GHAZA HUNAJN
Hunajn je údolí mezi Mekkou a Taifou. Tato bitva je také nazývána
“Inša-Alláh, oni (Hawazin a Thaqif) se stanou kořistí Muslimů.“
Hadís aš-šarif
Hawazin Ghaza. Když náš Pán, Sarwar al-alam (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) odjížděl z Mediny, s úmyslem dobýt Mekku, dva velké kmeny v okolí Mekky, Hawazin a Thaqif se začaly připravovat na válku, neboť se domnívaly, že Muslimové mají v úmyslu na ně zaútočit. I když se jim trochu ulevilo, když se dozvěly, že Pán světů přijel dobýt Mekku, pokračovaly v přípravách, neboť si myslely, že po Kurajších jistě přijde řada na ně. Navíc si říkali, “Přísaháme, že Muslimové ještě nenarazili na národ, který by byl dobrý v boji. Pojďme na Něho zaútočit první, než On zaútočí na nás, a ukažme mu, jak vypadá boj.“ Vyrazily s velmi silnou armádou o dvaceti tisíci mužích, pod velením Malika Ibn Awfa, vůdce kmene Hawazin. Vzali si s sebou vše hodnotné, své ženy i děti, aby vojáky povzbuzovaly, a aby neutekli, až budou čelit obtížím.
Tyto zprávy se brzo dostaly do Mekky. Náš Pán, Fakhr al-kainat, poslal Abdulláha Ibn Abiho Hadrada ke kmenu Hawazin, aby zjistil, jestli jsou tyto zprávy pravdivé. Hadrat Abdulláh šel v přestrojení k nepříteli. Zjistil, jak smýšlí, jak hodlají zaútočit, a okamžitě předal tyto poznatky našemu milovanému Prorokovi.
Náš Pán, Rasúl al-akram, okamžitě shromáždil Své vznešené Ašaby. Jmenoval Hadrata Attaba Ibn Asida, kterému bylo dvacet let, za guvernéra Mekky, a vyrazil. Se Svou armádou o dvanácti tisících mužích, mířil na základny polyteistů kmenů Hawazin a Thaqif. Prapor mudžahidů nesl Hadrat Ali.1 Hadrat Khalid ibn Walid byl velitelem přední jednotky.2 Pán světů měl na Sobě Svou helmu a dvouvrstvé brnění, a jel na Svém mezkovi jménem Duldul. Jedenáctý den v měsíci Šawwal dorazili do údolí Hunajn. V tu noc, náš Pán, Sarwar al-alam, zkontroloval Svou armádu a určil jim bitevní pozice. Poté, co vedl ranní salat, vydal rozkaz k výjezdu.
Velitel polyteistů využil noci a postavil své vojáky na oba svahy údolí Hunajn, jako nástrahu. Hadrat Khalid ibn Walid, který byl se svou jednotkou vpředu, jel na svém koni ke svahu, nevědom nástrahy. Ranní šero jim zabránil, aby viděli nepřítele. Najednou se na mudžahidy spustila smršť šípů. Mudžahidové museli ustoupit, aby se z této smršti šípů zachránili.
Tento náhlý návrat způsobil zmatení vojáků, kteří přicházeli zezadu.
“Ó, Abbasi! Zavolej na ně, ‘Ó, lidé z Mediny! Ó, sahabijové, kteří jste přísahali věrnost pod stromem Samura.’”
Hadís aš-šarif
Když se oni, také, začali stahovat, nepřátelská armáda o dvaceti tisících vojácích se začala valit do údolí.
Náš milovaný Prorok sám vyrazil vpřed oproti útočícím polyteistům. Pouze Hadrat Abbas, Hadrat Abu Bakr, a zhruba sto hrdinských sahabijců, riskovali své životy, a našeho Pána, Rasúla al-akram, dohnali. Svá těla použili jako štíty, na ochranu našeho milovaného Proroka. Hadrat Abbas držel otěže Jeho mezka, a Hadrat Sufjan ibn Harith držel třmen Jeho mezka, snažíce se ho zpomalit, aby tak našemu Pánu, Rasúlulláhovi, zabránili v ponoření se do nepřátelských řad. Pán světů, který se trápil tím, že by Alláhovo ta’ala náboženství mohlo zaniknout, řekl, “Ó, Abbasi! Zavolej na ně, ‘Ó, lidé z Mediny! Ó, sahabijové, kteří jste přísahali věrnost pod stromem Samura.’” Hadrat Abbas byl zdatný a impozantní. Když zakřičel, jeho hlas se rozléhal široko daleko. Křičel z plných plic, “Ó, lidé z Mediny! Ó, Ašabové, kteří jste našemu Prorokovi dali slib pod stromem Samura, nerozprchněte se! Shromážděte se zde!” Když to Ašabové al-kiram uslyšeli, chtěli se vrátit. Nicméně, jejich zvířata byla velmi vyděšená, a nechtěla se otočit zpět. Nakonec museli seskočit ze svých zvířat, a vzít si své brnění, meče, a oštěpy. Ihned zamířili k našemu Pánu, Rasúlulláhovi, a zuřivě začali bojovat proti nepříteli. Terorizovali je hromovými výkřiky, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!” Ašabové, kteří prokázali veliké hrdinství v bitvách Badr, Uhud, Handak a Khajbar, zejména Hadrat Ali, Abu Dudžana a Zubajr ibn Awwam, bojovali s neochvějnou chrabrostí, zbavovali se nepřátel a odrazovali je zpět.
Pán světů sledoval Své Ašaby, jak bojují celým svým srdcem a duší. Z Jeho požehnaných úst vyšla modlitba, “Ó, můj Alláhu, pošli nám sem Svou pomoc. Zajisté si nepřeješ, aby nás porazili.“ Zatímco odříkával modlitbu, náš milovaný Prorok zvedl hrst písku ze země a hodil ji na polyteisty, se slovy, “Nechť jejich tváře zčernají.“ Jako zázrak našeho milovaného Proroka, nebylo nepřátelského vojáka, který by neměl oči plné písku. Andělé také přispěchali na pomoc. Náš Pán, Prorok, řekl, “Přísahám při Alláhovi ta’ala, že byli obráceni na útěk.“ Polyteisté se rozprchli a utíkali. Kdykoliv se podívali zpět, viděli sahabijce, jak je pronásledují; utíkali pryč, co jim nohy stačily, a zanechali za sebou své ženy, děti, a vše, co si přinesli na bitevní pole. Někteří z uprchlých vojáků hledali útočiště v pevnosti Taif.3 A někteří prchli do Nakhly a Awtasu. Zanechali za sebou sedmdesát mrtvých, šest tisíc zajatců, a nespočet věcí na bitevním poli.
V této ghaze, opět, vítězství náleželo Muslimům, se svolením Alláhovým ta’ala, a požehnáním našeho Pána, Rasúlulláha (sallalláhu ‘alejhi wa sallam). Čtyři se stali mučedníky, a někteří sahabijové byli zraněni. Když zaslechl, že Hadrat Khalid ibn Walid byl také zraněn, náš milovaný Prorok ho navštívil, přejel mu Svou požehnanou rukou přes zranění, a rána se v momentě zahojila.
Oddíl Awtas
Poté, co byli Hawazinští polyteisté poraženi v Ghaze Hunajn, shromáždili se v Awtasu. Rasúlulláh vyslal do Awtasu oddíl pod velením Abu Amira, strýce Abu Musa’l-Aš’ariho. V Awtasu proběhly opět drsné střety. Abu Amir byl zabit. Hadrat Abu Musa’l-Aš’ari zaujal jeho pozici, a nepřítele porazil.4 Mudžahidové se vrátili s mnoha zajatci a válečnou kořistí.
Mezi zajatci byla i Rasúlulláhova mléčná sestra Šejma. Řekla, “Jsem mléčnou sestrou vašeho Proroka.“ Nevěřili jí. Posadili ji na velblouda a přivedli ji k Rasúlulláhovi. Šejma pověděla mnoho vzpomínek z dětství. Rasúl ‘alejhis-salam položil Svůj rida (oděv podobný šátku) na zem, aby se mohla posadit. On se také posadil a plakal.5 Zeptal se na paní Halimu a jejího otce. Ona řekla, “Zemřeli již dávno.“ Když viděla Jeho laskavost, stala se Muslimkou.6 Rasúl ‘alejhis-salam řekl, “Jestli chceš, zůstaň s námi.7 Bylo by o tebe postaráno. Pokud chceš, pošleme tě, kam si přeješ.” Šejma se chtěla vrátit do své rodné země, jak se píše v hadísu aš-šarif, “Milovat svou rodnou zem je součástí imánu.“ Poté ji Rasúlulláh poslal do její rodné vlasti, s dary; džarija, tři poddaní, a několik velbloudů a ovcí.
Ghaza u Taifu
Sultán vesmíru (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) zamířil proti nepřátelům, kteří uprchli z Hunajnu do Taifu, a chtěl tak naprosto uzavřít tuto záležitost. Jejich velitel, Malik ibn Awf, byl mezi těmi, kteří hledali útočiště v Taifu. Tato pevnost v blízkosti Mekky byla poslední, avšak nejsilnější pevností nevěřících. Náš Pán, Prorok, navštívil Taif ještě před Hegirou, kde jim po dobu jednoho měsíce kázal. Nicméně, lidé z Taifu Pána vesmíru vystavili nevídaným krutostem a trápení. Dokonce zkrvavili Jeho požehnané nohy. Náš Pán zde zažíval své nejsmutnější a nejbolestnější dny Svého života, za přítomnosti Zajda Ibn Harithy.
V měsíci Šawwal, osmý rok od Hegiry, náš milovaný Prorok zanechal kořist z Ghazy u Hunajnu v Džiraně, a zamířil k Taifu. Hadrata Khalida Ibn Walida poslal napřed.8 Poté se Svými Ašaby přijel před Taif. Kmen Thaqif si v pevnosti udělal zásoby jídla. Když viděli, že Ašabové al-kiram přijíždí, zavřeli brány, a začali se bránit. Přibližujícím se mudžahidům odpověděli střelbou šípů. Bitva takto pokračovala. Lidé z Taifu se neodvážili opustit pevnost, a bojovat na bitevním poli tváří v tvář.
Někteří z Ašabů al-kiram navrhli střílení kamenů z praků. Náš Pán, Prorok, s tím souhlasil, a nechal postavit praky zvané dabbaba. V obléhání pokračovali se střelbou kamenů na polyteisty. Ašabové al-kiram se snažili ze všech sil, a všemi prostředky, o rychlé dobytí pevnosti. To, že pevnost byla velmi dobře postavena, situaci ztěžovalo. Při
“Milovat svou rodnou zem je součástí imánu.“ Hadís aš-šarif
dobívání se dvanáct sahabijců stalo mučedníky. Abu Sufjan ibn Harb bojoval hrdinsky, a během tohoto boje, jedno jeho oko vypadlo z důlku.9 Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) řekl, “Ó, Abu Sufjane! Co bys radši? Pokud si budeš přát, pomodlím se za tebe, a oko ti bude navráceno. Pokud si budeš přát, Alláh ta’ala ti dá oko v Džanně.“ Abu Sufjan odpověděl, “Ó, Rasúlulláh! Přeji si, abych získal oko v Džanně,“ a zahodil oko, které měl v dlani, na zem.10
Jedné noci, k dvacátému dni obléhání, náš Pán, Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), měl sen, ve kterém Mu byla dána miska s máslem, do které začal klovat kohout, až spadla na zem. Tento sen si vyložil tak, že pevnost nebude možné dobýt v tomto roce, a tak v obléhání přestal.
Před osmi lety, když Mu anděl řekl o lidu z Taifu, kteří Ho mučili, “Když mi to dovolíš, shodím ty hory na jejich hlavy,“ náš milovaný Prorok, který je oceánem milosrdenství, odpověděl, “Já jsem byl poslán jako milosrdenství světům. Jediné, co chci je, aby Alláh ta’ala stvořil z těchto polyteistů generaci, která bude uctívat Alláha ta’ala, bez přidružování jakýchkoli partnerů Jemu.“ Opět byl milosrdný a modlil se, “Ó, můj Rabbi! Ukaž lidu Thaqif správnou cestu. Přiveď je k nám.“
Náš Pán, Habib al-akram, odešel se Svými Ašaby z Taifu, a jeli do Džirany, kde byli drženi zajatci a kořist z Hunajnu. Kromě šesti tisíc zajatců si jako kořist odvezli více než dvacet tisíc kusů skotu, čtyřicet tisíc ovcí a koz, a nespočet šperků. Kořist byla rozdělena mezi mudžahidy, kteří si ji zasloužili.
Delegace z kmene Hawazin požádala o přijetí. Náš milovaný Prorok je přijal. Když tato delegace ohlásila, že všichni z kmene Hawazin se stali Muslimy, Pán světů byl velmi potěšen. Poté okamžitě propustil zajatce, které měl pod sebou. Ašabové al-kiram v tomto našeho milovaného Proroka následovali. Díky milosrdenství našeho Pána, Rasúlulláha, šest tisíc zajatců bylo ihned propuštěno.
Když se tato zpráva dostala k Malikovi Ibn Awfovi, vůdci kmene Hawazin, který se ukryl v Taifu, on také přijel a stal se Muslimem. Náš Pán, Prorok, mu věnoval mnoho darů.11
Práce tam byla dokončena. Zůstali tam třináct dní, a ve středu v noci si náš Pán, Rasúlulláh, oblékl ihram, se záměrem vykonat ‘umru. Jako obvykle, Sultán vesmíru přijel se Svými Ašaby do Mekky vítězně. Učinil tawaf okolo Káby, a vykonal ‘umru. Attaba Ibn Asida jmenoval guvernérem Mekky, s úkolem dohlížení na hadž (Amir al-hadž).12 Také pověřil Hadrata Abu Musa’l Aš’ariho vyučováním Koránu al-karim a náboženského učení v Mekce.13 Abu Sufjana Ibn Harba jmenoval guvernérem Nadžranu v Jemenu. Kasir ibn Abdulláh se stal Jeho asistentem.
Zbytek kořisti tam byl rozdělen. Poté opět vyrazil se Svými vznešenými Ašaby a do Mediny dorazili na konci měsíce Dhu’l-qadah. Z Mediny vyrazili ve středu, desátého dne Ramadanu aš-šarif. Tato výprava trvala zhruba tři měsíce.
“Kdekoli jste, zůstaňte na cestě taqwy; nevadí, když nevykonáte hegiru. Toto neublíží vašemu náboženství, ani národu.“
Hadís aš-šarif
Jednoho dne jsem se utápěl v oceánu smutných myšlenek,
Nevědom toho, co dělám, byl jsem ztracen,
Obával jsem se svého konce, při vzpomínce na své hříchy,
Slyšel jsem tvé potomky, jak recitují toto dvojverší.
Ty jsi Ahmed, a Mahmud, a Muhamed, můj Pán,
Ty jsi sultán, pro nás Haqqem potvrzen, můj Pán.
Máme naději, nepláčeme v beznaději,
Neničíme význam imánu.
Nespoléháme se na jiné, když je zde brána tvá.
Díky tobě, na druhé se dívat nemusíme.
Ty jsi Ahmed, a Mahmud, a Muhamed, můj Pán,
Ty jsi sultán, pro nás Haqqem potvrzen, můj Pán.
Šejk Galib
Některé události, které se staly
v osmém roce od Hegiry
Čtyři lidé z Bani Sa’laby přišli k Rasúlulláhovi. Řekli, “Poslal nás náš lid. Slyšeli jsme, že kdo nevykoná hegiru, jeho imán nebude kompletní.“ On jim odpověděl, “Kdekoli jste, zůstaňte na cestě taqwy (zbožnost); nevadí, když nevykonáte hegiru. Toto neublíží vašemu náboženství, ani národu.“ Poté je poslal do domu Ramly bint Harithy, která je pohostila. Každému z nich dal čtyři okasy stříbra a svolil, aby odjeli domů.
Ve stejném roce zemřela Zejneb, Rasúlulláhova (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) dcera. Udělali pro ni hrobku. První hrobka v Islámu byla vyhotovena pro ni. Byla ženou Abu’la Ase. Když ji poslal, v době bitvy u Badru, z Mediny do Mekky, po cestě, Habar hodil oštěpem po velbloudovi Hadrat Zejneb. Po pádu z velblouda onemocněla a potratila jejich dítě. Na následky zemřela a nechala za sebou dvě děti.
Ve stejném roce se, v měsíci Dhu’l-hijja, narodil Rasúlulláhův syn Ibrahim. Jeho matkou je Marija radijalláhu ta’ala ‘anha. Abu Rafi vyhlásil tuto radostnou novinu. Dal pro něho svobodu jednomu z poddaných. Porazil berana jako aqiqa. Vyholil Ibrahimovu hlavu a dal sadaqa ve stříbře rovnající se váze jeho vlasů.
Důležité události, které se odehrály
v devátém roce od Hegiry
V devátém roce od Hegiry, na začátku měsíce Muharram, Pán světů jmenoval zakat důstojníky (amil, sai) v jednotlivých kmenech. Pokud to bylo možné, každému kmeni byl přidělen jeden amil, který se stal jejich členem. Poslal Ibn Hasiba al-Aslamiho k Aslamům a Gaffarům, Abbada Ibn Bišra k Bani Salim a Muzejn, Amra Ibn Ase k Fazarům, Dahhaka Ibn Sinana k Bani Kilab, Rafi’ho Ibn Maknata al-Džahniho k Džahinům, Bišra Ibn Sufjana Ka’ba k Bani Ka’b a Bani Tamim.
O rok později, lidé z Taifu poslali delegaci o šesti lidech do Mediny, která předstoupila před našeho milovaného Proroka a ohlásila, že se chtějí stát Muslimy. Když Pán světů odjížděl z Taifu o rok dříve, modlil se, “Ó, můj Rabbi! Ukaž lidu Thaqif správnou cestu, přiveď je k nám.“ Nyní, lidé z Taifu přijeli, a chtěli se stát Muslimy. Náš Pán, Rasúl al-akram, z toho měl velkou radost. Udělil jim nějaká privilegia a poslal je do Taifu. Za jejich guvernéra jmenoval Hadrata ‘Uthmana Ibn Abi’la Ase.14
Smrt Neguse
Bylo to v měsíci Radžab, v devátém roce od Hegiry. Jednoho dne, náš Pán, Rasúlulláh, řekl Svým Ašabům, “Dnes zemřel jeden z našich zbožných bratrů. Prosím, vstaňte, a vykonejte jeho džanaza salat.“ Náš Pán, Prorok, vykonal funkci imáma a vedl džanaza salat, bez mrtvého. Řekl, “Modlíme se za Alláhovo ta’ala odpuštění pro našeho bratra Ašamu, Neguse.“
Po nějaké době přišla zpráva z Habeše, o smrti Neguse Ašamy (rahmatulláhi ta’ala ‘alejh). Potvrdilo se, že zemřel v den, kdy náš Pán, Prorok, vedl džanaza salat v Medině.15
Nechť je můj život pro tebe obětován,
Muhamede, jehož jméno je překrásné, a jehož osobnost je nádherná,
Doufám, že se přimluví, za tohoto Jeho chybujícího služebníka,
Muhamed, jehož jméno je překrásné, a jehož osobnost je nádherná.
Ti, kdo jsou věřícími, mají mnoho těžkostí,
Jejich potěšení a radost je čekají v áchiře,
On je Mustafa, v osmnácti tisících světech,
Muhamed, jehož jméno je překrásné, a jehož osobnost je nádherná.
On je Ten, kdo cestoval naskrz sedmi nebesy,
Ten, který prošel okolo Kursi.
Ten, kdo se během Mi’radže zeptal na Svou ummu,
Muhamed, jehož jméno je překrásné, a jehož osobnost je nádherná.
Co by dělal Junus bez tebe, se dvěma světy,
Zajisté, ty jsi pravým prorokem, bez pochyb,
Ti, kteří tě nenásledují, zemřou jako nevěřící,
Muhamede, jehož jméno je překrásné, a jehož osobnost je nádherná.