TABUK GHAZA

Tabuk je dobře známým místem nacházející se v půli cesty mezi

“Ó, ‘Umare! Rozdíl mezi vámi (jím a Abu Bakrem) je jako rozdíl mezi vašimi slovy.“ Hadís aš-šarif

Medinou al-Munawwara a Damaškem. Někteří říkají, že je to jméno pramene. Tato výprava se nazývá Tabuk Ghaza, neboť to byla poslední výprava našeho Pána, Proroka. Je také nazývána Fadiha. Neboť munafikové byli v této bitvě potupeni. Také je nazývána Džajš al-ušrat. Muslimové si během této výpravy hodně vytrpěli. Vzdálenost byla veliká a počasí bylo velmi horké. Nepřátelských vojáků bylo mnoho a byli silní. Panoval hladomor. Deset mužů jelo na jednom velbloudovi. Většina vojáků jedla během měsíce jen datle. Občas jedli opražený ječmen. Někdy nenašli ani to. Na Tabuk výpravu se vydali ve čtvrtek, v měsíci Radžab, v devátém roce od Hegiry.

V tomto devátém roce, kdy se Islám rychle šířil arabským poloostrovem, arabští křesťané napsali dopis Herakleiosovi, byzantskému císaři, který žárlil na “Islámský Stát“ a chtěl zabránit jeho šíření. Napsali mu, “Ten člověk, který se vydával za proroka, zemřel. Muslimové jsou nyní v chudobě a bez jídla. Pokud chceš, aby přešli k tvému náboženství, teď je pravá chvíle.“ Poté, Herakleios vyslal armádu o čtyřiceti tisíci mužích, pod velením Kubady, proti Muslimům.

Když se to dozvěděl, náš Pán, Fakhr al-kainat, shromáždil Své Ašaby a nařídil jim, aby se připravili na válku. Kvůli velkému suchu toho roku, sahabijové měli finanční potíže. Pouze obchodníci měli o něco lepší finanční situaci. Islámských vojáků bylo mnoho. Jídlo a vojenská výzbroj byly vzácné. Čelili velkým obtížím. Náš Pán, Prorok, si přál, aby Jeho Ašabové poskytli finanční pomoc na výbavu vojáků, kteří se měli války účastnit. Toto přání našeho Pána (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) sahabijci pohnulo. Všichni přinášeli vše, co měli, a připravovali se na džihád, poskytujíce své majetky i životy. 

Hadrat Abu Bakr, který byl společníkem našeho Proroka v jeskyni, přinesl vše, co vlastnil. Když se ho náš Pán, Rasúl al-akram, zeptal, “Co jsi ponechal ve své domácnosti, Ó, Abu Bakře?“ on odpověděl, “Nechal jsem jim Alláha ta’ala a Jeho Rasúla.“ Hadrat ‘Umar přinesl polovinu svého majetku. Náš Pán, Prorok, se ho zeptal, “Ó, ‘Umare! Co jsi ponechal své rodině?“ on odpověděl, “Ponechal jsem jim tolik, kolik jsem přinesl.“ Náš Pán, Prorok, řekl, “Rozdíl mezi vámi dvěma, je jako rozdíl mezi vašimi slovy.“ Poté, Hadrat ‘Umar vyjádřil svůj obdiv k Abu Bakrovi slovy, “Nechť jsou mí rodiče pro tebe obětováni, Ó, Abu Bakře! Na cestě dobra jsi vždy lepším, než já. Nyní jsem pochopil, že se ti nemohu v ničem rovnat.“1

Ašabové al-kiram se snažili pomoci, jak jen to bylo možné. Avšak munafikové je pomlouvali, říkali, “Darujete to, abyste se ukázali.“ Náš Pán, Prorok, řekl, “Kdokoli dnes dá sadaqu, jeho sadaqa mu bude ku prospěchu před Alláhem ta’ala, v den kijámetu.“ Po těchto požehnaných slovech našeho Pána, Proroka, věřící začali pomáhat ještě více. Hadrat ‘Uthman ibn Affan vyzbrojil polovinu armády.2 ‘Uthman az-Zinnurajn radijalláhu ‘anh dal armádě 950 velbloudů a 50 koní i s výstrojí, zaplatil za vybavení své jednotky, a navíc dal ještě deset tisíc dinárů nebo sedm set rukyjí zlata.3 A tímto se stal člověkem, který mezi Muslimy pomohl nejvíce. Hadrat ‘Uthman vybavil armádu takovým způsobem, že nezapomněl ani na jehly, které používali na opravu měchýřů na vodu. Na jeho pomoc, náš Pán, Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), řekl, “Od této chvíle, žádný z ‘Uthmanových hříchů nebude zaznamenán.“4 Jeden z nejchudších sahabijců vytahoval vodu ze studny, v zahradě datlových stromů, až do rána, aby získal thawab za pomoc džihádu. Datle, které získal, přinesl našemu Pánu, Prorokovi, a řekl, “Ó, Rasúlulláh! Přinesl jsem toto, abych mohl získat náklonnost mého Rabba. Prosím, přijmi je.“

Zatímco muži Muslimové pomáhali, jak jen mohli, ženy se pomoci také účastnily.

Během příprav na výpravu, Muslimové si procházeli velmi obtížnými časy. Nedostatek byl tak velký, že někteří z Ašabů al-kiram, kterým již nic nezbylo, předstoupili před našeho Pána, Rasúlulláha, a řekli, “Ó, Rasúlulláh! Nemáme na čem jet! Nemáme už ani jídlo! Chceme zůstat v této ghaze při tobě, a získat tak thawab za džihad.“ Náš milovaný Prorok jim smutně oznámil, že již nemá zvíře, které by jim přidělil. Později, Salim ibn Umajr, Abdulláh ibn Mugaffal, Abu Laila Mazini, Ulba ibn Zajd, Amr ibn Humam, Harami ibn Abdulláh a Irbad ibn Sariya předstoupili před našeho milovaného Proroka a zeptali se na to samé. Když jim náš Pán se smutkem oznámil, “Nemám zvíře, na kterém byste mohli jet,“ začali plakat, neboť chtěli zůstat s naším Pánem, Prorokem, a být součástí džihádu. Po tomto, Alláh ta’ala zjevil ajat al-karimat, v maalu, “(Ó, můj Rasúle!) Když za tebou přišli (aby se přidali k džihádu), ty jsi jim řekl, ‘Nemám pro vás žádné zvíře.‘ Oni se otočili se slzami v očích, zarmouceni, neboť neměli nic, co by mohli dát (a nemohli se zúčastnit bitvy). Nejsou za to (není to bráno jako hřích) zodpovědni.“5 Nakonec jim vybavení do ghazy pořídili Hadrat Abbas a Hadrat ‘Uthman.

Když byly přípravy dokončeny, náš Pán, Prorok, shromáždil Svou armádu na kopci Wada. Nezbyl téměř nikdo, kdo by se ghazy neúčastnil. Poté, co náš Pán, Rasúl al-akram shromáždil armádu, pověřil Muhameda Ibn Maslamu jako svého zástupce v Medině.6 Když se chystali vyrazit, náš Pán, Prorok, řekl, “Vezměte si s sebou náhradní obuv. Když budete mít u sebe boty navíc, nebudete mít potíže.“

Když armáda vyrazila, Abdulláh ibn Ubajj, vůdce munafiků, vyslovil

“Kdokoli dnes dá sadaqu, jeho sadaqa mu bude ku prospěchu před Alláhem ta’ala, v den kijámetu.“ Hadís aš-šarif

absurdní poznámku, aby Muslimy zastrašil. Mimo jiné řekl, “Přísahám, že je to jako bych viděl Jeho, a Jeho Ašaby, k sobě svázané provazy po dvou...“ Ašabové al-kiram těmto poznámkám nevěnovali žádnou pozornost, a jejich chuť do džihádu narůstala. Munafikové, kteří to viděli, byli frustrovaní.

Když náš Pán, Rasúlulláh, přejížděl z kopce Wada do Tabuku, nesl vlajky a prapory armády nerozbalené. Největší prapor dal Hadratu Abu Bakrovi, a další prapor dal Hadratu Zubajrovi Ibn Awwamovi. Prapor kmene Aws předal Usajdu Ibn Hudajrovi, a prapor kmene Khazradž předal Abu Dudžanovi.7 Počet Ašabů al-kiram pod vedením našeho Pána, Proroka, byl třicet tisíc; z nich deset tisíc bylo jezdců. Hadrat Talha ibn Ubajdulláh byl jmenován velitelem pravého křídla, a Hadrat Abdurrahmán ibn Awf byl jmenován velitelem levého křídla.8 Pod velením svého Proroka, vznešení Ašabové postupovali ve velmi horkém počasí. Dokud je vedl Alláhův ta’ala Habib, nedostatek jídla a vody je nemohl odradit od této cesty, stejně jako dálka a počet nepřátel je nemohly zastrašit. Jeli by s Ním kamkoli.

Náš Prorok a Jeho hrdinští Ašabové pokračovali v cestě, s odpočinkem na každé zastávce. Jejich osmá zastávka byla v Hidžru, kde byl lid Saliha ‘alejhis-salam zničen. Alláh ta’ala je vyhladil zuřivým zvukem za to, že neposlouchali přikázání svého proroka. Sultán vesmíru Svým Ašabům řekl, “Dnes se přižene silná bouře z opačné strany. Nikdo nesmí vstát, pokud u sebe nemá přítele. Všichni svažte nohy svých velbloudů. Nikdo z této vody nesmí pít, ani s ní vykonat abdast!” Všichni se tímto nařízením řídili. V noci se přivalila silná bouře a všude způsobila zmatek. Mezitím, jeden člověk zapomněl svázat nohy svého velblouda a vstal, aby ho mohl najít. Byl bouří smeten a odhozen na úpatí hory Tajj. Další člověk si potřeboval odskočit. Šel a nakazil se nemocí zvanou Hunnak (černý kašel). Uzdravil se poté, co se za něho pomodlil náš Pán, Prorok.

Toho rána již neměli vodu ve svých měších. Všichni byli z žízně na pokraji smrti. Munafikové to viděli jako příležitost, a snažili se mezi nimi vytvořit svár, slovy, “Kdyby byl Muhamed opravdu prorokem, pomodlil by se a začalo by pršet.“

Když o tom Pánu vesmíru pověděli, pozvedl Své požehnané ruce a začal Alláha ta’ala prosit o déšť. V horku, kdy obloha byla bez mraků, najednou se objevil dešťový

“Inša-Alláh, zítra dopoledne dorazíte ke studánce v Tabuku. Dokud nepřijdu, nedotýkejte se té vody.”
Hadís aš-šarif

mrak. Začal silný déšť. Všichni naplnili své měchy, vykonali abdast, a napojili svá zvířata. Když déšť ustal, a mraky zmizely, bylo očividné, že pršelo pouze na armádu. Náš milovaný Prorok a sahabijové začali s takbiry. Chválili Alláha ta’ala. Munafikům řekli, “Již se nemůžete vymlouvat. Věřte v Alláha ta’ala a Jeho Rasúla, a staňte se zbožnými Muslimy!“ Avšak bídní munafikové odpověděli, “No a co? Zapršelo a přestalo, když přelétl mrak!“

Hlad dosáhl vrcholu. Tak moc, že dva lidé si museli rozdělit jednu datli. Do Tabuku se dostali i přes nesnesitelné horko, hlad a žízeň. Náš Pán, Habib al-akram, řekl, “Inša-Alláh (když si Alláh ta’ala bude přát), zítra dopoledne dorazíte ke studánce v Tabuku. Dokud nepřijdu, nedotýkejte se té vody.” Další den tam dorazili. Ve studánce bylo velmi málo vody. Náš milovaný Prorok nechal vytáhnout trochu vody pomocí nádoby, poté do ní vložil Své požehnané ruce, a modlil se. Tuto vodu následně vlil zpět do studánky. Najednou vody začalo ve studni přibývat. I když se z ní tisíce mužů z Islámské armády napilo, vody v ní neubylo. Poté byla celá oblast zavlažována touto vodou, což bylo zázrakem našeho Pána, Fakhra al-kainat. Oblast se proměnila ve svěží pláň zeleně, a překypovala hojností.

Když náš Pán, Rasúl al-akram, přijel se Svými vznešenými Ašaby do Tabuku, nemohli římskou armádu najít, skládající se z kmenů byzantinců a arabských křesťanů, jako byly Amila, Lahm a Džuzam. V Mutě, římská armáda, čítající sto tisíc silných vojáků, utrpěla porážku proti třem tisícům mudžahidů. Nyní proti nim stálo třicet tisíc mudžahidů, pod velením Pána světů. Když se Římané dozvěděli o tom, že náš milovaný Prorok shromáždil Své hrdinské Ašaby a přijel, všichni hledali místo, kam by mohli utéct.

Poté, co situaci prodiskutoval se Svými Ašaby, náš Pán, Rasúlulláh, nepokračoval dál, za Tabuk. Mezitím se některé kmeny a země v té oblasti dozvěděly o příchodu Islámské armády. Ze strachu vyslaly k našemu Pánu, Prorokovi, delegace, které prosily o bezpečí zaplacením džizje. Náš Pán, Prorok, se nad nimi slitoval, a přijal jejich nabídku. S každým z nich byly sepsány dohody zvlášť, a tyto potvrzovaly, že jsou v bezpečí.

Náš Pán, Sarwar al-kainat (‘alejhi afdalus-salawat) čekal na nepřítele téměř dvacet dní. V Tabuku vedl se Svými Ašaby al-kiram mnoho konverzací, a očistil jejich srdce mořem světla. Fajz (duchovní vědění) a požehnání vyzařující z Jeho požehnaného srdce bylo vlito do jejich srdcí. V jednom z Jeho jedinečných proslovů se zeptal, “Chcete, abych vám pověděl, kdo jsou nejlepší a nejctihodnější lidé?“ Ašabové al-kiram odpověděli, “Ano, Ó, Rasúlulláh!“ Na to jim řekl, “Nejlepší z lidí je ten, kdo vynakládá snahu na cestě Alláhově ta’ala do posledního dechu, na hřbetu svého koně nebo velblouda, nebo po svých nohou. Špatný z lidí je nestřídmý člověk, který čte Alláhovu ta’ala knihu, ale není schopen z ní ani trochu těžit.”

Člověku, který se zeptal na mučedníky, řekl, “Přísahám při Alláhovi, který drží mou existenci ve Svých rukou, že v den kijámetu, mučedníci přijdou se svými meči připásanými za zády. Budou sedět na trůně z nuru (světla).“9

Během této výpravy bylo zaznamenáno mnoho zázraků našeho Pána, Proroka. Vskutku, v čase, kdy se připravovali na návrat z Tabuku do Mediny, sahabijové, jejichž hlad byl již nesnesitelný, přišli za naším Pánem, Prorokem. Náš Pán, Rasúlulláh, nechal přinést všechno zbývající jídlo na koženou látku. Byl jím sotva naplněn malý hrnec. Náš Pán, Sarwar al-alam (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) učinil abdast a vykonal salat o dvou rak’atech. Rozevřel Své ruce a modlil se za to, aby měli jídla hojně. Poté nařídil Svým Ašabům, aby si přinesli své nádoby. Všechny byly naplněny, takže nikdo z této obrovské armády nezůstal bez jídla. Navíc bylo vidět, že jídla na kožené látce neubylo, i když se mudžahidové najedli dosyta.