napsal dopis učenci z Říma, který byl jeho přítelem a uměl hebrejsky, a zeptal se ho na tuto záležitost. V dopise od jeho přítele z Říma se psalo, že člověk, o kterém hovořil, je prorokem posledního věku. Guvernér Damašku se střetl s obchodním karavanem Kurajšů. Mezi nimi byl vůdce Kurajšů, Abu Sufjan, který v té době ještě nebyl Muslimem.

Abu Sufjan vyprávěl: Když jsme byli v Gaze, Herakleiosův guvernér Damašku k nám přišel, jako by nás chtěl napadnout. Zeptal se, “Pocházíte z lidu tohoto člověka v Hidžázu?“ Odpověděli jsme, “Ano.“ On řekl, “Pojďte, půjdete s námi k císaři!“ Vzal Abu Sufjana a jeho společníky do Damašku, aby je předvedl před Herakleiose. V té chvíli byl Herakleios v Qudsi, v Bajtu Al-Maqdis. Seděl se svým ministrem a měl na sobě svou korunu. Přijal zde k sobě Abu Sufjana se zhruba třiceti dalšími Mekkaňany.

Zavolal si překladatele a zeptal se jich, “Který z vás je nejblíže rodové linii člověka, který tvrdí, že je prorokem?“ Abu Sufjan odpověděl, “Já jsem Mu nejblíže v rodové linii.“ Herakleios si vyžádal, aby k němu Abu Sufjan přistoupil blíže, a aby ostatní stáli za Abu Sufjanem. Když se Herakleios zeptal, “V jakém jste příbuzenství?“ řekl, “On je synem mého strýce z otcovy strany.“ (Abu Sufjanův děda byl Umajja. Rasúlulláhův děda byl Abdulmuttalib. Jejich dědové byli bratranci z otcovy strany. Řekl, “On je synem mého strýce z otcovy strany“ v tomto smyslu. Jejich linie se střetává u dědy jejich dědů, Abda al-Manafa.) I když Abu Sufjan nejprve lhal, obával se císaře, a tedy nemohl lhát. 

Poté mezi nimi proběhla tato konverzace. Herakleios:

- Jaká je rodová linie člověka, který tvrdí, že je prorokem?

- On je nejvznešenějším člověkem našeho času. On je mezi námi nejvýznamnějším, co se týče rodové linie.

- Byl mezi vámi někdo, kdo by před Ním tvrdil, že je prorokem?

- Ne, nebyl.

- Byl mezi Jeho předky nějaký vládce?

- Ne.

- Následují Ho významní lidé nebo chudí a slabí?

- Ti, kteří Ho následují jsou chudí, slabí, mladí a ženy. Ne mnoho starších a významných lidí z Jeho lidu Ho následuje.

- Zvyšuje se počet Jeho následovníků nebo se snižuje?

- Zvyšuje se.

- Stalo se, že by se někdo, kdo vstoupil do Jeho náboženství, poté nesouhlasně a rozzlobeně odvrátil?

- Nestalo.

- Předtím, než prohlásil, že je prorokem, zalhal někdy?

- Ne.

- Stalo se někdy, že by ten prorok nedodržel Své slovo nebo Svůj slib?

- Ne, nestalo. Nicméně, nyní jsme s Ním učinili mírovou dohodu, na určitou dobu. Nevíme, co učiní během této doby. 

- Co vám nařizuje, abyste činili?

- Nařizuje nám uctívat pouze Alláha, který je jediným bohem, a nepřidružovat k Němu žádné společníky. Zakazuje nám uctívání věcí (idolů), které uctívali naši předci. Nařizuje nám, abychom vykonávali salat, abychom byli upřímní, pomáhali chudým, vyhýbali se věcem zakázaným, drželi své slovo, abychom si nepřivlastňovali svěřený majetek, a navštěvovali příbuzné.

Tato konverzace proběhla v Bajtu Al-Maqdis, a Rasúlulláhův 

“Není pochyb o tom, že On je prorokem posledního věku, jehož příchod byl ohlášen Hadratem Musou a Hadratem Isou.“
Kněz Safatir

(sallalláhu ‘alejhi wa sallam) požehnaný dopis byl přečten. Když Herakleios dopis políbil a přitiskl si ho k očím a tváři, pomluvy mezi Římany se zvýšily. Císař nařídil, aby byl Abu Sufjan, i s ostatními Kurajši, odveden ven. Abu Sufjan, který ještě nebyl Muslimem, tam přísahal, že věří v úspěch našeho milovaného Proroka.

Hadrat Dihja, se svou krásnou, požehnanou tváří, se postavil před Herakleiose, a řekl svým sladkým hlasem, “Ó, císaři! Poslal mě k tobě člověk (Harith) z Busry. Má větší přízeň, než ty. Přísahám při Alláhovi ta’ala, že člověk (Rasúlulláh), který mě za ním poslal, má větší přízeň, než on i ty dohromady. Vyslechni si má slova s pokorou a přijmi mou radu! Neboť s pokorou radě porozumíš. Pokud radu nepřijmeš, nejsi spravedlivý!”

Když mu Herakleios řekl, “Pokračuj,“ Hadrat Dihja řekl, “Tedy, zvu tě k víře v Alláha ta’ala, ke kterému Isa ‘alejhis-salam vykonával salat. Zvu tě k víře v toho ummi (člověk, který se nikdy nenaučil číst a psát) Proroka, jehož příchod byl ohlášen nejprve Musou ‘alejhis-salam a  poté Isou ‘alejhis-salam. Pokud jsi tohoto trochu znalý, a chceš dosáhnout blaženosti na tomto světě i v áchiře, nech si je předvést. Jinak ztratíš blaženost áchiry, a zůstaneš v nevíře a polyteismu. Buď si dobře vědom toho, že Alláh ta’ala, který je tvým Rabbem, ničí kruté a mění požehnání.”

Herakleios řekl, “Nenechávám žádná psaní nepřečtená, a nenechám odejít učence, který ke mně přijde, aniž bych se ho vyptal a naučil se od něho to, co ještě nevím. Takto pouze získávám dobro a prospěch. Dej mi nějaký čas, abych si to promyslel a zjistil pravdu.“ Později si Hadrata Dihju nechal zavolat a promluvil si s ním v soukromí. Vysvětlil mu, co bylo v jeho srdci, následovně: “Já vím, že člověk, který tě poslal, je prorokem posledního věku, jehož příchod je ohlášen v knihách, a jehož příchod byl očekáván. Nicméně, obávám se, že pokud Ho budu následovat, Římané mě zabijí. Pošlu tě k Safatirovi, jejich nejvěhlasnějšímu učenci, kterého respektují více, než mne. Všichni křesťané ho následují. Pokud on uvěří, všichni Římané uvěří. Poté odhalím, co je v mém srdci, mou víru.”

Poté, Herakleios napsal dopis a předal ho Hadratu Dihjovi, aby ho doručil Safatirovi.

Kněz Safatir

Náš Pán, Rasúlulláh, poslal Safatirovi také dopis. Když si Safatir přečetl dopisy, a slyšel o vlastnostech našeho Pána, Proroka, řekl, že nemá pochyb o tom, že On je prorokem posledního věku, jehož příchod byl ohlášen Hadratem Musou a Hadratem Isou, a přijal Islám. Zavřel se doma a následující tři týdny se nedostavil na kázání, které se konalo každou neděli. Křesťané křičeli, “Co se stalo Safatirovi. Proč nevyšel od té doby, co mluvil s tím Arabem? Chceme ho zpět!“

Safatir odložil svůj černý kněžský oděv. Oblékl se do bílého a přišel do kostela, se svými věcmi v rukou. Poté, co se tam shromáždili lidé z města, postavil se a řekl, “Ó, křesťané! Vězte, že k nám přišel dopis od Ahmeda (‘alejhis-salam). Pozval nás k pravému náboženství. Já s jistotou vím a věřím, že On je pravým rasúlem Alláha ta’ala.”

Když to křesťané uslyšeli, Safatira napadli a utloukli ho k smrti. Hadrat Dihja šel za Herakleiosem, aby ho o situaci informoval. Herakleios řekl, “Neříkal jsem ti to? Křesťanům byl Safatir milejším a nadřazenějším, než já. Kdybych otevřeně promluvil, zabili by mě, stejně jako zabili jeho.“

Podle Bukhariho knihy Sahih, následovné bylo vyprávěno Zuhrim: Herakleios si nechal zavolat významné muže z Římanů do svého sídla v Homsu a nařídil, aby byla uzavřena brána. Poté se postavil na vysoké místo a řekl, “Ó, římská komunito! Chcete dosáhnout spokojenosti a míru, navždy si udržet suverenitu a podřídit se tomu, co řekl Hadrat Isa (Ježíš)?“ Římané se zeptali, “Ó, náš vladaři! Co bychom měli udělat, abychom toho dosáhli?“ Herakleios odpověděl, “Ó, římská komunito! Shromáždil jsem vás pro dobrou věc. Obdržel jsem dopis od Hadrata Muhameda. Zve mě k Islámskému náboženství. Přísahám při Alláhovi ta’ala, že On je prorokem, kterého jsme očekávali, který je zmíněn v našich knihách, a jehož znaky nám jsou známé. Pojďme, následujme Ho, abychom mohli dosáhnout spasení na tomto světě i v áchiře.” Na to všichni začali s nadávkami, reptáním, a utíkali k bráně. Avšak brána byla uzavřena, a tak se nemohli dostat ven.

Když Herakleios viděl jednání Římanů a uvědomil si, jak moc Islám odmítají, začal se bát o svůj život a řekl, “Ó, římská komunito! Tato slova jsem pronesl proto, abych vyzkoušel vaši oddanost k vašemu náboženství. Na vlastní oči jsem viděl, jak oddaní jste svému náboženství, a vaše jednání mne potěšilo.“ Poté se Římané před Herakleiosem poklonili k zemi. Když se brána otevřela, odešli.5

Herakleios si nechal zavolat Hadrata Dihju a vysvětlil mu, co se stalo. Předal mu mnoho cenných darů. Navíc, napsal dopis pro našeho Pána, Proroka (sallalláhu ‘alejhi wa sallam). Dopis i dary, které připravil pro našeho milovaného Proroka, poslal po Hadratovi Dihjovi.

Herakleios se chtěl stát Muslimem, ale Islám nepřijal proto, že se bál o ztrátu pozice a svůj život. V dopise pro našeho Pána, Proroka, řekl, “Pro Alláhova ta’ala Rasúla, Muhameda, o němž radostnou zprávu nám Hadrat Isa předal, od císaře, římského panovníka! Přišel ke mně posel s tvým dopisem. Dosvědčuji, že ty jsi pravým rasúlem Alláhovým. Byl jsi již zmíněn v Indžilu, a Hadrat Isa nám o tobě předal radostné zprávy. I když jsem Římany pozval, aby v tebe uvěřili, odmítli. Kdyby mě poslechli, jistě by to bylo pro ně dobré. Velmi si přeji být s tebou, sloužit ti, a omývat tvá chodidla.”

Hadrat Dihja odešel od Herakleiose a zamířil do Hismy. Po cestě v údolí Šanar, jednom z údolí Džuzama, Hunajda Ibn Use, jeho syn a jeden z jeho mužů Hadrata Dihju oloupili. Vzali si vše, co měl, kromě jeho starého oděvu. V této oblasti, Dubajb ibn Rifaa ibn Zajd a jeho lid přijali Islám. Když k nim Dihja přišel a pověděl jim o tom, co se stalo, vyšli proti Hunajdovi ibni Usovi a jeho lidu, a vzali zpět vše, co ukradli. Později, náš Pán,

“Ó, Khatibe! Nechť Alláh ta’ala učiní tento tvůj úkol, pro tebe požehnaným!“ 
Hadís aš-šarif

Rasúlulláh, vyslal proti Hunajdovi Ibn Usovi a jeho mužům Zajda Ibn Haritha. Všichni lidé z toho města se stali Muslimy. 

Když Hadrat Dihja dorazil do Mediny, zamířil přímo ke dveřím našeho Pána, Habiba al-akram, aniž by se zastavil ve svém domě. Zaklepal na dveře. Náš Prorok se zeptal, “Kdo je to?“ Dihja odpověděl, “Dihja al-Kalbi.“ Pán světů řekl, “Pojď.“ Hadrat Dihja vešel do domu a podrobně popsal vše, co se přihodilo. Našemu Pánovi, Prorokovi, přečetl dopis od Herakleiose. Rasúlulláh řekl, “On zůstane (na svém trůnu) na nějaký čas. Dokud je můj dopis s nimi, jeho panování bude pokračovat.“ 

I když Herakleios napsal ve svém dopise, že uvěřil v našeho Proroka (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), náš Pán, Rasúlulláh řekl, “On lže. Neopustil své náboženství.“ Herakleios zabalil dopis našeho milovaného Proroka do hedvábné tkaniny a schoval ho do kulaté zlaté krabičky. Herakleiosova rodina tento dopis uchovala a udržovala to před ostatními v tajnosti. Říkali a věřili, že jejich vláda bude pokračovat, dokud budou mít tento dopis u sebe. A vskutku, tak se také stalo.6

Dopis Egyptskému Panovníkovi, Muqawqasovi (Kýros z Alexandrie)

Než byl Khatib ibn Abi Baltaa vyslán k egyptskému panovníkovi, náš Pán, Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) se zeptal, “Ó, mí Ašabové! Kdo z vás odnese tento dopis k egyptskému panovníkovi, očekávajíce odměnu od Alláha ta’ala?” Hadrat Khatib se hrnul vpřed a řekl, “Ó, Rasúlulláh! Já ho odnesu!“ Náš Prorok řekl, “Ó, Khatibe! Nechť Alláh ta’ala učiní tento tvůj úkol, pro tebe požehnaným!“ 

Hadrat Khatib ibn Abi Baltaa si vzal od našeho milovaného Proroka dopis. Rozloučil se a šel do svého domu. Připravil si velblouda. Rozloučil se se svou rodinou a vyrazil na cestu.

Hadrat Khatib se dozvěděl, že Muqawqas, egyptský panovník, byl v Alexandrii. Dorazil k jeho paláci. Vrátný, který se nejprve zeptal na účel návštěvy, než ho vpustil dovnitř, se k Hadratu Khatibovi choval velmi uctivě. Nenechal ho čekat. V tu dobu byl Muqawqas na lodi na moři a mluvil s jedním ze svých mužů. Hadrat Khatib se nalodil na jinou loď a dostal se na místo, kde byl Muqawqas. Předal mu dopis od našeho Pána, Proroka. Muqawqas si od Khatiba dopis vzal a začal číst:

“Bismilláhirrahmánirrahím!
Od Muhameda, Alláhova ta’ala služebníka a rasúla, Muqawqasovi, hlavě Koptů (dřívější lid egyptský)!

Mír s těmi, kteří následují správné vedení. Zvu tě k Islámu, pro tvou spásu. Staň se Muslimem, abys mohl dosáhnout spásy, a abys mohl být Alláhem ta’ala dvakrát odměněn. Pokud se odvrátíš, hříchy všech Koptů budou na tobě! ‘(Můj Rasúle) Řekni: Ó, (židé a křesťané, kteří jsou) lidé knihy! Přijďte k slovu, které je nám společné. Tj. my neuctíváme nic jiného, než Alláha ta’ala, a nepřidružujeme k Němu žádné společníky. My neopouštíme Alláha ta’ala a nikoho mezi námi neoznačujeme za stvořitele. Pokud se od tohoto slova odvrátí, pak řekni: Buďte svědky. My jsme pravými Muslimy.’”7

Když byl dopis Sultána vesmíru přečten, Muqawqas řekl Hadratu Khatibovi, “Nechť přinese přízeň!“ Egyptský panovník shromáždil vojevůdce a státníky a začal s Khatibem rozmlouvat. Řekl:

“Zeptám se tě na některé věci, kterým chci porozumět; promluvíme si na toto téma.“ Když Hadrat Khatib odpověděl, “Dobře, pojďme si promluvit,“ Muqawqas řekl:

- Pověz mi o člověku, který tě poslal. Je prorokem? Pověz mi o Něm!

- Ano, On je prorokem.

- Pokud je skutečně prorokem, proč neproklel Svůj lid, který Ho donutil opustit Svou rodnou zem a hledat útočiště jinde?

- Ty věříš v to, že Isa ibn Marjam ‘alejhis-salam je prorokem, že ano? Když Ho Jeho lid chtěl chytit a zabít, On je neproklel, a Džanab al-Haqq Ho povznesl na nebesa. Odměnil Ho. Nicméně, neměl se snad modlit k Alláhovi ta’ala za záhubu Svého lidu? Takto ale neučinil.

- Dal jsi mi velmi dobrou odpověď. Vskutku, jsi moudrým člověkem, který byl vyslán moudrým mužem. Zůstaň u nás přes noc, a já ti dám zítra svou odpověď.

Hadrat Khatib řekl Muqawqasovi, hovoříce o Faraonovi, za času Hadrata Musi: 

- Byl zde vládce před tebou. Prohlašoval o sobě, že je bohem, říkal, “Já jsem největším bohem!“ Alláh ta’ala ho potrestal na tomto světě i v áchiře, takto se mu odplatil. Vem si z toho ponaučení, nebuď ponaučením pro druhé!

- My již máme náboženství. A toto náboženství neopustíme, dokud nenajdeme lepší. 

- Náboženství, které je lepší, než to, kterému se podřizujete, a o kterém říkáš, že ho neopustíte, dokud nenajdete lepší, je bezpochyby Islám. Zveme vás k Islámu, poslednímu náboženství Alláha ta’ala. Alláh ta’ala skrze Něho dokončil Své náboženství, učinil ho pro lidi dostatečným, a toto je konečné. Tento Prorok pozval k Islámu nejen tebe, ale všechen lid. V tom čase, Kurajši byli nejvíce vznětliví a hrubí; Židé byli nejnepřátelštější, a Křesťané Mu byli nejblíže. Přísahám při Alláhovi ta’ala, že Musovo ‘alejhis-salam ohlášení Isova ‘alejhis-salam příchodu, je stejné, jako Isovo ‘alejhis-salam ohlášení Muhamedova ‘alejhis-salam příchodu. A tedy, když my vás zveme ke Koránu al-karim, je to jako vaše zvaní Židů k Indžilu. Bezpochyby víte, že každý prorok byl poslán k lidu, který Mu byl schopen porozumět a pochopit Ho. A následování toho proroka bylo povinností toho lidu. Vy jste jedni z těch, kteří se k tomuto prorokovi dostali. Zveme vás k tomuto novému náboženství.

Po těchto slovech, Hadrata Khatiba, Muqawqas řekl:

- Prostudoval jsem si prohlášení tohoto proroka. V Jeho přikázáních

“(Můj Rasúle) Řekni: Ó, (židé a křesťané, kteří jsou) lidé knihy! Přijďte k slovu, které je nám společné. Tj. my neuctíváme nic jiného, než Alláha ta’ala, a nepřidružujeme k Němu žádné společníky. My neopouštíme Alláha ta’ala a nikoho mezi námi neoznačujeme za stvořitele. Pokud se od tohoto slova odvrátí, pak řekni: Buďte svědky. My jsme pravými Muslimy.“
Al-i ‘Imran: 64

a zákazech jsem nenašel nic, co by nedávalo smysl. Pokud jsem tomu porozuměl správně, není mágem, věštcem, ani lhářem. Našel jsem v Něm některé prorocké znaky. Odhalení skrytých věcí je jedním z nich. Tento člověk podal informace o některých věcech, které jsou skryty.

Poté si slovy, “Nech mi ještě chvíli na rozmyšlenou,“ vyptal nějaký čas. 

V noci Muqawqas vzbudil Hadrata Khatiba a řekl mu, že má ještě mnoho otázek na našeho Proroka. Poté mezi nimi proběhla tato konverzace:

- Pokud odpovíš správně na otázku, kterou se tě na Něho zeptám, chci se tě zeptat na další tři věci.

- Zeptej se na co chceš! Já ti vždy odpovím pravdu.

- K čemu Muhamed zve lid?

- On zve lid, aby uctíval pouze Alláha ta’ala. Nařizuje vykonávání salatu pětkrát denně, držet půst během Ramadánu a dodržovat sliby. Zakazuje požívání mršin.

Poté se Muqawqas zeptal:

- Popiš mi Jeho podobu a zevnějšek (fyzický vzhled)!

Stručně popsal Jeho vzhled. Mnohé nezmínil. Když Muqawqas řekl:

- Některé věci jsi stále neřekl, jako skutečnost, že má zlehka začrvenalé oči a na zádech má pečeť proroctví. Jezdí na oslu, nosí vlněné oblečení, a živí se datlami a jídlem, které obsahuje jen trochu masa. Je chráněn Svými strýci z otcovy strany nebo syny Jeho strýců z otcovy strany. 

Hadrat Khatib odpověděl:

- Toto jsou také Jeho vlastnosti.

Muqawqas se opět Hadrata Khatiba zeptal na Proroka:

- Používá kohl?

- Ano! Používá zrcadlo, češe si Své vlasy a má u Sebe vždy zrcadlo, krabičku s kohlem, hřeben a miswak (je to větvička ze stromu arak, která roste v Arábii a používá se na čištění zubů), ať už je na cestách a nebo doma.

- Věděl jsem o tom, že přijde Prorok, ale myslel jsem si, že přijde z Damašku. Neboť předchozí prorokové vždy pocházeli odtamtud. I když jsem viděl v knihách, že poslední prorok se objeví v Arábii, zemi drsné, chudobné, a jež je zmítána hladomorem. Toto je bezpochyby čas příchodu proroka, jehož vlastnosti jsme našli v knihách. V knihách jsme našli o Jeho vlastnostech následovné, “On nesjednocuje dvě sestry ve stejném manželství, přijímá dary, ale nepřijímá sadaqu, sedá si a kráčí s chudými.“ Koptové by mě neposlechli, nebudou Ho následovat. A ani já neopustím svou pozici vládce. Co se tohoto týče, jsem velmi chtivý. Tento prorok bude mít nadvládu, a s Ním přijdou Jeho sahabijové, kteří se usadí v těchto našich zemích. Nakonec zvítězí nad lidmi zdejšími. Koptům o tomto nezmíním ani slovo, a nechci ani, aby se kdokoliv dozvěděl o těchto mých slovech!

Po této konverzaci si Muqawqas zavolal svého písaře, který uměl psát arabsky. Nechal ho napsat následující odpověď na dopis našeho Pána, Proroka:

“Pro Muhameda, Abdulláhova syna, od Muqawqase, hlavy Koptů! Mír s tebou. Přečetl jsem si dopis, který jsi poslal. Rozumím tomu, co jsi zmínil, a tedy i tvému pozvání. Byl jsem si vědom toho, že přijde prorok. Avšak myslel jsem si, že přijde z Damašku. Tvému poslovi jsem prokázal úctu. Posílám ti dvě služebné, které jsou Koptům velmi drahé, a tkaniny. Také posílám samici muly, jako dar pro jízdu.”

Muqawqas neučinil nic jiného, než toto, a Muslimem se nestal. Hadrata Khatiba hostil po dobu pěti dní. Prokázal mu velkou úctu a předal mu dary. Poté řekl, “Okamžitě se vrať do své země, ke svému Pánu! Nařídil jsem, aby byly poslány dvě služebnice, dvě jezdecká zvířata, tisíc mithqalů (jeden mithqal je 4,8 gramů) zlata, dvacet egyptských jemných šatů a další dary, pro Něho. Také jsem jim nařídil, aby dali tobě, sto dinarů a pět oděvů. Nyní mne nechej, a jdi! Ať Koptové neuslyší z tvých úst jediné slovo!”

Jako dary pro našeho Pána, Proroka, Muqawqas také poslal křišťálový pohár, aromatický med, turban, egyptskou lněnou tkaninu, vůně jako agarové dřevo a pyžmo, hůl, kohl v krabičce, růžový olej, hřeben, nůžky, miswak, zrcadlo, jehlu a niť.

Muqawqas poslal Hadrata Khatiba Ibn Abiho Baltaa, Islámského posla, spolu s vojenskou stráží. Když se dostali do zemí Arábie, střetli se s karavanem, který jel do Mediny. Khatib poslal Muqawqasovi vojáky zpět a přidal se k tomu karavanu.

Khatib ibn Abi Baltaa přijel s dary do Mediny a předstoupil před Rasúlulláha. Náš milovaný Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) Muqawqasovy dary přijal. Když Khatib předal Muqawqasův dopis a pověděl mu o jeho slovech, náš Pán, Prorok, řekl, “Jak špatný je to muž! Nemohl se vzdát své vlády. Nicméně, svrchovanost, která mu brání ve víře, s ním nezůstane!“8

Dvě Džarije, které Muqawqas poslal našemu Prorokovi jako dar byly Marija a její sestra Sirin. Když jim Khatib ibn Abi Baltaa po cestě nabídl, aby se staly Muslimkami, přijaly to. Náš Pán, Prorok, byl velmi šťasten, že se naše matka Hadrat Marija stala Muslimkou, a poctil ji tak, že se s ní oženil. Měli spolu syna jménem Ibrahim. A co se týče Sirin, náš Prorok ji provdal za Hassana Ibn Thabita, jednoho z Jeho Ašabů, který byl Prorokovým básníkem.

Ze dvou čistokrevných zvířat s bělavě šedou hřívou, mezek byl pojmenován Duldul, a osel byl pojmenován Ufajr nebo Jafur. Do té doby v Arábii nebyl vidět mezek s bělavou hřívou. Duldul byl prvním mezkem s bělavou hřívou, kterého Muslimové viděli. Náš Prorok pil vodu z křišťálového poháru, který Mu byl darován.

Muqawqas se k dopisu našeho Proroka zachoval uctivě a schoval ho do truhlice ze slonoviny. Truhlici zapečetil a dal ji jedné ze svých služebnic. (Výše zmíněný dopis byl nalezen mezi koptskými knihami ve starém klášteře v oblasti Ahmin v Egyptě v roce 1267 [1850 n. l.] a zakoupen osmanským sultánem Abdulmadžidem Hanem, 96. Chalífou. Byl umístěn v sekci posvátných relikvií paláce Topkapi v Istanbulu.)

Dopis Iránskému Šahovi, Khosrowu Parvizi

Abdulláh ibn Huzafa byl poslán k iránskému panovníkovi. Když Abdulláh předal vzácný dopis Pána vesmíru arogantnímu panovníkovi Iránu, ten ho předal svému tajemníkovi, aby ho přečetl nahlas.

“Bismilláhirrahmánirrahím!
Od Muhameda (‘alejhis-salam), Alláhova ta’ala Rasúla, Šáhovi a hlavě Peršanů...“

Tajemník přečetl tolik, když se arogantní Šah rozčílil; vzal dopis a roztrhal ho. Byl nesmírně rozčílen skutečností, že náš Pán, Prorok, začal dopis Svým požehnaným jménem. Když chtěl Hadrata Abdulláha Ibn Huzafu odbýt, islámský posel, Hadrat Abdulláh řekl Šahovi, a uctívačům ohně okolo něho, následující:

“Ó, lidé z Persie! Vy nevěříte v proroky a nepřijímáte Nebeské Knihy. Žijete ve snu; váš omezený počet dní, který žijete na zemi, ubývá!

Ó, Šáhu! Mnoho vladařů před tebou sedělo na tomto trůně a vládlo. Ti, kteří se řídili podle Alláhových ta’ala přikázání, zemřeli na tomto světě, a vyhráli áchiru, a ty, kteří tak neučinili, potkal boží trest!

Ó, Šáhu! Tento dopis, který jsem přinesl a předložil, byl ve skutečnosti velkým požehnáním pro tebe. Ty jsi jím pohrdnul. Přísahám při Alláhovi ta’ala, že až se sem dostane náboženství, kterým ty pohrdáš, budeš hledat místo, kam utéct!”

Poté opustil Šahův palác a osedlal své zvíře. Rychle odtamtud odjel. Když přijel do Mediny a vysvětlil Sultánu vesmíru situaci, On řekl, “Ó, můj Alláhu! Roztrhej ho a jeho vládu na kusy, tak jako on roztrhal na kusy můj dopis!“ 

Alláh ta’ala přijal modlitbu Svého Rasúla, a jedné noci, Šah byl ubodán a roztrhán na kusy svým vlastním synem. Během času Hadrata ‘Umara, všechny iránské země byly zabrány Muslimy.9

Dopis Panovníkovi v Ghassaně, Harithu Ibn Abimu Šimrovi

K panovníkovi v Ghassaně byl poslán Hadrat Šudža’ ibn Wahb. Nejprve, Šudža’ radijalláhu ‘anh promluvil se strážcem brány. Když ho pozval k Islámu, strážce toto pozvání přijal a poslal našemu Pánovi, Rasúlulláhovi, uctivé pozdravy. Okamžitě Hadratu Šudžovi domluvil s panovníkem schůzku.

Když panovník, Harith ibn Abi Šimr, četl dopis nahlas, rozčílil se a zahodil dopis na zem. Hadrat Šudža’ se okamžitě vrátil do Mediny a pověděl Alláhovu ta’ala Miláčkovi, co se stalo. Náš milovaný Prorok byl zarmoucen tím, že byl Jeho dopis pohozen na zem a řekl, “Nechť je jeho vláda zničena!“ Krátce nato, Harith ibn Abi Šimr zemřel a jeho stát byl rozprášen.10

Dopis Panovníkovi v Jamamě, Hawzovi Ibn Alimu

Salit ibn Amr byl poslán k panovníkovi v Jamamě. Hawza byl křesťanem. Náš Pán, Prorok, řekl ve Svém dopise:

“Bismilláhirrahmánirrahím!

Od Muhameda (‘alejhis-salam), Alláhova ta’ala Rasúla, Hawzovi Ibn Alimu! Mír s těmi, kteří získali vedení a vydali se správnou cestou! (Ó, Hawzo!) Věz, že Islám se rozšíří do dálek, kam jsou velbloudi a koně schopni dojet, a bude vítězný nad všemi náboženstvími. Přijmi Islám, abys mohl dosáhnout spásy. Pokud se staneš Muslimem, ponechám správu zemí, které jsou pod tvou nadvládou, tobě... “

Hawza, panovník v Jamamě, toto pozvání odmítl. Jeho láska k nadvládě a chtivost po pozici, ho oslepily. A proto byl ochuzen o požehnání z modlitby Sultána vesmíru. Hadrat Salit ibn Amr, Islámský posel, ho litoval a řekl:

“Ó, Hawzo, vládče Jamamy! Ty jsi hlavou tohoto lidu! Císaři, kteří byli považováni za veliké, již zemřeli a obrátili se v prach. 

Opravdu nadřazení jsou ti, kteří si zaslouží Džannu tak, že plní Alláhova ta’ala přikázání a vyhýbají se Jeho omezením. Zatímco je komunita poctěna tím, že má víru, vyvaruj se toho, abys ji svedl ze správné cesty, kvůli svému vlastnímu zkaženému přesvědčení! Upřímně ti radím, abys se řídil Alláhovým ta’ala nařízením, a držel se dál od Jeho zákazů. Pokud věříš v Alláha ta’ala a řídíš se Jeho nařízeními, vstoupíš do Džanny. Pokud následuješ satana, zůstaneš v Džahannamu.

Pokud tuto mou radu přijmeš, budeš ochráněn od toho, čeho se obáváš, a získáš to, v co doufáš. Pokud mou radu odmítneš, nemohu pro tebe udělat nic víc. Je to na tobě!”

Hawza neuposlechl tuto krásnou radu Islámského posla. Salit ibn Amr si uvědomil, že již není důvod zůstávat v Jamamě, a rychle se vrátil do Mediny. Informoval našeho milovaného Proroka o výsledku. Náš Pán, Rasúl al-akram, byl zarmoucen skutečností, že se Hawza ochudil o blaho, které přichází s přijetím Islámu. Po krátké době přišla zpráva o Hawzově smrti. Jeho láska k nadvládě a touha po postavení skončily v jeho hrobě, jímž byla jáma Džahannamu.11

Dopis Guvernérovi Bahrajnu, Munziru Ibn Sawovi

Hadrat Ala ibn Hadrami přinesl dopis guvernérovi Bahrajnu. Guvernér si tento nádherný dopis přečetl s citem, pochopil jeho obsah a byl poctěn imánem. 

Na rozdíl od druhých (kromě Neguse Ašamy), neřekl, “Lidé mi budou

“Ó, můj Alláhu! Těžkosti, které Umma Ruman zažívala na Tvé cestě, a pro Tvého Rasúla, Ti nejsou neznámé.“ Hadís aš-šarif

říkat toto a tamto, ztratím svůj trůn.“ Tím, že řekl, “Aš-hadu an lá iláha illalláh wa aš-hadu anna Muhammedan abduhu wa rasúluh!” zachránil sebe i své poddané, kteří ho následovali, od ohně Džahannamu. Byl dalším panovníkem, který prokázal inteligenci tím, že uvěřil díky pozvání v dopise, a stal se Muslimem. Někteří jeho poddaní uvěřili a stali se Muslimy. Někteří neuvěřili.

Munzir napsal o své situaci, a toto psaní poslal našemu milovanému Prorokovi s Alem ibnem Hadramou radijalláhu ‘anh. Dopis, jako odpověď našeho Pána, Proroka, zněl následovně: “Ti, kdož tě poslouchají, budou učeni islámu. Ti, kteří jsou neposlušní, a odporují, budou podléhat džizje (daň vybírána Islámským státem od ne-Muslimských poddaných). Oni (Muslimové) nesmí jíst zvířata poražená Zoroastriány, a nesmí jim dávat nebo od nich brát nevěsty.“

A tak, sedm Islámských poslů splnilo svůj úkol, a ohlásili existenci Islámu velikým státům toho času. Informovali je o pravém blahu a nezůstal prostor pro to, aby v den kijámetu mohli říci, “Neslyšeli jsme o tom.“ 

Ve zkratce, dva z vladařů se stali věřícími. Jeden z nich byl Negus, a druhý byl Munzir. Ostatní zůstali v nevíře.

Habešský vládce Ašama (rahmatulláhi ‘alejh) byl poctěn tím, že se stal Muslimem, viděl některé z Ašabů al-kiram, získal požehnání z modliteb našeho Pána, Proroka, a provedl nikah Rasúlulláha a Ummi Habibi radijalláhu ‘anha.

Herakleios, východní římský císař, a Muqawqas, egyptský Sultán, se nestali Muslimy, ale prokázali velikou úctu k dopisům, na které krátce odpověděli, k poslům se chovali dobře a našemu Pánovi, Rasúlulláhovi, poslali dary.

Panovníci z Ghassany a Iránu se k poslům nezachovali dobře a otevřeně ukázali svou nevraživost. 

Vládce z Jamamy se k Islámskému poslovi choval slušně.

Další události, které se staly v šestém roce od Hegiry

Zihar (způsob rozvodu) se uskutečnil mezi Hawlou ibn Sa’laba ibn Kajs ibn Malik al-Hazradží a jejím manželem Awsem ibn Samit ibn Ahzami Ansarem. A byla zjevena Súra Al-Mudžadala.

Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) svolil k závodům mezi koňmi a velbloudy. Když Jeho velbloud, který nikdy předtím neprohrál, byl poražen velbloudem jednoho Araba, a Ašabové byli zarmouceni, řekl, “Každý vzestup má i sestup.“

Umma Ruman, matka naší matky Aiše (radijalláhu ‘anha) zemřela. Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) vedl salat na jejím pohřbu a pohřbil ji. Rasúlulláh, osobně, ji vložil do hrobu. Náš Pán, Prorok, o ní podal radostnou zprávu o Džanně a řekl, “Kdokoliv se těší z pohledu na hourisy v Džanně, uvidí Ummu Ruman.“ A poté, co se za ni modlil, aby jí bylo odpuštěno, řekl, “Ó, můj Alláhu! Těžkosti, které Umma Ruman zažívala na Tvé cestě, a pro Tvého Rasúla, Ti nejsou neznámé.“

PODMANĚNÍ KHAJBARU

V osvícené Medině žili někteří Židé, kteří vypadali jako Muslimové, ale ve skutečnosti byli munafiky. Předtím, než Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) emigroval do Mediny, lidé v Medině si za vůdce zvolili Abdulláha Ibn Salula. Nasadili mu korunu ozdobenou drahokamy. Když Rasúlulláh přijel do Mediny, lidé Mu začali prokazovat úctu a lásku, a následovali Ho. Ibn Salul byl odstrčen do kouta, bezcenný. Lidé si ho přestali všímat. Proto se rozhodl, že Rasúlulláha zabije, a nebo mu způsobí obtíže. 

Jednoho dne se kolem něho shromáždili Židé. Učinili nějaké plány, které se týkaly jeho problému. Požádali o pomoc Labida Ibn Asima. Labid řekl, “Znám jednu starou ženu jménem Hajra z takového a takového sousedství. Je velmi znalá v magii. Najděte ji.“ Našli tu prokletou ženu a dali jí tisíc dirhamů zlata a deset rolí látky. Řekli, “Pokud zabiješ Muhameda, dáme ti o hodně více.“ Stará žena zapíchla jehly do mladého holuba, svázala nitě a omotala je kolem toho holuba. Vložila ho do zchátralé studny mimo Medinu a zavřela poklop. Náš Pán, Prorok, onemocněl. Jeho končetiny se staly nepohyblivými. Dali Mu různé léky, ale nepomáhaly Mu. Tento stav pokračoval dalších devět dní.

Džabrail ‘alejhis-salam přišel a informoval je o situaci s holubem. Rasúlulláha (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) tam odnesli. Otevřel studnu a vyndal holuba ven. Ale nebylo možné rozvázat uzly na nitích. Džabrail ‘alejhis-salam zjevil Súry Mu’awwidhatajn (Falaq a Nas). Řekl, “Ó, Muhamede ‘alejhis-salam! Recituj k těm uzlům tyto súry.“ Náš Pán, Prorok, začal ty súry recitovat. S každým ajatem, který zarecitoval, se rozpletl jeden z uzlů, a jedna jehla vyšla ven. Když zarecitoval všechny súry (11 ajatů ve dvou súrách), všechny uzly byly rozpleteny. Rasúlulláh se z nemoci naprosto zotavil a získal zpět Své zdraví. Poté nechal poslat pro ty prokleté lidi a pokáral je. Lidé v Medině jim dali takové tresty, že byli zničeni.

Žid Labid byl chycen a předveden před našeho Pána, Rasúlulláha. Když se ho náš Pán, Prorok, zeptal, “Proč jsi to učinil?“ on odpověděl, “Kvůli mé lásce k zlatu!“ Někteří z Ašabů al-kiram řekli, “Ó, Rasúlulláh! Pokud nám dáš svolení, setneme tomu Židovi hlavu!“ Náš milovaný Prorok, který nikdy nikoho nepotrestal jen kvůli Sobě, nedovolil, aby ho zabili, a řekl, “Boží trest, kterému nakonec bude čelit, bude mnohem přísnější.“12

Když byli Židé vyhnáni z Mediny, odešli do severních částí Arábie. Někteří se usadili v Khajbaru. Někteří jeli na sever do Damašku. Byli vyhnáni ze svých domovů, neboť plánovali atentát na našeho Pána, Rasúlulláha. Nicméně, jejich pocit nenávisti, vzteku, a touha po pomstě proti Muslimům, nikdy nevymizely. Ve skutečnosti, sílily den za dnem. Chtěli ukončit život Alláhova ta’ala Habiba, Sultána vesmíru, a zničit Islámské náboženství, co nejdříve. Někteří z jejich významných osobností říkali, “Pojďme ke Ghatfanitům a požádejme

“Pevnosti v Khajbaru, budou dobyty Alim ibnem Abi Talibem.“ Hadís aš-šarif

je o pomoc, pojďme s nimi bojovat proti Muslimům!“ Někteří další říkali, “Zavolejme také Židy z Fadaku, Tajmu a Wadi al-Qury, a zaútočme s nimi na jejich města, než Muslimové napadnou nás a překazí nám naši pomstu!“

Židé z Khajbaru s těmito slovy souhlasili, a svolali ostatní židovské kmeny z okolí a Ghatfanity, a požádali je o pomoc. Z Ghatfanitů přišel velký počet elitních bojovníků, a začalo se s přípravami v Khajbaru. 

Zatímco se připravovali, Pán vesmíru (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) se o situaci s Židy dozvěděl. Okamžitě vyslal Hadrata Abdulláha Ibn Rawahu, spolu s dalšími třemi sahabijci, do Khajbaru, aby zjistili, co se děje. Hadrat Abdulláh ibn Rawaha přijel do Khajbaru, se svými třemi přáteli, velmi rychle. Bylo to bohaté město s osmi mohutnými pevnostmi, dalšími malými pevnostmi, úrodnou půdou, zahradami a vinicemi. Hadrat Abdulláh poslal jednoho ze svých přátel do pevnosti Aš-Šiqq, druhého do pevnosti Katiba a dalšího do pevnosti Natat. On sám vstoupil do jiné pevnosti. Po dobu tří dnů zblízka sledovali přípravy Židů na válku. Po třech dnech se střetli na dohodnutém místě a rychle se vrátili do Mediny. Našemu Pánovi, Prorokovi, pověděli o přípravách velmi podrobně.

Náš milovaný Prorok pověděl Svým Ašabům, aby se velmi rychle připravili. Rozhodl se vyrazit do Khajbaru, aby Židům zabránil v útoku na Medinu al-Munawwaru. Židé v Medině byli tímto rozhodnutím znepokojeni. Aby Muslimy odradili, řekli, “Kdyby jste viděli pevnosti v Khajbaru a odvážné válečníky, kteří se tam sešli, přísaháme, že byste se tam jistě nikdy nevydali! Pevnosti s vysokými bastiony, na vrcholu hor, jsou chráněny obrněnými odvážnými muži. Tisíce vojáků z okolí jim přispěchalo na pomoc! Myslíte, že budete moci dobýt Khajbar?!” Na to hrdinští sahabijové řekli, “Alláh ta’ala Svému Habibovi slíbil, že si Khajbar podmaní,” a dali jasně najevo, že se Židů nikdy obávat nebudou. Tato rozhodnost Ašabů Židy znepokojila ještě více.

Abdulláh ibn Ubajj, vůdce munáfiků, poslal do Khajbaru naléhavou zprávu, řekl, “Muhamed proti vám pochoduje s malou jednotkou. Není čeho se obávat, ale buďte na pozoru a ukryjte si zboží do svých pevností. Vyjděte ze svých pevností a konfrontujte je!“

Ašabové al-kiram dokončili své přípravy, rozloučili se se svými rodinami, a shromáždili se kolem našeho Pána, Proroka. Bylo jich dvě stě jezdců a čtrnáct set pěšáků. Čekali na příkazy svého milovaného Proroka, aby mohli rozšiřovat Alláhovo ta’ala náboženství, činit džihád, a získat status mučedníka. Mezitím, některé ženy požádaly našeho Pána, Proroka, o to, aby mohly být ve válce nápomocny, s přípravami jídla pro Ašaby al-kiram, starání se o nemocné a zraněné, ovazováním zranění, přípravou léků, a se vším, co bylo potřeba. Náš Pán, Rasúlulláh, s nimi soucítil, a o tento thawab je neochudil. A tak se dvacet žen, v čele s Hadrat Ummou Salama, požehnanou ženou našeho milovaného Proroka, přidalo k mudžahidům.13

Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) ponechal Hadrata Sibu’, z kmene Ghifar, v Medině jako Svého zástupce, a poté vydal rozkaz, aby se vyrazilo do Khajbaru. (Psalo se také, že v Medině byl, jako zástupce, ponechán Numajla ibn Abdulláh.) Cesta začala s takbiry. Sahabijové, kteří se nemohli války účastnit z různých důvodů, nebo kteří nebyli přijati kvůli svému mladému věku, se na našeho Pána, Proroka, a své hrdinské otce, dědy, strýce a starší bratry, dívali s obdivem a loučili se s nimi s takbiry a modlitbami. 

Kalendář ukazoval měsíc Muharram, sedmý rok od Hegiry. Hadrat Ali nesl Muqaddas prapor našeho Pána, Proroka, a Hadrat ‘Umar byl velitelem pravého křídla.14 Levé křídlo bylo pod velením jiného sahabi. Cesta byla radostná. Svými básněmi, básníci děkovali Alláhovi ta’ala za požehnání, která jim udělil, říkali salawaty za našeho milovaného Proroka a chválili vznešené Ašaby. Jako by šli na íd, sahabijové společně zvolávali, “Alláhu akbar! Alláhu akbar! La iláha illalláhu walláhu akbar!”

Na každé zastávce se Pán vesmíru modlil, “Ó, můj Alláhu! Utíkám k Tobě od obav z budoucnosti, od smutku z minulosti, od slabosti a lenosti, od lakomosti, zbabělosti, od těžkého břemena dluhu, a od šikany krutých a nespravedlivých lidí!“

Když se blížili ke Khajbaru, náš milovaný Prorok Své Ašaby zastavil. Otevřel Své ruce a začal s prosbou, “Ó, můj Alláhu, jenž jsi Rabbem nebes a toho, co zastiňuje! Ó, můj Alláhu, jenž jsi vlastníkem země a těch, co na ní jsou! Ó, můj Alláhu, jenž jsi Rabbem větru a toho, co odvane! Přejeme si, od Tebe, dobro a dobré z této země, dobro a dobré z lidu, který v této zemi žije, dobro a vše dobré z této země. Utíkáme k Tobě, od špatnosti této země, špatného z lidu, a všeho špatného, co je v ní!”

Hlasy “Amin, amin,” se ozývaly z úst sahabijců. Poté, Svým Ašabům řekl, “Vykročte, se slovy, Bismilláhirrahmánirrahím.”

Ašabové al-kiram začali pochodovat, a zároveň obklopovali našeho Pána, Rasúla al-akram. Dorazili do blízkosti pevnosti Natat, jedné z nejsilnějších pevností v Khajbaru, a postavili zde svou základnu. Bylo večer. Bylo zvykem našeho Pána, Rasúlulláha, že neútočil, dokud nebylo ráno, a nejprve zval nepřítele k Islámu. Z tohoto důvodu, Ašabové al-kiram, čekali do rána. Nikdo z Židů si nevšiml, že Islámská armáda dorazila.

Pán vesmíru vedl ranní salat, dokončil přípravy a zmobilizoval mudžahidy. Dvě stě jezdců a čtrnáct set pěšáků se přiblížilo k pevnosti Natat. Vtom Židé vyšli z pevnosti,

“My, prorokové, nezanecháváme závěť. Co po nás zůstane, je sadaqou pro chudé.“
Hadís aš-šarif

neboť chtěli jít na své vinice, zahrady a pole. Když najednou uviděli Muslimské vojáky, byli velmi překvapení, a řekli, “Přísaháme, že toto je Muhamed a Jeho regulérní armáda!“ Začali utíkat zpět. Když viděl tuto situaci, náš milovaný Prorok řekl, “Alláhu akbar! Alláhu akbar! Khajbar byl zničen,“ a tato Svá požehnaná slova zopakoval třikrát. 

Náš Pán, Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), řekl Židům, aby se buďto podřídili, nebo, aby dali kharadž a džizju, jinak se bude konat válka, a bude prolita krev. Židé šli za jedním ze svých významných mužů, Sallamem ibn Miškamem, a informovali ho o situaci. Sallam je povzbudil k boji, slovy, “Dříve jsem vám řekl, abyste vyšli proti Muhamedovi, neučinili jste tak. Alespoň nyní neváhejte a bojujte proti Němu. Je lepší zemřít v boji proti Muslimům, než zůstat naživu sami!” Židé rychle shromáždili své děti a ženy do pevnosti Katiba, své jmění do pevnosti Naim, a své vojáky do pevnosti Natat. 

Židé na nabídku Islámské armády, aby se stali Muslimy, odpověděli střelbou šípů. Mudžahidové šípy vykryli svými štíty. Na rozkaz našeho milovaného Proroka, luky byly nataženy, a šípy vystřeleny na Židy v bastionech, s výkřiky, “Alláhu akbar!” Nyní začala válka. Na jedné straně, Pán vesmíru, se Svými hrdinskými Ašaby, bojoval proto, aby šířil Islám, a aby Židé přijali Islám a byli tak zachráněni od Džahannamu. Na druhé straně, byli tam takoví Židé, kteří nepřijali žádnou z rad, a chtěli Muslimy bodnout do zad při každé příležitosti, místo aby uviděli pravdu. Když zjistili, že poslední prorok nepřišel z jejich vlastního lidu, ze závisti Ho nepřijali. Již od dětství se našeho Pána, Proroka, snažili zabít, a snažili se k tomu využít různých lstí, avšak díky Alláhově ta’ala ochraně nic nezmohli. 

Více než deset tisíc židovských vojáků střílelo šípy na šestnáct set vznešených mudžahidů. Ašabové al-kiram se proti nekončícím šípům chránili svými štíty, a kdykoliv měli příležitost, stříleli své šípy zpět na Židy. Nicméně, někteří ze sahabijců byli zraněni.

V jednu chvíli byl viděn Hadrat Khabbab ibn Munzir, jak uctivě předstoupil před našeho Pána, Habibulláha. Zeptal se, “Nechť je můj život pro tebe obětován, Ó, Rasúlulláh! Nemůžeme naše základny postavit někde jinde?“ Náš Pán, Prorok, řekl, “Inša-Alláhu ta’ala, učiníme to večer!” Mudžahidé byli v dosahu šípů. Šípy, vystřelené z Židovské pevnosti, mohly doletět až na konec Islámských základen.15

Ten den, boj šípy pokračoval až do večera. Z židovských šípů bylo zraněno okolo padesáti sahabijců. Když se setmělo, Hadrat Muhamed ibn Maslama byl pověřen úkolem, aby našel nové místo pro postavení základen. Když nahlásil, že místo zvané Radži’ je vhodné, Islámské základny tam byly přestěhovány. Zranění mohli být ošetřováni.16

Další den, hrdinští Ašabové, kteří přišli k pevnosti Natat, bojovali až

“V den, kdy jsme dobyli pevnost v Khajbaru, Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) zakázal požívání ochočených oslů, a uzavírání mut’a nikah.”
Hadrat Ali (radijalláhu ‘anh)

do večera. Obléhání pokračovalo, třetí, čtvrtý, i pátý den. Židé celý čas zůstali v obraně. Tyto dny, náš milovaný Prorok nemohl být mezi mudžahidy po dobu dvou dní, neboť měl extrémní bolesti hlavy. První den dal prapor Hadratu Abu Bakrovi, a druhý den ho dal Hadratu ‘Umarovi. Oba dva, během velení Ašabům al-kiram, bojovali proti Židům velmi zuřivě, avšak nebyli schopni dobýt pevnost. 

Mezitím bylo vidět, jak Židé, kteří nabrali odvahy, otevřeli brány a zaútočili. Nyní začali bojovat tváří v tvář. Bitva se ještě více vyostřila. Když náš Pán, Prorok, řekl Svým Ašabům, “Říkejte takbiry, Alláhu akbar! Alláhu akbar!” dychtivě zaútočili na nepřátele, se zvoláváním takbirů. V jednu chvíli, Mahmud, bratr Muhameda Ibn Maslamy, byl zabit. Intenzivní střety pokračovaly až do večera.

Další den, Marhab, jeden z nejznámějších velitelů z Khajbaru, vyšel z pevnosti v plném brnění. Byl to silný, zdatný muž. Do té chvíle ho ještě nikdo neporazil. Otočil se k mudžahidům a začal se vytahovat, říkal, “Já jsem Marhab, známý pro svou odvahu a statečnost!“ Zatímco se vychloubal, bylo vidět, jak vystupuje jeden ze sahabijců. Jako odpověď Marhabovi, začal křičet, “A já, já jsem Amir, který se nezdráhá vkročit do strašných a intenzivních bitev,“ a postavil se před něho. Zdatný Marhab švihl po Hadratu Amirovi svým  mečem, na kterém bylo napsáno, “Kohokoli se dotknu, toho zničím!“ Odvážný Amir v mžiku zvedl svůj štít. Když tento veliký meč udeřil do štítu, ozval se hlasitý zvuk. Meč zůstal ve štítu.

Amir se spoléhal na Alláha a s výkřikem, “Ja Alláh!” udeřil svým mečem Marhabovi obrněné nohy. Hned jak se meč dotknul železného brnění, odrazil se a zasáhl sahabiho nohu. Prudký náraz meče způsobil, že byla přeříznuta žíla v noze Hadrata Amira. Ašabové al-kiram k Amirovi přiběhli a zvedli ho. Odnesli ho na základnu, aby byl ošetřen. Nicméně, Amir tam dosáhl statusu mučedníka, a odletěl do Džanny.17

Zuřivý boj pokračoval. K večeru, náš milovaný Prorok nabídnul polyteistickým Ghatfanitům, kteří přišli Židům na pomoc se čtyřmi tisíci vojáky, aby odešli a vrátili se do své země. Slíbil jim roční úrodu Khajbarských datlí, pokud tak učiní. Nicméně, Ghatfanité tuto nabídku odmítli. Poté, Pán vesmíru (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) nařídil Svým Ašabům, aby přes noc zůstali v blízkosti pevnosti, kde byli Ghatfanité. Ghatfanité, kteří se obávali, že mudžahidé mohou zaútočit v noci, nespali. V tu noc se z neznámého zdroje ozval hlas, který oznámil, že Ghatfanité byli napadeni, a že jim byly sebrány jejich rodiny a majetky. Toto bylo zopakováno třikrát, a všichni Ghatfanité tomu s hrůzou naslouchali. Ujajna, jejich velitel, to také slyšel, a před úsvitem shromáždil své vojáky. Rychle odjeli z Khajbaru a zamířili do své země. Ráno byli Židé překvapeni a zoufalí z toho, že je Ghatfanité bezdůvodně opustili. Velmi litovali, že si je zavolali na pomoc.