VÝPRAVA DO ‘UMRAT AL-QADA

Od podepsání mírové dohody v Hudajbiji uběhl rok. Měsíc před 

“Labbajk! Alláhumma Labbajk! Labbajk! La šarika laka Labbajk!“
Talbije

Eidem al-Adha, na začátku měsíce Dhu’l-qadah, náš Pán, Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) přikázal Svým Ašabům al-kiram, aby učinili přípravy pro ‘umru. Ti, kteří předtím jeli do Hudajbije a účastnili se Bi’atu ar-Ridwan, kromě těch, kteří zemřeli, se také účastnili ‘umry. 

Na tento příkaz, dva tisíce sahabijců se připravilo. Pro obětování bylo vzato sedmdesát velbloudů. Nadžijovi Ibn Džundubovi a jeho čtyřem přátelům bylo přikázáno, aby přivedli velbloudy do Mekky, a aby je zároveň pásli. Navíc, sto jezdců bylo přiděleno Hadratu Muhamedu Ibn Maslamovi, aby vyjeli vpřed a vzali výzbroj do války, jako jsou brnění, oštěpy a meče. Polyteistům se nedůvěřovalo. Pro případ, že by zaútočili, tyto zbraně by mohly být použity. Někteří z Ašabů al-kiram řekli, “Ó, Rasúlulláh! Podle mírové dohody z Hudajbije, nemáme přicházet za účelem ‘umry ozbrojeni, kromě zapouzdřených mečů.“ Pán světů odpověděl, “My tyto zbraně nevezmeme do Haramu, blízko Kurajšů. Nicméně, budeme je mít v blízkosti, na dosah ruky, pro případ útoku ze strany Kurajšů.”

Abu Zarr Ghifari byl zvolen za Prorokova zástupce v Medině al-Munawwaře.1 Bylo také hlášeno, že jako zástupce byl zvolen Abu Ruhm Ghifari. Dva tisíce sahabijců se vydalo společně s naším milovaným Prorokem do Mekky. Ašabové al-kiram byli velmi nedočkaví. Představovali si své domy a krby ve své rodné zemi, kterou opustili na cestě Alláha ta’ala, pro našeho milovaného Proroka, před lety... Navštíví Kábu, ke které se otáčí při pěti denních salatech... Setkají se s příbuznými, kteří se stali Muslimy, ale kvůli dohodě nemohli odcestovat do Mediny. Kurajšským polyteistům, kteří byli důvodem prolévání krve, pod jejichž útlakem sténali, a kteří zabili mnoho z jejich bratrů, neboť neuctívali modly, ukážou důstojnost a Islámskou čest namísto slz. Doufali, že když to polyteisté uvidí, jejich srdce zaplní láska k Islámu, a stanou se Muslimy!

Ti, kteří zůstávali v Medině, doprovodili Pána světů na kopec Wada (kopec Loučení), při zvolávání takbirů, a po rozloučení se vrátili zpět...

Když náš milovaný Prorok přijel do Dhu’l-Hulajfy, která ležela asi deset kilometrů od Mediny, oblékl si Svůj ihram. Vznešení sahabijové Ho následovali. Všichni byli oděni v bílém. Zde, cesta do Mekky pro vykonání ‘umry začala. Nebesy i zemí se ozývaly zvuky:

“Labbajk! Alláhumma Labbajk! Labbajk! La šarika laka labbajk! Innal hamda wan-ni’mata laka wal-mulka, la šarika lak.” Cesta, na které chválili Alláha ta’ala, kdy Ho prosili a zmiňovali Jeho požehnané jméno, byla velmi radostná. 

Když se přední jednotka, pod vedením Muhameda ibn Maslamy, přiblížila k Mekce, kurajští polyteisté je uviděli. V obavách se polyteisté přiblížili a zeptali se, “Co je to?“ Bylo to jakoby říkali, “Takto jsme se domluvili před rokem?“ Muhamed ibn Maslama jim dal následující odpověď, která je zamrazila až v kostech: “Toto je jezdectvo Rasúla Alláha ta’ala... Pokud k tomu Alláh ta’ala svolí, On sem zítra také dorazí!” Polyteisté se ve strachu vrátili a předali zprávy v Mekce. Mekkánští polyteisté řekli, “Přísaháme, že jsme se řídili podle dohody. Proč by s námi chtěl Muhamed bojovat?“ Okamžitě vyslali delegaci, aby si s naším Pánem, Prorokem, promluvila.

Mezitím, Pán světů (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) přijel na místo zvané Batn al-Ja’džadž, odkud bylo vidět na Mekku. Zanechali zde všechnu výzbroj, kromě meče, který měli za pasem. Dvě stě sahabijců bylo vysláno, aby chránili výzbroj.

Všechny přípravy byly dokončeny a Kurajšská delegace si vyžádala svolení, aby mohli předstoupit před našeho Pána, Proroka, a promluvit si s Ním. Když byli přijati, řekli, “Ó, Muhamede! Od mírové dohody v Hudajbiji jsme neučinili nic proti vám. I přesto přicházíš do Mekky, ke svému lidu, se zbraněmi? Podle naší dohody nesmíte mít u sebe nic, než zapásané meče!” Pán vesmíru odpověděl, “Již od dětství jsem znám tím, že držím své sliby, a za Svou loajalitu. My do haramu nevkročíme s ničím jiným, než se zapásanými meči. Avšak chci mít zbraně nablízku.” Uvědomili si, že se k nim dostaly nesprávné informace, oddechli si a řekli, “Ó, Muhamede! Vskutku, vždy jsme u tebe viděli loajalitu a laskavost. Toto se k tobě hodí.” Odjeli do Mekky a oznámili situaci Kurajšům. Ti si také oddechli.

Z nenávisti a závisti, významní Kurajši odjeli z Mekky do hor, aby nemuseli být svědky těchto šťastných okamžiků našeho Pána, Proroka, a Jeho Ašabů.

Náš milovaný Prorok poslal označené obětní velbloudy dopředu, na místo zvané Zi-Tuwa. Poté se se Svými Ašaby přichystal a společně kráčeli do města muqaddas, Mekky. Ašabové al-kiram Pána světů obestoupili. Sultán vesmíru seděl na Svém velbloudovi Quswě; kolem Sebe vyzařoval světlo, jako slunce pokrývající existenci tisíce hvězd. Ó, můj Rabbi! Jak krásná a velkolepá podívaná to byla!

Ze rtů se ozývalo, “Labbajk! Alláhumma Labbajk! Labbajk! La šarika laka Labbajk!“, zatímco v srdcích byla láska k Alláhovi ta’ala a Jeho Rasúlovi. 

Krok po kroku se přibližovali ke Kábě al-mu’azzamě. Jak se přibližovali, jejich vzrušení narůstalo. Talbije, které byly pronášeny jednotně, zaplnily Mekku. Polyteisté byli dojati touto velkolepou podívanou, a pociťovali, jak do jejich srdcí vtéká něžný

“Přísahám při Alláhovi ta’ala, že jeho (Ibn Rawahova) slova jsou rychlejší a mají na tyto kurajšské polyteisty větší účinek, než kdyby se na ně střílelo šípy.“
Hadís aš-šarif

šerbet lásky. Láska k Islámu již byla v srdcích mnohých... Nakonec, Sultán vesmíru, Pán dvou světů, náš milovaný, vznešený Prorok Muhamed ‘alejhis-salam, zvítězil.

A zde, náš milovaný Prorok, a Jeho vznešení Ašabové, vstupovali do Káby, s meči za pasem. Hadrat Abdulláh ibn Rawaha držel otěže Quswy, velblouda našeho Pána, Proroka, a postupoval vpřed. Někteří Mekkánští polyteisté, ženy a děti, se seřadili podél Dar an-Nadwy, a sledovali našeho milovaného Proroka a Jeho hrdinské Ašaby. Když Abdulláh ibn Rawaha kráčel vpřed, začal recitovat následující dvojverší, jakoby jimi klepal na hlavy polyteistů:

Ó nevěřící, jděte z cesty Prorokovi,
Jemuž Alláh ta’ala seslal Korán.
Všechno dobro a laskavost, z Jeho náboženství pochází,
Nejlepší smrtí je, pro toto náboženství zemřít.
On vskutku, je Rasúlulláhem, já jsem to svým srdcem přijal,
Věřím každému Jeho slovu; Každé jsem přijal.
Ó, nevěřící! Když vy jste popřeli, že Korán,
je seslán Alláhem ta’ala,
Jako jsme náhle seslali údery,
Jako jsme oddělili vaše hlavy od těl,
Pokud jste význam nepochopili,
Údery budou takto, na vaše hlavy seslány.
Začínám s požehnaným jménem Alláhovým,
Kromě Jeho náboženství, není náboženství pravého.
A opět, začínám jménem Alláhovým,
vůči kterému je Muhamed obojím, služebníkem a rasúlem.

Hadrat ‘Umar se nemohl udržet a řekl, “Ó, Ibn Rawaho! Jak můžeš recitovat poezii před Rasúlulláhem, a v Haramu aš-šarif?“ Ale náš Pán, Prorok, řekl, “Ó, ‘Umare! Nezastavuj ho! Přísahám při Alláhovi ta’ala, že jeho slova jsou rychlejší a mají na tyto kurajšské polyteisty větší účinek, než kdyby se na ně střílelo šípy. Ó, Ibn Rawaho, pokračuj!“

Po nějaké době, náš Pán, Prorok, řekl Hadratu Abdulláhovi Ibn Rawahovi: “Řekni: Není boha, kromě Alláha ta’ala! On je jediným. On je Ten, jenž plní Svůj slib! On je Ten, kdo pomohl tomuto Svému služebníkovi! On je Ten, kdo posilnil Jeho vojsko! A On je jediným, kdo porazil sjednocené kmeny!”

Po tomto, Abdulláh ibn Rawaha začal recitovat:

Není boha, kromě Alláha ta’ala!
On nemá společníka, La iláha illalláh!
On je Ten, kdo posilnil Muslimské vojsko!
A On je Ten, kdo porazil a rozprášil nevěřící!

Muslimové tato slova také opakovali.

Když náš milovaný Prorok vstoupil do Baitulláhu, odhalil Své požehnané pravé rameno. Krása Jeho požehnané pokožky zaujala oči, přitahovala srdce, a zářila jako slunce. Poté řekl, “Nechť Alláh ta’ala odpustí Svým milosrdenstvím těm odvážným mužům, kteří se ukážou silnými a pevnými, dnes, proti těmto polyteistům.“ Po těchto slovech, Ašabové al-kiram odhalili svá pravá ramena, a učinili třikrát tawaf okolo Káby, rychlou chůzí a velkolepě. Ale šli pomalou chůzí mezi Ruknem al-Yamani a Hadžarem al-Aswad. Náš Pán, Prorok, a Jeho Ašabové, procházející kolem Hadžaru al-Aswad, ho buďto políbili, nebo k němu natahovali ruce, aby se ho mohli dotknout. 

Polyteisté Ašaby sledovali. Byli touto velkolepou, a pozoruhodnou, chůzí ohromeni. Bylo jim řečeno, že Muslimové zeslábli a onemocněli, po odchodu do Mediny, a Mekkou se šířily podobné zprávy. Nyní byli svědky naprostého opaku, a jejich obdiv se stupňoval. 

Zbývající tawafy byly dokončeny pomalu, pomalými kroky. Po dokončení tawafu vykonali salat o dvou rak’atech, na místě zvaném Maqam al-Ibrahim. Poté kráčeli sedmkrát mezi kopci Safa a Marwa. Poté, co byla obětní zvířata poražena, náš Pán, Prorok, si nechal vyholit hlavu. Jeho požehnané vlasy byly chytány ve vzduchu. Ašabové al-kiram se nechali také vyholit. A tak sen, který náš Pán, Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), viděl přesně před rokem, se vyplnil.

‘Umra byla dokončena a přišel čas odpoledního salatu. Když Pán světů nařídil Hadratu Bilalovi, aby zarecitoval azán v Kábě, Bilal al-Habaši okamžitě vyhověl. Při recitaci azánu al-Muhammedi, v Kábě, se Mekka zachvěla. Ašabové al-kiram azánu naslouchali s velkou úctou, a tichým hlasem ho opakovali. Když byl dokončen, náš Pán, Habibulláh, se stal imámem. Odpolední salat, vykonaný v džama’atu, měl na srdce polyteistů zvláštní vliv. 

Kožený stan byl, pro našeho milovaného Proroka, postaven v Abtahu. Sahabijové pobývali ve stanech okolo Jeho stanu, po dobu tří dnů. V čase salatu se shromažďovali v Baitulláhu, a salat vykonávali v džama’atu. Ve zbývajícím čase navštěvovali své příbuzné, kdy jim šli příkladem svou dobrou morálkou, kterou jim dal Islám. Když pozorovali krásné chování Ašabů, nemohli skrývat svůj obdiv. Během těchto tří dnů, Mekka byla podmaněna zevnitř.

Tři dny uběhly... Byl čas na odchod. K večeru, náš Pán, Prorok, řekl, 

“Nechť Alláh ta’ala odpustí Svým milosrdenstvím těm odvážným mužům, kteří se ukážou silnými a pevnými, dnes, proti těmto polyteistům.“ Hadís aš-šarif

“Žádný z Muslimů (kteří přijeli kvůli ‘umře) nestráví večer v Mekce, všichni odjedou!“ Všichni se zbalili a vyrazili do Mediny...

Když se Rasúlulláh potkal s Hadratem Abbasem, zatímco byl v Džuhfě, Hadrat Abbas Mu navrhnul, “Ó, Rasúlulláh! Majmuna bint Harith ovdověla. Nemohl bys se s ní oženit?“ Poté náš Pán, Prorok, poslal Abu Rafiho, a člověka z Ansaru, do Mekky, aby požádali o její ruku. Když Hadrat Majmuně, která právě seděla na velbloudovi, bylo řečeno, že ji Rasúlulláh žádá o ruku, řekla, “Velbloud a člověk na něm, patří Rasúlulláhovi.“ Zaslíbila se našemu Pánu, Prorokovi. Přípravy nechala na své sestře Ummě al-Fadl, a Umma al-Fadl tuto povinnost předala svému manželovi, Hadratu Abbasovi. Po cestě z ‘umry, na místě zvaném Šarif, Hadrat Abbas provdal Hadrat Majmunu za Rasúlulláha, s mahrem ve výši čtyř set dirhamů. Svatba se tam také konala. Hadrat Majmuna byla poctěna nikah s Rasúlulláhem, a stala se tak Jeho poslední ženou. Náš Prorok se poté již neoženil.

Odvážil jsem se ti přinést svícen, Ja Rasúlulláh!
Mým přáním je sloužit u tvých vznešených dveří, Ja Rasúlulláh!
Žádný dar, od tvého pokorného služebníka, není hoden tvé velikosti;
Prosím, přijmi ho, ty jsi laskavý a milostivý, Ja Rasúlulláh!
U koho bych, kromě tebe, mohl hledat útočiště?
Po tvém boku leží laskavost a požehnání, Ja Rasúlulláh!
Útočiště hledám u tebe, a u tebe jediného; tobě se vydávám na milost;
Prosím, slituj se a přimluv se za mě, Ja Rasúlulláh!
Na obou světech, býti Han-i Mahmud-i adli, pouze tobě náleží!
Ty jsi svrchovaným, od začátku až do konce, Ja Rasúlulláh!
II. Mahmud Han