PODMANĚNÍ MEKKY

Kdokoli se uchýlí do Masdžidu al-Haram

Když Abu Sufjan odjel z Mediny, náš milovaný Prorok se rozhodl pro dobytí Mekky. Neboť Kurajšové nedodrželi svůj slib a porušili mírovou dohodu. Držel to v tajnosti;

“Ó, můj Rabbi! Než se znenadání dostaneme do jejich země, drž špiony a posly dál od Kurajšů, učiň je slepými a hluchými. Nechť nás znenadání, uvidí a uslyší.“ Hadís aš-šarif

chtěl si podmanit Mekku, aniž by dal polyteistům příležitost se připravit, a aniž by byla prolita krev v Haramu aš-šarif. Snažil se být opatrný. Neboť, kdo ví, kolik lidí bude při dobytí Mekky poctěno tím, že se stanou Muslimy. 

Informoval o tom Hadrata Abu Bakra a některé ze Svých významných Ašabů. Všem Ašabům řekl, aby se připravili na výpravu, ale neřekl jim, kam pojedou. Ašabové al-kiram se začali připravovat na džihad. Náš Pán, Prorok, také poslal zprávu sousedícím kmenům; Aslam, Ašdža, Džuhajna, Husajn, Ghifar, Muzajna, Sulajm, Damra a synům z kmene Khuzaa. Zpráva zněla následovně, “Ti, kteří věří v Alláha ta’ala a áchiru, měli by být přítomni v Medině, na začátku Ramadanu aš-šarif.“ Byli pozváni do války.

Jako opatření, náš Pán, Habibulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), pověřil Hadrata ‘Umara, aby přerušil spojení s Mekkou, tak, že zablokoval cesty tam vedoucí. Hadrat ‘Umar okamžitě rozestavil stráže na cesty vedoucí přes hory, a na další cesty, a jeho příkaz zněl, “Pošlete zpět každého, kdo se bude chtít dostat do Mekky!“

Náš milovaný Prorok se modlil za to, aby to zůstalo v tajnosti, “Ó, můj Rabbi! Než se znenadání dostaneme do jejich země, drž špiony a posly dál od Kurajšů, učiň je slepými a hluchými. Nechť nás znenadání, uvidí a uslyší.“

Náš Pán, Prorok, poslal Hadrata Abu Katada s vojenskou jednotkou na sever, k údolí Izam, aby to vypadalo, že se chystají zaútočit na polyteisty na severu nebo v byzantské říši. 

Mezitím, náš milovaný Prorok, jako zázrakem, ohlásil, že byl poslán dopis, který měl mekkánské polyteisty informovat o přípravách v Medině. Vyslal Hadrata Aliho, který ho zadržel.

Do druhého dne Ramadanu, pomoc od sousedících kmenů dorazila, a shromáždili se v tábořišti u studny Abu Inaba. Počet Ašabů al-kiram se vyšplhal na dvanáct tisíc. Čtyři tisíce z nich byli Ansarové, sedm set bylo Muhadžirů, a ostatní pocházeli ze sousedících Muslimských kmenů.3

Náš milovaný Prorok zanechal Hadrata Abdulláha Ibn Umma Maktuma jako Svého zástupce v Medině.4 Hadrata Zubajra Ibn Awwama vyslal dopředu jako zvěda v čele jezdecké jednotky, která čítala dvě stě mužů.

V pondělí, desátého dne Ramadánu aš-šarif, osmý rok od Hegiry, Pán světů vyrazil z Mediny, ve jménu Alláha ta’ala, v čele Své veliké armády o dvanácti tisících mužích, jejichž srdce byla naplněna láskou k Alláhovi ta’ala a Jeho Rasúlovi. Mířili do Mekky, své rodné země, ze které byli vyhnáni trýzněním a mučením, před osmi lety. Jeli očistit velkolepou Kábu od idolů. Jeli ukázat správnou cestu, spravedlnost a soucit polyteistům, kteří nechtěli vzdát svou tvrdohlavost... Jeli šířit Alláhovo ta’ala náboženství, a pomoci zdejším, aby mohli být zachráněni od nekončících muk Džahannamu. Ó, můj Rabbi! Jakým velkým milosrdenstvím to bylo!

Když Islámská armáda přijela do Dhu’l-Hulajfy, střetli se tam s Hadratem Abbasem, strýcem našeho Pána, Proroka. Emigroval se svou rodinou z Mekky. Náš milovaný Prorok měl velikou radost z toho, že Jeho strýc přijel, a potěšil ho slovy, “Ó, Abbasi! Tak jako já jsem posledním prorokem, ty jsi posledním z Muhadžirů.“ Hadrat Abbasův náklad poslal do Mediny. Hadrat Abbas zůstal s naším Pánem, Prorokem, a účastnil se dobytí Mekky.5

Když přijeli do Qudajdu, v blízkosti Mekky, náš Pán, Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), nařídil Svým vznešeným Ašabům, aby zaujali bojové pozice. Prapory (vlajky) byly dány každému kmenu zvlášť. Byly každému kmeni předány. Prapor Muhadžirů nesli Hadrat Ali, Zubajr ibn Awwam a Sa’d ibn Abi Waqqas. Ansarové měli dvanáct nosičů praporů. Ašdžasové a Sulejmové měli každý jednoho nosiče praporu. Muzajnové měli tři, Aslamové dva, synové z Khuzaa kmene měli tři, a Džuhajnové měli čtyři nosiče praporů.6

Uběhlo deset dní od doby, kdy odjeli z Mediny. Před setměním již byli velmi blízko Mekce, a v čase večerního salatu dorazili do Marruzzahránu. Náš Pán, Prorok, nařídil Svým Ašabům, aby zde zastavili. Také nařídil Hadratu ‘Umarovi, aby se postaral o to, že každý z Mudžahidů zapálí oheň.7 Když bylo najednou zapáleno více než tisíc ohnišť, Mekka byla ozářena světlem. Mekkánští polyteisté, kteří o ničem neměli tušení, byli ohromeni. Pověřili Abu Sufjana, aby zjistil, co se děje. Vzal si s sebou několik mužů a vplížil se do blízkosti Islámské armády. Mezitím, náš milovaný Prorok řekl některým ze Svých Ašabů, “Dívejte se po Abu Sufjanovi. Zajisté ho najdete!“

Když se Kurajši přibližovali, žasli ještě více, a byli vystrašeni. Kolik vojáků se okolo Mekky shromáždilo, a kolik ohnišť zapálili... Probírajíce to, dostali se na místo zvané Erak. 

V tu chvíli, náš Pán, Prorok, řekl, “Abu Sufjan je nyní v Eraku.“ 

Hadrat Abbas okamžitě zamířil do Eraku. A říkal si, “Musím tam najít někoho, kdo by jel do Mekky a informoval je o tom, že se k nim blíží Islámská armáda. Aby mohli Mekkaňané přijít za Rasúlulláhem (‘alejhis-salam) a požádat ho o útočiště, předtím, než propukne válka.“ Zatímco někoho takového hledal, po hlase poznal Abu Sufjana a zavolal, “Ó, Abu Hanzalo!“ Abu Sufjan ho také poznal a řekl, “Ó, Abu’l-Fadl! Jsi to ty! Nechť jsou mí rodiče pro tebe obětováni!“ A společně vyjeli do Islámského tábořiště.

Po cestě se Abu Sufjan Hadrata Abbase zeptal, “Jaké máš zprávy?“ On

“Kdokoli vstoupí do Abu Sufjanova domu, a uchýlí se tam, bude ochráněn a v bezpečí před zabitím... Kdokoli vstoupí do Masdžidu al-Haram, a uchýlí se tam, bude v bezpečí! Kdokoli zavře dveře, a zůstane ve svém domě, bude v bezpečí!”
Hadís aš-šarif

odpověděl, “Ó, Abu Sufjan! Styď se! Rasúl ‘alejhis-salam k vám přichází s armádou, které nemůžeš čelit. Přísahám, že situace Kurajšů je neblahá. Běduj nad nimi!“ Abu Sufjan a jeho společníci projížděli kolem mudžahidů s velkou nadějí a předstoupili před našeho milovaného Proroka. Sultán vesmíru je vřele pozdravil. Získal informace o Mekkaňanech. Hovořili dlouho do noci, a pozval je k Islámu. Hakim ibn Hizam a Budajl zarecitovali Kalima aš-šahada okamžitě, a stali se Muslimy (radijalláhu ‘anhuma). Avšak Abu Sufjan se stále zdráhal.

Ráno, náš milovaný Prorok, oceán milosrdenství, řekl, “Ó, Abu Sufjan! Styď se! Nepřišel čas, abys poznal, že není boha, kromě Alláha ta’ala?“ On odpověděl, “Nechť jsou mí rodiče pro tebe obětováni! Není nikoho, kdo by ti byl nadřazen v jemnosti, cti, a kdo by dbal více na práva příbuzných. Potom, co jsme ti způsobili tolik utrpení, ty nás stále zveš na správnou cestu. Jak šlechetný jsi. Věřím, že není boha, kromě Alláha... Kdyby byl, jistě by mi pomohl. Ty jsi Alláhovým Rasúlem.” A tedy, byl poctěn tím, že se mohl přidat k Ašabům al-kiram (radijalláhu ‘anh).8

Hadrat Abbas řekl, “Ó, Rasúlulláh! Můžeš Abu Sufjanovi přidělit něco, za co si ho budou Mekkaňané vážit?“ Náš Pán, Prorok, souhlasil a řekl, “Kdokoli vstoupí do Abu Sufjanova domu, a uchýlí se tam, bude ochráněn a v bezpečí před zabitím.“ Když Hadrat Abu Sufjan požádal, “Ó, Rasúlulláh! Můžeš to rozšířit?“ náš milovaný Prorok řekl, “Kdokoli vstoupí do Masdžidu al-Haram, a uchýlí se tam, bude v bezpečí! Kdokoli zavře dveře, a zůstane ve svém domě, bude v bezpečí!” 

Náš Pán, Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), řekl Hadratu Abbasovi, “Vem ho na přechod v horách, kde se údolí zužuje, kde se koně musí tlačit, aby mohli přejít, aby viděl velkolepost Muslimů, Alláhovy ta’ala armády,” aby Abu Sufjan viděl velikost a početnost Islámské armády, a pověděl o tom polyteistům v Mekce.

Abu Sufjan by to měl vidět, aby mohl polyteistům popsat, co viděl, a že nebudou schopni odporovat. A tedy, nebyla by prolita krev v Haramu aš-šarifu.

Zatímco Hadrat Abbas procházel s Abu Sufjanem strží, mudžahidové zaujali bojové pozice. Rozvinuli své prapory, a každý kmen tudy začal také procházet. Všichni byli ozbrojeni a obrněni. Každá skupina zvolávala při průchodu takbiry. Hadrat Abu Sufjan se ptal, “Kdo jsou ti lidé?“ Hadrat Abbas odpovídal, “Toto jsou Sulejmovi synové! Jejich velitelem je Khalid ibn Walid... Toto jsou Ghifarovi synové... Toto jsou Kabovi synové!” Výkřiky “Alláhu akbar! Alláhu akbar!” zaplnily nebesa i zemi, a zástup mudžahidů a záblesky jejich zbraní oslňovaly oči.

Hadrata Abu Sufjana nejvíce zajímal Fakhr al-alam (sallalláhu ‘alejhi wa sallam). Byl velmi zvědavý na pochodování vojáků kolem Něho, a správně odhadoval, že pohled na ně bude jiný. Z tohoto důvodu se neustále vyptával, “Je to Rasúlulláhův oddíl?“ Konečně, Sultán proroků, Pán světů, se objevil na Svém velbloudovi Quswě, zářivý jako slunce. Kolem Něho byli Muhadžirové a Ansarové. Všichni oblečeni, od hlavy až k patě, v davidovském brnění, vyzbrojeni indickými meči, přijížděli na koních a velbloudech. 

Když je Hadrat Abu Sufjan viděl, zvědavě se zeptal, “Ó, Abbasi, kdo jsou ti lidé?“ On odpověděl, “Ten uprostřed je Rasúl ‘alejhis-salam. Ti kolem Něho jsou Ansarové a Muhadžirové, kteří prahnou po tom, aby se stali mučedníky!“

Když kolem nich náš milovaný Prorok projížděl, řekl Hadratu Abu Sufjanovi, “Dnes je den, kdy Baitullah bude zahalen! Dnes je den milosrdenství... Dnes je den, kdy Alláh ta’ala Kurajšům požehná (Islámem)...“

Co Hadrat Abu Sufjan viděl a slyšel, bylo dostačující. Řekl, “Viděl jsem nájezdy Římského i Iránského císaře. Ale nikdy jsem neviděl nic tak velkolepého, jako toto. Do dnešního dne jsem neviděl armádu, nebo komunitu, jako tuto. Nikdo nemůže čelit takovéto armádě. Nikdo je nemůže přemoci,“ a vyrazil do Mekky...

Poté, co Abu Sufjan přijel do Mekky a ohlásil polyteistům, kteří na něho napjatě čekali, že se stal Muslimem, řekl, “Ó, kurajští lidé! Muhamed ‘alejhis-salam sem přijel s obrovskou armádou, které nemůžete čelit. Marně se neobelhávejte. Staňte se Muslimy, abyste mohli být zachráněni. Viděl jsem, co jste vy neviděli. Viděl jsem nespočet bojovníků, s koňmi a zbraněmi. Nikdo je nezastaví. Kdokoli vejde do Abu Sufjanova domu, bude v bezpečí a nebude zabit. Kdokoli bude hledat útočiště v Baitulláhu, bude také v bezpečí. A kdokoli zavře své dveře a zůstane ve svém domě, bezpečí je mu také přislíbeno.”9

Po tomto, někteří zuřící polyteisté Hadratu Abu Sufjanovi odporovali a uráželi ho. Dokonce se rychle začali připravovat na konfrontaci s Islámskou armádou. Avšak bylo jich velmi málo. Ostatní je neposlouchali a utíkali do svých domovů. Někteří z nich se uchýlili do Masdžidu al-Haram. 

Sarwar al-alam (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) a vznešení sahabijové (radijalláhu ‘anhum) přijeli do údolí Zi-Tuwa, kde se shromáždili. Když se Pán světů podíval Svýma požehnanýma očima na Své Ašaby al-kiram, vzpomněl si na odjezd z Mekky a Svou migraci před osmi lety. Vzpomněl si na to, jak polyteisté obklíčili Jeho blažený dům, jak vyšel ze Svého domu za recitace ajatu al-karimatu ze Súry Jásín, jak On a Hadrat Abu Bakr vstoupili do jeskyně Thawr, aniž by je kdokoli viděl, a jak se ohlédl za městem, když opouštěl mekkánskou oblast, naposled a řekl, “(Ó, Mekko!) Přísahám při Alláhovi, vím, že ty jsi nejlepším místem stvořeným Alláhem ta’ala. Ty jsi nejdražší z míst pro mého Rabba i pro mě. Kdybych odtud nebyl vyhnán, neopustil bych tě,” a jak kvůli Jeho smutku Džabrail

“Dnes je den, kdy Baitullah bude zahalen! Dnes je den milosrdenství... Dnes je den, kdy Alláh ta’ala Kurajšům požehná (Islámem).“
Hadís aš-šarif 

‘alejhis-salam recitoval 85. ajat al-karimat Súry al-Qasas, aby utěšil Jeho požehnané srdce a předal mu dobré zprávy o Jeho návratu do Mekky al-Mukarramy, jak On, spolu s hrstkou Svých Ašabů, zvítězil nad nepřáteli v Badru, Uhudu, zákopech, Khajbaru a v Mutě. Nyní, dvanáct tisíc Ašabů, shromážděných kolem Něho, vyčkávali Jeho rozkaz pro vstup do Mekky. Náš Pán, Sarwar al-alam, chválil Alláha ta’ala, který Mu toto vše udělil, s nejhlubšími pocity vděčnosti. Sklonil Svou hlavu v pokoře. 

Náš Pán, Fakhr al-kainat, rozdělil Své hrdinské Ašaby do čtyř skupin. Určil Hadrata Khalida Ibn Walida velitelem pravého křídla, Hadrata Zubajra Ibn Awwama velitelem levého křídla, Hadrata Abu Ubajda Ibn Džarraha velitelem pěchoty, a Hadrata Sa’da Ibn Ubadu velitelem poslední skupiny. Hadrat Khalid měl vstoupit do Mekky z jižní strany, potrestat každého polyteistu, který by odporoval, a setkat se s naším Pánem, Fakhrem al-kainatem na kopci Safa. Hadrat Zubajr měl vstoupit do Mekky ze severní strany, postavit prapor na místě zvaném Hadžun a vyčkat našeho Pána, Sarwara al-alama. Západní stranou měl přijet Hadrat Sa’d ibn Ubada.10

Náš Pán, Rasúl al-akram, řekl těmto velitelům, “Nebudete bojovat proti nikomu, pokud nebudete napadeni. Nikoho nezabíjejte. Nicméně, pokud chytíte ty, jejichž jména jsem zmínil, useknete jim hlavy, i kdyby se skrývali za Kábou.“11

Přišla pravda, lež byla zničena

Když se dozvěděli, že Hadrat Khalid ibn Walid přijíždí, Ikrima ibn Abi Džahil, Safwan ibn Umajja, Suhajl ibn Amr a někteří muži z Bani Bakru a z Bani Harithu, zablokovali cestu a vyčkávali. Hadrat Khalid ibn Walid byl prvním mezi Mudžahidy, kdo jednal. Když přijeli na úpatí hory Khandama z jižní části Mekky, viděl zuřící kurajšské polyteisty, jak na ně začali střílet šípy. Dva mudžahidové byli zabiti. Jeden z nich byl Kurz ibn Džabir, a druhý byl Habaš ibn Aš’ar. Poté, co dal Hadrat Khalid příkaz vojákům v bojových pozicích, “Pouze ti, kteří se vzdají a budou utíkat, nebudou zabíjeni,“ vyrazili vpřed. Ihned polyteisty odráželi a pokračovali k Masdžidu al-Haram. Během boje bylo zabito sedmdesát polyteistů.12 Někteří z polyteistů utekli do hor, někteří do svých domovů.

Vznešení sahabijové, kteří do muqaddas Mekky přijeli z jiných stran,

“Když pravda přichází, lež zaniká; lež je vždy odsouzena k zániku.“ 
Isra: 81

nečelili žádnému odporu. Pět z těch, kteří měli být zabiti, bylo chyceno a okamžitě popraveno. Ostatní z Mekky uprchli. 

Ve čtvrtek, dvacátý den Ramadánu, mudžahidové přijížděli do Mekky, skupina po skupině, s velkým vzrušením, s výkřiky, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!”

Náš Pán, Sarwar al-alam (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), vstoupil do Svého rodného místa, muqaddas Mekky, s velkou pokorou. Byl na svém velbloudovi Quswě, s Usamou ibn Zajdem. Chválil Alláha ta’ala, který Mu umožnil tento den spatřit, a recitoval Súru al-Fath, v které byla zpráva o podmanění Mekky.

Náš Pán, Fakhr al-kainat, mířil se Svými vítěznými Ašaby ke Kábě al-mu’azzamě, s velkou radostí. Přijel ke Kábě s Hadratem Abu Bakrem, po Své pravé straně, a Hadratem Usajdem ibn Hudajrem, po Své levé. Po návštěvě Hadžaru al-Aswadu, zvolával talbije a takbiry. Sahabijové Ho následovali, a nebesy nad Mekkou se ozývaly hlasy, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!” V tomto krásném okamžiku, Muslimové ronili slzy radosti, zatímco polyteisté, kteří se uchýlili do Haramu aš-šarif, a zamkli se ve svých domovech, vyčkávali ve strachu.

Poté, Pán světů a Jeho vznešení Ašabové začali vykonávat tawaf. Po vykonání sedmého tawafu, náš milovaný Prorok zesedl ze Svého velblouda a vykonal salat o dvou rak’atech, na místě zvaném maqam al-Ibrahim. Následně se napil vody zamzam, kterou Hadrat Abbas vytáhl ze studny. Chtěl vykonat abdast (rituální omývání) s vodou zamzam. Zatímco náš Pán, Fakhr al-kainat, vykonával abdast, Ašabové al-kiram chytali vodu, která se dotkla požehnaného těla našeho milovaného Proroka, předtím, než stačila dopadnout na zem. Polyteisté, kteří to viděli, byli ohromeni a řekli, “V životě jsme neviděli, ani neslyšeli, takového vůdce.“

Náš Pán, Sarwar al-alam (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), chtěl zničit všechny modly z kamene a dřeva okolo Káby. Za recitace ajatu al-karimatu, v maalu, “Když pravda přichází, lež zaniká; lež je vždy odsouzena k zániku,“13 holí ve Své požehnané ruce ukázal na modly. Každá modla, které se hole dotkla, spadla na zem tváří k zemi, jedna po druhé. Tři sta šedesát idolů bylo zničeno.14

Když přišel čas na odpolední salat, náš Pán, Rasúl al-akram, přikázal Hadratu Bilalovi, aby zarecitoval azán al-Muhammadi v Kábě. Okamžitě tuto posvátnou službu vykonal. Zatímco azán byl recitován, v srdcích věřících rozkvétala převeliká radost, avšak polyteisté byli ve velkém smutku.15

Náš milovaný Prorok si vyptal klíče od Káby. Přinesli je. Poté, co byl vnitřek vyčištěn od obrazů a idolů, které byly zničeny, vstoupil do Káby, v doprovodu Hadrata Usamy Ibn Zajda, Hadrata Bilala a Hadrata ‘Uthmana Ibn Talhy. Vevnitř, zády ke dveřím, náš milovaný Prorok vykonal salat o dvou rak’atech. V každém rohu vyslovil takbir a pomodlil se. Hadrat Khalid ibn Walid stál přede dveřmi a snažil se zamezit lidem, aby se tam shlukovali.

Sultán vesmíru držel obě křídla dveří od Káby. Všichni Kurajšové, kteří se shromáždili v Masdžidu al-Haram, našeho milovaného Proroka sledovali s nadějí i strachem. Neboť oni našeho Pána, Proroka, dříve uráželi, bili Ho a snažili se Ho zabít! A Jeho Ašaby mučili všemožnými způsoby. Uvazovali kolem jejich krků provazy a vlekli je tak. Vhazovali je do ohně a snažili se je tak upálit. Pokládali na jejich hrudě obrovské balvany a mučili je, dokud neomdleli. Pokládali na jejich těla rozžhavené tyče. Uvěznili je v jejich sousedství, bez jídla a vody po tři léta, a vše jim odepřeli. Přivazovali jim nohy k velbloudům, které posílali opačným směrem, aby byli roztrháni na kusy. A především je vyhnali z jejich rodné země. A jako by to nestačilo, mnohokrát proti nim bojovali, s cílem je naprosto zničit.

I přesto všechno, měli stále naději. Neboť před nimi stál oceán plný soucitu, který byl světu poslán jako milosrdenství. Poté, co se na ně nějakou dobu díval, náš Prorok se zeptal, “Ó, kurajšský lidu, co si myslíte, že s vámi nyní učiním?“ Oni odpověděli, “My od tebe očekáváme dobro, a v dobro doufáme. Neboť ty jsi velkorysý bratr. Ty jsi synem šlechetného a dobrého bratra. Porazil jsi nás. Doufáme u tebe v dobro.”

Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) se na ně usmál a řekl, “Situace mezi námi bude podobná tomu, co Jusuf ‘alejhis-salam (prorok Josef) řekl Svým bratrům. Řeknu vám to, co On řekl, ‘Dnes vás nebudu volat k odpovědnosti za to, co jste učinili (Nevmetu vám do tváře vaše chyby). Nechť vám Alláh ta’ala odpustí.’16 Běžte. Jste volní.”

Toto ohromné milosrdenství obměkčilo tvrdá srdce a přeměnilo nenávist v lásku. Když je Pán světů pozval k Islámu, shromáždili se, aby se stali Muslimy.

Náš milovaný Prorok vystoupil na kopec Safa, kde poprvé ohlásil Své proroctví kurajšskému lidu a pozval je k Islámu. Tam, opět, získal věrnost všech Mekkánců, mladých i starých, mužů i žen. A tak se Kurajšové stali Muslimy a měli tu čest, že se mohli přidat k Ašabům al-kiram. 

Poté, co byla učiněna dohoda mezi muži, v některých záležitostech byly učiněny sliby také ženami.17 Zahrnovalo to nepřidružování společníků k Alláhovi ta’ala, poslušnost k našemu Pánu, Prorokovi, zákaz krádeží, ochrana cti (iffat) a počestnosti, zákaz pomluv (buhtan) a zabíjení dcer.

Ženy, které byly v přítomnosti našeho Pána, Proroka (sallalláhu ‘alejhi

“Situace mezi námi bude podobná tomu, co Jusuf ‘alejhis-salam (prorok Josef) řekl Svým bratrům. Řeknu vám to, co On řekl, ‘Dnes vás nebudu volat k odpovědnosti za to, co jste učinili. Nechť vám Alláh ta’ala odpustí. (Súra Jusuf: 92)’ Běžte. Jste volní.”
Hadís aš-šarif

wa sallam), to vše přijaly a učinily přísahu pouze ústně. Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) se modlil za jejich požehnání, a aby jim bylo odpuštěno. Hadrat Hind (radijalláhu ‘anha), Abu Sufjanova žena, a matka Hadrat Mu’awijje (radijalláhu ‘anhuma), byla mezi nimi a dokonce byla jejich vůdkyně. U bi’atu byla jejich mluvčí. (Je vysoce pravděpodobné, že získala požehnání dalšího světa díky přísaze a také modlitbou za odpuštění. Pokud jakákoliv žena přijme tyto podmínky a chová se podle nich, bude považována pod touto přísahou a bude těžit z této modlitby.)

Všichni, kdo se stali Muslimy, zničili modly ve svých domovech. Vojenské jednotky byly vyslány do sousedících kmenů, kde byly modly také zničeny. A tak, s příchodem pravdy, lež byla vymýcena.

Odsouzení

Od počátku Islámu do osmého roku od Hegiry byli někteří lidé odsouzeni k smrti za různé zločiny. Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) řekl jejich jména (jedenáct mužů a šest žen) a nařídil, “Zabijte tyto lidi, kdekoliv je najdete.“ Odsouzení muži byli Ikrima ibn Abi Džahil, Wahši ibn Harb Habaši, Abdulláh ibn Abi Sarh, Habar ibn Aswad, Safwan ibn Umajja, Ka’b ibn Zuhajr, Abdulláh ibn Zabari, Abduluzza ibn Hatal, Huwajris ibn Mu’az, Maqis ibn Sababa a Harith ibn Tula. Odsouzené ženy byly Hind bint ‘Utba, Karita, Karite, další džarija Ibn Hanzala, Sara, džarija Baniho Abdulmuttaliba, a Umma Sa’d.

Ti, kteří získali milosrdenství

Hind bint ‘Utba: Mezi ženami, které se staly Muslimkami, byla také Hind, Abu Sufjanova žena, jejíž jméno bylo také na listu odsouzených. Avšak náš milovaný Prorok, který byl poslán světu jako milosrdenství, jí také odpustil. Ona dříve mučila a trýznila Muslimy. Krutosti, které byly páchány na Hadratu Hamzovi a dalších mučednících, byly vykonávány na její rozkaz. V den, kdy byla Mekka podmaněna, Fakhr al-alam (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) vystoupil na kopec Safa, kde se posadil. Hadrat ‘Umar al-Faruq se posadil pod Ním. Nejprve muži, a poté ženy, přicházely jeden po druhém, aby se staly Muslimy. Mezi ženami byly sestra Hadrata Aliho, Umma Hani, a matka Hadrata Mu’awije, Hind. Učinila bi’at Rasúlulláhovi. Učinila s Rasúlulláhem dohodu, ve jménu všech přítomných žen. Byla jí věnována nádherná modlitba.

Ikrima ibn Abi Džahil: Abu Džahlův syn. Byl mezi muži, kterým byla udělena milost. V den, kdy byla Mekka dobyta, zabil sahabiho a utekl do Jemenu. Když se tato zpráva dostala k Rasúlulláhovi, usmál se. Když se Ho na to Ašabové zeptali, řekl, “Ikrima se prochází v Džanně, držíce se za ruce s člověkem, kterého zabil.“ Jeho žena Umma Hakim bint Harith ibn Hisham se stala Muslimkou při bi’atu an-nisa (slib věrnosti žen) a požádala Rasúlulláha, aby Ikrimovi odpustil. Rasúlulláh rozevřel Své ruce, a žádal za něho o odpuštění. Poté, co se stal Muslimem, Ikrima radijalláhu ‘anh prokázal velké úsilí a oddanost. Stal se hrdinou mezi Ašaby al-kiram. Bojoval v Ománu a Jemenu a stal se mučedníkem v bitvě u Jarmuku.

Wahši ibn Harb Habaši: On zabil Hadrata Hamzu (radijalláhu ‘anh) v Ghaze u Uhudu. Muslimové se nemohli dočkat až ho budou moci zabít. V Uhudu, Rasúlulláh proklel několik nevěřících. Když se Ho zeptali, proč neproklel Wahšiho, řekl jim, “V noci Mi’radž jsem viděl Hamzu a Wahšiho, jak kráčí v Džanně, ruku v ruce.“ V den podmanění Mekky, Wahši uprchl. S lítostí přišel do masdžidu v Medině, s lidmi z Taify, a řekl salam. Rasúlulláh mu na jeho salam odpověděl. Poté se stal Muslimem a bylo mu odpuštěno. Nicméně, bylo mu přikázáno, aby odjel do Jamamy. Cítil stud před Rasúlulláhem, a žil se sklopenou hlavou. Nikdy již Medinu nenavštívil. Poté, co uvěřil, byl očištěn. Jeho status je vyšší, než status všech awlijů.

Jedenáctý rok od Hegiry se v Jamamě odehrál velmi zuřivý boj proti odpadlíkům. Zemřelo dvacet tisíc mužů z armády Musajlamahů, a dva tisíce vojáků Hadrata Khalida Ibn Walida. Muslimové se rozprchli, a na to Hadrat Wahši hrdinsky zaútočil a zabil Musajlamaha al-Kadhdhabu stejným oštěpem, se kterým zabil Hadrata Hamzu.18 Když to Muslimové uviděli, zaútočili a zvítězili. A tak bylo zjevné, že dřívější poslání Wahšiho do Jamamy Rasúlulláhem, byl obrovský zázrak. Účastnil se také bitvy u Jarmuku, která proběhla dvanáctý rok od Hegiry, kde prokázal proti Římanům velké hrdinství. Usadil se v Homsu a zemřel v čase chalífátu Hadrata ‘Uthmana.

Přijímal omluvy provinilců s grácií.
Měl krásný charakter, pln soucitu, ta fontána štědrosti.
Dával přednost chudobě nad bohatstvím, a byl na to pyšný,
Přátelil se s bezmocnými, ta fontána štědrosti.
Své šaty si Sám záplatoval, a dokonce dřeváky nosil,
Navštěvoval nemocné a uzdravoval je, ta fontána štědrosti.
On osobně sloužil Své rodině.
A snažil se odlehčit jim od všech obtíží, ta fontána štědrosti.
I když byl pozván na pokrm, pouze čočkovou polévku a chléb,
Přijal, a byl jejich hostem, ta fontána štědrosti.
Někdy jezdil na velbloudovi nebo koni, jindy na mezkovi nebo oslu,
Ten Sultán někdy chodil pěšky, ta fontána štědrosti.