PRVNÍ ČÁST
Náš Pán, Prorok, Sultán vesmíru

Stvoření Jeho požehnaného nuru

“Ty, tj. tvůj nur se tě dotknul poté, co vždy přecházel z jednoho klanějícího se (předklon při modlitbě nazývaný sadžda) k druhému.“ 
Aš-Šu’ara’: 219

Alláh ta’ala před vším, tj. před tím, než cokoliv stvořil, stvořil požehnaný nur našeho milovaného Proroka Muhameda ‘alejhis-sala‘m. Mnoho učenců Tafsíru (výklad Koránu) a Hadísů (výroky našeho Proroka) uvedlo, že: “Džanab al-Haqq vytvořil éterickou a obrovskou hmotu ze Svého vlastního nuru a z tohoto vytvořil celý vesmír. Tato látka se nazývá “Nur al-Muhamedi”. Tato hmota je začátkem a zdrojem všech duší a předmětů.“

Jednoho dne, Džabir ibn Abdulláh, jeden z Ašabů al-kiram, se zeptal: “Ó Rasůlalláh! Co stvořil Alláh ta’ala před vším ostatním?“ On odpověděl, “Před vším, On stvořil nur vašeho Proroka, tedy, můj nur z Jeho vlastního nuru. V té době, neexistovali Lawh (Panel Osudu), Pero (Osudu), Džanna, Džahannam, andělé, sama’wa’t (nebesa), ard (země), slunce, měsíc, lidé a džinové.“

Když bylo stvořeno požehnané srdce a tělo Adama ‘alejhis-salam, Nur al-Muhamedi byl vložen mezi Jeho dvě obočí. Když do Adama ‘alejhis-salam byla vložena duše, všiml si, že nur zářil z Jeho čela jako polární hvězda.

Když byl Adam ‘alejhis-salam stvořen, porozuměl skrze zjevení, že Ho Džanab al-Haqq oslovoval jako Abu Muhamed, tj. otec Muhameda. Zeptal se, “Ó můj Rabbi! Proč jsi mi dal jméno Abu Muhamed?“ Alláh Mu řekl, “Ó Adame, pozvedni hlavu!“ Když Adam pozvedl hlavu, uviděl jméno Ahmed, napsáno z nuru našeho milovaného Proroka  (sall-Alláhu ‘alejhi va sallam) na Arš al-a’le.5 Potom se zeptal, “Ó můj Rabbi! Kdo je to?“ Alláh ta’ala řekl, “On je prorokem z tvých potomků. Jeho jméno na nebesích je Ahmed, a na zemi se jmenuje Muhamed. Kdyby to nebylo pro Něho, nestvořil bych tebe. Nestvořil bych zemi a nebesa.“6

Jeho nur přecházející z čel čistých lidí na další čisté lidi

Když byl Adam ‘alejhis-salam stvořen, požehnaný nur našeho milovaného Proroka Muhameda ‘alejhis-salam byl vložen do Jeho čela. Tento nur začal zářit na Jeho čele. Jak je napsáno v “Tafsíru al-Mazhari”, od doby Adama ‘alejhis-salam, tento nur přecházel z ctnostných otců na ctnostné matky, a dostal se k našemu Pánu, Proroku. Alláh ta’ala toto prohlásil v ajatu al-karimatu:

“Ty, tj. tvůj nur se k tobě dostal poté, co byl vždy předáván z jednoho člověka vykonávajícího sadžda na druhého.“
Aš-Šu’ara’: 219

“Ty, tj. tvůj nur se k tobě dostal poté, co byl vždy předáván z jednoho člověka vykonávajícího sadžda (klanění se v modlitbě) na druhého.“7

V hadísu aš-šarifu se píše, “Alláh ta’ala stvořil lidi. Mě stvořil z těch nejlepších. On vybral ty nejlepší lidi (z Arábie). Stvořil mě z nich. Vybral nejlepší domovy a nejlepší rodiny, stvořil mě z nich. A tedy, moje duše a tělo jsou nejlepší ze stvoření. Moje linie, moji předkové, jsou nejlepšími z lidstva.“

V dalším hadísu aš-šarifu je uvedeno, “Alláh ta’ala stvořil všechno z ničeho. Ze všech věcí si nejvíc oblíbil lidi a učinil je hodnotnými. Ty, které si z nich vybral, nechal usadit se v Arábii. Mě si vybral z těch vybraných v Arábii. Umístil mě mezi význačné, nejlepší lidi ze všech věků. Proto tedy, ti, kteří milují ty, co jsou ke mně v Arábii loajální, milují je kvůli mně. A ti, kteří jsou k nim nepřátelští, jsou nepřátelští ke mně.“

Haqq ta’ala stvořil Adama,
Adamem ozdobil svět.
Alláh přikázal andělům, aby učinili sadžda k Adamovi,
Velkoryse Mu udělil mnohá požehnání.
Položil Mustafův nur na Jeho čelo,
A řekl, věz, že toto je nur Mého milovaného.
Tento nur se usadil na Jeho čele,
Věky, zůstal s ním.
Věz, že poté byl předán na čelo Hawwy (Evy),
Zůstal s ní, také, po mnoho měsíců a let.
Když se Šis narodil, nur Mu byl předán,
na jeho čele, nur se projevil.
Až k Abrahamovi a Ismailovi se dostal,
mluvil bych dlouze, kdybych ti zbytek pověděl.
Takto, řetězově a postupně,
dostal se až k Mustafovi.
On, jako milost přišel na svět,
Tedy, dostal se k Němu, a zůstal s Ním.
Pokud ty chceš uniknout ohni,
Říkej as-salat, s láskou, a vroucně.

Protože Adam ‘alejhis-salam, první stvořený člověk, nesl částici Muhameda ‘alejhis-salam, Jeho nur Mu zářil na čele. Tato částice byla předána Hadrat Hawwě a od ní zase Šisovi ‘alejhis-salam, tedy, přecházel z ctnostných mužů na ctnostné ženy a z ctnostných žen na ctnostné muže. Nur Muhameda ‘alejhis-salam přecházel z čel čistých lidí na další čisté lidi, spolu s částicí.

Kdykoliv se andělé dívali Adamovi ‘alejhis-salam do tváře, viděli na Jeho čele Muhamedův ‘alejhis-salam nur a pak vykonali istighfar (prosili za odpuštění) za Adama ‘alejhis-salam.

Když už umíral, Adam ‘alejhis-salam řekl Svému synovi Šisovi ‘alejhis-salam, “Můj synu! Tento nur zářící z tvého čela, to je nur posledního proroka Muhameda ‘alejhis-salam. Přenes tento nur na čisté a ctnostné ženy, které věří v Alláha, a pověz toto svému synovi, jakožto svou poslední žádost.“

Až po Muhameda ‘alejhis-salam, všichni otcové toto pověděli svým synům. Všichni toto

“Můj synu! Tento nur zářící z tvého čela, to je nur posledního proroka Muhameda ‘alejhis-salam. Přenes tento nur na čisté a ctnostné ženy, které věří v Alláha, a pověz toto svému synovi, jakožto svou poslední žádost.“
Adam ‘alejhis-salam

přání splnili a oženili se s nejušlechtilejšími a nejctnostnějšími ženami.

Nur, přecházející skrze čela čistých mužů a žen, se dostal ke Svému pravému majiteli. Když jeden z praotců Rasúlulláha měl dva syny, nebo když se kmen rozdělil na dvě odvětví, nur našeho Proroka Muhameda ‘alejhis-salam přešel na úctihodnější a příznivější stranu.

V každém století, Jeho praotci byli rozpoznatelní podle nuru na svém čele. Jeho nur postupoval po vybrané rodové linii, a v každé zemi, praotec z této linie měl krásnou a rozzářenou tvář. Díky tomuto byl význačný mezi svými bratry a kmen, ke kterému patřil byl vyvýšen a byl více vážený než ostatní kmeny.”8

V jednom z Jeho hadísů aš-šarif, náš Pán, Prorok, řekl, “Žádný z Mých předků se nedopustil smilstva. Alláh ta’ala mne učinil potomkem ctnostných a dobrých otců a čistých matek. Pokud měl jeden z mých praotců dva syny, já jsem potomkem toho příznivějšího, nejlepšího z nich.”

Tento nur, který přecházel z dítěte na dítě od dob Adama ‘alejhis-salam, přešel na Taruha, z něho na Ibrahima (Abrahama) ‘alejhis-salam, poté, na Jeho syna Ismaila ‘alejhis-salam. Tento nur na Jeho čele zářil jako slunce, poté přešel na jednoho z Jeho synů, Adnana, z něho na Maadda, a z něho na Nizara. Když se Nizar narodil, jeho otec Maadd byl šťastný, že vidí nur na čele svého syna; udělal hostinu a řekl, “Tato hostina je pouze maličkostí pro takového syna,” a takto synovi zůstalo jméno Nizar, které znamená malá věc. Po něm se nur úspěšně přesunoval, až dorazil ke svému opravdovému majiteli, našemu milovanému Prorokovi, Khatamu al-Anbijovi, Muhamedu ‘alejhis-salam.

Náš Pán, Prorok, řekl v hadísu aš-šarifu, “Já jsem Muhamed, syn Abdulláha, Abdulmuttaliba (Šejby), Hašima (Amra), Abd al-Manafa (Mugiry), Qusaje (Zajda), Kilaba, Murry, Kaba, Luwaje, Ghaliba, Fihra, Malika, Nadra, Kinana, Khuzajma, Mudrika (Amira), Iljase, Mudara, Nizara, Maadda, Adnana. Kdykoliv se má rodová linie rozdělila do dvou, zajisté, Alláh ta’ala mne učinil z té nejlepší strany...”9

V dalším hadísu aš-šarifu, řekl, “Z potomků Ibrahima, Alláh ta’ala si vybral Ismaila. A z potomků Ismaila, vybral si rodinu Kinanovu. Pak, z potomků Kinana si vybral rodinu Kurajše. Z potomků Kurajše, vybral si rodinu Hašima. A z potomků Hašima, vybral si Abdulmuttalibovu rodinu. A mezi nimi, vybral si mě.“10

Ctihodná linie našeho Pána, Proroka, až po Adnana:

Muhamed ‘alejhis-salam
Abdulláh
Abdulmuttalib (Šejba)
Hašim (Amr)
Abd al-Manaf (Mugira)
Qusaj (Zajd)
Kilab
Murra
Kab
Luwaj
Ghalib
Fihr
Malik
Nadr
Kinana
Khuzajma
Mudrika (Amir)
Iljas
Mudar
Nizar
Maadd
Adnan

Hadrat Abdulmuttalib, Jeho praotec

Náš Pán, Prorok (sall-Alláhu ‘alejhi va sallam), pochází z rodu Hašima (Hašimovy rodiny), z větve kmene Kurajšů. Jeho otcem je Abdulláh. Abdulláhův otec je Šejba. Šejba, děda Proroka byl narozen v Medině. Šejba byl jediným dítětem, když jeho otec Hašim zemřel. Jednoho dne, Šejba trénoval lukostřelbu se svými kamarády před domem strýce z matčiny strany v Medině. Dospělí je sledovali a byli ohromeni nurem zářícím na Šejbově čele, hádali, že asi bude synem váženého člověka. Když byl Šejba na řadě ve střílení lukem, natáhl svůj luk, a vystřelil šíp na svůj cíl. Když šíp zasáhl cíl perfektně, řekl se vzrušením, “Já jsem synem Hašima. Samozřejmě, můj šíp zasáhne svůj cíl.“ Z jeho slov porozuměli, že byl synem Hašima z Mekky. Hašim již zemřel před touto událostí.

Když se jeden ze synů Abd al-Manafa vrátil do Mekky, řekl Hašimovu bratru Muttalibovi, “Tvůj synovec Šejba, který je v Medině, je velice bystré dítě. A nur září na jeho čele, což tam každý obdivuje. Je správné od sebe oddělovat tak drahocenné dítě?“ A tak, Muttalib jel do Mediny a odvezl svého synovce Šejbu do Mekky. Těm, kteří se ptali v ulicích Mekky, “Kdo je to dítě?“ říkal, “On je mým otrokem.“ Poté, Šejba byl přejmenován na Abdulmuttaliba, což znamená, otrok Muttaliba.11

Abdulmuttalib zůstal u svého strýce Muttaliba až do své smrti. Vůně pižma přicházela z Abdulmuttalibova požehnaného těla. Nur Muhameda ‘alejhis-salam, Alláhova ta’ala habiba, zářil na jeho čele a šířil kolem dobro a požehnání. Kdykoliv se objevil hladomor a nebyl déšť, Mekkané vzali Abdulmuttaliba na Horu Thabir a prosili ho, aby se modlil. Nikoho neodmítl a modlil se k Alláhovi ta’ala za déšť. Džanab al-Haqq přijal Abdulmuttalibovy modlitby, kvůli nuru našeho milovaného Proroka, zářícímu na jeho čele a seslal hojný déšť. A takto Abdulmuttalibova hodnota a úcta stoupala den za dnem. Mekkaňané si ho vybrali za svého vůdce. Nikdo mu neodporoval a ti, kteří byli pod jeho vedením nacházeli útěchu a klid. Vládcové toho času si také vážili Abdulmuttalibovy počestnosti a velikosti. Pouze íránský šáh mu záviděl, a otevřeně i skrytě k němu choval nevraživost.

Abdulmuttalib byl hanifem, tj. Muslimem. Následoval náboženství jednoho z jeho předků, Ibrahima ‘alejhis-salam,12 který byl na cestě tawhidu, což je víra v Alláhovu existenci a Jeho jedinečnost, a který nepřemýšlel nad ničím jiným než nad Ním, a byl hanifem. Z tohoto důvodu, nikdy neuctíval modly, a ani nechodil blízko k nim. Modlil se a uctíval Alláha ta’ala v blízkosti Káby.

Zamzam

Jednoho dne Mu ve snu někdo řekl, “Ó Abdulmuttalibe! Vstaň a vykopej Tajjiba.” Další den řekl, “Vstaň a vykopej Barra!” Třetí den Mu stejný člověk přikázal, “Vstaň, vykopej Madnuna!” Sny nepřestávaly. Čtvrtý den, když stejný člověk řekl, “Ó Abdulmuttalibe! Vstaň a vykopej zamzam studnu!” Abdulmuttalib se zeptal, “Co je Zamzam? Kde je studna?“ Tento člověk řekl, “Zamzam je voda, které nikdy neubyde, a její dno je nedosažitelné. Je jí dostatek pro poutníky přicházející ze všech koutů světa. Vytryskla z místa, kde Džibrail ‘alejhis-salam udeřil svým křídlem. Je to voda, kterou Alláh ta’ala stvořil pro Ismaila ‘alejhis-salam. Zasytí žíznivé.

Zamzam studna ležela oproti Hadžar al-Aswadu, v mešitě al-Haram. Měla náramek z kamene. Podlaha byla mramorová a svažovala se ke stěnám. Sultán Abdulhamid Chán I. nechal studnu postavit tak, aby voda nemohla prosakovat. Tento krásný artefakt, jež byl vzácnou relikvií historie, byl zničen v roce 1963. Ústí studny a pár metrů okolo ní bylo spuštěno několik metrů od země. Později, byla zcela zakryta a byl na ni položen mramor. Nyní tuto studnu nelze vidět.

Zasytí hladové. Uzdraví nemocné. Řeknu ti, kde se nachází. Existuje

“Zamzam zasycuje hladové a uzdravuje nemocné.“
Hadís aš-šarif

místo, kam lidé házejí zbytky, když přinášejí oběti. Až tam budeš, přiletí vrána rudozobá. Zobákem se zaryje do země. Uvidíš tam také mraveniště, v místě, kde se vrána zaryla. Tam se nachází Zamzam.”13

Ráno, Abdulmuttalib šel do Káby spolu se svým synem Hárithem a vyčkával s nadšením. V jednu chvíli, vrána rudozobá přiletěla, přistála v jámě a začala se zarývat zobákem do země. V zemi se objevilo mraveniště. Abdulmuttalib a jeho syn Hárith začali v tomto místě okamžitě kopat. Po chvíli kopání se objevilo ústí studny. Když to Abdulmuttalib spatřil, začal říkat takbir, “Alláhu akbar, Alláhu akbar!”

Kurajšové, kteří od začátku pozorně sledovali odkrývání studny, mu řekli, “Ó Abdulmuttalib! Toto je studna našeho otce Ismaila. My na ni máme také právo. Musíš nás v tomto učinit společníky.“ Abdulmuttalib to okamžitě odmítl a řekl, “Ne! Tato práce je mou povinností, svěřenou pouze mně.“ Na toto, Kurajšové řekli, “Jsi sám. Nemáš nikoho, pouze svého jednoho syna. Není možné, abys nám takto odporoval!“

Byl hluboce zarmoucen. Protože ho zostuzovali za to, že nemá nikoho. Zvedl ruce k nebi a prosil Alláha ta’ala, “Ó můj Rabbi! Dej mi deset synů. Pokud vyslyšíš mou modlitbu, jednoho z nich obětuji u Káby.”14

Abdulmuttalib si pomyslel, že už není bezpečné pokračovat v kopání, a že by mohly nastat násilné střety, pokud by v něm pokračoval. Tudíž, přestal v kopání a snažil se dohodnout. Požádal, aby byla věc posouzena rozhodčím. Nakonec rozhodli, že věštec, který bydlel v Damašku, je rozsoudí. Vyrazili se skupinou významných osobností ze strany Kurajšů. Karavan již nemohl pokračovat, kvůli nedostatku vody a vysokým teplotám. Ačkoli jejich jediným přáním bylo najít vodu, bylo nemožné ji najít uprostřed spalující pouště.

Když už všichni ztráceli naději, Abdulmuttalib zakřičel, “Pojďte! Pojďte! Shromážděte se! Mám dostatek vody pro vás i vaše zvířata.“ Zatímco Abdulmuttalib, který byl obdařen požehnaným nurem Muhameda ‘alejhis-salam, hledal vodu, noha jeho velblouda zavadila o velký kámen, a když se kámen pohnul, začala odtud vytékat voda. Všichni přiběhli a pili, až byli všichni nasycení a oživení.

Kurajšové, kteří se Abdulmuttalibovou štědrostí cítili zahanbeně, řekli, “Ó Abdulmuttalib! Již nezbylo, co bychom ti vyčítali. Ty jsi ten, kdo si nejvíce zaslouží vykopat Zamzam studnu. Nebudeme se s tebou v této záležitosti dohadovat. Již není důvod chodit k rozhodčímu. Vracíme se domů,“ a vyrazili do Mekky. Díky nuru zářícímu na jeho čele, Abdulmuttalibovi byla udělena pocta odkrytí Zamzam studny.15

Obětní syn

Po odkrytí Zamzam studny, Abdulmuttalibova sláva a pověst se zvýšily ještě více. Uplynula léta. Jelikož Džanab al-Haqq přijal jeho upřímnou modlitbu, udělil mu po Harithovi ještě deset synů a šest dcer. Jeho synové se jmenovali: Qusam, Abu Lahab, Abdul Kába, Hadžl, Zubajr, Abu Tálib, Abdulláh, Gajdak, Dirar a Muqawwim (Hamza a Abbas ještě nebyli narozeni). Jeho dcery se jmenovaly: Safija, Atiqa, Umm al-Hakím Bayda, Barra, Umajma a Arwa. Abdulmuttalib miloval nejvíce ze všech dětí Abdulláha. Protože nur z jeho vlastního čela začal zářit na Abdulláhovi.

Jednoho dne mu bylo ve snu řečeno, “Ó Abdulmuttalib! Vyplň svůj slib!“ Ráno, Abdulmuttalib obětoval berana. Ještě tu noc mu bylo ve snu přikázáno, “Přines větší oběť než toto!“ I přes to, že ráno obětoval krávu, ve snu dostal opět stejný příkaz, “Přines větší oběť než toto!“ Zeptal se, “Co je větší než toto?“ Poté, bylo mu sděleno, “Dal jsi slib, že obětuješ jednoho ze svých synů, pokud budeš obdarován deseti syny. Vyplň svůj slib!“

Další den, Abdulmuttalib shromáždil své syny a pověděl jim o modlitbě, kterou vykonal před léty. Poté jim sdělil, že musí jednoho z nich obětovat. Nikdo ze synů nenamítal. Navíc, odsouhlasili to tím, že říkali, “Ó náš otče! Vyplň svůj slib! Dělej, jak uznáš za vhodné!“ Abdulmuttalib rozhodl, že syn, který bude obětován, bude vybrán losováním. Vylosován byl Abdulláh, jeho nejmilovanější syn, který nosil nur Muhameda ‘alejhis-salam, habiba Alláha ta’ala. Abdulmuttalib na moment zavrávoral, oči se mu zalily. Musel vyplnit svůj slib Alláhovi ta’ala. Do jedné ruky vzal nůž, do druhé milovaného Abdulláha, a šel do Káby vyplnit svůj slib svému Rabbovi. Uplakaný otec učinil všechny přípravy pro obětování Abdulláha.

Během toho, vážení z Kurajšů sledovali tuto událost v úžasu. Mezi nimi, strýc Abdulláha z matčiny strany řekl, “Ó Abdulmuttalib! Stop! Nesvolíme ti k zabití vlastního syna. Pokud něco takového učiníš, stane se to odteď zvykem mezi Kurajši. Všichni budou slibovat své syny jako oběť a zabíjet je. Nezačínej s něčím takovým! Získej přízeň svého Rabba jiným způsobem!“ Poté navrhnul, “Požádej věštce, aby ti našel řešení!“

Po těchto slovech, Abdulmuttalib šel za věštcem, který se jmenoval Qutba (nebo Saddžak) v Khajbaru a vysvětlil situaci. Věštec se zeptal, “Jaká je mezi vámi cena lidského života?“ Když získal odpověď, “Deset velbloudů,“ řekl, “Losuj mezi velbloudy a svým synem. Pokud bude vylosován tvůj syn, zvyš cenu o deset velbloudů. Pokračuj v losování dokud los nepadne na velbloudy. “

Abdulmuttalib se okamžitě vrátil do Mekky a učinil, jak mu věštec poradil. Opakovaně losoval a navyšoval počet velbloudů o deset. Pokaždé padl los na Abdulláha. Ale když se počet velbloudů zvýšil na sto, los padl na velbloudy. Pro jistotu, poté losoval ještě dvakrát. Oba losy padly na velbloudy. Abdulmuttalib obětoval velbloudy s řečením takbirů, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!” Ani on, a ani žádný z jeho synů, si nevzali maso. Vše rozdělil mezi chudé.16

V době Adama ‘alejhis-salam se také odehrála událost obětování Ismaila ‘alejhis-salam.

“Já jsem synem dvou obětí.“
Hadís
aš-šaríf

Jelikož Jeho linie sahá až k Ismailovi ‘alejhis-salam, náš Pán, Prorok, řekl, “Já jsem synem dvou obětí.“17

Jeho otec, Hadrat Abdulláh

Když se Abdulláh, který byl nositelem nuru našeho Proroka Muhameda ‘alejhis-salam, Pána obou světů, narodil, lidé knihy (nevěřící s nebeskou knihou - židé a křesťané) se navzájem informovali, “Otec proroka posledního věku se narodil v Mekce.“

Synové Israele u sebe měli jubbu upletenou z bavlny, která patřila Proroku Jahjovi (Janovi) ‘alejhis-salam, kterou měl na sobě když byl umučen, a byla na ní Jeho požehnaná krev. V jejich knihách bylo uvedeno, “Až se tato krev stane čerstvou a začne kapat, otec proroka posledního věku bude narozen.“ Tudíž, když lidé knihy viděli toto znamení, porozuměli, že Abdulláh byl narozen. I když byli závistiví a snažili se ho mnohokrát zabít, Alláh ta’ala Abdulláha ochránil kvůli nuru na jeho čele.

Když Abdulláh dosáhl věku puberty, stal se proslulým s jeho dobrými mravy a vzhledem. Zejména, když dosáhl osmnácti let, jeho krása se stala legendární. Nur na jeho čele zářil jako slunce; dívky, které toto viděly, si nemohly pomoci a zamilovaly se. O jeho kráse a pověsti se mluvilo až v Egyptě. Z blízka i daleka, lidé se začali předhánět, aby za něho mohli provdat svoje dcery. Mnoho vládců přišlo k Abdulmuttalibovi a nabídlo jeho synovi svoje dcery. Řekli mu, že za to podstoupí jakoukoliv oběť. Takto přišlo skoro dvě stě dívek s žádostí o sňatek s Abdulláhem. Ale Abdulmuttalib každou z nich odmítl vhodným způsobem.

Jelikož Abdulmuttalib hledal nejlaskavější, nejušlechtilejší a nejkrásnější hanifu, tj. dívku Muslimku, která je oddaná víře jejich předků, kterou následovali od času Ibrahima ‘alejhis-salam.

Když synové Israele porozuměli, že prorok posledního věku, o kterém se psalo v jejich knize, nepochází z jejich národa, ze závisti odhlasovali, že Abdulláha zabijí. K tomuto účelu poslali do Mekky sedmdesát ozbrojených mužů. Vyčkávali na příležitost. Konečně, když jel Abdulláh na venkov, vytáhli své meče a napadli ho, když si mysleli, že je nikdo neuvidí. V tento den, díky hikmat al-iláhi18 Wahb ibn Abd al-Manaf, jeden z Abdulláhových příbuzných, si vyjel se svými přáteli na lov. Právě v ten okamžik viděli, jak synové Israele napadají Abdulláha. Rozhodli se Abdulláhovi pomoci, neboť byl jejich příbuzným. Ale protivníků bylo příliš mnoho. Bylo jasné, že budou poraženi. Nakonec se rozhodli, že se pokusí jim domluvit. Když se k nim přiblížili, spatřili mnoho lidí, kteří se nepodobali nikomu z tohoto světa, jezdící na černých hřebcích a vyzbrojeni meči. Objevili se z ničeho nic jako blesk, napadli Izraelské syny říkajíc takbir, zabili je všechny a zmizeli. Wahb byl ohromen a porozuměl, že Abdulláh byl plně pod Alláhovou ochranou, a jakou má před Ním hodnotu.

Když se vrátil domů, pověděl o této věci své ženě. Oba dva se rozhodli, že Abdulláh je roven jejich dceři a rozhodli se, že mu dají svoji dceru Aminu za ženu.

Abdulmuttalib již také slyšel o kráse, cudnosti a zbožnosti Aminy, která byla dcerou Wahba, staršího kmene Bani Zuhra. Byli také příbuznými a jejich rodová linie se spojila před několika generacemi. Šel do Wahbova domu, aby si vzal tuto dívku jako ženu pro svého syna Abdulláha. Když Abdulmuttalib požádal o Wahbovu dceru pro svého syna Abdulláha, Wahb řekl, “Ó synu mého strýce! Obdrželi jsme tuto nabídku ještě před tebou,“ a řekl mu

“Když otec našeho Pána a Proroka, Abdulláh, zemřel před tím než se jeho syn narodil, andělé řekli, ‘Ó náš Rabbi, Tvůj Rasúl se stal sirotkem.‘“
Abdulláh ibn Abbas (radij-Alláhu ‘anhuma)

o události, které byl předtím svědkem. Poté dodal, “Matka Aminy měla sen. Řekla, že nur vstoupil do jejich domu a jeho světlo pokrylo zemi i nebesa. Také jsem dnešní noc viděl ve snu našeho pradědu Ibrahima ‘alejhis-salam. Řekl, ‘Oddal jsem Abdulláha, syna Abdulmuttaliba, a tvoji dceru Aminu. Ty to také přijmi!’ Od dnešního rána jsem byl pod vlivem tohoto snu. Říkal jsem si, kdy asi přijdeš.“ Když slyšel tato slova, Abdulmuttalib řekl, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!”

Nakonec, oženil svého osmnáctiletého syna Abdulláha s dcerou Wahba, Aminou, které bylo čtrnáct let. Existují také další vyprávění o manželství Aminy a Abdulláha.19

Jeho požehnaný nur, přecházející k Jeho matce

Když požehnaný nur našeho Pána, Sarwara al-alama (sall-Alláhu ‘alejhi va sallam), přešel na Jeho matku, divoká zvířata si předávala dobrou zprávu tak, že říkala, “Poctění země Pánem vesmíru je blízko. On je amin20 země, sluncem tohoto času.“ V tu noc, všechny modly v Kábě spadly obličejem dolů. Satani (ďáblové) se stali bezmocnými a byli neschopni vykonávat své činy. Andělé roztříštili Iblísův (vůdce satanů) trůn a hodili ho do moře, pak Iblíse trestali a mučili čtyřicet dní. Poté unikl, vylezl na horu Abu Qubais a divoce zařval. Slyšíce tento Iblísův řev, celá jeho armáda se kolem něho shromáždila. Řekl jim, “Ach vy ubožáci. Narození Muhameda ‘alejhis-salam se blíží. Od této chvíle Lat a Uzza nebudou uctíváni. Nur tawhidu se rozšíří po celém vesmíru.“ Tu noc, žádný ze zaklínačů a věštců nebyl schopen vykonávat svou práci. Věštění skončilo. Zaklínání byla neúčinná. V tu noc, všichni na zemi slyšeli hlas z nebes říkat, “Přišel čas příchodu proroka posledního věku s tisíci požehnáními a dobrodiním.“

V té době byl v Mekce al-Mukarramě (Svatá Mekka) hladomor. Roky nezapršelo. Nezbyl jediný zelený list na stromech, ani žádné znamení úrody. Lidé zažívali těžké časy a nevěděli, co dělat. Poté, co požehnaný nur našeho milovaného Proroka přešel z Hadrata Abdulláha na Hadrat Aminu, bylo tak moc deště a tolik úrody, že ten rok pojmenovali, “rok hojnosti“. Hadrat Amina netrpěla žádnými bolestmi ani úzkostmi po dobu devíti měsíců těhotenství s Ním.

Když naše matka Amina byla v druhém měsíci těhotenství, její manžel Abdulláh jel do Damašku kvůli obchodu. Na zpáteční cestě onemocněl. Zemřel ve věku osmnáct nebo dvacet pět, v Dar an-nabigha, blízko Mediny, po boku jeho strýců z matčiny strany, synů Najjara.21 Když se tato zpráva dostala do Mekky, celé město bylo zaplaveno smutkem.22

Abdulláh ibn Abbas (radij-Alláhu ‘anhuma), jeden z Ašabů al-kiram, uvedl, “Když otec našeho Pána a Proroka, Abdulláh, zemřel před tím, než se jeho syn narodil, andělé řekli, ‘Ó náš Rabbi, Tvůj Rasúl se stal sirotkem.‘ Alláh ta’ala řekl, ‘Já jsem jeho ochráncem a pomocníkem.‘“

Paní Amina byla zdrcena, když její manžel zemřel. Vyprávěla o jeho smrti v básni:

V čase nejméně očekávaném, smrt si ho vzala,
I když byl velmi velkorysý a laskavý.

Událost se Slonem

Zbývaly dva měsíce do porodu Rasúla al-akram (sall-Alláhu ‘alejhi

“Já jsem vlastníkem velbloudů. Kába má jistě svého vlastníka. On ji ochrání.“
Šajba-tu’l Hamd

wa sallam). V tuto dobu se stala Událost se Slonem. Jemenský guvernér Habešského království, Abraha, který chtěl zabránit, aby masy lidí z daleka i blízka navštěvovaly Kábu, postavil velký kostel pojmenovaný “Kulajs” v Sana’a s pomocí východořímského císaře. Chtěl, aby lidé navštěvovali tento kostel. Jelikož Arabové navštěvovali Kábu velmi dlouho, nechovali k tomuto kostelu, postavenému Abrahem, žádnou úctu. Brali to jako urážku. Jeden z nich dokonce kostel poskvrnil.

Rozzuřen touto událostí, Abraha se rozhodl Kábu zničit. Připravil k tomuto účelu obrovskou armádu a vyrazil do Mekky. Když se Abrahova armáda blížila k Mekce, začali rabovat majetek Kurajšů a ukořistili dvě stě Abdulmuttalibových velbloudů. Abdulmuttalib šel za Abrahem a žádal o své velbloudy. Abraha řekl, “Já jsem přišel zničit vaši svatou Kábu. Nesnažíš se ji ochránit, ale chceš své velbloudy?“

Abdulmuttalib řekl, “Já jsem vlastníkem velbloudů. Kába má jistě svého vlastníka. On ji ochrání.“ Abraha řekl, “Není nikdo, kdo by ji přede mnou ochránil!“ a dal velbloudy Abdulmuttalibovi a poslal ho pryč. Potom přikázal své armádě, aby zamířili do Mekky. V Abrahově armádě byl slon jménem “Mahmud”. Věřilo se, že když půjde v čele armády, zvítězí.

Nukajl ibn Lebib, jeden z Abrahových průvodců, se sklonil k velkému uchu slona a řekl, “Ó Mahmude, dům, který jdete zničit je domem Alláha ta’ala. Poklekni hned! Nejdi ani o kousek dál! Nebo zahyneš!“ Když Abraha zatočil směrem ke Kábě, slon poklekl a nechtěl jít. Nicméně, když byl otočen směrem k Jemenu, začal utíkat.

A tak, Alláh ta’ala poslal hejno ptáků zvaných Ababil, tj. Rychlý, proti Abrahově armádě, která se přiblížila, ale nemohla na Kábu zaútočit. Každý z ptáků měl 3 kameny velikosti cizrny nebo čočky, jeden v zobáku a dva v nohách. Pustili je na Abrahovu armádu. Kameny padaly na vojáky vertikálně, zasahovaly je od hlavy až k patě. Každý voják zasažený kamenem okamžitě zemřel. Jak se uvádí v ajatu al-karimatu, armáda vypadala jako ohlodané listí. Když viděl, co se děje, Abraha chtěl utéct. Ale nebylo úniku. Byl hlavním cílem kamenů, a ty ho zasáhly. Jak utíkal, jeho tělo se rozpadlo na kusy, a zemřel.

Tato událost je uvedena v Sůře al-Fil v Koránu al-karim, v maalu:

“(Ó můj Rasúl!) Neviděl jsi, jak tvůj Rabb naložil s těmi, co vlastnili slony? (Abrahova armáda se slony, která chtěla zničit Kábu)? Nepřekazil jejich lsti? (plán zničit Kábu al-mu’azzamu)? Poslal proti nim hejna ptáků. Každý z těchto ptáků na ně házel kameny vyrobené z bláta a zatvrzené ohněm. Alláh ta’ala je zničil jako ožrané listy moly. (Proměnil je v listy ožrané a potrhané červy.)”23