VÁLKA V MUTĚ

V osmém roce od Hegiry, náš Pán, Sarwar al-kainat, který je milosrdenstvím světů, vyslal k různým kmenům posly, aby tam mohli šířit Islám. Někteří z nich dosáhli pozitivních výsledků, ale Hadrat Harith ibn Umajr, který byl vyslán ke guvernéru v Busře, byl zatčen křesťanskými vojáky ve vesnici Muta, která spadala pod okres Balka, v Damašku. Hadrat Harith, který byl odveden k Šarahbilu Ibn Amrovi, guvernéru Damašku, byl brutálně zabit a stal se mučedníkem, i když byl jen poslem.1

Náš milovaný Prorok byl touto zprávou velmi zarmoucen a okamžitě Svým hrdinským Ašabům přikázal, aby se shromáždili. Sahabijové, kteří obdrželi tento příkaz, se rozloučili se svými dětmi a spěchali do tábora Džurf, na shromáždění. Poté, co vedl odpolední salat, náš Pán, Habib al-akram, řekl, “Jmenoval jsem Zajda Ibn Harithu velitelem těch, kteří půjdou do džihadu! Pokud bude Zajd ibn Haritha zabit, nechť jeho místo převezme Dža’far ibn Abi Talib. Pokud Dža’far ibn Abi Talib bude zavražděn, nechť jeho místo převezme Abdulláh ibn Rawaha. Pokud bude Abdulláh ibn Rawaha také zabit, nechť mezi sebou Muslimové vyberou vhodného člověka, a učiní ho svým velitelem!” Tímto Ašabové al-kiram porozuměli, že hrdinové, jejichž jména byla zmíněna, budou zabiti. Začali vzlykat a říkali, “Ó, Rasúlulláh! Přejeme si, aby byli naživu, aby nám byli nadále užiteční.“ Náš Pán, Prorok, jim neodpověděl a zůstal potichu.2

Hadrat Zajd, Dža’far a Abdulláh, kteří byli přítomni, to také slyšeli, a byli zaplaveni radostí. Neboť jejich největším cílem bylo, aby se stali mučedníky, při šíření Alláhova ta’ala náboženství. Nyní obdrželi tyto dobré zprávy. Mudžahidové dokončili své přípravy a čekali na svého velitele. Náš milovaný Prorok předal bílý prapor Islámu Hadratu Zajdovi Ibn Harithovi. Nařídil mu, aby jel na místo, kde byl zavražděn Harith ibn Umajr, a aby tam šířil Islám. Nařídil mu, aby proti nepříteli bojoval, pokud to nepřijmou.

Hadrat Abdulláh ibn Rawaha plakal, zatímco se on a ostatní velitelé loučili. Ptali se ho, “Ó, Rawahův synu! Proč pláčeš?“ Abdulláh ibn Rawaha, který byl básníkem, řekl:

“Jmenoval jsem Zajda Ibn Harithu velitelem těch, kteří půjdou do džihadu! Pokud bude Zajd ibn Haritha zabit, nechť jeho místo převezme Dža’far ibn Abi Talib. Pokud Dža’far ibn Abi Talib bude zavražděn, nechť jeho místo převezme Abdulláh ibn Rawaha. Pokud bude Abdulláh ibn Rawaha také zabit, nechť mezi sebou Muslimové vyberou vhodného člověka, a učiní ho svým velitelem!”
Hadís aš-šarif

Důvod proč pláču,
Není láska k životu,
A přísahám při Alláhovi ta’ala,
Že ani stesk po vás není důvodem.
Opravdovým důvodem je,
Že v Koránu al-karim,
Náš Rabb uvedl,
V jednom z veršů,
‘Věz, že zajisté,
Není nikoho z vás,
Kdo si neprojde,
Džahannamem...‘
Slyšel jsem tento ajat,
Když ho Rasúlulláh recitoval,
Jak jen mohu snést,
Projití Džahannamem?

Jeho přátelé se za něho modlili, “Nechť tě Alláh učiní jednoho z Jeho milovaných služebníků; nechť jsi mezi zbožnými!“ Poté, Hadrat Abdulláh ibn Rawaha řekl, “Modlím se k Alláhovi ta’ala za odpuštění. A chci být zabit ránou mečem, která učiní, že má krev vytryskne a vypění, a nebo ránou oštěpem, která mi roztrhá játra i střeva!” Když byla armáda připravena k odchodu, Hadrat Abdulláh ibn Rawaha šel za naším Pánem, Rasúlulláhem, a poté, co se s Ním rozloučil, zeptal se ho, “Ó, Rasúlulláh! Můžeš mi dát prosím radu, kterou bych si zapamatoval a udržel ve své mysli?“ Náš Pán, Prorok, mu řekl, “Zítra dorazíte do země, kde se sadžda pro Alláha ta’ala vykonává jen zřídka. Na tom místě vykonej více sadždy a salatu.” Abdulláh ibn Rawaha se zeptal, “Ó Rasúlulláh! Mohl bys mi poradit více?” Náš milovaný Prorok odpověděl, “Vždy měj na mysli Alláha ta’ala. Neboť, když budeš mít Alláha ta’ala na mysli, pomůže ti to dosáhnout toho, v co doufáš.”

 Islámská armáda o třech tisících mužích vyrazila a zvolávala takbiry, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!” Náš milovaný Prorok a sahabijové, kteří zůstali v Medině, vyprovodili mudžahidy na kopec Wada. Zde, Pán světů oslovil požehnanou Islámskou armádu následovně: “Radím vám, abyste se řídili Alláhovými ta’ala přikázáními, a abyste se vyvarovali toho, co zakázal, dále, abyste byli přínosní Muslimům po vašem boku, a chovali se k nim dobře. Bojujte na cestě Alláhově ta’ala s vyslovením Jeho jména. Nepřivlastňujte si pro sebe zboží, které ukořistíte. Nezapomínejte na svůj slib. Nezabíjejte děti! Tam, v křesťanských kostelích, najdete některé lidi, kteří se oddělili od ostatních, a zasvětili se bohoslužbě. Těmto lidem neubližujte! Kromě těchto, narazíte také na lidi, jejichž hlavy jsou ďáblovým hnízdem, uřízněte jim hlavy svými meči. Nezabíjejte ženy nebo staré lidi. Nepalte, ani nekácejte stromy. Neničte domy!”

Zajdovi Ibn Harithovi, hlavnímu veliteli, řekl, “Když se setkáte se svými nepřáteli polyteisty, dejte jim na výběr mezi třemi možnostmi! (Pokud se stanou Muslimy) Nabídněte jim, aby emigrovali do Mediny, domova Muhadžirů! Pokud tuto nabídku přijmou, oznamte jim, že budou mít stejná práva jako Muhadžirové, a také budou mít stejné povinnosti jako Muhadžirové. Pokud se rozhodnou stát se Muslimy, ale budou chtít zůstat ve své zemi, oznam jim, že budou jako nomádští arabští Muslimové, a že budou mít stejná pravidla, která byla Alláhem stanovena pro ně; nebudou těžit z válečné kořisti, a budou z ní těžit pouze ti, kteří bojují po boku Muslimů! 

Pokud Islám nepřijmou, povězte jim, že budou muset platit džizju! Neubližujte nikomu, kdo to přijme! Pokud i placení džizji nepřijmou, bojujte proti nim a spoléhejte se na Alláhovu ta’ala pomoc!”

Poté, co jim dal tuto radu, s mudžahidy se rozloučil. Islámská armáda vyrazila s výkřiky takbirů. Ti, kteří zůstávali, na odcházející mávali a modlili se za ně, “Nechť vás Alláh ta’ala ochraňuje od veškerého nebezpečí, a přivede vás zpět bezpečně a v pořádku...“ Než se ztratili za horizontem, se slzami v očích je pozorovali...

Muqaddas prapor v rukou Zajda Ibn Haritha vlál ve větru; mudžahidové se vydali na neznámou a dlouhou cestu, aby mohli sloužit Alláhovu ta’ala náboženství. Islámská armáda se rychle přibližovala k Sýrii. Cesta byla jednotvárná a příjemná. Mudžahidové doufali v to, že se s nepřítelem střetnou, co nejdříve. Jeden z těch, kteří po statusu mučedníka toužil nejvíce, byl Hadrat Abdulláh ibn Rawaha. Zajd ibn Arqam vyprávěl:

“Byl jsem sirotkem a vychoval mě Abdulláh ibn Rawaha. Když jel na výpravu do Muty, posadil mě za sebe, na svého velblouda. Když jsme projížděli nocí, recitoval následující dvojverší:

Ó, můj velbloude! Pokud mě povezeš pískem, až ke studně,

A odtamtud, ještě cestu čtyřdenní.

Slibuji, že tě již na cesty nepovedu,

Brzy tě již nikdo vlastnit nebude.

Já se, pravděpodobně, domů nevrátím,

Doufám, že v této bitvě, stanu se mučedníkem.

Ó, Rawahův synu, na poslední zastávce, věřící, rychle mě předběhli, i tví nejbližší příbuzní.

Zpřetrhali vazby bratrské, a odešli,

Ponechali tě Haqqovi ta’ala, a šli vpřed.

Nepřemýšlím nad světskými věcmi,

Můj zájem již nemají, ani stromy, ani datle!

Když jsem to poslouchal, plakal jsem. Abdulláh ibn Rawaha se mě dotknul svým bičem a řekl, ‘Ó, ty neposlušný! Jak se tě to dotýká? Ubližuje ti snad to, co jsem řekl? Když mi Alláh ta’ala udělí status mučedníka, vrátíš se na svém zvířeti a dojdeš do své destinace. A co se týče mě, já budu osvobozen od všech problémů a trápení tohoto světa, a najdu klid.’ Sesedl z velblouda a vykonal salat o dvou rak’atech. Poté, co dlouho promlouval k Alláhovi, zavolal na mě, ‘Ó, dítě!‘ Když jsem řekl, ‘Ano,‘ řekl, ‘Inša-Alláh, v této výpravě se stanu mučedníkem.’”

Zatímco se odvážní sahabijové přibližovali k Sýrii, guvernér Damašku,

“Vždy měj na mysli Alláha ta’ala. Neboť, když budeš mít Alláha ta’ala na mysli, pomůže ti to dosáhnout toho, v co doufáš.”
Hadís aš-šarif

Šarahbil ibn Amr, již obdržel zprávy o tom, že je Islámská armáda na cestě. Okamžitě tuto situaci oznámil byzantskému císaři Herakleiosovi, a ulevilo se mu, neboť obdržel velkou pomoc. Říkal si, že Muslimové mají jen tři až pět tisíc mužů. Jeho armáda čítala více, než sto tisíc mužů. A zbraní měli nespočet.

Když Ašabové al-kiram (‘alejhimur-ridwan) dorazili do Maanu, jedné oblasti v Damašku, dozvěděli se o tom, že proti nim pochodují východní Římané, s armádou o sto tisících vojácích. Na tom místě zůstali dvě noci. Jejich velitel, Hadrat Zajd ibn Haritha, shromáždil své přátele a informoval je o situaci. Zeptal se jich na jejich názor o tom, co by se mělo učinit proti římské armádě. Někteří ze sahabijců řekli, “Zahajme útok na jejich zemi, aniž bychom konfrontovali římskou armádu, zajměme jejich lidi a vraťme se do Mediny,“ někteří další říkali, “Pošleme dopis Rasúlovi ‘alejhis-salam, informujme Ho o počtu nepřátel a požádejme Ho, aby nám naléhavě poslal vojáky a nebo nám řekl, co máme učinit.“ Zatímco se více přikláněli k druhému řešení, Hadrat Abdulláh ibn Rawaha řekl:

Ó, mí lidé, z jakého důvodu se tak zdráháte?
Nepřišli jsme snad do boje, ve kterém mučednictví, je naším záměrem?
Nikdy jsme nebojovali s nevěřícími proto,
Že bychom byli početnější.
Bojovali jsme silou tohoto náboženství,
Udělenou Alláhem ta’ala, jakobychom byli lvi.
Jděte a bojujte, zajisté, je v tom dobré,
Buďto mučednictví nebo dobytí, nás nakonec čeká.
Walláhi, v bitvě u Badru, dva koně jsme měli,
A v Uhudu, jednoho koně a malou výzbroj jsme vlastnili.
Pokud je naším osudem, v této bitvě zvítězit,
Bylo to již slíbeno Alláhem a Jeho Rasúlem.
Haqq ta’ala nikdy neporušuje Svůj slib,
Pokud stát se mučedníky, je součástí našeho osudu,
S našimi bratry v Džanně, se shledáme.
A tedy, jděte vpřed, Ó, věřící!

Tato slova Hadrata Abdulláha Ibn Rawahy mudžahidy povzbudila. Řekli, “Walláhi, Rawahův syn říká pravdu.“

Nyní bylo rozhodnuto. Budou bojovat do doby, než se stanou mučedníky.

“Ó, mí lidé, z jakého důvodu se tak zdráháte? Nepřišli jsme snad do boje, ve kterém mučednictví, je naším záměrem?” Abdulláh ibn Rawaha (radijalláhu ‘anh)

Když se vznešení sahabijové dostali do vesnice zvané Muta, střetli se tam s římskou armádou čítající sto tisíc vojáků. Hory a údolí byly posety nepřátelskými vojáky. Na jedné straně byla Islámská armáda se třemi tisíci muži, která přijela z Mediny do Damašku, aby šířila Alláhovo ta’ala náboženství; na straně druhé bylo shromážděno stádo nevěřících o sto tisících lidech, jehož cílem bylo zničit Islám. Na pohled byly síly velmi nevyrovnané. Jeden Muslim by musel bojovat s více než třiceti římskými vojáky.

Obě strany zaujaly bojové pozice. Mezitím se, na příkaz našeho Pána, Proroka, Islámský výbor přiblížil tábořišti Římanů. Římské armádě nabídli, aby přijali Islám, a nebo aby začali platit džizju. Avšak tuto nabídku odmítli. Již nebylo času nazbyt. Velitel, Zajd ibn Haritha, držíce Islámský prapor muqaddas, dal příkaz k útoku. Mudžahidové, kteří na tuto chvíli čekali, vyrazili vpřed jako šípy, s výkřiky, “Alláhu akbar!” Bleskově vytasili své meče a řítili se k nepříteli jako bouře... Ržání koní, řinčení mečů, výkřiky takbirů, a křik zraněných, zaplnily prostor, a již na začátku bitvy se bitevní pole proměnilo v krvavou lázeň. S každým máchnutím meče vznešených sahabijců, upadla buďto hlava nebo rameno. 

Držíce Rasúlulláhův bílý prapor, Hadrat Zajd bojoval uprostřed nepřátelské armády, s výkřiky, “Alláh, Alláh.” Se svým mečem se otáčel tak, že nepřátelé ustupovali a litovali, že ho konfrontovali. Vznešení sahabijové, sledujíce boj svého velitele, útočili stejně jako on. Každý sahabi se snažil bojovat proti třiceti nepřátelským vojákům. Bylo vidět, že v požehnané hrudi velitele, Hadrata Zajda, bylo zapíchnuto několik oštěpů. A další oštěpy následovaly. Tělo tohoto vznešeného sahabijce bylo poseto ranami. Zajd ibn Haritha padl k zemi a dosáhl statusu mučedníka, po kterém tak toužil.

Hadrat Dža’far, který měl převzít velení po Zajdovi Ibn Harithovi, okamžitě zvednul prapor. Když mudžahidové viděli, že Islámský prapor vlaje dál, začali bojovat s ještě větším zápalem. Hadrat Dža’far bojoval hrdinsky, tak jako Zajd ibn Haritha. Zatímco útočil na nepřátele, zároveň povzbuzoval své přátele. Tento nový velitel, který bojoval odvážně, se otáčel se svým mečem rychleji a rychleji, a tak nepříteli nedopřál oddechu. V tomto intenzivním boji, Hadrat Dža’far postoupil mnohem dál, než jeho přátelé. Bojoval tam proti Římanům sám, kde svým mečem každého zasáhl. Brzo si uvědomil, že není návratu. Tento hrdinský velitel pronesl, “Mou povinností je zasáhnout svým mečem každého nevěřícího.“ Nabíral novou sílu pronášením, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!” S každým úderem se zbavoval nepřátel a nenechal nikoho, aby se k němu přiblížil. Opakoval Alláhovo ta’ala požehnané jméno a bojoval s nevídanou sílou. Nakonec, nepřátelský voják zasáhl svým mečem pravou ruku Hadrata Dža’fara. Jeho pravá ruka byla useknuta, a aby Islámský prapor muqaddas nespadl na zem, rychle ho chytil do své levé ruky. Vzal ho a mával s ním. Poté ho zasáhl další úder... Jeho levá ruka byla také useknuta. Tentokrát se snažil udržet prapor ve vzduchu tak, že ho tlačil svými zbylými pahýly k hrudi. Nicméně, silné údery nepřátel ho zasahovaly jeden za druhým, a tak se splnilo to, po čem toužil, stal se mučedníkem. Jeho požehnaná duše letěla do nejvyšších stupňů Džanny... Jeho tělo bylo zasaženo více než devadesáti ranami meči a oštěpy.3

Když viděli, že byl jejich velitel zabit, hrdinští mudžahidové popadli Islámský prapor, který spadl na zem, a předali ho Hadratu Abdulláhovi Ibn Rawahovi. On, také, útočil na nepřátele velmi zuřivě, držíce prapor na svém koni. Zatímco drtil nepřátele, kteří se k němu přiblížili, pronášel tato slova:

Ó, můj nafsi, podřídíš se mi, zajisté,
Přísahal jsem, že v této bitvě, stanu se mučedníkem.
Buďto to radostně přijmeš,
Nebo tě, k souhlasu donutím.
Pověz mi! Pokud nebudeš v této válce zabit,
Myslíš, že snad nikdy nezemřeš?
Věz, že bude dobré, pokud učiníš to,
co Dža’far ibn Abi Talib a Zajd ibn Haritha učinili.
Stali se mučedníky, Ó, můj nafsi, nezůstávej pozadu,
Jinak budeš litovat, běž nyní, a zaútoč!

S výkřiky, “Alláhu akbar,” Hadrat Abdulláh bojoval proti nepříteli zuřivě. V jednu chvíli meč zasáhl jeho prst, a zraněný prst mu visel. Tento požehnaný velitel, který byl spalován láskou k Alláhovi ta’ala a Jeho Rasúlovi, okamžitě seskočil z koně. Zraněný prst, který mu bránil v boji, položil pod svou nohu a se slovy, “Nejsi jen zraněný prst? Toto se ti událo na cestě Alláhově ta’ala!” si ho utrhl. Vyskočil na koně a opět začal bojovat v plné síle. Nicméně, začal mít výčitky, neboť nebyl schopen dosáhnout stupně mučedníka, i přes veškeré své úsilí... Napadal nepřítele znovu a znovu. Nakonec, poté co byl zasažen oštěpem, padl k zemi. Stal se mučedníkem zatímco bojoval na cestě Alláhově ta’ala a Jeho Rasúla, a jeho požehnaná duše vyletěla do Džanny...

V tu chvíli, Abu’l-Jusr Ka’b ibn Umajr, který bojoval v blízkosti Hadrata Abdulláha, zvednul prapor. Rozhlížel se mezi Ašaby a snažil se najít někoho staršího a vyspělejšího, než byl on. Když uviděl Thabita Ibn Akrama, předal prapor jemu. Thabit zapíchl prapor před mudžahidy a řekl, “Ó, mí bratři! Pospěšte si, zvolte si velitele a následujte ho.” Oni odpověděli, “Vybrali jsme tebe,” ale Hadrat Thabit to nepřijal. Zadíval se na Hadrata Khalida Ibn Walida. Řekl mu, “Ó, Abu Sulejmane! Vezmi si prapor!” Hadrat Khalid se stal Muslimem nedávno. Ze své počestnosti si posvátný prapor nechtěl vzít a řekl, “Nemohu od tebe vzít tento prapor. Ty si ho zasloužíš více, než já. Neboť jsi starším, a měl jsi tu čest bojovat po boku Rasúlulláha v Ghaze u Badru!“

Ale neměli moc času. Ašabové al-kiram kolem nich zuřivě bojovali

“Ó, Khalide! Rychle si Rasúlulláhův prapor muqaddas vezmi! Walláhi, vzal jsem ho, abych ti ho přinesl. Ty se ve válce vyznáš lépe, než já!“ 
Thabit ibn Akram (radijalláhu ‘anh)

s nepřáteli a snažili se tuto silnou armádu, čítající sto tisíc vojáků, tlačit zpět. Hadrat Thabit zopakoval svá slova, “Ó, Khalide! Rychle si Rasúlulláhův prapor muqaddas vezmi! Walláhi, vzal jsem ho, abych ti ho přinesl. Ty se ve válce vyznáš lépe, než já!“ a zeptal se mudžahidů okolo, “Ó, mí bratři! Přejete si, aby se stal Khalid velitelem?” Jednotně řekli, “Učinili jsme ho naším velitelem.”

Poté si Hadrat Khalid vzal prapor, který jim Pán světů předal Svýma požehnanýma rukama, s velkou úctou, a políbil ho. Vyskočil na svého koně a velkolepě napadl nepřítele.4

Hrdinští sahabijové následovali svého velitele a opět zaútočili. Hadrat Khalid bojoval s nevídanou odvahou a udatností, kdy porážel každého, kdo mu stál v cestě. Vtom, Hadrat Kutba ibn Katada sťal hlavu Malika Ibn Zafily, jednoho z nepřátelských velitelů. Otřáslo to morálkou Římanů. Avšak nezbýval čas, byl večer a začalo se stmívat. Boj ve tmě byl velmi nebezpečný. Neboť by mohli být omylem zabiti vlastní lidé...

Z tohoto důvodu se obě strany stáhly do svých základen. Zranění byli ošetřováni. Hadrat Khalid byl ve válčení geniálním. Naplánoval si, že na nepřítele ráno zaútočí s novou taktikou a zmate je tak. V noci pozměnil pozice vojáků. Poslal vojáky z pravé strany na levou, a ty z levé strany, na pravou. Vojáky zepředu poslal dozadu, a naopak.  

Odvážní mudžahidové ráno opět zaútočili. Začali bojovat s výkřiky, “Alláhu akbar”. Nepřátelé viděli vojáky, kteří je napadli, poprvé. Nebyli to ti, kteří s nimi bojovali předešlý den.

Musí to být nová armáda, která přišla Muslimům na pomoc! V obavách z posil, římští vojáci byli demoralizováni. Propadali panice a začali utíkat. Islámská armáda využila této příležitosti a zahájila proti římským vojákům intenzivní útok. 

Poté, co byl nepřítel poražen, vydali se do pevnosti v Mutě. Dobyli pevnost, kde bylo zabito mnoho významných osobností z nepřátelské strany. Hadrat Khalid a hrdinští sahabijové v ten den bojovali ještě lépe, svými meči zasahovali své nepřátele a po tisících posílali jejich duše do Džahannamu. V ten den se, v rukou Hadrata Khalida, zlomilo devět mečů.5

S Alláhovým ta’ala požehnáním a s pomocí modliteb našeho Pána, Rasúla al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), tři tisíce ghazi mudžahidů přemohlo sto tisíc nepřátelských vojáků. V této veliké bitvě bylo zabito patnáct Muslimů. A tak bylo zatočeno s byzantskou říší, a bylo jí znemožněno postoupit dále na jih...

Předtím, než se k Němu dostaly zprávy z bitevního pole, náš Pán, Rasúl al-akram, náš ctihodný Prorok, shromáždil Své Ašaby v masdžidu, aby je informoval o tom, co se odehrálo v Mutě. Z požehnané tváře našeho milovaného Proroka bylo zjevné, že byl velmi smutný, a nikdo si netroufl se vyptávat, aby Ho to ještě více nerozesmutnělo. Nakonec, jeden z Ašabů al-kiram řekl, “Nechť jsou naše životy pro tebe obětovány, Ó, Rasúlulláh! Naše srdce pláčou, od chvíle, kdy jsme tě uviděli smutného, pouze Džanab al-Haqq ví o velikosti tvého smutku!“ Z požehnaných očí našeho milovaného Proroka stékaly slzy a řekl, “Důvod mého smutku, to, co mě zaplnilo zármutkem, je, že se mí Ašabové stali mučedníky. Byl jsem smutný do doby, než jsem je uviděl jako bratry, sedící na trůnu oproti sobě v Džanně. Zajd ibn Haritha držel prapor. Nakonec se stal mučedníkem. Nyní je v Džanně. Pohybuje se tam. Poté vzal prapor Dža’far ibn Abi Talib. Napadl nepřátelskou armádu. Bojoval, a nakonec se stal taky mučedníkem. Vstupil do Džanny jako mučedník a nyní létá, jak si přeje, se svými dvěma křídly z rubínů. Po Dža’farovi převzal prapor Abdulláh ibn Rawaha. Bojoval proti nepříteli s praporem v ruce, stal se mučedníkem, a vstoupil do Džanny. Byli mi ukázáni na zlatých trůnech v Džanně. Ó, můj Alláhu! Odpusť Zajdovi! Ó, můj Alláhu! Odpusť Dža’farovi! Ó, můj Alláhu! Odpusť Abdulláhovi Ibn Rawahovi!”

Z požehnaných očí Pána světů dál tekly slzy. Se slzami, pokračoval, “Po Abdulláhovi Ibn Rawahovi, Khalid ibn Walid převzal prapor. Nyní se bitva zintenzivněla. Ó, můj Alláhu! On (Khalid ibn Walid) je mečem, mezi Tvými meči. Pomoz mu!“6

Jako zázrakem, s Alláhovým ta’ala svolením, náš milovaný Prorok viděl situaci na bitevním poli, které bylo vzdáleno více než tisíc kilometrů, a oznámil to Svým Ašabům. Poté, co je informoval o událostech, v den, kdy se Hadrat Dža’far ibn Abi Talib stal mučedníkem, vstal a zamířil do domu Hadrata Dža’fara. Jeho žena Asma právě skončila s domácími pracemi, umyla děti a česala jim vlasy. Náš milovaný Prorok řekl, “Ó, Asmo! Kde jsou Dža’farovi synové? Přiveď mi je!“ Když Paní Asma přivedla jeho děti, náš Pán, Rasúlulláh, je objal, políbil je a láskyplně si k nim přivoněl. Jeho požehnané srdce to nemohlo snést, z Jeho požehnaných očí začaly stékat slzy jako provázky. Když to viděla Hadrat Dža’farova žena, prosebně se ptala, “Nechť jsou mí rodiče pro tebe obětováni, Ó, Rasúlulláh! Proč se k mým dětem chováš stejně soucitně, jako k sirotkům? Obdržel jsi snad o Dža’farovi a jeho přátelích smutné zprávy?!” Pán světů byl velmi smutný. Odpověděl, “Ano! Dnes se stali mučedníky!“ Naše matka, Hadrat Asma, se rozplakala a začala objímat své děti. Náš milovaný Prorok ten pohled nemohl dlouho snést a odešel.7

Náš Pán, Habib al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), se vrátil do Svého

“Ó, můj Alláhu! Odpusť Zajdovi! Ó, můj Alláhu! Odpusť Dža’farovi! Ó, můj Alláhu! Odpusť Abdulláhovi Ibn Rawahovi!”
Hadís aš-šarif

blaženého domu a řekl Svým čistým ženám, “Nezapomeňte připravit jídlo pro Dža’farovu rodinu!“ Po tři dny bylo posíláno jídlo rodinám mučedníků. 

Uběhlo několik dní, když Hadrat Ja’la ibn Umajja přinesl do Mediny dobré zprávy o vítězství. Předtím, než začal informovat o tom, co se stalo, náš Pán, Rasúl al-akram, mu řekl, “Chceš nám ty povědět o tom, co se stalo, nebo to mám povědět já,“ a podrobně popsal, co se dělo na bitevním poli. Poté, Hadrat Ja’la ibn Umajja řekl, “Přísahám při Alláhovi ta’ala, který tě poslal jako proroka, s pravým náboženstvím a knihou, že jsi nevynechal ani jedinou událost, která se tam mudžahidům odehrála.“ Náš Pán odpověděl, “Alláh ta’ala pro mne odstranil vzdálenost, a tak jsem mohl vidět bitevní pole na vlastní oči.“

O pár dní později, poslové ohlásili, že se Islámská armáda přibližuje k Medině. Náš Pán, Prorok, se s Ašaby postavil, a vyšli jim z Mediny naproti. V dálce bylo vidět, jak víří prach, a bylo vidět, jak vlaje Islámský prapor muqaddas. Záblesky mečů a štítů rozzářily okolí... Na všech bylo vidět vzrušení. Po krátké chvíli, ghazi mudžahidové, vedeni Hadratem Khalidem ibn Walidem, vstoupili do Mediny (radijalláhu ‘anhum adžma’in)…

Dívky houry přišly,
Zabalily Ho do nuru,
Všechny Muhameda ctily,
V noc, kdy se Muhamed narodil.
Brány nebes se rozevřely,
Vesmír byl zaplněn milosrdenstvím,
Oděvy Džanny byly ušity,
V noc, kdy se Muhamed narodil.
Junus řekl, Ó, bratři,
Krvavé slzy z očí vytryskly,
Hory a kameny do sadždy se sklonily,
V noc, kdy se Muhamed narodil.